Písmák Nor a lidský rod
Pro ty, kdož nečetli má předchozí vyprávění o našem chlupatém miláčkovi, Nor byl pes. Tedy, sjistotou se to dalo usoudit pouze zfaktu, že nic jiného být nemohl. Nejvíce vypadal jako pes. Půl metráku černých chlupů, svalů a kostí.
Sára
„Vy si nedáte nic kjídlu. “ zeptal se policista, když dosedl vedle mne a položil talíř skouřícím gulášem před sebe na stůl.
Zavrtěl jsem hlavou a řekl: „Jak můžete jíst. Po tom, co jsme viděli tam naproti.
Proměny
Byl teplý podvečer, já šel zpráce o hodinu dřív, protože se opět posunul čas a těšil jsem se, jak si uvařím něco dobrého kvečeři a sednu si do ušáku sknížkou nebo se kouknu na televizi, pokud tam něco oddychového ke koukání bude.
Docházel jsem už ke svému baráčku, když mě zarazilo cosi neobvyklého. No, ovšem. Oknem probleskovala divná namodralá záře.
Dračice
„Tak povídejte. “ vybídl surčitou dychtivostí černě oděný pán ještě poměrně mladého, ale otylého a ustrašeného muže, sedícího naproti němu. Ten, nejdříve jakoby se ještě více shrbil kzemi, ale potom se mu projasnil zrak, narovnal se a před očima se mu začaly znovu přehrávat uplynulé a neuvěřitelné události….
Dračice se postavila na kraj terasy a její řev naplnil prostor okolo domu.
Holčička
Když jsme s manželkou dosáhli oba důchodového věku, nechali jsme dceři a jejímu manželovi náš pražský byt a z úspor si koupili malý přízemní domeček v jednom zapadlém koutě Českomoravské vysočiny. Těšili jsme se, jak se od jara do podzimu budeme hrabat v hlíně na záhoncích zahrádky, večer sedávat na zápraží domu, chovat různá zvířata, zkrátka takové ty sny čerstvých důchodců.
Část se jich rozplynula hned při první prohlídce objektu. Dům potřeboval novou fasádu, zahrada byla zarostlá plevelem a plot kolem celého pozemku shnil už asi před drahnými roky.
Nedejte na řeči!
„Jé. Ahoj Jirko. Tebe jsem už neviděl, ani nepamatuju,“ zvolal muž ve středních letech, když se střetl na spoře osvětlené okrajové ulici sprotijdoucí osobou. Sychravé podzimní počasí nenabízelo právě ideální podmínky pro večerní procházku a tak tito dva chodci byli vtuto chvíli jedinými bytostmi, které se zde nacházely.
Umělec
Enrico Gonzáles zkoušel proniknout vmnoha oblastech umění. Několik let rozesílal své povídky do mnoha časopisů a nakladatelství, ale sneúprosnou pravidelností se mu jeho dílka vracela zpět, většinou bez odpovědi. Maximálně obsahovala obálka několik zdvořilostních frází, jež zpravidla končily slovy: „…litujeme, ale…. “
Pokus o malování, díky dostatku sebekritiky, ukončil brzy Enrico sám.
Pohled v zádech
Muž zvedl klacek, prudce se rozmáchl a dlouhým obloukem jej hodil před sebe. Obrovská černá psí hlava sledovala zlomek vteřiny let dřeva a potom se velké tělo zvířete dalo do pohybu. Svalnaté nohy vystřelily trup psa jako účinné písty do výšky a zároveň vpřed a muži se zdálo, že silné psí tesáky sevřely klacek ještě před tím, než stačil dopadnout na zem.
Když zvíře pustilo aportovaný předmět kjeho nohám a zvedlo vočekávání hlavu, jemně ji pohladil a podrbal mezi ušima.
Obyčejný psí příběh
Motto: Pes je také člověk. Jen trochu jinak vypadá….
Naše rodina vždycky žila snějakým psem. Já i moje žena zastáváme názor, že snad není na světě jiné zvíře, které by dokázalo tak beze zbytku dávat najevo svoji lásku a oddanost, jako právě pes.
