Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKvětinka Freya
27. 06. 2005
1
0
1448
Autor
Manon2
Freya se probudila do nového, sluncem prozářeného dne. Rozhlédla se po svém světě. Nic se nezměnilo. Ta divná květina, co vždy na noc zmizí, je opět na svém místě. Zasazena do svého divného květináče, takového velkého, netvárného a bez zeminy. Z čeho je živa?, napadlo ji. Hlavou se natočila ke slunci.
„Áááá … to je ale krásný den. Jenom aby nám takhle pěkně vydrželo! Podívala bych se ven, vyhřívala se na sluníčku a třeba by tam byl i Narcis. Mohli bychom si povídat a kdo ví, třeba bych se mu i zalíbila. Ale no tak, Freyo! Nebuď bláhová, vždyť Narcise nezajímáš. Ty jsi jenom obyčejná kytka a ke všemu – Narcis asi nemá rád sluníčko – vždycky stojí opodál a zle se na nás dívá, když se sluníme. Na sluníčko je asi nějaký neduživý.“.
„Už jsi vzhůru?“, optá se vedle kaktus rodu Oreocereus Trollii.
„Sluníčko mě probudilo. A co ty?“.
„Mně taky. Nemám to tu rád. Jsem milovník sucha a tepla. A tady! Pchá! Pořád mě přelívají. Jsem z toho celý rozmočený a nafouklý jak pátrací balón. Měli by s tím přestat nebo za sebe neručím! Včera mě zalila ta oranžová kytka, jak vždy na noc zmizí. Nevíš kam? To mi jsou ale podivná kouzla! Nevím, co jí to napadlo, tolik mě zalévat. Chtěla mě snad zabít? Nemám rád vodu.“, postěžoval si Kaktus. Freya chápavě pokývala hlavou!
„A vůbec, je mi tu zima.“, dodal ještě.
„To znám. Mě minule přelila zase ta bílá květina – už po druhé, před tím zase ta oranžová. Taky mi to nedělá dobře. Mám z toho pak těžkou hlavu a vůbec – já toho tolik ani nevypiji a hnijí mi potom nohy. A co jsou vlastně ty kytky zač? Znáš jejich jména? Já jsem Gerbera, ty jsi kaktus Oreocereus Trolili – mimochodem hrozné jméno; támhle je Ibišek Čínský, Narcis Taceta, Kysala Zimní, Fíkus Převislý, Břečťan Kanárský, Fíkus Šplhavý, Pelargónie Vonná, Prvosenka Bezlodyžná … všichni se nějak jmenují, ale ty divné, velké květiny – já je ani nikdy před tím neviděla. V životě jsem vlastně jinde nebyla.“, posmutní si Freya.
„Nikde jinde tě ani nechtějí.“, popíchne ji kaktus a pokračoval: „Můj praděd mi vyprávěl, že pocházíme z arizonského kaňonu. Je tam sucho a málo vody. Zato tady! Pchá!“.
Freya posmutněla ještě více.
„Já nevím, odkud pocházím.“
„Z toho si nic nedělej, Freyo! Taky nevím odkud jsem. Ty bys chtěla jinam? Tobě se tu nelíbí?“, vmísí se do rozhovoru Ibišek.
„Snad … jednou, až přijde můj čas, všimne si mě nějaká z těch velkých květin, co sem chodí, a odnese si mě. Bude to něco jiného. Třeba je okolní svět … hezčí.“.
„Hezčí?! Pchá! Všude je to stejně mizerné, kromě Arizony.“, rozčiluje se kaktus.
„Tak to já bych nechtěl! Pamatuješ na moji kamarádku Astru? Byl obyčejný den, podobný tomu dnešnímu. Do dveří vešla nějaká velká kytka – chvíli nás obhlížela. Nejdřív mě, pak ji. Nerozuměli jsem jí, nějaká divná řeč. Nakonec si vybrala ji a odnesla k té kytce, co na noc vždy zmizí. To bylo naposledy, co jsem Astru viděl. Zmizela a už se nikdy nevrátila. Neexistuje cesta zpět.“, posteskne si Ibišek.
„Tak se kvůli tomu tak netrap, život jde dál. Každému co jeho jest.“
„Jo jo, to máš asi pravdu. Ty by si vážně chtěla někam jinam?“, zajímá se Ibišek.
