já nevím...

        Víte, to bylo tak. Šel jsem kolem romantické řeky, která se sem tam sčeřila koly měchýřnatých cyklistů, náhozy fousatých cyklistů se zašitými kopačáky někde mezi třísli a žebry a podivně tiše bláznivým pohledem upřeným na policajta, co je zrovna vyrušil z úvah o přírodní filozofii a olemované urostlými osikami, kde z blízké dálky ozíval se zvonivý štěkot. A na kopci stál dům.

        Ten dům, co stál na tom kopci, byl mým cílem. Cesta k němu byla rovná a strmá uzavřená ostnatými dráty zubatých zahrádkářů. Došel jsem k budově čnící nad celým údolím a usedl na zápraží. Před ním stál stůl a něm ležel kousek něčeho, jakoby ztraceného z krabice od puzzle.

      Zaskřípění kloubů otočilo mou hlavou do prava a já uzřel ženu Metuzaléma, jak stojí ve dveřích. Doleva mou hlavu otočila prosba mé sestry, která vyšla z chaty naproti:"Podáš mi mou bradu? Nechala jsem si udělat novou bradu a pořád mi to upadává." Podal jsem jí ten kousek do té doby pro mě záhadného původu a ona si jej hbytě přilepila vteřinovým lepidlem na odchlíplé místo její nové brady, kam ideálně zapadl. Tak tohle byla ta krabice, ve které chyběl;pomyslel jsem si.

      Rozhodl jsem se, že se raději půjdu podívat dolů k řece. Při sestupování po vyšlapané pěšině uslyšel jsem najednou neskutečný řev, při kterém jsem usoudil, že patří mým uším, jelikož jsem v něm rozeznal mé roztodivné jméno a alt mé drobné matky. Donutilo mě to tudíž otočit se směrem k hypocentru zvuku a uzřel jsem mou rodičku, jak ověšená asi pěti kufry a nezměrným množstvím textílií dere se ku domu boční strání a ječí něco ve smyslu jakože kam jdu a jak si to představuju, když v tom se za ní objevil můj rozvážný otec a zamyšleným tónem prohodil něco o tom, ať mě nechá, že vždyť ví, jaký jsem snílek.

       Zdrcen touto porážkou mého ega a pohledem na mou matku vrátil jsem se na zápraží před domem a sklopil tvář zalitou slzami do dlaní. Když jsem ji potom zvedl, seděla vedle mě žena vypadající jako jedna velká vráska, se rty natřenými růží a jala se mě uklidňovat. Její tvář vypadala jako tvář té paní, co je na bilboardu u Ústředního brněnského hřbitova propagující nějaký lízink. Stejně vyprahlá od slunce jako sešlá časem. Dala mi svou kostnatou ruku kolem ramen a já pomalu ucítil její studený dech na mém krku. Chystala se mě políbit, což jsem samozřejmě kategoricky odmítl a zahleděl se na sestřinu novou bradu. Příliš tvrdý trest, pomyslel jsem si...

 

musím být hrozný člověk, když mě napadají takový šílenosti...