MALIČKÝ

Zablesklo se a zahřmělo. Na tichou krajinu se snesla temná noc, ne však tak temná jako doba, která nás všude obklopovala a pronásledovala. Válka všechno změnila. Nic není a nebude tak jako dřív a prospěch z toho mají jen ti, co ji vyvolali. Jako by ale zapomněli, že ve válce nejsou vítězové, jen poražení. Dneska při mne stálo snad samo nebe. Sehnala jsem tři vajíčka, bochník chleba a kus uzené kýty. Nejedla jsem pořádné jídlo už přes týden. Je to tak těžké. A to nemám nikoho, o koho bych se musela starat. Žádné děti, které by potřebovaly denně najíst, a taky umýt a ošatit. Mohla bych mít peníze, ale za jakých podmínek?! To raději pojdu hlady. Vlastně mám rodinu, nebo spíš měla jsem rodinu. Maminka zemřela při porodu mého mladšího bratra. Bráška, jak ráda jsem ho chovávala a vyprávěla mu pohádky. Byl to takový milý a usměvavý klučík, pořád dováděl a dováděl. Kde jsem jen s tátou udělala chybu? Vyhrkly mi slzy do očí. Nemysli na to. Jinak nepřežiješ. Musíš být silná. Musíš….musíš…. Konečně doma. Jsem vděčná za střechu nad hlavou, i když do ní všude teče a dneska to vypadá to na pořádnej slejvák. V dálce se ozval hrom. Můj domov teď představoval opuštěný rozlehlý dům, mnoho let opuštěný a neudržovaný s velkou zahradou a malou kůlnou a starým altánem. Kdysi to bylo sídlo nějaké zámožné kupecké rodiny, dnes je to jen barabizna s rozmlácenými okny. Nemám kam jinam jít. Němci jsou všude. Přivydělávám si na černo v jednom hostinci mytím nádobí, ale včera jsem tam byla naposledy. Hostinský řekl, že už mi nemůže nadále pomáhat. Prý…doba je zlá. Ano, a lidé také, najde se jich hodně, co toho využívaj. Je to tak odporné….laciné. Jako můj bratr. Když přišli Němci, stal se jedním z prvních práskačů…bože, tolik ho nenávidím a je mi hanba, když pomyslím, že nám koluje v žilách stejná krev. Táta je už hodně starý a nemocný, bratr ho dal do ústavu, aby mu nebyl na obtíž. Chodím ho navštěvovat, ale už mne ani nepoznává, možná je to těmi léky, co mu tam dávají. Kéž bych ho mohla odtamtud odvést, ale sotva se dokážu postarat sama o sebe. Tam má alespoň teplou postel a denně něco k jídlu. Jak mu závidím….nevnímá to svinstvo, které se dnes děje. O mne by se prý Němci také dobře postarali….pohrdám jimi a mým bratrem ze všech nejvíc. Cítím takovou nenávist v srdci a zlost na sebe, vždycky měl, co chtěl, nikdy mu nikdo neublížil. Nemohu pochopit, kde se v něm to prospěchářství a ta povrchnost bere. Čím víc na to ale myslím, tím víc je mi zle a bojim se, že mne tyhle myšlenky jednou ubijí k smrti. Prostě jsem se ho zřekla. Od té doby nemám bratra. S příchodem války pro mne zemřel. Vyhlásili stanné právo. Jdu domů jen tak tak. Opět se zablesklo a nahoře v patře se mihla jakási postava. Zatrnulo ve mne. Spustil se ohromný liják. Vešla jsem dovnitř a pořádně přibouchla dveře. Někdo se dotkl mého ramene. Mráz mi přejel po zádech. Se staženým žaludkem se otáčím. Bratr. Svůj strach nedávám najevo. Kéž mne moje oči, tolik vyděšené a ztrápené, neprozradí. "Ahoj sestři. Koukam, že tě ta zpurnost ještě nepřešla. …. V takovýhle díře žít……pche", už jen z jeho hlasu se mi dělalo