Uloupená šance

40 tisíc let př.n.l., doba středního paleolitu. Na Zemi, díky její 'šišatosti', vrcholí předposlední doba ledová, doba chladu, mrazu a ledu. Přichází s neúprosnou pravidelností každých 25 tisíc let. Více jak čtvrtinu povrchu planety svírají kontinentální ledovce. Na severní polokouli zasahuje nemilosrdná krusta ledu až k střední Evropě. Zbytek planety, krom úzkého rovníkového pásma, okupuje nehostinná arktická tundra. Zde přežívají jen ti nejodolnější. Nejsilnější. Největší. Majestátní, se stoickým klidem putující mamuti, nevraživí osrstění nosorožci, děsivé šelmy s přídomkem jeskynní. A také druh Homo sapiens. Homo sapiens steinheimensis. Nebo Homo sapiens neandertalensis. Neandrtálec. A ostatní poddruhy. Tenkrát byste s trochou příslovečného štěstí občas narazili na nějakou tu živořící tlupu. Svou existenci budují již statisíce let. Boj o právo na mrzký a nezáviděníhodný život v chladném světě svádějí každý den. A pak se, odněkud z afrických savan, v jednom okamžiku, vynořuje ON. Homo sapiens sapiens. 'Sapiens na druhou'. Zahajuje své triumfální tažení světem. Během pouhých pár tisíců let si bez skrupulí přivlastňuje a zaplavuje celou Zemi. Je JINÝ. Jakoby z jiného světa! Chce být sám. A všude. A hned… Ostatní soukmenovci rodu Homo sapiens, do této chvíle žijící v relativní vzájemné toleranci, jsou postaveni ze dne na den proti nekompromisní konkurenci inteligence a odolnosti. Nejeden z nich končí s přeraženou páteří, rozdrcenou lebkou nebo, v extrému, často i jako potrava… Teorie o počátcích a vzniku posledního stádia člověka se, krom řady záhad, shodují v jednom. Přispělo k tomu hlavně mírné klima vládnoucí v rovníkové Africe. Příznivé podmínky pro vývoj. Zde je stále teplo. Bez ohledu na střídající se doby ledové či meziledové… Stačilo skutečně jen tohle? Nepomohl mu, nám, tenkrát NĚKDO na svět? Jak to tedy bylo? Co když to bylo zrovna takhle… 1. Přílet Palubnímu počítači to bylo fuk. Co na tom, že tryska číslo 5 již přes 8 let pracuje jen s polovičním výkonem? Provedena korekce. Že meteoretický štít je z pětiny znehodnocen? Plánováno. A co o pár členů posádky méně? Mrtví? Ať si. Jediným úkolem jeho omezené inteligence bylo letět a řídit loď. Řítit se hyperprostorem na své dlouhé pouti. Rychlostí čtyřnásobku rychlosti světla. A doletět k cíli... Na displeji palubního počítače třídy A, přezdívaného 'papá', naskočilo několik řádků textu a rozšířily již tak dlouhý výpis poruch, varovných systémových hlášení a výsledků diagnostik. >Cílové souřadnice 24511457.15911457.13354762 dosaženy. >Palubní čas: rok 16.12547 >Funkčnost systémů: 94.7% >Opuštění hyperprostoru za: 30s >Podpora životních systémů: zahájen přechod na vegetativní stupeň... > >Diagnostika dormaboxů zahájena >suma: 64 (100.0%) >OK: 51 (79.7%) >hibernace: 4 (6.2%) >kritický stav: 3 (4.7%) >smrt: 6 (9.4%) > >#01: OK >#02: OK >#03: OK >#04: OK >#05: smrt >#06: OK >#07: kritický stav >#08: hibernační režim >#09: OK ... >#62: OK >#63: OK >#64: smrt Několik sekcí za řídícím centrem vesmírné lodi, kde si palubní počítač bez zjevného zájmu přežvykoval stále svá data, se středem trupu štíhlé lodi táhl dlouhý tunel. Jádro lodi. Dlouhou dobu tu bylo jen nerušené ticho, tma a mráz. Nyní se mezi řadami prosklených kójí, rozmístěnými po obou stranách, tlačily proudy horkého, bohatě okysličeného vzduchu. Na příkaz papá naskočila i dlouhá řada plošných svítidel na ocelovém stropu a zaplnila ožívající prostor ostrým namodralým světlem. Na skleněných štítech podchlazených kójí stékaly kapky sražené vody... Jeden ze štítů na okraji řady sebou trhl a zasunul se do stěny. Na studenou podlahu se po kolenou svezla ztuhlá, mrazem promodralá postava. Drahnou chvíli ležela bez života. Skrz několik plastikových hadiček, které měl muž zavedené do tepen na různých částech těla, proudila zvolna čirá tekutina. Zasténal, zkusmo se nadzdvihl. A upadl. Čekej! Radilo mu tělo. Namáhavě rozevřel slepená víčka a zaslzenýma očima sledoval členy své posádky, kteří na tom byli podobně jako on sám. Nazí muži a ženy se motali jak přiopilí u svých kójí a trousili kolem sebe bez rozmyslu cákance lůžkového gelu. Byl by to snad i důvod k úsměvu. Nebýt těch několika kójí, které zůstávaly zatvrzele uzavřeny. Věštily jedinou věc. Smrt. Bylo jich méně než doma na Tau'glacii plánovali. Přesto ve skrytu duše doufal v žádný, že se budou moci radovat z