Zabít krále
Zíral do stropu hostinského pokoje a čekal až se utiší splašené srdce. Chloupky na hrudi
se mu leskly kapkami potu, stejně jako úžlabinka uprostřed zad ženy odpočívající vedle něho.
Chvíli tak nehybně leželi na široké, rozvrzané posteli a on cítil, jak srdce zvolňuje svůj rytmus. Pak náhle zaregistroval partnerčiny prsty, připomínající měkké kočičí tlapky, jak se sunou zlehka z jeho břicha a postupují stále níž.
Čas her a malin
Maminka mě utěšovala a hladila po hlavě, když jsem si stěžoval, že tu už není nikdo, ským bych si hrál. Poslední rodina odtud odjela asi před týdnem. Marně je můj tatínek přesvědčoval, aby zůstali. Půda je tu přece tak úrodná……
Je pravda nebo se mi to alespoň zdálo, že jahody a maliny z naší zahrady jsou opravdu rok od roku větší.
Láska až za hrob
Dveře tvých úst
zůstaly dokořán
a přesto udivený výkřik
již nenašel cestu ven.
Amulet
Když přišla do naší osady, bylo to, jako když si slunce najde cestu olověnou zamračenou oblohou. Byla krásná. Jiný, výstižnější, popis mě nenapadá. Mohu to zkusit, ale možná to budou jen prázdná slova.
Muž a pes
Muž a pes.
Ve srubu, prochladlém podzimním počasím, se k sobě choulí dvě bytosti. Pes, velký kříženec podobný vlku, jen o něco robustnější. Možná víc, jak sto liber svalů a šlach.
Vánoce
Je něco málo po sedmnácté hodině, dvacátého třetího prosince. Vzduch je mrazivý, sníh křupe pod nohama chodců a z oblohy se občas snáší bílá jiskřivá vločka . Za závěsy snad všech oken probleskují do tmy barevná světélka vánoční výzdoby.
I sídlištní paneláky jako by se vyšňořily na počest nadcházejícího Štědrého dne.
Sněženky
\"Hele, kytka. \" řekl jsem si pro sebe, když jsem při pohledu z okna uviděl mezi ostrůvky sněhu, z urousané trávy, nesměle vykukovat bílý kvítek. \"Tak, jaro už klepe na dveře. Jak se říká,\" pomyslel jsem si.
Jak to (ne)bylo s Kolumbem
\"Ferdinande. Ferdo. Sakra, kde je ten blbec. \" vykřikovala královna, běhajíc nervózně po rozlehlých chodbách.
Zvláštní místo k žití
Honzík neměl právě záviděníhodné dětství. Po prodělané obrně se pohyboval jako robot z nepodařeného sci-fi filmu a mentálně byl rovněž kdesi daleko za svými vrstevníky. V deseti letech bloumal tedy ulicemi městečka většinou sám a pokud se potkal s nějakou dětskou partou, zpravidla se stával jen terčem drsných žertíků. Děti dokáží být někdy víc nemilosrdné, než dospělí.
Poslední bitva
Nad stanem našeho vojevůdce povlával ve studeném větru praporec se zdvojeným \"M\", vyšitým zlatou nití na rudý podklad. Všichni jsme netrpělivě čekali, co se dozvíme, až se vchod stanu otevře.
Nepřítel byl prý už blízko. Mezi muži se šuškalo, že zprávu o něm přinesli ptáci matce našeho velitele a ta se nyní se svým synem radila o nadcházející bitvě.
Rudger a Jasmína V.
Pátá část
Motto: Není jediné lásky, jediného přátelství,
které by prošlo naším životem
a navěky ho neovlivnilo.
Nor a Fifi
Když jsem cestou z práce přicházel k našemu rodinnému domu, už z poměrně velké dálky mi bylo jasné, že se u nás děje něco mimořádného. K mým uším se od nás nesl jekot, kvílení, štěkot psů a další, blíže nezařaditelné, zvuky. Přidal jsem do kroku a brzy se mi naskytl takový obraz, že jsem zalitoval, že nemám u sebe fotoaparát. Na trávníku za vraty poskakovala, v šílených kreacích a ječící, jedna má vzdálenější příbuzná a ve vztyčených rukou držela něco chlupatého.
