Řekni:

našich životů.

Tu orgasmus, tu políbení

a naše země Zaslíbení

od cíle je stále dále.

V tom přeplněném sále,

jež básníci zvou životem,

jen proplouváme s chichotem

ne cizím.

Ryzím

se může stát,

když necháme si zdát,

tak jako děcko ve vší nevinnosti,

bez pírek světské prohnilosti,

ten horoucí sen

o tom, že přijde den

a smyje naše strachy.

Máš na to prachy?

Když nemáš, nevadí,

ten ruch kolem vyladí

tvé vnímání na Veškerost.

A že to není dost?

Co víc ti může dát

tvůj úpadek,

než navždy vzdát

ten souboj bez matek

a bez otčímů.

Snad kouzlo rýmů

v Nekonečnu

konečně protne svoji tečnu

a přinese co?

No zapomnění!

Ošklivost v krásu, vodu v víno změní

a ty staneš v tom poblouznění

tváří v tvář sobě samému,

divému tvoru savému

bez instinktu žít.

Má to takhle být?

Co když své "proto" na tvé "proč"

sežral už dávno červotoč

a zanechal...prázdné nádraží?

To závaží

bez počestných

uchvátil dávno známý hřích

bez léku a bez protijedu.

V polo-lehu, v polo-sedu

té nechá bloudit dál.

Bez princezničky král

si to tak prostě přál...

Dávno už v říši Absinthové je to...

Vyjádři, sakra, svoje veto!

Nebo snad strach máš z porážky?

Není havárie bez srážky

čelem. A přímo do ledvin.

Kalendář dávno zašlých vin

se ztrácí někde v "uvidíme".

Vyjádřit pocity své smíme?

Pak ale ze stínů nad legrací

zmatenost pneumatik se vrací

bez řádu, bez naděje,

ruka se zvláštně chvěje

- to je tím poblouzněním.

Názorů tvých si cením,

bublám a hučím, bouřím, pěním

a jenom pro tebe...

Řekni...kudy do nebe???