Zombie

Jedu mým žlutým porshe 911 s poznávací značkou NSB 25-01 z Prahy do Brna a pobrukuji si písničku Anety Langerové. Ještě jsem si nestihl koupit dálniční známku, tak musím jet po okreskách, nehodlám policajtům platit pokuty. Je přesně půlnoc a nad hlavou mi svítí měsíc, je v úplňku.

            Najednou se před mým autem objevila postava, celá nahá, jestli je to správný výraz. Visely z ní kusy masa a kůže, měla úplně pokroucené tělo, nevím co to mohlo být. Některé části těla měla pokryté plísní a zaschlou krví. Strhl jsem auto do strany a naboural do stromu. Čas se zastavil.

            Vzbudil jsem se v úplně prázdné a dokonale bílé místnosti, vše bylo bílé i postel ze které jsem se zvedl, jen jediné okno bylo známkou venkovního života, ale nedoléhaly sem žádné zvuky z ulice. Mé hodinky byli rozbité, čas se zastavil pět minut po půlnoci, takže musely být rozbité, protože venku začalo zrovna vycházet slunce. Pokusil jsem se otevřít dveře, které se nacházeli na protější stěně než byla umístěna postel. Byli zamčené. Zabouchal jsem. Nikdo se mi neozval, tak jsem se rozhodl počkat. Po půl hodině čekání, to už slunce vystoupilo nad obzor, jsem se rozhodl k činu. Ale dveře se ani nezachvěli při pokusech o vyražení. Stále tu byla možnost. Okno. Ale bylo zavřené a nešlo otevřít, to se dalo očekávat. Rozhodl jsem se ho rozbít, okno se rozsypalo a já se pořádně pořezal. Ale počkat, tady něco není v pořádku. Neteče mi krev. Zkusil jsem se říznout znovu, ale ani tentokrát se to neshledalo s úspěchem. Ani kapka krve. Prostrčil jsem hlavu skrz okno a rozhlédl se. Bylo to vysoko, takové deváté patro. Venku bylo ticho, všichni ještě spali. Podemnou byla vedlejší ulička. Prázdná, úplně prázdná. Všiml jsem si že vedlejší okno je pootevřené. Po římse by se tam dalo přelézt. Prolezl jsem skrz a sunul se pomalu k otevřenému oknu. Jenže římsa byla mokrá od ranní rosy. Uklouzla mi noha a padal jsem do tiché a liduprázdné ulice. Před očima se mi promítl celý život. Už jsem čekal jen a jen na dopad.

            Velká bolest projela celým mým tělem. Po pěti minutách jsem se postavil a oprášil se od špíny. Moje levá ruka byla podivně pokroucená, asi byla zlomená. Toho jsem si teď nevšímal, mé oči teď mířili vzhůru, až k místu odkud jsem spadnul. „Ty vole, to není možný“ pomyslel jsem si. Mohlo to být tak třicet metrů vysoko, ale já žil. Žil jsem i po takovém pádu.

            Měl jsme hrozný hlad, skoro se to nedalo vydržet, musel jsem spát nejméně třicettři hodin, vydal jsme se sehnat něco k snědku. Vše vypadalo jako v nějakém hrozném filmu. Ulice byly prázdné, domy opuštěné a ani v postraních uličkách nepobíhali zdivočelí psi. Procházel jsem se po hlavní ulici a doufal, že je tu alespoň jeden živý člověk, nebo krámek ve kterém by se dalo koupit něco k snědku. Ale jak to tak vypadalo, tak by jsem stejně neměl komu zaplatit a stejně mi zela peněženka prázdnotou. Nikoho jsem za půl hodiny chůze nepotkal, proto jsem se rozhodl zabočit na vedlejší ulici. Po třistapadesáti metrech jsem to spatřil. Malý krámek, cedule hlásala „Potraviny JEDNOTA“ a měli otevřeno. Vešel jsem dovnitř, přesně tak jak jsem očekával, prázdno. Ke snědku tu toho bylo dost, stačilo si jen vybrat. Po dlouhém rozhodování jsem si vybral chipsy a colu a dal jsem se na odchod. Byl jsem rozhodnut, že si najdu nějaké poklidné místečko a tam se nasnídám. Ale u dveří mě čekal šok. Ležel tu prodavač a zmítal se. Kde se tu vzal, blesklo mi hlavou. Zahodil jsem moje jídlo,Sehnul se k němu a…

        A začal ho škrtit, nevím co se to se mnou stalo, ale byla to opravdu zábava.Udeřil jsem ho do hrudníku a kupodivu mi ruka prošla skrz jeho kůži a pronikla až k vnitřnostem. Cítil jsem, že ještě žije, bylo to zvláštní, ale hlavou my bleskla myšlenka „je čerstvý.“ Vytáhl jsem z něj ruku a v prstech svíral jeho srdce. Bušilo jak o závod. Přiložil jsem si ho k ústům a skousl. Nic lepšího jsem  nikdy nejedl. Bylo to skvělé, krev mi stékala z úst. Žvýkal jsem kusy srdce a ukusoval si další. Krví jsem měl potřísněné ruce i oblečení. Dojedl jsem srdce, ale to mi nestačilo, potřeboval jsem víc. Tak jsem mu z těla vytáhl střeva a začal je pomalu pojídat. Zbytky jídla, které ještě nestihl úplně strávit se mi zachytávaly mezi zuby. Ta slast. Kousky hovna byly však nejlepší. Nikdy to asi nepochopím, ale začínalo se mi to líbit. Díky bohu, že než zemřel nebyl na hajzlu, to by nebyly takové hody. Kousky hoven mi zůstávaly mezi zuby a těm co se to nepovedlo, jsem vesele polykal. Napadla mě úžasná myšlenka „musím si najít další jídlo, další živé a teplé jídlo“, ale nejdříve spořádám prodavače, nehodlá se nechávat žádné zbytky. Vrhl jsem se na něj a vyrval mu další kus teplého masa z těla. Jedl jsem a jedl, dokud z něj nezbyla jen kostra.

Když jsem skončil, byla už tma. Při hodech na prodavači jsem úplně zapomněl na čas. Rozhodl jsem se, že tu přenocuji, ráno uklidím kosti, zametu stopy a vydám se na lov!