probuzení všichni. Chtěl jen tak ležet a čerpat síly. Ale papá, ta nehybná hromada šrotu nepočká. A taky se už hlásila o slovo. Nad postavami se nesl kovový, skřehotavý hlas, stejný jako ten, který jim přál štěstí před startem: "Zdravím všechny přeživší. Zde palubní počítač P.P.A. Systémy funkční. Cíl expedice dosažen. Zaujata klidová pozice na orbitální dráze třetí planety systému Ra. Dormaboxy 7, 11, 12, 14, 27, 43, 51 vyžadují akutní lékařský zásah. Hlavní lékař expedice mrtev. Funkci přebírá..." "Toto pěkně začíná." ušklíbl se a vztekle od sebe odstrčil dávící se ženu, která mu bez skrupulí zvracela na chodidla. A já tomuto blázinci navíc velím. Tisíc světelných let od domova. Setřásl z paže vrstvu gelu, strhl přívody mar'wenu a vyšlápl si to do sprch. Pokud je nějací šotkové za ty léta nepřemístili. 2. Porada Byl mezi prvními, kdo vešel do poradní místnosti. Stůl obklopený nízkými sedačkami byl kruhového tvaru. Ne snad z důvodu dojmu rovnostářství. Jeho oblý tvar byl spíše vyvozen z tvaru prezentační plochy. Koule z poloprůsvitného materiálu zavěšená nad středem stolu. Kolem stolu již několik důstojníků zaujalo svá místa před jeho příchodem. Posadil se také a přihladil si límce novotou zářící uniformy. Kdyby snad někdo pozapomněl kdo je. Odklonil se neurčitě od stolu: "Papá, jsi tady?" Nikdy si nemohl zvyknout, mluvit k nečemu neurčitému. "Ano." "Vyvolej nám holovizi planety Ra3 a nech ji zvolna rotovat kolem osy." "Vykonám kapitáne." Vyhekl překvapením. Je to sen? Ostatní také stočili hlavy ke stropu a kulili oči. Planeta stvořená jako na objednávku. Dokonce i s biosférou! Pár opozdilců se zapomělo překvapením i posadit a zůstali stát u vchodu. Stačilo ale poslat pár nevraživých pohledů k zevlounům u dveří a ti už překotně zaujímali zbylá místa. "Tak," začal, když si sedl i poslední z nich, "postrádám mezi námi staré známé tváře a naopak vidím několik méně okoukaných. Proto by snad bylo nejlepší začít prezencí stavu posádky. Jak jsme na tom?" Zástupcem zesnulého hlavního lékaře byla štíhlá mladá žena. Nyní sama hlavní lékař. Stále nemohla uvěřit tomu, že se probudila jako novopečená důstojnice. Sedíc takřka proti kapitánovi, proklepla nervozitou třesoucími se prsty pár ikon na své čtečce: "Z 64 členů posádky je jich 51 schopno okamžitého nástupu do služby. Čtyři se v průběhu letu samovolně vypadli z kelor'em a jejich boxy poté přešli automaticky do hibernačního režimu. Dva, co sklouzli do hibernace v posledním století, se podaří zachránit a budou schopni za několik dnů služby. S těmi zbylými dvěma si nejsem zatím jista. Poškození nervové soustavy je rozsáhlé. Ať tak nebo onak, ani jeden z těchto čtyř nebude schopen případné cesty zpět." Přeskočila hbitě na další stránku svého hlášení. "V kritickém stavu zajištěny tři osoby. Po jednom případu zástava krevního oběhu, ta bude v pořádku, rozleptání sliznic žaludečními extrakty a také perforace trávicího traktu." Pokračovala, "to je také příčina jednoho úmrtí. Kolikrát se opakovalo, že je třeba úplně vyprázdnit trakt, jinak skončíte s potrhanými střevy a nafouklým břichem? Nesčetněkrát! Darmo mluvit. Zbytek úmrtí je přirozených. Zkrátka už na to někteří z nás neměli." Aby vehnala trochu úsměvu do ztuhlých tváří, poznamenala: "Každý z nás je nyní neoddiskutovatelně držitelem rekordu v jednorázové délce přirozené hibernace. 16 let! (380 let dle lidských měřítek, pozn. autor) To není jak prospat omylem krom zimy navíc jedno či dvě léta. Více jak 16 generací!" Kapitán bouchl pěstí do stolu. "Kroťte své nadšení, su. Já, i někteří kolem vás, se nikdy neztotožnili s názorem uspořádat expedici Ra, takříkajíc, 'na jeden zátah'. Vždy jsem byl spíše za to, vypravit generační loď. Pěkně po staru. Jako Alkové a ostatní furlingové. Proč ne mi, Taurinové? Ztráta i pouhého muže při přepravě, přes nesporné výhody, se mi zdá nepřiměřená. Když už jsme u té přepravy, jak jsme dopadli tady?" Hlavní lékařka zapadla nakvašeně zpátky do čalounění sedačky a předala slovo muži po svém boku, hlavnímu skladníkovi. Skladník se dmul pýchou, ač od startu nemusel hnout ani prstem. "Kryogenní komory s více jak 16 tisíci furlingských embryí, potravinové sklady, stavební mechanismy, dopravní technika, vše, jak jinak, v perfektním stavu, zachovalé..." Trocha dravé sebedůvěry není na závadu, ale ze skladového důstojníka přímo prýštila, pomyslil si kapitán. Otočil