obraz

V ponurém ránu pomalu chvěl se vzduch. I když bylo ještě brzo kameny ležící v trávě byly rozpáleny horkým sluncem. A čas se tak strašně táhl, zdálo se jako by se snad i na chvíli zastavil.Minuta byla věčností a přesto to všechno trvalo jen zlomek sekundy.Nebotˇ spustil se déštˇ, nejdříve padaly jen sem tam nijaké kapky, vypadalo to jako by nebesa plakala.Ale potom spustil se prudký lijavec.Takový, že musila by se trápit a plakat nad celým světem.Na horké rozpálené kameny dopadal prudký studený déštˇ,začala se objevovat pára.A pokryla ten smutný kraj.Vzduch už za nedlouho nebyl tak dusný, ale byl lehký a čistý.Slunce bylo zčásti přikryto blankytným mrakem a tak nepálilo, vydávalo jen příjemně hřející teplo.Pára pomalu vyprchala,zbyla jí jen část a dávala krajině překrásný výraz, vypadalo to jako by vše bylo pokryto tou nejbělejší krajkou.To už je tolik hodin,podívala se Ema na hodinky.Musela přestat snít a prohlížet si ten překrásný obraz, namalovaný pestrými barvami.Odtrhla se od té nádhery a šla se zapojit do kapitalistického koloběhu života.

---