SYA LE MANA

...

1.scéna

 

AutoR:      

Neumím psát příběhy, Nafrayu.

Jsem jen prázdná skořápka na mořském dnu.

Ptáček, co ulétl z klece.

Poustevník v zemi živých.

Stéblo bez klasu.

 

Nafrayu:    

Svět je plný příběhů, Člověče. Stačí jen smést střípky beznaděje a budeš zdráv.

Nezapomeň na království Něhy.

Peklo je jen pro bohaté duchem.

Vzlétni výš a uvidíš nepředstavitelnou Krásu.

Máš Moc ve svých rukou, stačí ji uchopit a vládnout Světu.

Nevěříš? Tak přistup blíž a pohlédni na ten zázrak ubohých malířů.

 

Objeví se duha.

 

Nafrayu:    

Plač, plakej, ubohý človíčku.

Plakej a uzříš Bolest.

Bolest je propast.

Bolest je cesta. Bolest je My.

Bolest je zázrak.

Bolest je k smíchu. Bohu.

Tak jen pojď.

 

AutoR:       

Ach ano, matně si vzpomínám. Přišla ke mně Víla z Největších. Objala mě šálem Šalby a útěchy.

 

Víla:           

Budeš Největším z Největších, Človíčku.

Překonáš Světlo, překonáš Tmu.

Smrt se tě nezalekne.

Budeš bojovat a vítězit ve Jménu Pravdy.

Překonáš Běsy.

Nejedna z Věrných před tebou poklekne.

Jen jedno ti zůstane. Bolest. Poneseš ji na svých bedrech do skonání Světa.

Jako král, chuďas i bohatý.

Klaun a blázen.

Rytíř a světec. Zloděj i Lhář.

 

AutoR:        

Já chci tvořit!

 

Nafrayu:      

Můžeš, človíčku. (směje se)

 

Víla:            

Bolest tě překoná!

 

AutoR:         

Bolest je sudba. Přijímám. Přijímám, slyšíš, Bože? Dej mi Srdce a já ji ponesu. Pro Lásku i Bolest musí ustoupit.

 

Nafrayu:       

Jak jsi umíněný, Člověče. A pošetilý. Kdo myslíš, že umí překonat Bolest? Ty, blázne šílených? I Boha přemohla. A on zemřel. Pro Dobro lidstva. Které se nepřestává zabíjet.

 

AutoR:         

Jsem silný. Chci Slávu.

 

Víla:              

Hrej si s větrem. Ne s Nadějí.

 

Nafrayu:        

Zapomínáš, Človíčku. Jsi jen Člověk. Jste jen lidé, řekl. A zemřel. I ty zemřeš, Človíčku.

 

 AutoR:            

Ve jménu Pravdy budou mi tesat pomníky. Žiji navěky.

 

Nafrayu:          

Nejcennějším pomníkem je lidské Srdce. Slyšíš jeho Tep? Nezastaví se ani na Vteřinu. Obejmi ji.

 

AutoR:             

Proč, blázne? Je jen jednou z mnoha.

 

Nafrayu:           

Je tvou poslední.

 

AutoR:              

Chci spát.

 

Nafrayu:            

Bláhový! Myslíš, že unikneš? I ve spánku si najde svoji skrýš. Zapomeň na Sebe. Přistup blíž. A tvoř Dějiny.

 

AutoR:               

Jsem unavený. Neunesu břímě Pokory.

 

Nafrayu:            

Tak jen spi, Človíčku. A nech si něco hezkého zdát. (odchází ze scény)

 

AutoR:               

Nemohu. Jsem příliš vyčerpán. Kde jsi, Bože? A moji poddaní? Konec se blíží. Zastavme Bolest. Světe, div. I Lásku zadusili plevelem. (rozhlédne se kolem)

 

AutoR:               

Šílím.

Jsem Velký. Ale ne největší Principál.

K Slunci a Obloze mé paže nedosáhnou.

Trpím. Jsi krutý.Potopím se do propadliště Dějin.

Ubozí zapomenou. Ubozí nezůstanou. Smrt jim pomůže. Až přijde Bolest. A král pastvin.

 

AutoR:                Trpím. Kde je má Sláva?

 

Nafrayu:              

Proměnila se jen ve Špínu a Prach.

 

AutoR:                

Kde je mé Vítězství?

 

Nafrayu:               

Ještě jsi nebojoval.

 

AutoR:                 

A odměna?

 

Nafrayu:               

Tu jest. Trocha vína.

 

AutoR:                  

Za tolik Utrpení ?

 

Nafrayu:                

Nevím, Človíčku. Jsi moudrý Dromedár. Tak jdi a postav svůj Pomník.