Bubáci, strašidla a moji příbuzní
Některé rodiny to vdnešní době nemají lehké. Chaos vprávních předpisech, různé nové daně a problém suplatněním ve společnosti a sháněním obživy, to vše může vdnešní době opravdu přinášet mnoha lidem potíže. Část toho se nevyhnula ani naší rodině. Rád bych vám představil své příbuzné, se kterými žiji vpoměrně rozlehlé vile na jednom pražském předměstí.
Dračí šupina
Meč mě tížil na rameni, jako bych místo něho nesl vzrostlý strom. Stoupal jsem zadýchaně do prudkého svahu hory, jejíž vrchol byl zahalen do mléčných mračen. Mezi balvany a rozeklanými skalisky si vítr zpíval svoji studenou píseň, ale na mém čele přesto vyrážel z pórů kůže pot. Musel jsem si sednout.
Socha
Markéta milovala ten parčík. Připomínal ji trochu domov, vesničku obklopenou přírodou kolem dokola. Když ji studium přivedlo až do Prahy, zpočátku ji město děsilo. Hluk, špína, davy lidí.
Stella
Benzín jí došel na dohled od slatin. Nechala nepotřebný vůz stát a pokračovala dál pěšky. Snad je setřásla. Alespoň na chvíli.
Rudger a Jasmína IV.
Čtvrtá část
Kolébali jsme se v sedlech koní, kousek za povozem, jehož korba byla přikryta plachtou, napnutou na několika obručích. Byl to velký a bytelný vůz a čtyřspřeží mělo co dělat, aby jej na hrbolaté cestě udrželo v rychlosti, které se jen s přimhouřením obou očí dalo říkat cestovní. Jasmína pobídla svého koně, přiblížila se a srovnala jeho krok s mým. Trochu otráveně řekla:
"Jestli pojedem tímhle tempem pořád, tak budem u pobřeží nejdřív za týden.
Bělouši
Zítřek byl pro prince velkým dnem. Měl prokázat schopnost být nástupcem svého otce a budoucím vládcem říše. Pravda, je to jen malé, ostrovní královstvíčko, ale on bude jeho naprostým a svrchovaným pánem.
Když princ Khor odcházel od moudrého starce a uléhal do svojí postele, chvěl se vzrušením a myslel, že ani neusne a hlavou mu neustále prolétávaly myšlenky na to, co přinese zítřek.
Rudger a Jasmína III.
Třetí část
Motto: "Klap, klapity, klap. " Jak kapky deště
do prachu ulice padá ten tón.
Beznohý žebrák - snad dítě ještě,
Rudger a Jasmína II.
Druhá část
Uplynulo několik měsíců od smrti Madrigalda a Jasmínina otce, největší bolest, při vzpomínkách na ně, polevila a náš život se pomalu vracel do určitých vyježděných kolejí.
Jasmína se ukázala jako velice talentovaná žačka. Tam, kde jí chyběla fyzická síla, nahrazovala ji mrštností svého mladého těla a jistou ženskou intuicí a mazaností. Jen jsem litoval, že je Madrigald mrtev, protože i já jsem se od něho určitě mohl ještě mnoho naučit a takto jsem si připadal jako nedouk, který vyučuje zcela nezkušeného.
Poslání
Lidé za mnou chodí, aby se o sobě dozvěděli pravdu. Teprve tady však řada znich zjistí, že by ji raději neznala. Stím už se ovšem nedá nic dělat. To je mé poslání a osud.
Rudger a Jasmína
Když se mého ramene dotkla něčí ruka, podvědomě jsem vyskočil a dýka jako by mi sama vklouzla do dlaně. Byl to reflex vštípený mým svalům roky cvičení a téměř stejně dlouhým užíváním. Po spatření udiveného a i přesto líbezného obličeje své snoubenky, jsem se omluvil: "Promiň, Jasmíno. Trochu jsem se zasnil a asi jsem tě vylekal.
