Zpověď deprimované holky I.

Předkládám jenom dva malé úryvky :)

Psal se rok 2001 a mým životním krédem se stalo tvrzení, že mé JÁ netvoří ani miliontinu světa, mé JÁ je téměř NIC! Snadno si domyslet, že jsem trpěla akutním nedostatkem sebedůvěry! Dennodenně jsem se vyrovnávala s pocity méněcennosti a deprese se v mém těle usídlila na dobu delší než kratší! Nacházela jsem se v naprostém pubertálním rozpoložení, cloumaly se mnou hormony a nedokázala jsem si představit, že existuje někdo pitomější, než jsou moje rodiče. Ať jsem dělala cokoliv, činila jsem tak z důvodu čistě pragmatického, chtěla jsem najít svoji lásku a snažila jsem se pochopit PROČ jsem na tomto světě. Vyrovnávala jsem se s faktem, že vždy bude někdo chytřejší, někdo hezčí, někdo oblíbenější a někdo šťastnější. Svět jsem si rozdělila na dva tábory. V obraném táboře, který musel neustále odrážet útoky těch úspěšnějších, jsem se nacházela já a mně podobní nešťastníci. V táboře s ofenzivním nábojem se nacházeli ti krásní, šťastní, oblíbení a úspěšní, kteří neměli na práci nic jiného než otravovat život nešťastníkům svým prokletým štěstím. I přes působení času jsem si dodnes uchovala tento pesimistický náhled na život. Pro začátek snad uvést ještě jednu maličkost, vše, co napíši, píši s časovou pomlkou delší jak čtyři roky. Za tuto dobu se v životě mladé dívky, která je stále ve vývinu, přihodí spousta věcí a ty mají zhoubný vliv na její názory! Je proto dost pravděpodobné, že nyní bych nejednala a nesmýšlela způsobem, jakým jsem smýšlela roku 2001.

...

Největší podíl na mém studu připisuji svým nepravidelným, prohnilým a křivým zubům. Existují dvě plné verze, jak jsem k tomuto handicapu přišla. Mnohem barvitější je, jak mě moje dvojče ze vzteku shodilo ze schodů, já udělala několik kotrmelců a po dopadu jsem si všechny své mléčné zuby vyrazila a zároveň si poškodila kořeny druhých.Verze mojí maminky je o trochu fádnější, jelikož se nejedná o žádné fyzické násilí. Když jsme byly s dvojčetem ještě malé, tak s námi chodila na pískoviště, kde nás nechala hrát. Já jsem rozená nešika a tudíž jsem zakopla o obrubník dětského pískoviště, udělala pouhý jeden kotrmelec a spadla pusou na beton, vyrazila si mléčné zoubky a poškodila kořeny druhých zubů. A proto už od dětství chodím po zubařích a už od malinka jsem si přála dostat rovnátka. Důvod byl prostý, moje dvojče nosilo rovnátka také a bylo všemi zbožňováno. Já jako malé dítě jsem si spojila rovnátka s pocitem lásky a něhy. Rovnátka jsem pravidelně nosila, za což jsem byla také často chválena, ale očekávaně kýžená náklonnost ne a ne přicházet.

---