se na muže sedícího ob jedno místo vedle něj. S tázavým výrazem. "Jak to vypadá ve strojovně? Su?" Tázaný byl jeho přítel již z akademie. "Nemůžu sice používat takové superlativy kolegy jako perfektní a podobně, ale můj úsek vypadá po těch všech letech strávených v hyperprostoru zachovale. Jinak bysme tady snad ani nebyli. Jen bude třeba doplnit zásoby deutéria do fůzního reaktoru. Trícia máme dostatek a produkujeme neustále další. Jak se tak dívám na tuto planetu a její oceány, neměl by být s deutériem problém. Se spouštěním reaktoru základny na Ra3 a produkcí provozního vodíku je možné začít ihned po vybrání vhodné lokality ke stavbě základny." "Dostáváme se tedy k té nejdůležitější věci," kývl kapitán k holovizní kouli, "jak to vypadá dole na povrchu? Jdeme do toho?" Každé oko v té chvíli viselo na rtech hrstky vědeckých důstojníků. Jen ti měli právo, v konsensu s kapitánem, vynést závěr. Zda kolonizovat nebo ne. A kapitánův názor znal každý. Jak vtipně naznačil před startem jeden z členů posádky do objektivu planetární holovize. "Náš kapitán? Ten by kolonizoval i kometu." Zvedl se zástupce vědců: "Naše závěry v podstatě potvrzují to, co vidíte nyní na vlastní oči. Gravitační zrychlení na povrchu je asi o čtvrtinu menší než na Tau'glacii. Dráha Ra3 kolem slunce není eliptická," zdůraznil, "je takřka kruhová. Čas oběhu Ra3 činí asi jednu čtyřiadvacetinu oběhu Tau'glacie kolem našeho slunce. Takže je to solidní rychlík. I v porovnání na dny. Kolem své vlastní osy Ra3 oběhne za pouhou jednu třicetinu toho, co Tau'glacia. Podnebí je mírné až nezvykle horké a to jsme tu, su, ještě v době, kdy kulminuje periodické ochlazení. V oblastech při obou pólech panuje nyní podnebí srovnatelné s chladnějším letním obdobím doma. Směrem k rovníku je pozorovatelný nárůst teploty, což vysvětluje tu nezvykle bujnou vegetaci. Ta je i příčinou dvojnásobného obsahu kyslíku v atmosféře. Při vysoké zátěži organismu hrozí překysličení! Doporučuji vybudovat základnu ve středu tohoto kontinentu, při okraji ledovce. Zabodl ukazováček kamsi do střední Evropy..." Zarazil se, protože tím už vlastně prozradil vše předčasně: "Spokojili by jsme se i s podstatně horší příležitostí. Začneme, su." Mezi sedícími panovalo vzrušení. "Slyšeli jste sami!" Zakončil bleskurychle poradu kapitán. "Své úkoly znáte! Rozchod! A ještě něco. Každý jeden z vás, co jste tady, je důstojníkem Taurinského bojového loďstva, i když to někteří berou jen jako nutné zlo, formalitu. Veškeré přestupky se budou řešit dle vojenských řádů. A propó, jak ji nazveme? Ra3 nezní zrovna líbezně." Nejvíce představivosti projevila novopečená hlavní lékařka: "Co takhle 'planeta blízko Ra' kapitáne?" "Tau'ri?" pousmál se kapitán. "To není špatné, má to i určitou symboliku..." 3. Kontakt Lov špatný. Doba špatná. Byl mrzutý. Tam, kde dříve, za časů jeho otce, byla savana s vysokou trávou a oplývající dostatkem bobulí, hlíz a drobné zvěře je dnes ona zmrzlá voda. Sníh. Zahnal černé vzpomínky na dny minulé a rozhrnul trs trávy. Ten pohled mu spravil náladu. Stádo divokých koní se klidně popásalo na čerstvě rašících zelených výhoncích. Kopytníci nic netušili, ale vůdčí hřebec byl ve střehu. To je ten s tím zajizveným šrámem na šíji. Určitě od šavlozubce! Při představě šelmy, z jejíž spárů vyvázne málokdo, se jeho drobné, přihrblé tělo podvědomě otřáslo. Plazil se pozpátku k ostatním za pásmo keřů. Jeho návratu již vyčkávala skupinka podobných tvorů jako on. "Bude maso. Moc koní. Moc masa. Tam." Mlsně se olízl a naznačil posunky pro pomaleji chápající druhy 'mnoho koní'. "Kůň rychlý. At pomalý," zachrčel jeden z mladších neadrtálců, "jak At sní jeho maso?" a svraštil v očekávání odpovědi čelo, ubíhající prudce dozadu nad mohutnými nadočnicovými oblouky. Tupé hlavy. Nepamatují si ani to, co se událo minulý rok. "Kůň rychlý. Ano." Pokýval At hlavou nahoru a dolů. Většina kosmatých hlav tyčících se proti jeho, vyluzovala souhlasné mručení. Ani nad touto informací nějak zvlášť nepřemýšlely. Náčelník má vždycky pravdu. Promnul si staré, bolavé klouby na nohou, prolezlé artritidou a svalil se do sedu na vyschlou zem. At bude vyprávět! Nikdo ani nešpitl. "Minulý rok bouřka. Velká bouřka! Bouřka!" pro zvýšení důrazu slovo několikrát zopakoval. Pár postav se vztyčilo a vyhlíželo bouřku, nechápajíc rozdíl mezi minulostí a přítomností. Natož budoucností. "Byla