Bulíček
Miloval ji. Celou svou šestnáctiletou duší a srdcem. Miloval ji tak, jak jen může milovat mladík, kterému dala žena poprvé poznat všechny taje lásky. Když se to stalo a vyšel ven z budovy, zdálo se mu, že slunce svítí jen pro něho a ptáci pějí ódy na jejich vztah.
Matka a syn
„Já vím, mami. Nechoval jsem se doteď zrovna nejlíp. Ale mám tě opravdu rád. Tím si můžeš bejt jistá.
Nevěřte pohádkám!
Chytil jsem ve Vltavě zlatou rybku. Může se vám to zdát neuvěřitelné, ale stalo se. Však já také, ze začátku, koukal jak veverka z bandasky, když ten podměrečný úlovek na mne promluvil: "Kchele, vybáfi. Pufť mbě a fplnim di tfi pfání.
Pustá planeta
Planetu ozařovalo jedno Slunce, stejně jako Zemi, ale byla zcela pustá a bez života. Alespoň co se týče fauny, jestliže pomineme hmyz. Zato flóra se zde rozbujela do téměř nepřetržitého zeleného koberce, pokrývajícího celý její povrch. Vypadalo to, že se zdejší život omezil na rostlinstvo.
Legenda o Simonovi z Blat
LEGENDA O SIMONOVI Z BLAT
I.
"Dědo, dědečku. Vyprávěj nám něco. Něco hodně napínavého.
Prcek
Prcek měl hodně kamarádů. I když na svých deset let byl poměrně malý a subtilní, dokázal se v partě vrstevníků prosadit a často byl vůdčí osobností v různých hrách a rošťárnách. Jmenoval se vlastně Martin, ale ani doma mu již dlouho nikdo neřekl jinak, než Prcek.
Bydlel s rodiči v přízemním domku na předměstí, odkud bylo jen pár kroků k loukám a nedalekému lesoparku.
Ecce homo
Když se Petrovi podařilo sestrojit stroj času, zprvu tomu nemohl uvěřit. Ale pokusy s vysláním a návraty neživých věcí se dařily perfektně. Teď to chtělo jen ověřit vlastní praxí a od zítřka může jen odpočítávat dobu do získání Nobelovy ceny. Tím si byl jist.
Navždy spolu, má lásko......
Poprvé jsem ji uviděl na bojišti u Shelského průsmyku. Vpád vojsk sousedního panovníka jsme sice odrazili, ale zda se dalo mluvit o vítězství, bylo přinejmenším sporné. Převážná část naší armády, královská garda, najatí žoldáci i zverbovaní vesničané, tu teď leželi mrtví, umírající nebo čekající na zázrak, že je někdo najde a ošetří.
Já jsem patřil do té poslední skupiny.
Příběh Jendy Kobra
PŘÍBĚH JENDY KOBRA
Nikdy sem nechodil do školy. Pamatuju se, že mě maminka jednou vodvedla k pani doktorce, pak sme jeli do nějakýho velkýho města ke spoustě dalších doktorů a potom mi řekla, že do školy chodit nebudu. Budu pomáhat tátovi pást vovce a ten mě naučí všechno, co budu potřebovat. Trochu mě mrzelo, že nedostanu tašku na záda a další věci, kerejma se chlubili kluci na návsi.
Chybička se vloudila.........
Oběžná dráha Země, vesmírná stanice Fénix, 560 let po poslední světové válce.
„Milé dámy,“ začala svůj přednes v poradním sále doktorka Brownová a pokračovala: „Zdá se, že roky usilovné práce přinesly konečně zdárný výsledek. Je to již dlouhých osmnáct let, co zemřel poslední mužský potomek na této stanici, jež byla vyslána na oběžnou dráhu před koncem ničivé války, aby se zachránily význačné mozkové kapacity Země a jakmile to bude možné, znovu ji osídlily. Bohužel a jak dobře víte, z dosud neobjasněných příčin, snad vlivem záření unikajícího ze zemské atmosféry, začala celková populace na naší stanici klesat, mužská výrazně rychleji a dnes je tu pouhých čtrnáct žen a z toho jen osm v reprodukčním věku.