 

Sbor:                     

Všechno se rodí z bolesti.

Bolest se rodí ze zoufalství.

Zoufalství je Lékem Duše.

A záchrana? Žádná není.

 

AutoR:                    

Nevidím.

 

Nafrayu:                 

Tak otevři oči. Prozřete, Andělé. Je tu trpící. Zavažte mu rány, podejte Chléb. Natřete mastmi. Je tu Člověk, aby se stal Slovem.

 

AutoR:                    

Národa?

 

Nafrayu:                  

Ne, lidí. Tak hříbě, započni svůj let. Červánky zůstanou s námi.

 

AutoR:                    

Díky, Bože.

 

Nafrayu:                  

Jsem jen vítr a prach.

 

AutoR:                     

Člověk. Toť vznešenost sama. Jazyk císařů. A jazyk Krále.

Vyjdu do ulic a najdu-li Cestu, už se neztratím.

 

2. scéna (souboj anděla s ďáblem)

 

AutoR:                     

Nemohu jít dál. Už nechci stále jen prohrávat a bojovat. Proč? A za co?

 

Nafrayu:                 

Jsi bloud, bratříčku.

 

Autor:                    

Bloud? To ano. Jsem bláhový a nešťastný.

 

Nafrayu:                 

Člověk může být nešťastný, jen pokud ztratí sílu. Pak umírá. Pokud jsi vyprahlý jako písek na poušti, jsi mrtev. Svět už s tebou nepočítá. Vidí v tobě jen prázdnou vzpomínku, epitaf na náhrobním kameni.

 

AutoR:                   

Smrti se nebojím. Raduji se – vysvobození z hříšného a bolestného pekla.

 

Nafrayu:                  

Nesuď tak přísně, bratříčku. Očistcem, křížovou cestou, trnivou korunou snad. Ale peklem? Peklo sídlí jen v duši člověka.

 

AutoR:                    

A já jsem člověkem?

 

Nafrayu:                

Čím bys byl jiným? (pousměje se)

 

AutoR:                  

Nevím. Snad letícím ptákem, Prorokem, Bláznem. Ale cítím se tak nepochopen, ztracen v Malosti.

 

Nafrayu:               

Ach, ta tvoje pýcha! Ta tě přivede do záhuby!            

 

AutoR:                    

Jsem pyšný, já vím. Až příliš.

 

Nafrayu:                

Jsi Člověkem. To je tvůj dar i prokletí. Nevzepřeš se svému osudu.

 

AutoR:                  

Člověkem? To nepovažuji za příliš velké vítězství.

 

Nafrayu:                 

Nerouhej se! (vykřikne) Člověk má svou cenu, i ten nejmenší z malých. Podobá se Bohu. Je jeho dílem a přece ho převyšuje. Je silný, jde svou cestou a jednou bude odměněn.

 

AutoR:                     

Každý pták letící na nebi je svobodnější!

 

Nafrayu:                  

Máš otevřenou cestu Vesmírem a závidíš ptákům jejich svět? Ach ubohý.

Kdo otvírá ústa a neslyší, kdo chce vidět a zavírá oči.

Což je mocnější jméno než Člověk?

Blahoslavení, kdo hledají Cestu bez výčitek a marných nářků.

Laň touží po vodě.

I srna chce pít.

A člověk? Pije a žízní.

 

AutoR:                       

A naleznu Cestu?

 

Nafrayu mlčí a odchází, AutoR skloní hlavu do dlaní, přichází Ďábel.

 

Ďábel:                        

Člověče!

 

AutoR:                        

Mluv, poslouchám, Pane.

 

Ďábel:                        T

oužíš po síle a moci a dostáváš jen plané sliby a proroctví.

 

AutoR:                         

Ne! Chci vědět, ne vládnout, chci poznat a pomoci.

 

Ďábel:                          

(směje se) Málo znáš svou duši, Člověče. Je v ní jen zmar, Hanba a Šílenství. Odmítáš sám sebe, Ubohý. Přijmi mé znamení a já ti odpovím na všechny bolestné otázky, neb v odpovědích nalezneš Bohatství a staneš se Pánem. Pánem světa.

 

AutoR:                          

Ty nejsi můj Rádce. Jsi Zlo a zlo je neštěstím pro mou mysl. Chci se uzdravit a očistit od Tvé přítomnosti. Prosím, odejdi!

 

Ďábel:                            

A kde je tvůj Rádce?

 

AutoR:                          

(sklopí oči) Odešel.

