Začátek konce jedné sklenky

   Vypadala nesmrtelně. Bytelná, čirá, s čistým retro designem, nadčasová, milá, přátelská, konejšivá, akorát do ruky. Akorát do mojí ruky. Našla jsem si ji v bazaru a byla to láska na první pohled: "Tak tahle mi vydrží dlouho!"

Vzala jsem dvě, víc jich neměli. Od začátku šlo o úzký citový vztah. Skleněné nádoby na víno a pivo nakupuji ve větším množství kvůli jejich krátké životnosti. Ne snad že by šlo o kazové zboží, nestandartní zacházení,  bezohlednost a nadřazenost. Jde o prachobyčejnou nešikovnost a nepraktičnost. Půvabné sklenky na vysokých nožkách s tenoučkým sklem jsou pod mýma rukama odsouzeny k rychlému zániku. Vysvětlení se nachází v předchozí větě, chyba je na obou stranách přijímače. U nás doma si to myslím zatím jenom já.

   Když vzal za své první noblesní kousek z nejoblíbenějšího dua, lekla jsem se. Začala jsem se mít na pozoru: "Pořád mám ještě druhou, klid, neplaš."

Klidu mi to stejně nepřidalo. Omývala jsem ji s něhou, péčí a láskou za jakou by se nemusela stydět prvorodička v jakémkoli věku. Začátek konce se mezitím s každým novým teplým proudem vody neslyšně blížil, zkáza byla cítit ve vzduchu. Fatálnímu okamžiku jsme se ale nehodlaly odevzdat, naopak užívaly jsme si ve vzácné symbioze každou volnou chvilku. Bylo nám spolu krásně. Věděla o mně všechno. Znala moje světoboly, chándry, bolesti, beznaděje, radosti, nadšení, chvění, očekávání a věděla taky přesně kdy mám dost.

   Dnes se to stalo... Jako vždycky ve dřezu! Nevím jak a nevím proč, ale máme nakřáplou stěnu.

"Tak a je to tady, nechtěla jsem tomu věřit, ale i na nás jednou došlo..."

V první chvíli jsem viděla jenom krátký kolmý řez.

"To vydržíme, to se zahojí!"

   Pořád tu byla se mnou. Byla statečná. Pořád stála důstojně po mojí pravici. Až po dvou hodinách vzájemného nalhávání jsem si všimla další trhliny. Plynule navazovala na předchozí kolmý karombol lehkou parabolou.  Nezvratný důkaz, začátek konce. Tohle už nemůže dlouho vydržet. Osud se naplnil.

   Ještě teď když píšu poslední řádky, tiše mě pozoruje. Až se zpožděním vidím jak vypadá konečný defekt. Smrtonosná prasklina vyloudila na mé nejoblíbenější ÚSMĚV! Ona se v posledních chvílích usmívá. My máme i stejné cíle, to jsem nevěděla! Sbohem a díky za všechno. Budeš mi vážně chybět.

P.S. Dnes poprvé mi nestihla říct, že už mám dost.