zle. "Co tu děláš? Vypadni…..jdi si za těma svejma německýma kurvama!" Hrubě se zasmál a podíval se mi do očí. "Ty ani nepřivítáš svýho bratra obejmutím?", procedil pohrdavě mezi zuby. Vrhla jsem na něho vzteklej pohled a odešla jsem schovat jídlo. Sáhl na kus uzené kýty, vytrhla jsem mu jí z rukou. Zase se zasmál. "Jsi hladová, co?" "Nejsem sama…hladem trpí miliony lidí, a taky horšími věcmi, jako je třeba zima, ztráta rodiny….ale to ty víš moc dobře……odejdi, než se mi z tebe udělá víc zle než je mi teď." "Neměla bys se mnou takhle mluvit. Mohu tě klidně udat." "V tom ty máš praxi, že? Řekni, kolik lidí díky tobě skončilo v Osvětimi a v Mellernu a v Terezíně a bůhví, kam všude do pekel horoucích jsi je ještě poslal!" "Jsou to jenom Židi….nic než psy." "Buď zticha! Jsou to lidé……lidé, rozumíš? A psy? Ti jsou mnohem ušlechtilejší než-li my. Než-li ty sám a ti tví náckové. Víš co, nehodlám se tu s tebou dohadovat. Zapomeň na mne. Jsi pro mne mrtvej. Jdi…..zmiz mi z očí." "Já se vrátím….." "Proč? Co z toho?" "Chci vidět, jak tě to zlomí a ta tvoje ženská hrdost bude ta tam, chci tě vidět plazit se mi u nohou a prosit o odpuštění…….chci.." "Jak my dva můžeme být sourozenci. Dosti ironické. Nejde mi na rozum, kde se to v tobě bere? Vždyť jsi měl všechno…….všechno. Byl jsi takové hodné roztomilé dítě.", chvěl se mi smutkem i zlostí hlas. Klesla jsem vyčerpaně na židli a lokty opřela o stůl a hlavu složila do dlaní. Už nejsem schopná ani se mu slovy vzepřít. Snad je to tím, že jsem se s tím už dávno musela smířit. "Neříkej mi, žes o tom nevěděla. Otec mi vždycky dával za vinu, že naše matka při porodu zemřela. Prej sem měl spíš chcípnout já." S hrůzou jsem se mu podívala do očí. "Ale to přeci není pravda!" "Tys u toho nikdy nebyla….nikdy jsem ti to nechtěl říct. On mě nenáviděl a dával mi to najevo, měl jsem s ním peklo. Starala ses o mne jak nejlíps dovedla. Já se nekoukam na to, co dělam, jestli je to správné nebo ne….mne jsou ostatní kromě tebe a mne ukradení. Omlouvám se za to, co jsem ti před chvílí řekl, ale mám takovou zlost…. " odmlčel se. "Mně je fuk, co si o mně myslí lidi…..a nějaký vlastenectví..lidi se k sobě vždycky chovali prospěchářsky a vykořisťovatelsky……však to dobře víš sama, co ses pro nás s tátou musela nadřít. A to já už nechci. To až najednou, když všem teče do bot, volaj po lidství a soucitu…pojď se mnou ke mně. Pojď, prosím. Jsi jedinej člověk, kterej mi na celym světě zbyl, kterej mně má rád….starala ses o mne jako matka, udělalas víc, než co by udělala kterákoliv sestra. Můžeš se tam vykoupat a už dneska ležet v teplý posteli, udělám ti čaj……. a dám ti pořádně najíst. Mám krásný nový auto. Takový, o jakym sme jako malý děti snily, že nás odveze za mámou do nebe….Pamatuješ?" "Pamatuju. Ale to tys zapomněl. Nic ti není svaté. Nemáš před ničím úctu." "A před čím mám mít úctu? Nebo spíš před kým? Před lidmi? Odjakživa na nás všichni kašlali." Nejistě přešlapoval po místnosti. Znělo to tak krásně, mít zase rodinu. Můj malej bráška. V ruce žmoulal uniformu. Cosi mne praštilo do očí. Hákový kříž. Nééé, néé..ne…to ne, nikdy. Můj