Měsíc na věčnost

nikdo neví, co na to říct...

 

 

Jen tak seděla pod stromem a smála se. Byla šťastná, že se jí z vlasů dělají prstýnky a nemá je rovné jako obyčejní lidé. Měsíc se na to díval a nevěřícně kroutil hlavou, protože ničím jiným kroutit vlastně ani nemohl.

"Jak se ti žije bez těla?", zeptala se ho.

Měsíc byl v plné síle, ale po této otázce zesmutněl.

"Nevím. Nikdy jsem ho neměl. Ale zase vím, jaká je věčnost", odpověděl.

Zamyslela se. Pak vzala cigaretu, zapálila ji a vyfoukla kroužek dýmu směrem k měsíci.

"Takže ty jen tak sleduješ lidi tady na zemi, ale sám jim vlastně stejně nemůžeš rozumět?", zeptala se znovu.

"Ano", řekl měsíc unaveně. "Jen tak obíhám a bavím se osudy jiných, protože ti, kteří žijí věčně, svůj osud nemají."

"Jakto?", podivila se dívka.

"Sami jsou osudem", odpověděl měsíc a zhluboka se nadechl. Nic se nestalo. To zbytečné gesto pochytil jen od lidí. Nevěděl najednou, co má říct. Nakonec otevřel ústa..

"Chtěl bych se někdy nadechnout vzduchu", zaznělo z nich.

Dívka ho pozorovala. Zářil. Někde slyšela, že když se člověk podívá na měsíc a uvidí v něm obraz králíčka, je prý zamilovaný. Zdálo se jí, že vidí spíše dinosaura, jaký byl na plakátu k filmu Jurský park. Napadlo ji, že to možná něco znamená.

"Chtěl by sis to vyměnit měsíci?", zeptala se, sklopila oči a pak je opět zvedla.

Měsíc se zatvářil překvapeně. Chvíli trvalo, než něco řekl.

 "Ano", zazněla nakonec tichá odpověď.

"Chtěla bych vědět, jaké to je být měsícem", řekla dívka. "A taky už nechci být člověk. Život je moc krátký na to být jen člověkem."

Přes oblohu přeletěl mrak. Oba ho popoháněli, aby na sebe při rozhovoru viděli.

"Je to jako kouřit trávu", ozval se měsíc. "Rozumíš úplně všemu a taky všechno víš. Opravdu. Vyzkoušej mě."

Dívka se zasmála. Pak zvážněla, podívala se měsíci přímo do očí a zeptala se.

"Kdo je bůh?"

Měsíc lakonicky zaklonil hlavu. Obrazně řečeno.

"Bůh je víra. Když není víra, není bůh", odpověděl.

"Můžu ještě jednou?"

"Ano", usmál se měsíc.

"Má měsíc orgasmus?", uculila se a i měsíc se začervenal.

"Ano. Ale to se nikdo nesmí dozvědět. Prožívám každý lidský orgasmus na zemi. I každou lásku. Proto nepotřebuji tělo. Ale nemysli na to, že jsem ti to řekl. Někdo by tě mohl slyšet."

Dívka se rozechvěle rozhlédla kolem sebe a pak zvedla šedé oči.

"Chci se stát měsícem."

"Tak natáhni ruku", prohodil příliš ledabyle měsíc a podal jí paprsek. Dívka se ho chytila a zmizela. Místo ní se na jejím místě objevilo nemluvně.

"Děkuji ti", řekl mu měsíc a zavřel oči. Byla to dívka a cítila sladké křeče ve slabinách a lásku. Všechnu lásku na světě.

A pak...pak ucítila bolest. Cítila i lásku nenaplňenou, ztracenou, zrazenou. Cítila smutek ze smrti, bolest člověka, který se topí v moři, cítila pláč.

Začala taky plakat. A plakala dlouho, den i noc, další den, ráno, noc, nevěděla jak moc. A měsíc ubýval, půlka, pak jen čtvrt, nakonec malinký srpek. Čím méně na očích, tím méně bolesti. Nakonec...nakonec zmizela úplně a věčnost přestala existovat.

Novorozeně na zemi pochopilo, že i ono jednou zemře.

Začalo plakat.

 

Asi se pochcalo.

 

 

 

 

---