„Chtěla … a moc. Ale jak? Jsme odkázáni na ty velké květiny. Přemisťují si nás, jak se jim zlíbí. Klidně nás přelívají a ke vší drzosti nás drží v těchto květináčích.“, ukáže vzpurně na svůj zeleno-červený květináč, ve kterém musí těsnat svoje nožky.
Cililink , otevřou se dveře. Vejde vysoce rostlá a žlutě zbarvená květina. A jaké divné květenství má! Takové šlahouny jí trčí z hlavy, žádné okresní lístky, ale šlahouny. Rozhlíží se kolem. Vypadá zmateně. Květince Freye se ale líbí. Nějakým záhadným způsobem ji přitahuje.
„Ahóóój!, zavolá na ni: „Haló, slyšíš mě?, tady jsem. No tak, pojď sem. Ke mně. Ano. Ke mně. Tady, tady jsem. Mě si vyber! Mě! Jak se jmenuješ?“, optá se jí, když se nad ní ta vysoce rostlá květina sehne.
„Ty seš ale pěkná.“, pobrukuje si. „Tak jo, já si vezmu tuhle.“, zavolá na kytku, co přes noc vždy zmizí. Vyzvedne Freyu do vzduchu a odnese k tomu velkému květináči.
„Áááá … konečně uvidím, jak to vypadá jinde!“, zvolá ještě na vzdalující se kaktus a Ibišek.
„Nic dobrého tě nečeká!“, věští kaktus.
„Co … co to se mnou děláte?“, podivuje se Freya, když ji velká květina, co na noc vždy zmizí, zabaluje do nějakého papíru. Nic nevidí. Takhle to vypadá jinde ve světě? Neuvidím už nic jiného, než – li tmu?, pomyslí si. Co se to jenom děje! Pak už si pamatuje jenom přetřesy. Je jí zle. Má žaludeční nevolnost. Skrz papír cítí čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechuje. Možná se nadechuje naposledy, napadne ji. Pak se vše zklidní. Snaží se aspoň něco zahlédnout skrz papír, ale marně. Pak s ní zase někdo třese, obrátí ji hlavou k zemi.
„Motá se mi hlava! Áááá. Pomóóóc!“, křičí Freya, ale nikdo ji neslyší.
Najednou ji někdo vymotává z papíru. Nemůže se vynadívat kolem sebe. Vše vypadá jinak. Nikde nejsou žádné jiné květinky, se kterými se tak ráda baví. Je tu ale spousta těch velkých kytek, co nejsou zavřeny v květináčích a můžou volně chodit.
„Ahoj.“,pozdraví je: „Jmenuji se Gerbera, ale všichni mi říkají Freya … klidně mi tak také říkejte.“. Velké kytky na ni otvírají ústa, jakoby chtěly něco říct, ale ona nerozumí jejich řeči.
„Jakým jazykem to mluvíte?“, optá se jich. Velké kytky pořád něco žvaní, ale rozumět jim není ani slova. Z rozhovoru ale zaslechne po chvíli své jméno.
„Ano, ano! Já jsem Gerbera. Gerbera! Ano, to jsem já. Kdo jste vy?“. Nikdo jí neodpovídá. Jenom jedna velká kytka ji popadne a přenese do jiné místnosti. Položí ji na okenní parapet. Květinka z toho má radost, bude se moci celý den slunit.
„Děkuji ti, tady se mi to líbí.“. Velká kytka nereaguje a odejde. Freya vykoukne z okna. Je to tu ale divné. Žádné květiny, jenom samý beton.
„Jak já nerada beton. Na betonu nevyroste žádná rostlinka. Beton je smutný, špinavý a smrdutý. To mám ale nepěkný výhled. U nás v květinářství mi bylo lépe. Áááá …“, natáhne hlavu ke sluníčku: „Krásně svítí. Obloha je blankytně modrá a bez mráčků. Zase tak hrozná to tu nebude. Určitě se mi tu zalíbí. Takhle asi dopadnou všechny květiny, které si ty velké kytky bez květináčů odnesou. Není to zas tak špatné.“, povídá sama sobě. Snad se jenom konejší líbivými slovy. Ani si nestihla vše prohlédnout, když do pokoje opět vejde ta velká kytka, co ji postavila na okenní parapet. V ruce drží konev na zalívání.
