OTTO, Walter F.: Mýtus a slovo

Autor se v tomto textu pokouší vnést porozumění do spletité debaty o tom, jaká je povaha mýtu, co je to vlastně mýtus, jak je tento pojem vymezen.

Už na prvních stránkách autor odmítá banální rozumění mýtu jako pověře primitivních lidí, snažících se popsat mnohdy nepochopitelný a tajemný svět kolem. Pokud bychom chápali mýtus jako zastaralý systém myšlení, který jsme s dnešním nadhledem a racionalitou schopni překonat, tak bychom zcela pominuli, co mýtus ve skutečnosti je. Je sice pravda, že existují i rozumem vytvořené „mýty“, jež nejsou výsledkem ničeho jiného než lidské obrazotvornosti, převádění nějakých zažitých pravd do pěkných příběhů. Takové „mýty“ jsou však zásadně odlišné od původních mýtů: ty nejsou určeny k rozumovému výkladu, ale k tomu, aby byly přímo prožívány, neboť se v nich obráží život sám. Povaha mýtu by se proto dala přirovnat k básnictví, které rovněž žije z již jsoucí krásy, kterou pouze přivolává svými slovy. Proto byly ve starém Řecku uctívány Můzy, proto největší básníci často tvrdí, že básně nestvořily oni, ale byly jim seslány.

V původních mýtech se nezobrazuje pouhá lidská fantazie, ale život sám. Básnictví stejně jako mýtus nečeká na své překonání racionálním výkladem. Ačkoli básnictví nelze s Mýtem ztotožnit, může nám jejich bytostná podobnost ukázat, jak bychom se měli po mýtu ptát.

Mýtus je bytostným vztahem ke světu. Nezabývá se subjektivitou, existencí jednotlivého člověka ve světě, psychologií. Jediné co mýtus člověku poskytuje, je jistota jeho bytí. Etymologický výklad slova mýtus z řeckého mýthos je toho dokladem. Mýthos, stejně jako logos, znamená v původním významu „slovo“. Pokaždé je to však „slovo“ v jiném významu. Slovo logos původně znamenalo to, co bylo rozváženo, co může někoho přesvědčit – což koresponduje se způsobem, jakým toto slovo užívala klasická řecká filosofie. Mýthos oproti tomu znamená to, co je skutečné, faktické, objektivní. Je to příběh, který vypravuje o něčem, co je skutečné, nebo přímo něco uskutečňuje. Mýthos vypráví o minulých věcech, které jsou tím posvátnější a skutečnější, čím jsou dávnější. Zároveň se ale stávají odlišnějšími od současného světa, který je vždy výsledkem úpadku od dob zlatého věku, a tedy musí být nutně jiný, než ten svět mytický, pravý. To, v kombinaci s přechodem od cyklického chápání času k lineárnímu, bylo pravděpodobně příčinou postupného přeměnění významu slova mýthos na to, co je nepravé, smyšlené, nepravdivé, bájné.

Mýtus tu tedy není ke kritickému zvážení, ale jako prazákladní způsob uchopení světa, který teprve kritické myšlení umožnil. Moderní člověk svou neúspěšnou snahou o uchopení mýtu myšlením jej odstavuje do oblasti podvědomí, kam však nepatří, kde už není zjevný. Domorodí lidé oproti nám žijí přímo v mýtech, které jsou pro ně zcela vědomým způsobem prožívání světa. Paradoxně jsou tak blíže k bytí věcí samých, než-li my, a tedy jsou v tomto smyslu i více lidmi.

To, že se nám původní mýtus odcizil však není jen důsledek rozvinutí racionality. Pravý původ tohoto odcizení tkví v odcizení se přírodě, tomu, co je věčné a neměnné. Člověk se obklopil různými vlastními vynálezy, technikami a vymoženostmi, které mu zrcadlí sebe samého. V zajetí tohoto pohledu na svět je nemožné pohlédnout do tváře mýtu způsobem, který nám jej nějak osvětlil, ba dokonce sama tato snaha je další známkou našeho nepochopení.

Abychom mýty lépe pochopili, musíme si uvědomit, že nejde o samostatně vyložitelné příběhy, ale že jde o konkrétní podoby jednoho ryzího mýtu, který jim vtiskává určitou tvář. Takový ryzí mýtus se vždy týká celkovosti světa, je všeobsáhlý a jako takový oslovuje i celkové bytí člověka. Logos a ratio se vztahují pouze k popisu jednotlivin, zatímco mýtus uchopuje člověka celistvě. Zjevuje se bytostně jako celek, vyjadřuje se celcích, v životních postojí samotných. Ryzí mýtus má vždy dynamickou povahu, tvoří příběhy z celků, čímž vytváří celkový obraz světa, který se neustále proměňuje.

Živoucí mýtus je vždy nutně spjat s kultem. Kult bez mýtu ani mýtus bez kultu nemůže být. Kult je způsobem jak člověk na mýtus odpovídá, je to způsob, jak je mýtus člověkem ztvárňován. Sem spadají všechny obřadní úkony, které člověk dělá ve vztahu k mýtu, přičemž tyto úkony nejsou způsobem představování si nebo vysvětlování, ale přímo zažíváním bytí, které se zjevuje. Kde mýtus v této ryzí formě stále žije, není rozdílu mezi posvátným a profánním, jelikož obojí tvoří jeden celek, vše je součástí kultu.

Pravdivostí mýtu je tedy jeho zjevování se ve tvaru, v celkovosti. Lze rozlišit tři roviny tohoto zjevování, přičemž v každé této rovině je vidět ona dynamická, tvůrčí složka, ústící v konkrétní postoj a jednání.

V první rovině je tato celkovost vidět na člověku samém, v jeho gestech vyjadřujících bezprostřední kontakt s božským jako je například spínání rukou, klanění se či obřadní tanec.

V druhé rovině je možné pozorovat vše, co člověk vytváří jako svá díla: chrámy, sloupy, vztyčené kameny, modly a podobně. Tím člověk vytváří místa, na kterých je možné se s božským setkávat. Sem patří i všechna ustálená jednání, obřadné kultovní akty mající souvislost s kontaktem s božským.

Ve třetí, nejvyšší rovině se mýtus stává slovem. Nejde však o slovo ve smyslu logos (viz výše), ale právě o mýthos: slovo samo je pravdou mýtu, nikoli pouhou racionalizací.

Člověk tu není proto, aby mýtus uchopoval, ale naopak je jím sám uchopován. Z jeho božské tvořivost pramení i jeho tvořivost vlastní, kterou je možno pozorovat v umění. Řekové měli pro božskou tvořivost zjevovanou lidmi pojmenování Můza. Ve shodě s naším hierarchickým chápáním rovin lidského vztahu k celkovosti světa chápali jako nejvyšší umění pěveckou hudbu, která vznikla díky slovu.

Tím autor uzavírá úvahu, jejímž úkolem bylo ukázat mýtus jako zjevení tvaru a celkovosti bytí ve světě. Tato celkovost se díky Múze lidské tvořivosti projevuje v hudbě, ale i ve všech jiných uměních jako přímé zjevení podstaty, nikoli jen jako nějaká racionalizace, nápodoba.