Prase
Pozvání od Petra mě poněkud zaskočilo. Neviděl jsem se s ním možná dvacet let, od dob, kdy jsme oba nosili na zádech školní brašnu. Žádost o návštěvu však byla naléhavá a uvedená jména předpokládaných účastníků slibovala i možnost přínosu pro můj další život a tak jsem moc neváhal. Na druhou stranu, je doba prázdnin, proč bych si neudělal výlet na Šumavu.
Štěně
Všechno to začalo tím, že jsem se opět pohádal se svojí ženou. Tou dobou to nebyla právě řídká záležitost a většinou jsem situaci řešil procházkou po okolí. Náš dům stojí na samém okraji vesnice a tak jsem po pár krocích v lese nebo mezi loukami. Ten den to zpočátku nebylo jiné.
Ostrov
Jack pocházel z malého oregonského městečka a toto byl jeho první pobyt v Evropě. Dlouhá léta šetřil, aby si mohl dopřát dovolenou svých snů, v Řecku. S nadšením fotografoval každou památku nebo malebnou část přírody, kterých mu tato krajina nabízela dostatek. Zavazadlo se rychle plnilo ruličkami filmů.
Apokalypsa
Třetí světová válka byla, zásluhou účinného válečného potenciálu, velice krátká a pro lidské pokolení takřka stoprocentně ničivá. Na celé Zemi zůstalo pravděpodobně jen pár stovek lidí, roztroušených v radioaktivních pustinách.
Otázka přežití druhu homo sapiens byla velice diskutabilní, pokud by tu ovšem byla možnost diskuze.
Venca Kotrč byl jedním z těch "šťastných", kteří alespoň přežili.
Maso na polévku
Vilda zaklel, když došel na roh ulice a zjistil, že od dveří obchodu se táhne fronta již asi čtyřiceti lidí. A to si myslel, že právě dnes jde brzy a bude mezi prvními. Ještě, že si koupil noviny s přílohou, alespoň si ukrátí čekání. Postavil se za stařenku oblečenou v odřený kabát a začetl se do zakoupené tiskoviny.
Morče
Jiří byl docela normální mužský v Kristových letech a dobrý otec rodiny. Svoji práci dělal již víc jak deset let a nikdy mu nepřišlo na mysl, že je na ní něco zvláštního nebo dokonce nemorálního. Pracoval totiž jako vedoucí laboratoře s pokusnými zvířaty a výsledky testů sloužily jednak armádě, většinou však různým firmám vyrábějícím kosmetické přípravky.
Začátkem září dostalo jeho pracoviště posilu v podobě mladé laborantky Evy.
Dopis dceři
DOPIS DCEŘI K OSMNÁCTÝM NAROZENINÁM
Před několika minutami odbila půlnoc a já si uvědomil, že mezi připravenými dárky ještě stále chybí blahopřání k Tvé významné životní události. Původně jsem chtěl napsat nějaké veselé verše, ale jak tužka ubíhá po papíru a myšlenky hlavou, vychází z toho sentimentální dopis. Dopis, dnes již kalendářně dospělé, dceři.
Pokud budeš mít chuť a náladu, čti dál.
Expedice na venuši
EXPEDICE NA VENUŠI
Když sondy poprvé pronikly vrstvou par a plynů a zjistily na Venuši přece jen pozůstatky pevniny, celá Země s napětím očekávala další zprávy. Trvalo však několik dalších dlouhých let, než rozbory přivážených vzorků potvrdily, že má cenu zabývat se i nadále touto planetou a desetiletí, než se k ní vydala první loď s lidskou posádkou.
Teprve, když automatické sondy objevily v bažinaté krajině podivnou stavbu, rozhodla Mezinárodní korporace pro vesmírné lety vyslat výzkumnou expedici na planetu, zasvěcenou bohyni lásky.
Byl to nesmírně nákladný projekt, neboť nedýchatelné, horké a vlhké podnebí není právě ideální pro geologický a archeologický výzkum.