malej bráška, kterého jsem milovala a kterého jsem vychovala, se už nikdy nevrátí. Nemohla bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych s ním odešla. Moje svědomí by mne dohnalo. "Odejdi………a už se nevracej." "To jsou tvoje poslední slova?" Mlčky jsem kývla, vstala ze židle a zády k němu jsem přistoupila k oknu. Dlaní jsem se dotkla jedné z okeních tabulí, tak studené jako led, a zahleděla se na tu spoušť venku. Takový liják a vichr. Kolik lidí asi tam venku teď potřebuje střechu nad hlavou….Prásknutí dveří jasně symbolizovalo bratrův odchod. Jak sis mohl myslet, že bych na to přistoupila. Tak málo mne za ta léta znáš. A o to míň znám já tebe. Přemohla mne únava. Spávám nahoře v patře, v bývalé ložnici, jednak tam zbylo cosi, čemu by se dalo říkat postel, i když v dnešní kruté době to nazývám přepychem, a jednak je to snad jediná místnost v domě, kde netahne a kde není strop zas tak děravý. Pracně jsem se vyhrabala po schodech nahoru. Něco mi tu nehraje. Potichounku jsem zamířila dlouhou chodbou k ložnici. Zaslechla jsem tichý pláč a jakýsi šramot. Dveře zaskřípaly, i přes mé úporné snažní otevřít je co nejpotišeji. V rohu byla schoulená malá postavička. Tiše plakala a chvěla se strachy a možná že i zimou. Rozsvítila jsem petrolejku a položila ji ke dveřím na stoličku. Vždyť je to ještě dítě. Malý chlapec. Tak sedm, osm, možná už i devět let. Dnes dospívaj děti rychleji než je zdrávo. "Neboj se mne…..neboj." Přistoupila jsem k němu. "Tady ti nikdo…nikdo neublíží." A usmála jsem se na něho jak nejsrdečněji jsem dovedla. Jako by to zabralo. Protože náhle ze mne přestal mít strach a vrhl se mi do náručí jako malé vystrašené štěňátko, chytající se posledního stébla lásky, naděje, života….bezpečí. Srdce mi zaplesalo, když jsem ucítila jeho teplo a jeho úlevu. Objala jsem ho a hladila po vlasech. Plakala jsem s ním. "Pšš…..pššš….šššš…tady….tady se nemáš vůbec čeho bát…jsi tu v bezpečí." Moje únava byla ta tam. Srdce mi bušilo čím dál rychleji. Ale ten tvoreček v mém náručí byl tak prokřehlý a ospalý! Vzala jsem ho do náruče a odnesla do postele. Svlékla jsem mu promočený kabát. Přikryla jsem ho všemi dekami, které jsem tu našla. Usnul okamžitě. Spal tak poklidně. Chvíli jsem ho pozorovala a poté jsem šla uvařit čaj. Ráno mu udělám vajíčka s kýtou, aby se trochu zasytil. Mně stačí kousek chleba. Ten maličký je tak zesláblý, bůhví odkud přišel, může být na cestě už týdny… Vzala jsem promoklý kabát a odnesla ho dolů do kdysi nádherného salonu, kde je krb. Zapálila jsem v něm poslední z pár polen, co jsem tu ještě měla. Kabát jsem odložila na židli ke krbu, aby rychle uschnul. Na jeho klopě svítila jasně žlutá šesticípá hvězda. Od té doby, co tu byl se mnou, zdálo se mi všechno mnohem radostnější a moje naděje na brzký konec války opět narůstaly. To, že jsem se o něho starala, naplnilo můj život, a myslím, že mne to i zachránilo. Ano…….určitě mne to zachránilo. Jen před jednou věcí jsem měla strach. Před možným příchodem svého bratra. Mne by ušetřil, ale o to mi nejde. Raději položím svůj vlastní tak málo cenný život za život toho maličkého. Moc