OBRAZ DÍVKY S KOPRETINOU

Věnování: ETERNALOVI... nehledej v tom smysl, věnovala jsem ti to prostě jen tak, protože jsem to tak cítila, nemá to hlubší spojitost s tebou, a jestli ji tam najdeš, pak....páni.....ale pak ti asi čtu trochu z duše...že by ta moje telepatie? Asi ne.

Pár tahů štětcem sem a tam a na plátně se začala rýsovat jakási silueta. Akt tmavovlasé dívky se světlou pletí, bledou jako z alabastru. Dívka na obraze seděla v houpacím křesle, nohy skrčené vedle sebe, s bílou kopretinou v jedné ruce a sotva znatelným úsměvem, působila velice nevinně a přitom tak svůdně. Její pohled, zasněný a melancholický, směřoval právě na onu bílou dlouhou květinu, jako by v ní spatřovala poslední kapku naděje. Poslední záblesk světla v jejích očích. Dívka měla velice zajímavou tvář, každá linie byla tak zřetelná a jasná, prosvícená touhou po životě. Její rty jakoby vás nabádaly k polibkům, přitom však každý její pohyb ve vás vyvolával pocit, že je stydlivá. Malíř se zahleděl na svůj výtvor. Přimaloval ještě pár tahů modravé barvy, kterou použil na vlající záclonu v okně za dívčiným křeslem. Taková čistota…. stačí se jí dotknout a rozplyne se. Pousmál se. Vzhlédl od plátna ke svému modelu. Skutečnost však byla daleko hezčí. Dívka sedící naproti Étiennovi vypadala jako by sem sestoupila ze snu. Vzduch byl lehce prosycen jejím levandulovým parfémem. Vydržel by se na ní dívat třeba celou noc. Její drobná tvářička v pološeru nastávajícího večera byla velice zamyšlená. Dal by cokoliv, jen aby se dozvěděl, co se jí v tuhle chvíli honí hlavou. Chtěl by se jí dotknout, ale nedokázal to. Jakoby bylo jeho údělem zůstat přikován ke své stoličce se štětcem v ruce a smět se pouze dívat na tu krásu, která se mu zde vybízela. Ostatním by se to nezdálo tak krásné, některým by se dívka zajisté líbila, jiným by připadala moc bledá nebo moc vyhublá. Pro něho však byla zosobněním samotné Afrodité. Zamiloval se do ní na první pohled. Znáte ten pocit, když někoho spatříte, zahledíte se do jeho očí a připadá vám, že jste právě našel to, co jste celý život hledal? Od první chvíle jsem věděl, že život bez ní nebude skutečným životem. Asi se vám to bude zdát pošetilé, neskutečné, bláhové, ale já ji opravdu miloval od prvního setkání. Čím víc času jsem s ní trávil, tím víc jsem jí miloval. Chci tím samozřejmě říct, že od první chvíle to nebyla ta hluboká opravdová láska, jakou k ní pociťuji dnes. Étienne rozmíchal na paletu blankytnou olejovou barvu, aby doladil barvu vlající záclony. Jeho obrazy byly hrou světla a stínu, mnohem větší důraz však kladl na dojem. Poprvé jsem ji spatřil v nemocnici. Šel jsem navštívit nemocnou babičku do nemocnice U sv. Kateřiny v Paříži. Milovala kopretiny. Jako Gale. Stála pár kroků ode mne u sesterny a poslouchala nějaké rady od vrchní sestry. Zůstal jsem na místě jako opařený. Věděl jsem, že jí musím namalovat. Zachytit její tvář, která se mi tak vryla do paměti. Když v tom do mne strčil jakýsi chlápek v montérkách a hrnul se do výtahu za mnou. Květiny mi upadly na zem. Sklonil jsem se, abych je sebral. A najednou tam byla přede mnou, jako anděl spadlý z nebe ve své sesterské uniformě,a s úsměvem na rtech mi podávala jednu z kopretin. "Krásné kopretiny…mám je nejradši.", řekla. Usmál jsem se. Vrchní sestra ji zavolala zpátky a udělila ji několik nových úkolů, zatímco já jsem se vydal stále ve snách za svou babičkou. Nebylo těžké seznámit se s ní blíž. Zdá se mi to, jako by to bylo včera, přitom je tomu už několik dlouhých měsíců, které mi po jejím boku připadají jako mžik. Asi nevěříte tomu, co tu popisuji,že? Zdá se vám to idealizované a nadnesené? Étienne se pousmál. Já taky nevěřil, dokud jsem jí nepotkal. A vlastně…vůbec nezáleží na tom, jestli tomu věříte nebo ne. Já ji miloval tak, jak jen lidská bytost může milovat jinou. Neptejte se, jak si tím mohu být tak jist, netřeba žádných otázek, prostě to tak cítíte a víte to. Kdo jednou miloval, chápe a nemusí se ptát. Z mého zamyšlení mne vytrhl její hlas, který přetrhl ticho v místnosti. "Étienne.." Vzhlédl jsem k jejím hnědozeleným očím. "Jsem už trochu unavená." "Odpočinem