tam. Daleko." Ukázal paží k severu, "oheň-obloha," namířil prst k modré obloze, "požíral trávu. Moc koní pryč. My pryč." Posunky vyjádřil loňský útěk všech, zvířat i tlupy, před ohněm. Několik jedinců si konečně vzpomnělo na staré časy a začalo se na souhlas plácat do stehen. Utišil je, to nebylo vše. Pokračoval: "Moc koní vidí…," co vidí? Sráz. At si na něj živě vzpomíná. Ale není takové slovo! Zakabonil se: "Moc koní vidí… díru-země." Plácl dlaní do prachu tak, až někteří leknutím povyskočili. Pokýval hlavou: "Ano. Vidí díru-země. Ale pozdě!" Jeho doprovodné posunky tentokrát představovaly pozdní reakci bezhlavého stáda koní, šíleného strachem z ohně, před nímž se zčistajasna zjeví sráz do propasti. "Kůň, kůň, kůň a kůň mrtví." Určitě to byly čtyři kusy? Počty Atovi moc nešly. To je jedno. Pro většinu jeho tlupy je víc jak 'jedna a jedna' už jednoduše 'moc'… Trvalo ještě pěknou chvíli, než všem vysvětlil princip toho, jak dnes budou lovit. Pomocí přineseného ohně, jenž opatrně přikrmují ve vykotlaném kusu dřeva kousky kůry, zapálí savanu a po větru rychle šířící se oheň požene splašené stádo. K nedalekému polovyschlému říčnímu korytu se strmými břehy. Za přispění jich samých si zde určitě s trochou štěstí část stáda zláme vaz. Nebo uvázne v bahně. Bude maso… Dosavadní nucená bobulová dieta a vidina šťavnatého masa rozvinula dostatečně představivost všech. Těm málo, co stále nechápali, pomohlo pár dobře míněných kopanců. Náčelník má vždycky pravdu… "Něco mám na termovizi. 30 kilometrů na jih. Vypadá to na slušný plošný požár," vzhlédl kopilot průzkumné tryskoptéry od několika barevně pulsujících skvrn na displeji, "podíváme se na to, su?" "Proč ne? Moc nás to nezdrží. V životě jsem větší oheň jak na metru čtverečním neviděl. Ty ano?" "Ne." Přisvědčil kopilot. "A kde taky? Nevím, jak u tebe, su, ale tam, odkud pocházím já, je vše pokryté sněhem nebo ledem. I přes léto. Tam nemá co hořet. To už spíše chytne tvůj vlastní barák. I když hořet nemůže." Velitel tryskoptéry, pilot, sklonil hlavu, deaktivoval autopilota a sevřel mohutnou rukou knipl. Proudové turbíny nad prosklenou kabinou se protočily pod zvýšeným náporem hořícího vodíku z palivových nádrží. Drobný stroj poskočil v poryvech větru a nadzvukovou rychlostí, doprovázenou třeskem, zamířil k hořící savaně. Na místě po sobě zanechal jen obláček vodní páry. Sledovali plochou krajinu Sahary ubíhající pod nimi. Zahlédli i čelo splašeného stáda. V chuchvalcích dusivého dýmu již byla situace krapet nepřehledná. Zpomalili a takřka viseli na místě. Kopilot se vyklonil, zapřený nohama, z kabiny, a balancoval nad stádem zavěšený za jednu ruku. "Co blbneš! Šibe ti?" popadl ho pilot za rameno a vtáhl zpátky. Kopilot na něj mrkl: "Tobě se ty potravinový dávky ještě nepřejedly? Nebo jsi našel zalíbení v mamutím mase?" zašermoval mu před očima jehlovkou, zbraní vystřelující v rychlém sledu řadu mikroprojektilů vysokou rychlostí. "Sundám jeden kus," naznačil a vycenil štíhlé zuby, "čerstvé maso není k zahození." Když pilot dále nic nenamítal, povystrčil ruku s jehlovkou z kabiny a stiskl spoušť… To At za celý svůj život ještě nezažil. Aby zvěř běžela proti ohni. Krom případu přímého ohrožení dravcem. Pokud ten ovšem neunikal také. Zvířata přece unikají před ohněm! To ten divný pták-věc ve vzduchu. A ten zvuk. Lov nevyšel. Teď vypadá jako blbec, jeho vážnost mezi lovci klesla. Ostatní zatím nedávali najevo své skryté zklamání a vyčkávali. Jeden z mužů si totiž v kotoučích dýmu a plamenů, skrz které se na ně překvapivě vyřítilo stádo, povšiml několika sražených zvířat. Že by nám přece jen přálo štěstí? Snesli se těsně vedle zastřelených koní, motory ponechali v chodu. "To jsi musel vybít půlku stáda?" hořekoval nad úlovkem pilot, velitel průzkumu. "Stačila nám každému tak jedna kýta! Jsou skoro na sračku!" "Aspoň nemusíš kousat," odsekl kopilot a odepjal od pasu nůž. "Kýtu říkáš? Máš ji mít, su! A pozor na jehly!" Zručně vyřezával nejhodnotnější kusy masa a házel je do igelitového pytle. "Nedělej si starosti. Mám ten dojem, že jen co odfrčíme, tak se po těchto mršinách jen zapráší. To horko tady dokáže divy." Otočil se nazad. "Třeba tam ty, ty opice, u té vegetace, u těch keřů. Uvidíš že…" "Kde?" "Tam přece." Ukázal na vyčkávající, šokovaně stojící Atovu skupinku neadrtálců. "Ignorante!" sjel velitel tryskoptéry svého podřízeného, "to nejsou