toho nenamluvil. Ale v jeho očích se odrážela vděčnost a láska. Peněz mi ubývalo. Ale v domě jsem měla ještě rezervu. Zašla jsem koupit trochu sádla. Namazat ho na chleba. Tuk. To je to, co potřebuje….a já taky. Není to tak zlé, ale ten maličký….je samá kost, až se mi z toho srdce svírá. V krámě jsem zaslechla, že Američani vstupují do války…..ale Němci mají zatím pořád navrch. Jediné, co jim zatím nevychází, jsou jejich marné snahy o Británii. Už to bude týden, co nejsem sama a on není sám. Jeho rodina bude nejspíš v koncentračním táboře, nechci se ho na nic vyptávat. Pro tak malé dítko je to velice bolestné…nemyslí na to. Jeho srdce se s tím nedokáže vyrovnat, a tak paměť ztroskotává a brzy se mění ve slastné zapomnění. Vešla jsem do ložnice. Je vzhůru. Spatřil mne. Plamínky naděje a radosti mu zazářily v očích. Náznak úsměvu. "Přinesla jsem ti něco dobrého k jídlu …. A podívej….podařilo se mi sehnat kousek čokolády. Vem si……je sladká…moc sladká." Odběhla jsem uvařit trochu čaje. Když jsem mu ho přinesla, seděl na okraji postele a žmoulal v zubech čokoládu. "Tak je to správné….musíš jíst, maličký, nabrat sílu." "Děkuji…..děkuji vám za všechno, jste tak hodná.", špitl svým jemným dětským hláskem. Toho večera jsem po dlouhé době pocítila klid. Je to tak zvláštní….jak člověk v téhle době může pocítit klid. Nebezpečí hrozí všude. Ale to ta přítomnost maličkého. Nemám nikoho…a je to tak krásné k někomu se v tomhle nečase připoutat…pro někoho žít. Seděli jsme u krbu na jedné z těch starých děravých dek. Poslouchala jsem jeho hlásek. Celý večer vyprávěl o svém rodném městečku na severu Čech…o svém otci, mamince a i o svých sedmi sourozencích. Nepamatuje si to přesně, ale někdy na jaře mu bude osm. Vyprávěl jen to dobré…..to zlé jeho paměť sice měla ve svých útrobách, ale nemohl na to ani pomyslet. Tento dům po dlouhé době poprvé zase prozvonil sladký a opojný dětský smích. Naděje. Nemohla jsem usnout. Venku svítily hvězdy. Jasná obloha. Zítra bude mrznout. Tisíce a tisíce hvězd. Tak jasně a krásně dneska září. A vždycky budou zářit dál….i když až tu my jednou nebudem…ať se děje cokoliv. Ještě že nejsou živé a nemusí se dívat na to, co se děje. Jak malincí jsme ve srovnání s celým vesmírem. Jak malincí….jak ubozí. Ale přesto je tu naděje….v našich srdcích, v dětech, ve snech…tisíce lidí dnes nemůže spát a modlí se za konec války. Co přinese dobrého? Nic……absolutně nic. Přinese hlad, dluhy. Zaplatíme válce všichni bez výjimky vysokou daň. Zahynulo už tolik lidí….kolik jich má ještě zahynout? Musíme věřit, že brzy bude tomu všemu konec. Maličký spal. Vypadal jako andílek v tom bílém měsíčním světle. Kde máš toho svého boha, maličký? Kdepak je? Odkud se asi dívá……na nás, jak se sami vraždíme. Zase mi bylo těžko u srdce. Malá ručička chytla tu mou velkou a pevně ji sevřela. Probudil se. "Neboj se.", řekl rozespale. "Já se nebojím." Přitulil se blíž a já mu dala pusu na čelo. "Všechno bude v pořádku……všechno…….už brzy." Doufám. Dneska jsem musela vyžebrat kousek chleba……peníze musím šetřit. Je jich tak málo a cosi mne nabádalo, že je budu brzy potřebovat. Kdybych tak věděla, jak moc brzy…asi bych tak klidná jako toho dne nikdy nebyla. "Maličký…přinesla jsem chleba." Doufala jsem, že zase uvidím ty plamínky v jeho očích. "Kus chleba…….plesnivej kousek chleba….." Otočila jsem se. Jako by do mne blesk uhodil. Moje oči ještě nikdy nevypadaly krutěji. Bratr. "Tak Žida tady schováváš….pche…..měl jsem tě udat už dávno……." "Kde je maličký! Cos mu udělal?!", odvětila jsem ledově. "Jak dojemně ho chráníš!