si. Stejně už je šero víc než je třeba. Zítra budem pokračovat." Vstal jsem, odložil štětec do vody a paletu položil na stoličku před plátnem. Z pohovky jsem vzal tmavě modrý hedvábný župan a podal jsem ho Gale. Odložila kopretinu a oblékla se. "Nezlob se, ale dneska jsem hrozně unavená. Chce se mi strašně spát. Měli jsme dneska mimořádnou službu, stojím na nohou už od včerejšího večera." "Pojď ke mně." Něžně ji objal a políbil do vlasů. Poté vzal její tvář do dlaní a dlouze ji políbil na ústa. Miloval ten pocit, když ji mohl držet v náručí a cítit, že je jeho, že jí může chránit, starat se o ni a také se jí dotýkat. Nikdy jí neřekl, že jí miluje. Zvláštní. Teprve dneska si to uvědomil. Jejich vztah hluboce prožíval, ale nedokázal o tom mluvit nahlas…….slova nevystihnou přesně to, co v danou chvíli cítil, a bál se, že by tak jedinečné okamžiky mohl pokazit jedním slovem, které by mohlo vyznít jako nějaká fráze a na prázdno. Všechno je pomíjivé a ze všeho nejvíc krásné okamžiky. Tolik se bál, že o ni jednoho dne přijde, že ji prostě ztratí a nebude tu už cesta zpátky. Z téhle myšlenky by zešílel. Nemohl na to ani pomyslet. Gale se mezitím vzdálila do koupelny. Étienne připravil do dvou sklenek lahodné červené víno, zapálil svíčku na stole a vysvlékl se do bílých trenýrek Calvina Kleina. Připili na zdárné dokončení obrazu. Milovali se několikrát za noc. Ráno vypadala Gale bleději než obvykle. "Děje se něco, miláčku?" Gale se pousmála. "Nic, co by bylo natolik důležité, abych s tím začínala, když máme pro sebe už takhle dost málo času." "Dělám si o tebe starosti…poslední dobou nejsi ve své kůži. Nejsi nemocná?" Zavrtěla hlavou, ale do očí se mu nepodívala. Jen si lehla na jeho rameno a rukou hladila jeho hruď. Políbila ho a vzápětí únavou usnula. Snad se tedy opravdu nic neděje. Naštěstí nemocná nebyla. Donutil jsem jí zajít k doktorovi. Byla těhotná. Čekali jsme malého Étienna, nebo malou Gale? A není to jedno? Byl jsem v tu chvíli nejšťastnějším mužem pod sluncem, když mi to sdělila. Snažil jsem se obraz dodělat co nejrychleji a s každým novým dnem jakoby mi přibývaly síly a moji ruku vedl sám Leonardo da Vinci. I Gale byla den ze dne veselejší a zářila jako malá holčička, co se těší na panenku k Vánocům. Porodila mi syna. Naše první dítě. Mateřství je dar. Je to kouzlo. Vidět, jak nejprve roste život v těle bytosti, kterou bezmezně milujete, a pak jak na svět vykoukne jeden malý tvoreček, který je i vaší součástí. Vlastně vás to zvěční, poznáváte sebe i jí v tom maličkém. Vytryskly mi slzy a poprvé ve svém životě - vždycky je něco poprvé - jsem jí řekl, dívajíc se jí zpříma do očí, "Miluju Tě, Gale." Asi se ptáte, proč vám vyprávím tenhle příběh. A já už vážně nemám sil vám odpovědět. Pořád samé otázky. Proč nemůžete něco přijmout bez řečí, bez těch věčnejch otázek, co tím chtěl vypravěč říct. Nač kazit nedotknutelnost a čistotu okamžiku? Pro mne je tenhle příběh mým životem, mým osudem, mojí sílou a energií. Vám to může vyznít jako každý jiný příběh. Sám nevím, co jsem tím chtěl říct, jen jsem cítil, že bych se o to měl s někým podělit. Tak proč ne s vámi? Říct to všem. Protože chci, aby každý věděl, jak jsem šťastný a jak je krásné někoho milovat a nebýt na světě sám. I když vlastně v podstatě je každý sám. Však víte, co tím myslím. A co se stalo s obrazem? Jednou se někdo vloupal do mého ateliéru a vykradl ho. A ten obraz pravděpodobně vzali sebou. Bylo mi fuk, že zničili celý interiér a ukradli cenné předměty, čert je vem, ale ten obraz! Ještě dnes cítím vztek a bolest. Jako by někdo vytrhl kus mého srdce, které patřilo Gale, a odhodil ho kamsi, kde ho nemohu najít. Policie ho nikdy nenašla. S odstupem času se na to dívám s nadhledem, ale pořád cítím tu ztrátu. I když zůstane navždy vryt v mé vzpomínce a Gale mám u sebe, ten okamžik, zachycený na plátně, je pryč. Jestli někdy uvidíte obraz nahé dívky sedící v křesle, lehce zasněnou, v ruce držící bílou kopretinu a s vlající modravou záclonou v okně, vzpomeňte si na tenhle příběh, protože díky tomuhle obrazu bude žít věčně a nikdy neztratí žár. Alespoň pro mne ne.

---