opice! Hoď mi fofrem moji kameru. A vysílačku! Sledovací značkovač! Dělej a dávej na ně pozor! S jehlovkou zacházet umíš, jak vidím." Připnul si kameru. "Vidíš ty nástroje, primitivní zbraně? Dokonce mají i ozdoby! Kde mají samice? Tam ten lhostejně se tvářící zakrslík tomu jejich spolku asi šéfuje. Je beze zbraně. Ať mnou strom proroste, jestli tu šou nemají na svědomí oni! Jdou sem! Ten v čele natahuje snad prázdné ruce? Točím to, první kontakt!" otočil se s vítězným šklebem na kopilota. "Co myslíš, pojmenují je po mně?" 4. Poznání "Kapitáne! Základno! Slyšíme se?" s obavami promluvila hlavní lékařka do cestovní vysílačky položené na ploché kameni, častým používáním, za uplynulé období dešťů, již notně oprýskané. Byla tady, protože se na základně už nudila. Všichni až nezdravě zdraví. Odpovědí jí bylo jen prskání a škvíření z reproduktoru. "Slyšíte nás?" Biolog, který se skláněl nad aparátkem z druhé strany a přidržoval teleskopickou anténu poznamenal: "Je to marné, zase tam u nich zuří arktická bouře. Přes krátké vlny se s nimi nespojíme. Jediná možnost je spojit se s pomocí skládací paraboly přes papá na oběžné dráze. Proletí nad námi," zkontroloval chronometr na zápěstí, "uprostřed noci." At to vše se zájmem sledoval, pojídaje přitom zelené bobule, které včera ženy nasbíraly. Ti dva vysocí, muž-nebe a žena-nebe, s jejich tlupou strávili již řadu dní a žili s nimi. 'Zkoumali je'. Tak řekl muž-nebe. Co to je? Každé ráno po rozednění vykonávala žena-nebe tento zaříkávací rituál, kdy promlouvala k mluvící věci. Byl to podivný, ale pro lidi-nebe určitě důležitý rituál. Dělali tolik podivných, nepochopitelných věcí! Mluvící věc přestala vydávat zvuky a zmlkla. Opustil úpatí jeskyně a přikolébal se k nim. "Muž-nebe pryč? Žena-nebe pryč?" "Ne Ate. Zatím neodejdeme. Ještě se několik dní u vás zdržíme. Chci sledovat, jak tvá dcera bude rodit." Artikulovala pečlivě lékařka, aby jí neandrtálec rozuměl, a pečlivě zajistila ve vodotěsném vaku vysílačku. At nechápal. On sám znal všechna slova, která byla. Pár i sám vymyslel. A pár zase zapomněl. Některým rozuměl jen on sám. Dalo by se říci, že byl 'nejhovornější' z celé tlupy. Ovládal desítky slov. A lidé-nebe převzali toto jeho intelektuální dědictví za jediný den. Dokonce ho časem podstatně rozšířili o svá vlastní slova. Jak řekla žena-nebe?. Zavzpomínal. 'My, Furlingové,' ukázala tehdy přitom na sebe a druha, 'jsme na nejvyšším stupni intelektuálního vývoje.' Ano. Lidé-nebe jsou Furlingové. Přenesl se v mysli zpět do přítomnosti. Z věty, kterou pronesla před chvílí žena-nebe intuitivně pochopil, že létající věc, 'tryskoptéra', dnes nepřiletí. Neodnese lidi-nebe na několik dní pryč. Vrtalo mu to hlavou. Jak to, že je vždy najdou, i když během té doby přemístí tábořiště? "To je dobře. Chci něco ukázat. Tajné místo." Poznamenal At. Lidé-nebe přinášeli jeho tlupě štěstí. Oblíbil si je. "Ač se to zdá paradoxní, můžeme se od nich sami něčemu přiučit, i o naší historii." Uchopil biolog do ruky neuměle zpracovanou figurku divokého koně v trysku, vyřezanou z kosti, kterou dostal od Ata výměnou za kus barevné látky. "Mají skvělý postřeh pro detail. Vidíš kupříkladu tady ty jizvy znázorněné na krku zvířete?" Radoval se jak malé dítě nad nad pár figurkami zvířat. Mít jich tak víc! Koukl také lačně na pečlivě opracovanou figurku mamuta z klu, která byla postavena na čestném, nejvzdálenějším místě jeskyně. "Ate, dej mi tu figurku. Dám ti za to tohle." Sáhl do kapsy a strčil mu pod nos kousek lesklého kovu. Chtěl by tu lesklou, stříbřitou věc, ale... "Ne." Zavrtěl rezolutně hlavou na nízkém krku náčelník: " Zůstane tady! Moc dobrá, dobrá věc. Dobrý lov. Štěstí. Jednou ulovíme mamuta…" "Tak jim ho nech, toho mamuta. Je to pro ně asi nějaký rituální talisman, cení si ho ze všeho nejvíc." přemlouvala lékařka biologa. "Ale vždyť já jim ho nechci vzít! Oni neznají výraz pro 'půjčit'. Nedokáží pochopit, co to je. 