Pocity

17.5.1997

Beznadějné pocity mne zahlcují při pohledu na poloprázdný byt. Kdysi slunný, suchý, světlý a prostorný ztrácí ze své kouzelnosti. Stropy proniká voda. Nejhůře je za silných dešťů. Cítím zatuchlost, plesnivějící slámy a rákosu. Jejich cáry prolézají stropem bohatě barveným plísní. Vlhko a plíseň! Jen zázrakem zůstává suché místo nad válendou. Jediné suché místo. Jak dlouho? Mívám hrůzy z černých mraků. Denně se kupí a denně z nich prší. Je období záplav na Moravě a Východních Čechách. Naslouchám hlomozu v dost zničené střeše. Prohání se tu vítr. Dunivé a skučivé zvuky se mísí s rachotem blížící se bouřky. Kap, kap, kap, první kapky dopadají na podlahu. Víc, více až se slévají v jednolitý tok v mnohozvučné tónině. Zrádné představy mne zahlcují a mučí. Barák něco vydrží! Vydrž! Musíš vydržet! Snažím se, ale někdy prostě nemám síly! Odvaha mizí! Prchám! Kamkoliv! Několikrát za den i v noci. Vracím se s obavou, co uvidím. Barák je stále mým zázemím, mým domovem. A on stojí tak, jak jsem jej kvapem opustila. Vcházím. Člověk mu nepřeje. Ubírá kus po kuse z jeho těla. Šlape po jeho důstojnosti. Jsme oba na tom stejně. Já a barák. Člověk není vděčen místu, které vytvářelo domov generacím lidí. Neumí s pietou se rozloučit, když dosluhuje nebo musí ustoupit náročnějšímu požadavku. Dny baráku jsou sečteny, moje také!

Neděle 18.5.1997

Kameny dopadaly na střechu a štít domu. Bylo kolem toho plno radosti. Záběry fotoaparátem nenašly pochopení a tak mne zatlačili k vchodovým dveřím bytu. Přitiskli k futru. Ohnutá ruka mladšího z rodiny mne držela pod krkem. „Svině!“ řekl. Ten, co se přižení, křepčil radostí a vykřikoval: „Tady to je moje, tohle také a tady to také!“ Ožení se do milionů.

20.5.1997

Blížící se černé mraky s větrem a snad i s bouří, mne donutily ke zběsilému panikaření. Jestliže se zničí strop, bude zával. Usoudila jsem, že nejvhodnější prostor pro lůžko bude mezi schody do patra a vchodovými dveřmi. Jak bláhové! Tady bych se nezachránila! Sem by se to určitě valilo! Natahala jsem prkna, matrace a mnoho jiného. Všechno musí být po ruce! Pospávala jsem. Noc jsme se Zrzečkou přežily s tím rozdílem, že oproti Zrzečce, necítila jsem se až tak dobře. Nastydnutí! Bolesti v zádech brzo přešly, jen koleno pořád zlobilo. Uvolněné vazy mi daly co proto. Lékař doporučil lůžko a klid.

22.5.1997

Požádala jsem starostu o poskytnutí volné místnosti na nezbytně nutnou dobu. Dobu nepřekročím! Zárukou je můj slib. Mám uvolněné koleno a potřebuji klid a ležet. Svolení jsem nedostala. Vracím se do bytu a opět odklízím. Dneska je rozbité sklo u okna koupelny. Okno míří do majitelovy zahrady. Často rozlitá voda v síňce za vchodovými dveřmi je k nepotřebě. Opět projev snahy majitele. Naplňuji kbelík a vylévám. Škoda vody, tolik ji sháním.

23.5.1997

„Co mohu očekávat od majitele? Co mohu dělat já?“ Dostavovanému rodinnému sídlu překážím. Do zimy tu nebudu! Majitel půjde přes mrtvoly! Vydržím? Musím! Rozhodnutí těžké a zoufalé. Rozjitřené nitro je pohlazeno úsměvem druhého člověka, třebas neznámého. Tíha v tu chvíli je odsunuta. Jsem volná! Svobodná! Majetek a strach o něj mne netíží. Věci jsou na bezpečném místě. Prožívám zvláštní druh svobody. Vychutnávám vyhrocený stav i s jakýmsi vybočením ze společnosti. Jsem stíhána neustálými tlaky, hrozbami a přesto jsem volná a svobodná. Žiji podle sebe a pro mnohé nepochopitelně. Přibližuji se své přirozenosti. Stromy, les, zvířata, ptáci tolik jsou mi blízcí. Vracím se k milým místům, pozoruji okolí. Víc, než kdykoliv předtím, vnímám. Jsem povděčna nejbližším vroucím lidským duším.

24.5.1997

V neděli vařím deseti-dvanácti dělníkům polévku a cmundu. Rušno před barákem, sledují od naproti. Za několik dní jsou čtyři z nich vyhozeni z práce. Záminka se našla.

Moje osobnost je takováto: Nejistá, schematická. Mám spoutanou energii. Zbytečně se zabývám nepodstatným a důležité uniká. Mám neuspořádaný hodnotový žebříček. Nenechám projevit intuici. Kontroluji se až moc!Jsem těžkopádná.

Mohla jsem mít domek, jen žít s tím pánem.

Hranatý, zbrunátnělý zlostí. Prská. Srší z něho nenávist. Namyšlený, bezohledný. Hrubý pytel! Hrubé slovní výtvory a hloupé úvahy! Omezenost? Tupost? Změní se tenhle člověk? Nejspíš osudovostí! Na jeho hrubost, někdy odpovím stejně. Někdy se prostě nezvládám! Napětí se projeví. Necítím uspokojení. Chci být lepší! Nechci být jako on!

---