Dopis pro Denisu
Ačkoliv - v rozporu s nadpisem - píši toto možná jen pro sebe, abych nezapomněl, možná i jako varování pro ty, co to jednou najdou v zásuvce stolu, až tu nebudu.
Až donedávna jsem byl přesvědčen, že jsem úplně normální otec jedné normální dcery. Ani lepší, ani horší. Denisa vyrůstala v harmonickém rodinném prostředí tzv.
Chudák Monika
"Ahoj. " ozvalo se zrzce za zády. Otočila hlavu a spatřila Bety.
"Jé, ahoj.
Hrdina
HRDINA
Byla to zaplivaná knajpa na samém okraji malého pohraničního městečka. Ale v tomhle dusném odpoledni se mi nechtělo jít dál a vzal jsem zavděk i tímto nepříliš vábným hostincem. Jen když se tu dalo svlažit hrdlo.
Vstoupil jsem dovnitř a rázem se ke mně obrátily zraky všech přítomných, ve zpola plné místnosti.
Vnímavé dítě
Jiří, než ztratil místo, byl docela normální manžel. Ne bez chyb, ale k manželce ohleduplný a s pětiletou Helenkou si dokázal hrát třeba celý večer, hrdý na to, jak je chytrá a chápavá. Napůl s humorem a napůl vážně tvrdil, že je celá po něm.
Pak však firma, ve které pracoval, zkrachovala a zdálo se, že účetních mají všude dost.
Pravda o Sněhurce
Tato pohádka začíná opět stejnou událostí, ze které se stalo téměř pohádkové klišé. Otec děvčete se znovu ožení po smrti své první manželky. Máme tu tedy opět generační problém. V tomto případě jsou obě ženské navíc trochu hysterické, protože jedna je v přechodu a druhá v pubertě.
Ospalé městečko
Cizinec pomalu projížděl mezi malebnými dřevěnými domky. Městečko působilo uklidňujícím dojmem, až téměř ospale. Tu a tam prošel nějaký jeho obyvatel, támhle pospával stařík v houpacím křesle na verandě, pomalým klusem proběhl pes, ale jinak se nikde nic nepohnulo.
Muž zastavil své červené Mitsubishi u místního hostince.
Zrzek - o psí věrnosti
Poprvé jsem ho uviděl u popelnic, jak se snaží v odpadcích napadaných na zem najít něco k snědku. Byl to středně velký zrzavý pes a žebra se mu rýsovala pod kůží na vyhublém těle. Bydlel jsem už několik let sám, novopečený důchodce v anonymním paneláku na stejně anonymním pražském sídlišti. Následující nápad byl tedy asi logickým řešením mé situace.
Nor
Když jsem se seznámil s Blankou, hospodařili jsme v domě již asi půl roku s Norem. Nor je pes. Tedy ze všeho nejvíc se podobá psu. Černému kříženci.
Pravda o Popelce
Středně zámožný soukromý zemědělec, v tehdejší terminologii statkář, žije sám se svojí dcerou Popelkou. To nebyla žádná její přezdívka, ale docela normální jméno, zvláště v té době, ale i později ( vzpomeňme na kolegyni Biliánovou). Statkář měl sice služebnictvo, ale chtěl, aby o domácnost se mu starala ženská a jeho srdci blízká ruka. Popelka ho v tomto směru značně zklamala.
Trestná výprava
Královská družina postupovala lesním porostem pomalu a obezřetně. Tato část země byla odjakživa velice řídce osídlena a průjezd výprav, ať již obchodních či loveckých, si zpravidla vyžádal několik životů nebo i naprosté zničení, pokud se jednalo o menší skupinu. Přeživší hovořili o divokých lesních mužích s ostrými zuby a drápy, jako u zvířete.
Král chtěl tedy učinit přítrž těmto přepadům a vyčistit místní lesy od škodné, ať již byla lidského, zvířecího nebo magického původu.
Pravda o perníkové chaloupce
Začátek příběhu je v pořádku. Dřevorubec si přivede do své chalupy, kde žije se dvěma dětmi, novou manželku. Té jsou nevlastní děti trnem v oku a různě je týrá. Až potud je příběh zcela normální.