'Něco půjčit'. Buď berou, nebo na oplátku dávají. Chci si to všechno na základně naskenovat do databáze, pak jim zase do puntíku všechno vrátím." Lékařka ponechala biologa jásat nad artefakty neadrtálců samotného. Sledovala Ata, jak balancuje na jedné noze na vysokém kameni u stěny jeskyně a nanáší větvičkou směs popela a nahnědlého bahna na vápencovou stěnu. V duchu si udělala poznámku. Náznaky relativně pokročilé koordinace těla. "Co děláš, Ate?" zajímala se o jeho výtvor a uhnula před čadící větví, která spoře osvětlovala prostornou jeskyni. Sama docela solidně viděla i ve tmě, ale neadrtálec ne. "To lov." Ukázal pyšně na patlaninu, v níž lékařka při přimhouření obou očí rozeznala kontury 'přerostlé' stepní antilopy. Hrdě stála na všech čtyřech a vedle ní několik čar, rozpažených postaviček. Lovci. Pousmála se. V tomto jsme stejní. Také zveličují. Ve skutečnosti šlo jen o zmrzačenou, vysílenou antilopu, kterou lovci ubili před pár dny kamennými sekyrami v říčním bahně nedaleké říčky. Takto získávali na výjimky všechno maso. Ta skorozdechlina se jí zdála podezřelá… "A tady!" upoutal At její pozornost k jiné kresbě. "Žena-nebe a muž-nebe. Spolu." No opravdu! Byli to oni! Sice malůvka připomínala spíše karikaturu, ale rozeznávala přilby karanténních skafandrů, krosny s vybavením a pouzdro s mobilní laboratoří. Přesně tak, jak skupinu zaměřili a navštívili hned první den po upozornění hlídkou. "A co je tady toto?" natočila a zaostřila digitální kameru na symbol prakticky u stropu, kam At sotva dosáhl konečky prstů. Připomínalo to obrácené písmeno 'V' s kroužkem nad vrcholem. "To dávno. Legenda. Já nebyl." Zamručel At. Pochopila z toho, že náčelník tehdy nebyl ještě na světě. Není schopen určit, z které doby malba pochází. To bude složité zjišťování! Z neadrtálců vše leze jak z chlupaté deky… "Nemoc! Nemoc tady!" vklopýtala do začouzené jeskyně jedna z žen. Lékařka rychle stočila kameru na její strhaný obličej s očima navrch hlavy. V objektivu narostla chlupatá tvář s neznatelnými ženskými rysy a podlitýma očima. "Nemoc!" chraptěla pořád dokola a vysílená se zesula na ohlazenou kamenitou zem. To není možné! Nic nezaregistrovala! Nic podezř… Ne! Ta antilopa. Symbolický kousek masa měli i oni. Vyběhli před jeskyni do slunečného dne a pak dále k tábořišti za nedalekým kopcem. Biolog nesl přes rameno polomrtvou samici. Oheň v ležení skomíral. Kolem něj se tlačilo několik skroucených postav. Polozeschlá, zdupaná tráva byla potřísněna vydávenými zbytky potravy. Řada neandrtálců zvracela a zbylí k tomu neměli daleko. Přiklekla k jedné nevábné hromádce zvratků. Kousky sražené krve. I čerstvá krev. Přes řídké ochlupení naříkajících nemocných bylo vidět naskakující krvavé skvrny… Díky za geneticky zvýšený a posílený furlingský imunitní systém! Odebrala krevní vzorky. Pro jistotu i sobě a kolegovi. Mobilní laboratoř ji dala za pravdu v tom, co již tušila. Jakési prudké retrovirozní onemocnění. Inkubační doba relativně krátká. Retrovirus napadal rychle všechny vnitřní orgány a sebevražedně ničil poté všechny buňky organismu. I potenciální bacilonosiče. A sakra, sama pocítila slabost. Při pohledu na zvracejícího biologa omdlela… Nadzdvihla zkroucenou tvář zabořenou do trávy a žduchla loktem do biologa. Už je noc. Prober se! Cítila nezřetelné, namáhavé dýchání. Žije. Přitáhla si pouzdro s lékárničkou, chvíli zápolila s uzávěrem. Rukou v ní zalovila. Je to ono? Určitě. Nic jiného nemá takový tvar. "Pomůže…!" snažila se naznačit biologovi a zatřásla jím. "Tohle… nám pomů…že. Zaručeně!" sdělila myšlenkou, protože už neměla sil mluvit. "Co… co, to je?" nesla se do jejího mozku zpět otázka. "Cel…, celu…, celulární stabilizátor. Rekonstruuje buněčnou DNA strukt…" Vrazila přes uniformu do stehna biologa jehlu nouzového aplikátoru. Ruka po hmatu upustila aplikátor do pouzdra na své místo. Pouzdro se zavřelo. Aktivovala nouzový lokátor. Znovu omdlela. At už i tak lidem-nebe špatně rozuměl, natož oslabený útočícím retrovirem, který rychle otupoval jeho mysl. Chvílemi ztrácel zrak, ale slyšel dobře. Slyšel slovo. Jejich slovo. To slovo znamenalo 'pomoc', 'pomoci'. Zákeřná nemoc, nesoucí smrt, překvapivě dostihla i je. A pak žena-nebe uchopila tu věc a přiložila ji ke stehnu. A pak ke stehnu muže-nebe. Ta věc je 'pomoc'! To byl jeho závěr. Odplazil se po kolenou k ležící dvojici. Ve tmě, protože již byla noc a oheň vyhasl. Oheň! Jindy by bědoval, ale teď to musí najít! Šmátral poslepu rukama kolem těl, dokud nenahmatal pouzdro s lékárničkou. Uzávěr byl nad jeho síly, ale překonal sám sebe. Po chvíli držel v ruce aplikátor. Ano. To je ta věc. Pomůže všem! Ale napřed ještě musí něco udělat… 5. Rozloučení "Už mi to leze krkem. Trčíme tu věky. Život mi utíká pod rukama. Abych ti řekl," stopař natáhl slinu a odplivl si z rychle letící tryskoptéry, "znám