Vesnička Kóspalag

Jestli je tu někdo, kdo bydlí v Kóspalagu a postavy pozná, zapřu to!

Holub lesní se opřel do větru a náhle se otočil a užil si letu po proudu. Krásnou scenérii kromě Robiho sledoval osamělý mráček, který se líně táhl za větrem.

"Čeká na mě ještě pár stromů." řekl a pohlédl na obra spícího v sedě na lavičce. Robi se nepřestal usmívat. Situaci se spáčem zachránili přicházející Peter a Tibor, jdouce vedle sebe jako dvojčata. Peter jel na drogách a Tibor chlastal. Peter vypadal jako syn somálského kulturisty, Tibor byl menší, jenže to Tibora nedoradilo nosit pivec. Přes tyto očividné rozdíly šli jako dvojčata. Šéfa nakonec probudil Tibor svým uřvaným rozežraným tónem, přičemž Peter dusil smích mezi zuby a hrbil hlavu dopředu jako velbloud.
Šéf zkontroloval blbečky a ujistil se, že Robi jde nakonec také.
A tak vyrazili.

Cesta dobrodruhů vypadala poklidně. Holub mezi stromy zahlídl podivné zvíře jak si to pádí po cestě a nikdo neví, co si o tom všem myslel.
V přední kabině spal šéf za volantem, zatímco Peter s Tiborem se drželi okolí a s hrůzou střídali pohled na cestu a na řidiče. Robi se povaloval v nákladním prostoru a se zájmem a usměvem pozoroval ubíhající krajinu. Stres zmobilizoval vystrašenou dvojici vedle řidiče, dali hlavy dohromady a tak Tibi zapl radio a Peter otevřel okno. Vítr nakonec všechny spasil, protože řidič se se zachrochtáním probudil.
A tak přežili cestu.

Dorazili k přehradě, šéf tuto skutečnost oslavil lvím zařváním do osamělé krajiny a všudypřítomného lesa. Zároveň vyplašil kachny, které začaly s kdákáním odlétat.
"Tady nejsou ryby," konstatoval s mírumilovným úsměvem Robi, který stačil obhlédnout vodu, "je zkalená."
"To víš, že jsou." nenechal se vyvést z míry tlouštík a následoval své dva poskoky, kteří se ztráceli ve věcech, které nesli při odchodu ke břehu.
"Ee, je úplně zkalená, nechytíte ani jednu rybu."
"Vsadíš se?" odvětil a neobtěžoval se čekat na odpověď.


Holub se nechtě opět potkal s tajemným zvířetem, když náhle usoudil, že se také zastaví a občerství v té louži, co byla celá od bahna. Už už se chystal, když spatřil něco o kousek dál; a kam zobák, brzy i křídla letěla. Holub zmizel z dohledu kdesi za stromy, kam se podlouhlá nádrž stáčela a odkud se patrně brala všechna ta voda.
"Víš kde je nejvíc ryb?" zařval Peter na svého menšího společníka, když si seřizovali pruty. "Tam, tam na druhé straně. Dívej, já ti řeknu, kde jsou nelepší ryby. Tam na druhé straně břehu, vidíš kde ukazuju, tak od tama tak pět metrů." sděloval nadšeně Tiborovi a ten mlčel, protože neměl důvod se přít jak u těch dvou bylo zvykem. Tibora totiž vtáhla rybářská nálada a tak byl zticha - pozoroval slunce, les, břeh a hladinu.
Peter si vzal rozkládací křeslo o kus dál a pak už jen znuděně v pololeže seděl a tupě zíral před sebe.
I šéf chytal ryby, sedíc na vystužené kostce ze zvláště pevného materiálu. I Robi chytal, a sice bronz, na lavičce podél a usmíval se pánubohu do oken.
A tak se konečně usadili.