Na vše je pozdě.....
Na lesní mýtině utichal třesk zbraní a krev, vsakující se do mechu chladla a tuhla. Bojovaly už jen malé hloučky nebo dvojice.
Jednalo se o nevelkou srážku osobních gard dvou sousedících knížat, v zemi zmítané slabou vládou krále a provázenou tudíž neustálými územními spory středních šlechtických vrstev, které z nastálé situace chtěly těžit.
Mladý Jean Griex bojoval pod bílou zástavou knížete Paula z Bois a byla to jeho první větší bitva.
Pes?
Vždycky, když se poručíkovi Vondrovi povedl nějaký opravdu dobrý žert, v jeho hnědých očích jakoby se roztančily malé stříbrné jiskřičky.
Nás ostatní na oddělení však svými kousky přiváděl mnohdy téměř k šílenství. Mne, asi že jsem byl jeho parťák, dá se říci šetřil, alespoň od těch nejdrsnějších žertíků. Jako třeba včera.
Žhář
Byl to již čtvrtý požár ve zdravotnickém zařízení za uplynulých čtrnáct dnů. Jednalo se vždy o evidentně úmyslné zapálení v odlehlejších zákoutích chodeb. Hořely vesměs odpadkové koše, odložené tiskopisy, reklamní tiskoviny a podobně. Vzniklá škoda tedy nikdy nebyla veliká, ale kvůli kouři bylo, téměř vždy, nutno evakuovat zasažené prostory.
Dušičky
Anna s uslzenýma očima zapálila knot svíčky stojící před fotografií mladého muže. Chvíli pozorovala prskající plamínek, jenž se postupně rozjasňoval a utichal.
Za sukni ji zatahal její pětiletý synek.
"Co chceš, Jiříku.
Mrtvák
Uviděl jsem ho jednou pozdě večer, když mě, po kratší potyčce, konečně vyšoupli z hospody "U Kulatý báby". Po zavíračce, samozřejmě.
Stál ve stínu keřů u hřbitovní zdi. Hledal jsem právě po kapsách sirky, abych si zapálil cigaretu, když jsem ho zaregistroval.
Zlatovláska
Byl jednou jeden král, kterému záhy umřela manželka. Už se neoženil, ale zemi vládl moudře a spravedlivě a lid ho měl rád.
V době, kdy se odehrává náš příběh, byl do učení v hradní kuchyni přijat nový kuchtík jménem Jirka. Bylo to naprosté kopyto, které nerozeznalo celer od kravského lejna, ale tatínek podmázl vrchního kuchaře a tak byl Jiřík přijat.
Šípková Růženka
Princezna Růženka pobíhala chvíli po zahradě a pak se snažila trefit kamenem do některé z posledních celých tabulek okna ve druhém patře zchátralého stavení.
Měla od rodičů, především tedy od otce, přísně zakázáno do zahrady chodit, ale král s královnou dnes odjeli na nějaký mejdan do sousedního království. Nikdo jiný se jí neodvážil něco říct, protože veškeré služebnictvo vědělo, jaký je šestnáctiletá princezna rozmazlený a paličatý fracek.
Růža tedy měla naprostou volnost pohybu a náležitě toho využívala.
Ušlechtilá záliba
"Jsi tak krásná, Janičko, hebká a růžová. Tvá kůže, s těmi chloupky vzadu na krku, je jako zlatý samet. "
Ty lichotky a něžné laskání jemných rukou s dlouhými prsty jako u hudebníka, to vše ji vzrušovalo téměř k orgazmu. Ještě před dvěma hodinami, když seděla sama na barové stoličce, by ji nenapadlo, že dnešní večer skončí takto příjemně.
Koupání
Vysoká vlna zvedla loď do výšky a jen umění kormidelníka zabránilo tomu, aby se po následném propadnutí nepřevrátila. Stěžeň již dávno ztratil plachtu a úsilí veslařů začalo rovněž ochabovat, neboť bohové zřejmě nepřejí šťastný konec této plavbě.