lepší zábavu, než nahánět po Tau'ri tlupy zavšivených neadrtálců. Moment!" Indikátor se rozpípal. "Mám signál! Stoč to na směr 3.2!" Rychlost ho vmáčkla zpět do ergonomického sedadla vedle pilota. Ten už pomalu ani nevnímal. Jen ovládal stroj. Noční starty. Zmatek. A to to tady vypadalo ze začátku jako ráj. Kéž by je dnes dostali! Letka tří strojů se stočila koordinovaně na sever, směr 3.2. Ze stínu stromů vyplašili stádečko antilop. Z krajního stroje vytryskl rozeklaný výboj a antilopy už nebyly. Na místo toho zbyl jen malý kráter. "Rozkaz stále trvá: ničit veškerou potenciální vysoce energetickou potravu tam těch." Zavýskl. "To se mi líbí! Co jsou vůbec zač?" zavrtěl se stopař pohodlněji do sedadla a prohlížel si zálibně svůj zatnagt'el. Proč tyhle experimentální krámy nedostali hned ze začátku? "Něco jsem zaslech. Nevím, jestli je to pravda…" zmínil se polohlasně pilot, "prý jsou napůl my… Je to šílený, co?" Zastavili. Stroje zaparkovaly v pravidelných rozestupech. "Jsou někde v té vegetaci dole, pod tím srázem, su!" Odečetl stopař vzdálenost ze sledovače. "164 metry! Vyčkávají! Jsou to ale paka!" Velitel pátrací čety nechtěl riskovat, v neproniknutelném houští mohlo číhat cokoliv. "Tak jsme tady chlapy! Ven a obkličte to! Fofrem, ale opatrně!" Obrátil svou znavenou tvář k ostatním: "Je to ta skupina, co má ještě nějaký funkční jehlovky! Mějte se na pozoru!" At pozoroval ze srázu skrz neumělé maskování narvaných větví slídící furlingy. Však on ví, po kom furlingové, lidé-nebe, slídí. A čím. Připravili 'lest'. To je nové slovo, které vymyslel! Vzpomněl si na nedávnou dobu, kdy vyměnil věc-'pomoc', patřící ženě-nebe za to nejcennější, co mohl dát. Jim to bylo snad málo? Už zjistil, jak to, že je vždycky najdou. Pomocí 'sledovací' věci. Další nové slovo. Spousta slov vymyšlena a další a další přicházejí, jak lehký vánek. Teď už je nenajdou! Nikdy! Jeho tvář se zkřivila do děsivého šklebu, do náznaku smíchu. Smích žádnou neandrtálskou tvář nikdy nepoznamenal. Ani nepoznamená. Tělo, které se tisklo k zemi mezi větvemi s ostatními, už také nijak nepřipomínalo shrbenou, malou postavu tupého neandrtálce… Najdou, najdou. At sledoval opatrně přibližujícího se muže ke křovisku dole pod ním. Najdou to, co chtěli dopřát jim samým. Smrt! Už není 'lovec'. Pozor! Nové slovo! Je 'bojovník'. To znělo hrdě. Poškrábal si krvavou ranku na paži, odkud včera vyřízl implantovaný sledovač a pozoroval zlostnýma očima postavy dole pod srázem. Až zvedne ruku, tak… Opět se sešli kolem kulatého stolu. Nyní to pro změnu nebylo na palubě mezihvězdné lodě kroužící kolem Tau'ri, ale přímo v hloubi arktické základny furlingů, rodu Taurinů. Muži, ženy, sedící roztroušeně kolem stolu, tu a tam volné opuštěné místo, sledovali bedlivě výklad palubního počítače. Holovizní vyobrazení, promítaná v obří kouli mezi nimi, už ale nevyvolávala takové výbuchy nadšení jako při příletu. Kovový, bez emocí znějící hlas papá doprovázel 3D obrázky střídající se v rychlém sledu na prezentační kulové ploše: "Celulární stabilizace. Jeden z nejnovějších poznatků vědy. Vrchol genetického výzkumu, který zcela jistě ukončí éru biologických zbraní. Vojenská technologie obranného charakteru." Koule zprůsvitněla a poslední záběr polární krajiny vystřídala rotující plastika složité atomární struktury. Papá pokračoval. "V podstatě se jedná o uměle zkonstruovaný virus s pozitivním účinkem. Antivirus. Jeho jediným úkolem je nést v sobě informaci. A to kód nejnáchylnějších klíčových sekvencí DNA daného organismu. V našem případě furlingského…" Do záběru naskočila známá dvojitá šroubovice DNA. "Pokud je buňka napadena virem a následně dojde k poškození struktury DNA nad stanovenou mez, stane se aktivním. Snaží se nesouhlasné sekvence přepsat obecně postaveným, korektním genetickým kódem. Při této činnosti se chová v omezené míře, dalo by se říci, logicky a pokud je u napadeného jedince provedena včasná aplikace, vyzdraví a je bez problémů schopen dalšího aktivního života. Bez sebemenších následků." Obraz zmorfoval do výseku kosmického prostoru s křižujícími loděmi a nahnědlou planetou v pozadí. "Při posledním pohraničním incidentu, kdy byly protistranou nasazeny biologické zbraně nejnovější generace, byla účinnost léčby zasažených 96,7% a…" "Ano? Stalo se zase něco?" odtrhl kapitán oči od koule a klepl na osobní komunikátor, umístěný na