„Ááá … tady jsi. Chtěla jsem ti opravdu moc poděkovat, že jsi mě dala na sluníčko.To víš, u nás v květinářství jsme převážnou dobu byly zavřené ve stínu. Rozumíš mi, že jo?“, optá se jí Freya.
„Počkej! Co to děláš? Dneska mě už nezalívej, mám vody dost. Vážně! Nedělej to. Nééé. Prosííím.“, marně prosila. Velká kytka ji hojně zalila.
„Achich … jsem celá rozmočená! Mám těžkou hlavu. A moje nožky, zase mi budou hnít. Achich.“, stěžuje si. Velká kytka odešla a nechala ji samotnou. Květinka se už ani nemohla radovat ze sluníčka, z přemíry vody jí bylo zle.
„Sluníčko moje milé, hřej, prosím, hřej pořádně. Vysuš tu vodu z mého květináče, ať mi nožky neuhnijí.“, promlouvá k zářivému kotouči slunce. Jenomže sluníčko se jako naschvál schová za mrak. Kde se tu jenom ten mrak vzal, před chvílí tu nebyl, zlobí se Freya.
„Byl to ale dlouhý den. Trochu si pospím. Stejně mám tak těžkou hlavu, že bych ji neudržela vztyčenou.“, skloní hlavu k hlíně v květináči a usne.
Probudí ji až chladný závan z venku. Prší. V životě nebyla venku za deště. Je postavena u otevřeného okna a do jejího květináče doléhají další a další kapky deště. Déšť je mokrý. Je to vlastně voda z nebe. Ostatní květinky, co žijí venku, jsou odkázáni pouze na vodu z nebe. Voda se vsákne do země a zavlaží jejich nožky. Nikdo je nezalívá.
„Moje nožky jsou zavlažené ažaž. Přestaň … přestaň pršet. Halóóó! Slyšíte mě někdo, no tak, dejte mě jinam! Já mám vody dost, já už další nechci.“, volá Freya. Nikdo ji neslyší, nikdo nic nedělá. Musí celou noc polykat vodu z nebe. Je rozmočená a hlavu už neudrží vztyčenou. Ulehá k dalšímu spánku. Spí dlouho, hlavu už ovšem nedokáže vztyčit. Má jí skleslou.Cítí, jak ji uhnívají nožky.
„Já už nemám sílu.“, šeptá a doufá, že ji někdo vyslechne: „Už nemám sílu, já chci zpět do květinářství, mně se tady nelíbí. Zima, déšť, mokro … kdo to má snášet? Kdo? Vždyť já takhle umřu.“, pláče. Vypadávají jí z hlavy vlásky. Je nešťastná. Nikdo ji nerozumí, nemám se s kým bavit, komu si postěžovat.
Freya se probudila do nového, sluncem prozářeného dne. Po dešti již není ani památky. Její nožky jsou dočista uhnilé. Cítí, jak jí zapáchají. Hlavu má ztěžklou a všechny vlásky jí již vypadaly. Steskne si po květinářství, po přátelích.
„Kde jste? Kaktusy, Ibišku! Kde jste? Proč mi nepomůžete? Proč? Proč musím být tady. Já chci domů! Ca mám dělat? Ani z tebe, sluníčko moje drahé, už nemám radost. Blíží se moje poslední minuty života, cítím to. Je mi zle.“, pláče a steskne si po domovu. Voda jí zabíjí. A pak přišla ještě ta velká květina, obhlédla ji a znovu zalila.
„Proč mi to děláš? Co jsem ti udělala? Chceš mě zabít?“, ptá se jí. Květina nad Freyou nechápavě kroutí hlavou a odejde.
„Blíží se má poslední chvíle a jsem sama, samotná. Nikdy jsem nechtěla umírat sama a teď se plní moje nejhorší noční můry. Nemůžu přežít, vím to. Už mě nic nezachrání. Nohy mi uhnily, bez nohou nelze žít. Čím bych se živila? Kaktusy, Ibišku …“, zavolá nešťastně na své přátele. Neslyší jí, ví to. Byl to pouze zoufalý nářek do prázdna.