 

Ďábel:                          

Ano, odešel a nechal Tě tu na pospas draku. Bláhový, já tě neopustím, na Věky mě budeš cítit ve své společnosti. Jsem částí tebe sama, Peklem a trůnem je mi duše člověka. I Adam mě odmítl, ale Eva přijala. Proč? I ona žíznila po odpovědích, které si žádá i tvoje touha. Neboť já jsem pokladnicí Rozumu. Přesto mě odmítáš?

 

AutoR:                          

Ano! Ve jménu Lásky!

 

Ďábel:                           

Člověče, tvůj čas ještě nenastal. Odejdu. Až jednou pochopíš a nalezneš ke mně cestu, teprve tehdy bude tvé hledání u konce. Dnešek ani zítřek však není vyvolen pro léčbu tvé slepoty. Jsi ztracený a příliš, příliš osamocen. Já ti v tvém boji však nepomohu. Toho je schopna jen vlastní duše. A ta zůstává nepochopena. Já stvořil Člověka. Beze mě jsi jen prázdnou schránkou.

 

AutoR:                           

Nepodlehnu tvé nenávisti.

 

Ďábel:                            

Nenávist? K vlastnímu dílu?

 

AutoR:                            

Prokleji Tě!

 

Ďábel: (posměšně)        

Dříve proklej sebe! Jehufo, můj Syn tě čeká! (odchází)

 

3. scéna

 

AutoR:                            

(se zlostí vykřikne) Uspěl jsem? Jaká bude další zkouška? Nebo jsem odevzdal už dost? Zapřel jsem část své Duše, Pane.

 

Nafrayu:                        

(klidně, s příjemným úsměvem na rtech i v očích) Ach ano, nepodlehl jsi pokušení.

 

AutoR:                            

A má odměna?

 

Nafrayu:                        

(hlučně se rozesměje) Jak jsi nedočkavý, Človíčku. V tvém srdci je jen málo místa pro Pravdu.

 

AutoR:                            

Ano, má trpělivost nenávratně mizí v propasti Nicoty. A důvod? Už příliš dlouho čekám na své Odpovědi.  

 

Nafrayu:                       

Čekej tedy dál! Roky…

 

AutoR:                          

(zlostně) Roky?

 

Nafrayu:                        

Roky, vteřina, den. Kdo ví? Čas je jen zrnkem v písku, příjemný společník. Pomůže ti, neodmítej podanou ruku. Musíš dospět.

 

AutoR:                            

Dospět? Čekat? Až se proměním jen v Prach?

 

Nafrayu:                         

Bojíš se smrti?

 

AutoR:                           

(nejistě) Ne. Obávám se konce. Konec… To je hrůzný pojem. Jednou ztratím vládu nad svým tělem. Zapomenu své otázky. Má mysl bude klidnou loukou uprostřed polí. Ale bez květů.

 

Nafrayu:                       

Bolest však zmizí. Utrpení, strach, výčitky. Svoboda ti nabídne Svou náruč. Stromy rozevřou korunu a kořeny darují Sílu každému z Malých. Zde je skryt klid a bezpečí.

 

AutoR:                            

To je tedy tvým úkolem? Ano, jsem zmatený, ale ne příliš. Chceš mě svést z Pravé Cesty? Nemám Vědět a Poznat? Jsi jen prostředníkem Pekla? Nepodlehnu Tvé šalbě. Mé přání je i mým rozkazem. Hledám a nikdy nepřestanu. Můj cíl se blíží, cítím to, vím.

 

Nafrayu:                        

Bláhový. Jsem tvým jediným společníkem. Proč mě odmítáš? Zraňuje mě tvá nenávist, bolí. Nesvádím boj s tvými myšlenkami, řídím se Tvým přáním a sny. Pojď tedy.

 

AutoR:                            

Kterými tajemnými stezkami toužíš opět vést mé Srdce? Nevěřím Tvé Odvaze. Jsi slabý. Nedokážeš otevřít Oči.

 

Nafrayu:                         

Nemohu vést Dítě stezkami, které jsou přístupné jen Starcům a Kmetům vyvoleného národa. Příliš rychle se snažíš dosáhnout zakázaného ovoce. Jednou shlédneš do Propasti. Ale ne hned. Ne nyní. V této chvíli ještě příliš bojuješ, Mládě. Nejdříve musíš projít trnitými stezkami.

 

AutoR:                            

A Čas?

 

Nafrayu:                          

Už jsem odpověděl na Tvé pochyby. Či jsi snad ztratil i sluch?Čas Tě nezklame. Uzdravuje.

Je lékem i Cestou.

Jediným přítelem.

Zestárneme. Ztratíme krásu těla. Ale dojdeme k Cíli.

Zachráněni i chápající. Svět nás zavrhne, ale Síla zůstane.

 

AutoR:                              

Tedy mě veď, chci jít stezkami Času.

---