rameni. Náznaky posunků uklidnil ostatní důstojníky, kteří sledovali denní hlášení. Rychle opustil poradní místnost. Na chodbě už na něj čekal velitel pátrací čety. Přilba bojového skafandru se ladně seskládala v plátech za krk a odhalila bojovně naladěnou tvář. Natáhl ke kapitánovi zakrvavenou pěst a rozevřel ji. Na dlani ležely tmavé kovové kapsle potřísněné krví. Sledovače. "Dnes jsem přišel o další dva muže." "Co se přesně stalo, su?" zajímal se kapitán a prohlížel si štítivě jeden sledovací implantát, ještě obalený zkrvavenou tkání. "Jsou to hotové bestie. Vyřízli si to do jednoho všichni, a vlákali nás do pasti. Dva chlapy zavalilo kamení a jsou na kaši. Nepomohly jim ani skafandry. Kdo by to do nich řekl? I přes tu bolest a riziko vykrvácení to ty mrchy nakonec udělaly. Jsem veterán pohraničních válek u nás doma, to víš, ale tohle…" "To je všechno? Dostali jste je aspoň? Živé? Mrtvé?" Velitel pátračky sklopil oči a zavrtěl hlavou: "Jakoby se po nich zem slehla. Museli počítat s bleskurychlým útěkem, že po nich půjdeme…" Zvedl zpět tvář ke kapitánovi. "Ale jednoho z nich jsme dostali. Byl už moc starý. Pojď se mnou." At, i přesto, že byl svázaný do kozelce a do rukou se mu bolestivě zařezávaly popruhy, stále zachovával ve tváři bojovně laděnou grimasu. Kdyby ho rozvázali, on by jim ukázal, jaký je bojovník. Silný bojovník! Jak silný se teď cítí! Zpozorněl. Vešel jeden z nepřátel, další muž-nebe. V jeho hlase poznal hlas znějící z vysílačky, když sedával před nedávnem před jeskyní a pozoroval ženu-nebe při každodenním hlášení. "To je on? Tato kreatura?" zavrčel kapitán a otočil se na vědce, kteří před chvílí Atovi odebrali vzorek krve. "Říkáte, že mutace je u něj zatím z nám známých případů nejdále?" Vědec mlčky přikývl. Kapitán se ušklíbl: "Takže to může být dost dobře jedinec z tlupy, kde ukradli našim lidem celulární stabilizátor. Možná toto je přímo ruka, která ho ukradla…" zkroutil Atovi bolestivě levou ruku tak, až mu vehnal slzy do očí. Knučet bolestí ho neuslyší. Tu radost jim neudělá… "Rozvažte ho!" Hrubá bota mu bolestivě došlápla na vytáhlý nateklý krk a ostrý nůž rozetnul pouta. Nato ho něco sevřelo kolem krku a pozvedlo do výše tak, že chodidly bezmocně plácal ve vzduchu. Zamžoural očima dolů. Krk mu jak v kleštích svírala mohutná ruka, nemohl ani dýchat, jen sípat. Do jeho očí mu hleděly kapitánovy sytě celomodré oči a doslova ho provrtávaly. Oči z cizího světa. Jak odporné, pomyslel si kapitán. Zkoumal pečlivě Atovo tělo. Kůže kolem kloubů byla zrůžovělá, nestačila se ani opálit, tak rychle kosti dorůstaly dle povelů násilně zmodifikované DNA. Celé tělo se vytáhlo. Nadočnicové oblouky zakrněly. Ty oči už ani trochu nepřipomínají zvířecí. Jako by snad hleděl do svých vlastních… I ta trocha chlupů na tom zmetkovi pelichá… Hybrid. Atova rty se pohnuly, chtěl něco říci. "Ticho!" okřikl kapitán přihlížející, ač nikdo ani nedutal, "Chce snad něco říct!" Naklonil blíže svou tvář a povolil sevření. Naslouchal. Tělo zasípalo, křečovitě se nadechlo a vyšlo pár zkomolených vět. Směsice původního jazyka a furlingštiny: "Za… zabijeme vás všechny! Kaž… každý den bude… ve střehu. Dnes je vás o dva …ně. A nás s každým …vým dnem přibývá…" "Co to meleš, mluvko jeden? Jak a čím nás chceš zabít? Tímhle?" posměšně zvedl kamennou sekeru a zatřepal jí Atovi před očima. "Já bych ho nepodceňoval, kapitáne. Svým způsobem má pravdu." Zvedl se vědec od svých přístrojů. "Dle průzkumů, nedokážeme si to vysvětlit, se rodí tento, ehmm, nový druh, i v původních tlupách. Při jejich populačním růstu se to šíří jako lavina. Nemůžeme to už zastavit, je pozdě. Až se mutace ustálí, tak už nebudou křížitelní s původním druhem. Ale to už jich budou tady kolem nás pobíhat statisíce a vystačí si sami! Ano, nás bude brzo 16 tisíc! Ale i to bude jak kapka v moři! Zabijete jednoho a jeho místo zaujme hned celá tlupa. Naše přítomnost bude jen katalyzovat prudký rozvoj jejich civilizace…" "Ticho! Ticho!" rozkřičel se kapitán a tiskl si ruce na uši. "Vyhoďte ho ven! Na mráz! Počkat! Podejte mi to!" Postavil trhnutím Ata zpátky na nohy a vrazil mu do náruče sošku mamuta, kterou našli při prohlídce lékárničky: "Tohle si vezmi zpátky! My to nechceme!" Sevřel naposled jeho krk: "A pověz svým potomkům, jestli přežiješ a nějaké budeš kdy ještě mít, že se jednou vrátíme! Jednou budeme zpět! Rozumíš mi, co! Vím to…"

---