Pojednou se, jako zázrakem, vlnobití uklidnilo a řecká galéra se jen mírně pohupovala na překrásně modré hladině. Veslaři se s novou nadějí opřeli do vesel, v udávaném rytmu, a když se zanedlouho před nimi objevily dva vrcholky kopců, vystupující z vodní pláně, zazněl palubou i ojedinělý smích.
Průzkum
"Tiše. " napomenul jsem Dvojku, aby přestal kašlat. "Nejsme tu na výletě. Musíme zjistit o životě na této planetě co nejvíc.
Přátelé
Byla to vlastně úplně zbytečná potyčka na pomezí pomyslné hranice dvou sousedních indiánských kmenů. Navíc v celém širokém okolí vládlo období míru a z tábořišť všech kmenů se lovecké tlupy i jednotlivci vydávali za zvěří, aby zásobili svá týpí dostatečnými úlovky pro nadcházející zimu.
Zastřelený jelen byl také důvodem té nesmyslné hádky, kterou ukončila vržená válečná sekyra. Její ostří otevřelo ošklivou ránu v boku a přeťalo i několik žeber.
Pohádky
POHÁDKY
-------
"Maminko, maminko. Něco jsem našla na půdě. " Malá dívenka seběhla schody z podkroví do kuchyně. V ručkách držela zaprášenou knihu.
Setkání
Říkají mi všude Jižan Bill,
to podle kraje, co jsem se narodil.
Bylo to až tam dole, v Texasu,
někde poblíž města Dallasu.
Rekviem
Rekviem
-------
Vycházím z domu
a právě se rozplakalo
Dějinná paralela
DĚJINNÁ PARALELA
-----------------
Současnost
Cvakání jehlic přerušil rachot padajících předmětů. Žena zvedla hlavu od pletení a otočila ji po zdroji hluku. Její tříletý potomek právě s chrastěním vysypal z krabice sadu vojáčků a s palcem v puse začal svým dětským rozoumkem přemýšlet nad strategií nadcházející bitvy.
Svědomí
SVĚDOMÍ
-------
Vše mi připadalo jako ve zpomaleném filmu. Jako bych po celou dobu sledoval dráhu střely, jež posléze pronikla do lebky mladé ženy a na druhé straně sebou brala úlomky kostí, kousky kůže, mozku, vlasy a krev.
Bylo to všechno tak fyzické, jako bych tu mrtvou dobře znal, že jsem se poprvé v životě sám nad sebou otřásl.
Dobrý člověk
DOBRÝ ČLOVĚK
------------
"O mně nikdo nebude roztrušovat, že jsem špatný člověk. " rozčiloval se malý plešatý mužík, se kterým jsem vyšel z místního hostince.
"Platím řádně daně, nikomu jsem úmyslně nezkřivil vlas na hlavě a dokonce občas přispívám na dobročinný účely. " vedl dál svůj rozhořčený monolog.
Intermezzo
INTERMEZZO
----------
Bloudíš
uvězněná za mými víčky
Muž s pistolí
MUŽ S PISTOLÍ
-------------
Šla o něm pověst širým okolím,
že je to zlý muž a rychlý s pistolí.
Smutný lidožrout a Rodinná tragédie
SMUTNÝ LIDOŽROUT
----------------
Velké hody mají lidožrouti.
Všichni se cpou,
Havárie
Právě dozníval poslední úder věžních hodin odbíjejících půlnoc, když Pavel otevřel branku a vyšel ven. Rozhlédl se kolem a potom usedl na nízkou zídku lemující schodiště, jež vedlo k vratům s tepanými kovovými ornamenty. Noční vánek příjemně chladil a Pavel mu ochotně nastavoval tvář.
Stále se nemohl probrat z toho obrovského šoku, který mu zasadily události posledních dnů.
Docela všední příběh
Seděl jsem, jako obvykle, na břehu řeky a pozoroval, jak se na hladině odráží západ slunce.
Pojednou jsem zaslechl kroky a když jsem se otočil, stál za mnou starší prošedivělý pán, ve velice drahých letních šatech. Opatrně, aby se neumazal, sedl si vedle mne a prohodil: "Hezký pohled. Máte zřejmě smysl pro poetiku.