Siesta se vlekla v prostřed odpoledne, když tu náhle Peter zkontroloval, zdali je pořád jedinný, kdo se dokonale nudí. Tibor nenuceně zařval, že se rozlízají housenky a probuzený šéf, se jal je zmateně sbírat svými tlustými prsty, přičemž polovinu rozmačkal. Měl prsty celé umazané bílým svinstvem, když se Robi opáčil na stav úlovků a spokojeně zase usl, protože se mu prognózy, jak se zdálo, vyplňovaly. Po malé larví genocidě místo opět oládla siesta a žízeň zkrocená pivem úspěšně schlazeného ve vodě.

Holub objevil báječné místo. Svým sousedům se vysmál, protože... anebo to byl osud? ...jenže holubi se neptají a tenhle nebyl vyjímkou. Občerstvoval se na delší cestu a myšlení nechal na těch mláďatech toho zvířete, co ho následoval až sem k vodě.
Holub už pak nikdy nezvlétl, ani na žádnou cestu nevydal.

Jetěrka se zjevila na opěradle Robiho lavičky a dala se do slunění a chytání vitamínů. Petera užíral stereotyp. Myslel na večer, jak z drog nebude myslet a tančit se svůdnými těly neznámých dívek, a jak zase podvede svou těhotnou dívku. Tibor myslel na ryby, došel k názoru, že ho očividně neměly rády, to ovšem dával, tiše ve své mysli, za vinu každému. Jakmile se otočil, zjistil, že ho Peter sleduje a nakonec zahulákal: "Jdu se tu porozhlédnout, jdeš?"

Peter a Tibor šli cestičkou na stromy zahalený konec přehrady.
Šéf odchod zaregistroval, pohlédl směrem k udici a opět se ponořil do spánku.
Cestou parkrát zkusmo švihli prutem, ale žádný efekt se nedostavil.
Zahlédli a míjeli systémy splavů, na jejímž vzdálenějším konci tekl široký mělký potok.
"Podívej se na tohle!" ukázal Peter na nejbližší břeh, když už měli hluk splavu daleko za zády. Před nimi se objevilo stovky ryb. Jedna vedle druhé líně visely na teplé hladině.
"Dej sem naběrák!" poručil a nastavil Tiborovi ruku nespouštěje oči z šupinatců. Jedním tahem nabral tucet ryb, které byly pomalé na to, aby odplavaly.
V té půlhodině za jásotu a vítězných skřehotů naplnili dva kýbly a s loveckým duchem prozkoumávali klikatící se říčku v neprostupném porostu.
Začaly se objevovat ryby břichem nahoru a aniž by na sebe s Peterem pohlédli, Tibor prohodil:
"Hele sou nějaké divné..." A tím vypustil společné obavy.
"Jo, trochu mrtvé některé." ozval se Peter a chvíli těžko ztravitelného ticha nakonec zabila geniální věta: "To byla voda!" Pauza. "Vidíš? Pršelo a oni se votřískali, podívej, ty mrtvý nemaj šupiny." zakřičel Peter a začal zmateně ukazovat sem a tam.
"Jó... a bez šupin chcípaj, ani kyslík tu není." poukázal souhlasně na stojaté vody Tibor, který se nakazil chorobným nadšením.
"Jasně, vole." odpověděl Peter sebevědomě a odcházeli s hlavou plnou přesvědčení, jak neotřesitelná pravda to musí být. Jejich kroky s úlovkem se vzdalovaly zpět, zatímco zpoza rákosu vyplulo tělo mrtvého holuba.

Šéf si vyslechl celou historku o rybách: jak jich tam je tolik, že se nemůžou ani hýbat, a že kýble zaplnili na tři výlovy. Tak tak sbalili do dodávky věci a kýble s úlovkem, když Robi zavíral dveře, tu se náhle objevil správce: " Pěkný den, přeju." zahučel a dal razítka. Zeptal se na případný úlovek, o kterém v duchu pochyboval a zamával odjíždějícím rybářům, kteří v myšlenkách už večeřeli.
O pozornost se příhlásil správcův služební mobil. Nespouštějíc z vozidla oči promluvil: "Ano?"
A jeho tvář se zamračila pod vahou, zřejmě znepokojivé, zprávy.

---