…..co by…..je nahoře." Krutě se zasmál. "Jdu to ohlásit a ty půjdeš se mnou." Vrhla jsem se na něj. Prali jsme se. Nečekal, že na něho zaútočím. I když jsem byla zesláblá a on byl mnohem silnější, okamžik překvapení a můj vztek stál na mé straně. Podařilo se mi vzít mu revolver. Vytrhla jsem se mu a zamířila přímo na něj. Zasmál se. "Jsi směšná….takhle se odvděčuješ svému bratru?…." Stál tam a já i přes velkou nenávist, jakou jsem k němu pociťovala, jsem nedokázala zmáčknout spoušť. Na schodišti se ozvaly kroky bosých dětských vystrašených nohou. Maličký se objevil v mém zorném poli několik metrů za bratrem. Na jeho čele se lesknul rudý proužek krve. Bolest v jeho očích vystřídaly plamínky naděje, když mne tam spatřil stát. Bratr ho neslyšel. Jak by mohl. Vždyť neměl srdce. "To židovské plémě se musí vyhubit." Vystřelila jsem a kulka neminula svůj cíl. Svalil se na zem jako pytel brambor. Vůbec nic jsem necítila. Ani radost, ani smutek nad ztrátou bratra. Jak bych taky mohla. Pro mne nebyl bratrem. Maličký se ke mně rozběhl. Objala jsem ho. Tupě hledím před sebe…tupě hledím na bratrovo tělo. Krev na levém spánku….vytékající mozek. Jedna rána a dost. Konec. "Přídou si pro nás, maličký…..musíme odejít. Hned." Mlčky odešel nahoru sbalit nejnutnější věci. Sebrala jsem všechno, co by se nám mohlo hodit. Cesta byla daleká a strmá. Neměla jsem ani zdání, co nás čeká. Co se všechno může stát a co se nám může postavit do cesty, ale bylo mi to jedno. "My tuhle válku přežijem, maličký.", zašeptala jsem do ticha. Maličký sešel dolů. V ruce malý uzlíček. Usmál se na mne. Vzala jsem jeho kabátek a v rychlosti z něho odtrhla hvězdu. Značkují si vás jako dobytek. Jednou za to všechno zaplatí. Zase bude líp. "Mám tě moc rád." Dal mi pusu na tvář a pevně mne objal. Za ty dva, nebo tři týdny mi tolik přirostl k srdci a já je mu jak by smet. Já a Ty. Ty a já. My…jak krásně to zní. My to dokážem. Já se o tebe postarám. "Ještě rychle zajdeme na návštěvu za jedním hodným starým pánem." Neohlížela jsem se za bratrovým tělem, ani jsem se ho nedotkla. Sem už dávno nikdo nechodí. Ale zítra ho určitě najdou. U dveří mne cosi zastavilo. "Posečkej tu chvilinku, maličký." Došla jsem k dohořívajícímu krbu. Z kapsy jsem vyndala hvězdu a hodila ji k poslednímu poleni. Vzplála jasným plamenem. Vrátila jsem se ke dveřím, kde už přešlapoval maličký. Dal mi svou malou ručičku do té mé velké a usmál se na mne a zase jsem spatřila ty věčné plamínky v jeho očích, pro které bych šla třeba do horoucích pekel. Usmála jsem se na něho, otevřela jsem dveře a tiše pronesla: "Tady už nemáme co dělat. Najdeme si nový domov. Ty a já …." Konec texttexttext

---