Chuť moře

Na molu stál v kalužích přílivové vody, blyštících se několika paprsky, co pronikly večerními mračny, zatoulaný pes. Huňatou srstí se mu proháněl vítr a na tlapách ho pálila sůl. Ta malá holka se mě zeptala, kde se tu vzalo moře. Byla mi protivná se svými copánky a s úsměvem z pohádky, pokrčila jsem rameny a toužíc ublížit jsem řekla: "To jak lidi celé věky pláčou. Voda se hromadí, moře hrozně dlouho rostou, už jsou z nich oceány a jednou ... za chvíli ... nás ty vlastní slzy utopí."

Vzhlédla a s nevěřícím výrazem nad mou nevědomostí mě poučila:

"Vždyť když necháš vodu chvíli stát, zesládne!" Nato se mnou skončila, otočila se a odhopkala v patách se psem, který na cestě zanechával mokrý slaný stopy.

A pak zapadlo slunce a nebe hrálo všema barvama. Uvelebila jsem se ve vysoké trávě, zavřela oči a s moři pod víčky snila o některém ránu, kdy všechna voda bude dost odstátá.