Cela č. 236

Vše je relativní. Míra vinny, lásky. zločinu i trestu. Vše. Včetně nás.

Někde na chodbě zaduněly kroky. Ozvalo se chřestění klíčů. Několik úsečných vět, prásknutí dveří, klíče. Vzdalující se kroky. Profesor se převalil na posteli a snažil se zaposlouchat od zvuků za oknem. Nešlo to. V uších mu stále zněla ozvěna kovaných bot. Třikrát denně. Chřestění klíčů, prásknutí zamřížovaných dveří a ticho. Ticho, to bylo nejhorší. Nutilo ho přemýšlet o mnoha věcech. V poslední době to bylo o tom, kdy tohle všechno skončí. „Představa zločinnosti v jednotlivých zřízeních je značně rozdílná. V čem byl zločinný fašismus z pohledu fašistů? V ničem. Z pohledu komunistů v tom, že byl fašismem, byť činil totéž, co komunisté, kteří jsou zločinci zase pro demokraty, o royalistech nemluvě. Pojem zločinu, jak vidíte, je tedy velice relativní. Navíc ani dopad takového zločinu není jednoznačný.“ „Jak tomu máme rozumět? Chcete snad říci, že zločin je prospěšný?“ vykřikl student v jedné z předních řad. „Ne,“ zavrtěl hlavou profesor. „Špatně jste mne pochopil. To, co je pro jedny zločin, může druhým připadat jako mesiášství. Například vraždou Napoleona přišly statisíce lidí o svého chlebodárce a boha. Pro jiné byl jeho skon vysvobozením ze spárů ďábla. Na čí straně je tedy právo?“ „Jste fašista,“ vyštěkl mladík a demonstrativně opustil aulu. „Jsem jenom filozof,“ zavrtěl hlavou profesor a hleděl na vzdalující se záda. V sále to zašumělo. Na chodbě zachřestily klíče a ozval se zvuk kroků. Kam asi dojdou, napadlo profesora. Snažil se odhadnout vzdálenost od přepážky dělící dvě podlaží věznice od jednotlivých cel. První, druhá, třetí, stop. otočil se na posteli a pokusil se zaposlouchat do zvuků za oknem. Zaslechl nějakou ženu. Nerozuměl tomu, co říká. ejí hlas byl hebký a příjemný. Pak se ozvaly kroky na chodbě a hlas byl ten tam. „Podívejte, nehrajte si s námi, nemuselo by se vám to vyplatit,“ zavrčel obtloustlý policista a otráveně přecházel po místnosti. V tuhle dobu už měl být dávno doma a místo toho se musí párat s tím dědkem. „Tak ještě jednou. Veřejně jste před několika stovkami lidí, máme to svědecky potvrzené, obhajoval zločinný režim a propagoval fašismus. Tak jo, nebo ne, krucinál!?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou profesor. „Dyť to mám černý na bílým, tak si ze mě nedělejte srandu!“ „Víte, pane, nevím, zda má smysl vysvětlovat, nakolik je otázka zločinu komplikovaná. Jestliže náš právní řád v současné době tvrdí, že tráva je zelená, má zajisté pravdu. Pokud nový právní řád bude tvrdit, že je žlutá, bude mít také pravdu. Jde jen o výklad pojmu barva a věc. Možná, že některé z těchto myšlenek mohou znít zvráceně, ale stejně tak, jako může být smrt zločinem, tak může být i dobrodiním. Je to jen otázka pohledu. A to nejen v historii. Pokud považujete národní socialismus za zločinný, jde o jeden úhel. Jiný může být zase úhel těch, kterým dal více, než námi opěvovaná demokracie a stejně tak je tomu i naopak. Pravda je totiž děsně relativní pojem,“ povzdechl si profesor a zahleděl se do tváře vyšetřovatele. Byla povadlá a pod očima skrývala stopy probdělých nocí. Stejné tváře vídal i na fakultě. Vyzařovala z nich jakási unavená umíněnost. Stopy otázek bez odpovědí se vpíjeli jako jed do kůže tak dlouho, až otrávila organismus natolik, že přestal hledat jakékoliv pohledy s výjimkou těch na dno vlastních iluzí. „Jste zatraceně chytrej parchant, ale to na věci nic nemění,“ zavrčel policajt a zahleděl se z okna. Relativní, relativní, já mu ukážu, co je tady relativního, pomyslel si, ale nahlas jen zasípal: „Odvést.“ Chodba vedoucí k celám předběžného zadržení byla chladná. Zatím co venku pražilo slunce, zde vládlo stále zimní období. Zdi byly nasáklé lidským nepochopením, zločinem, láskou i nenávistí. Kdyby mohly mluvit, napadlo profesora. Možná, že kdyby mohly zdi hovořit k lidským uším, ale to je jen kdyby… uzavřel úvahu a vstoupil do otevřených dveří celý číslo 236 – předběžné zadržení. Ty se za jeho zády hlasitě zabouchly a vzduch se rozechvěl zvukem vzdalujících se kroků. Rozhlédl se po cele a spatřil v rohu sedět nějakou postavu. Seděla na malé dřevěné židli a pomalu popotahovala kouř z cigarety. „Dobrý večer,“ zabručela a vyfoukla obláček dýmu. „I vám,“ pokýval hlavou profesor a posadil se na postel. „Za co?“ „Ale, za pravdu.“ „Za pravdu?“ „Hmm, za pravdu,“ přikýval anděl a smutně zamával křídly. „Je totiž děsně relativní.“ Někde na chodbě zaduněly kroky a ozvalo se chřestění klíčů. V cele předběžného zadržení seděli společně profesor s andělem a skrze cigaretový dým hleděli na svět za zamřížovaným oknem. Byl plný relativních pravd a relativních lží i relativních lidí...

---