Milování se smrtí

Platí zase, že s kategorií jsem si nevěděl rady...ostatně jako obvykle

Ona plakala a on se smál,

řidič autobusu si klidně spal.

táta četl měsíčník,

co jmenoval se převozník.

Upřeně hleděl na jeho prázdné stránky

a tiše čerpal moudrost bez přestávky.

Všechno ztichlo,

něco na mě dýchlo.

Pak nastoupila si zcela bez pozvání smrtka,

v jedné ruce držela srdce a v druhé krtka.

Krtek na nás hleděl,

že je slepý nevěděl.

Řidič se vzbudil a vyžádal si jízdné,

smrtka, že nejede, že si tu jen vrzne.

Řidič zase usnul.

Krtek tátu kousnul.

Chtěl, ať otočí přečtenou stránku,

Ať si vezme mě, křikl jsem na smrtku beze strachu či použití mozku.

A ona tak učinila,

ven si mě tiše vlekla.

Všichni na nás hleděli a nahlas se smáli,

jen krtek a můj otec neviditelnou moudrost hltali.

Pak všechno ztichlo

a něco na mě dýchlo.

Došli jsme až na louku a já si všiml, že jsem vzrušený.

Orálně či normálně chtěl jsem být hned utišený.

Vítr vál

a mně pevně stál.

Doufal jsem, že zeptá se na poslední přání

a já hrdě odpovím: „dlouhé, krásné šukání.“

Strach jsem neměl,

jen nadšeně před sebe hleděl.

A tak jsme všichni tři uprostřed louky stáli a čekali,

dodnes nevím na co a toužebně vzduch hltali.

Vyšlo slunce

a mně se rozbušilo srdce.

Zpod temného rubáše vyklouzla štíhlá nožka

a já zběsile krotil svého rudohlavého hoška.

Sundala si kapuci

 a já spatřil krasavici.

Měla krásné dlouhé černé vlasy,

které obklopovaly obličej královny krásy.

Oči černé jako uhel,

změnily hned mého pohledu úhel.

Řekla mi, že jí splním jedno velké přání,

chtěla poznat dlouhé, krásné šukání.

Řekl jsem, že není problém

a těšil se, že se stanu bohem.

Přistoupila blíž a vrazila mi jazyk do krku.

Hráli jsme v polibcích pokr, ona měla postupku,

já žolíka a esa,

moje duše plesá.

Knoflík po knoflíku rozepínal jsem jí rubáš

a říkal si v duchu: „copak tam asi máš?“

A měla tam poklad,

mám od něj účetní doklad.

Mlaskání a vzdychání byla náhle hudba mého srdce.

Každý záhyb jejího těla navštěvovaly bez pozvání mé ruce.

Dlaněmi jsem ji pak držel v bocích

a těšil se, až má loď bude v docích.

Voněla medem, krví a jarním kvítím,

to já jsem smrděl potem a levným pitím.

Můj nos se jí ryl do kůže,

byla rudá jako růže.

pomalu a pevně se ke mě přitiskla,

stáli jsme tam pak chvíli jako dvě skaliska.

Rozepnul se zip,

slavík radostně píp.

Rychlostí vichřice padaly moje kalhoty,

její ruce začaly na mou píšťalu hrát své noty.

Prsty šmátraly v klíně,

ona se začala tvářit nevinně.

Odtáhla se ode mě a našpulila pusu.

Jen jsem se smál, přesně podle mého vkusu.

Zahalila nás temnota,

sláva ukončeného života.

Tančila bosýma nohama po orosené trávě,

otočila se na mě, mrkla a řekla váhavě:

„To byla všechna rozkoš světa,

nebo ještě něco umí tvůj poeta?“

Já neodpověděl, jen přitáhl ji prudce k sobě

a dal okurku do sklenice té krásné osobě.

Zas jsme hráli karty,

líbajíc se na rty

a na krk, šíji, po celém širém kraji.

Byli jsme dva trubadůři, co místo troubení vzdychají.

Vlnila se jako hladina moře

 a já nechal klusat svého oře.

Opět vyšlo slunce,

mně stále bušilo srdce.

Ten můj vesele a zuřivě mlaskal v té její.

Věděl jsem, že tahle dáma se mi nikdy nepřejí.

Tak jsme do toho bušili,

svým křikem všechny rušili.

Zrychlil jsem jak vlak,

když měl začít plivat oheň drak.

Nadšeně jsme vydechli,

do trávy si lehli

a hladíce se po těle,

užívali si ten pocit, přátelé.

Pak vstala, oblékla se a beze slova odešla,

stejně nečekaně a rychle, jako do autobusu vešla.

Vrátil jsem se k autobusu,

spící řidič měl otevřenou pusu.

Řekl jsem si, že nemá cenu tady stát,

tak vyšel jsem po svých a věděl, že kamkoliv se můžu dát.

Miloval jsem smrt a miluji ji stále

a život ať si jde třeba do atd.

---