„Áááá … to je ale krásný den. Jenom aby nám takhle pěkně vydrželo! Podívala bych se ven, vyhřívala se na sluníčku a třeba by tam byl i Narcis. Mohli bychom si povídat a kdo ví, třeba bych se mu i zalíbila. Ale no tak, Freyo! Nebuď bláhová, vždyť Narcise nezajímáš. Ty jsi jenom obyčejná kytka a ke všemu – Narcis asi nemá rád sluníčko – vždycky stojí opodál a zle se na nás dívá, když se sluníme. Na sluníčko je asi nějaký neduživý.“.
„Už jsi vzhůru?“, optá se vedle kaktus rodu Oreocereus Trollii.
„Sluníčko mě probudilo. A co ty?“.
„Mně taky. Nemám to tu rád. Jsem milovník sucha a tepla. A tady! Pchá! Pořád mě přelívají. Jsem z toho celý rozmočený a nafouklý jak pátrací balón. Měli by s tím přestat nebo za sebe neručím! Včera mě zalila ta oranžová kytka, jak vždy na noc zmizí. Nevíš kam? To mi jsou ale podivná kouzla! Nevím, co jí to napadlo, tolik mě zalévat. Chtěla mě snad zabít? Nemám rád vodu.“, postěžoval si Kaktus. Freya chápavě pokývala hlavou!
„A vůbec, je mi tu zima.“, dodal ještě.
„To znám. Mě minule přelila zase ta bílá květina – už po druhé, před tím zase ta oranžová. Taky mi to nedělá dobře. Mám z toho pak těžkou hlavu a vůbec – já toho tolik ani nevypiji a hnijí mi potom nohy. A co jsou vlastně ty kytky zač? Znáš jejich jména? Já jsem Gerbera, ty jsi kaktus Oreocereus Trolili – mimochodem hrozné jméno; támhle je Ibišek Čínský, Narcis Taceta, Kysala Zimní, Fíkus Převislý, Břečťan Kanárský, Fíkus Šplhavý, Pelargónie Vonná, Prvosenka Bezlodyžná … všichni se nějak jmenují, ale ty divné, velké květiny – já je ani nikdy před tím neviděla. V životě jsem vlastně jinde nebyla.“, posmutní si Freya.
„Nikde jinde tě ani nechtějí.“, popíchne ji kaktus a pokračoval: „Můj praděd mi vyprávěl, že pocházíme z arizonského kaňonu. Je tam sucho a málo vody. Zato tady! Pchá!“.
Freya posmutněla ještě více.
„Já nevím, odkud pocházím.“
„Z toho si nic nedělej, Freyo! Taky nevím odkud jsem. Ty bys chtěla jinam? Tobě se tu nelíbí?“, vmísí se do rozhovoru Ibišek.
„Snad … jednou, až přijde můj čas, všimne si mě nějaká z těch velkých květin, co sem chodí, a odnese si mě. Bude to něco jiného. Třeba je okolní svět … hezčí.“.
„Hezčí?! Pchá! Všude je to stejně mizerné, kromě Arizony.“, rozčiluje se kaktus.
„Tak to já bych nechtěl! Pamatuješ na moji kamarádku Astru? Byl obyčejný den, podobný tomu dnešnímu. Do dveří vešla nějaká velká kytka – chvíli nás obhlížela. Nejdřív mě, pak ji. Nerozuměli jsem jí, nějaká divná řeč. Nakonec si vybrala ji a odnesla k té kytce, co na noc vždy zmizí. To bylo naposledy, co jsem Astru viděl. Zmizela a už se nikdy nevrátila. Neexistuje cesta zpět.“, posteskne si Ibišek.
„Tak se kvůli tomu tak netrap, život jde dál. Každému co jeho jest.“
„Jo jo, to máš asi pravdu. Ty by si vážně chtěla někam jinam?“, zajímá se Ibišek.
„Chtěla … a moc. Ale jak? Jsme odkázáni na ty velké květiny. Přemisťují si nás, jak se jim zlíbí. Klidně nás přelívají a ke vší drzosti nás drží v těchto květináčích.“, ukáže vzpurně na svůj zeleno-červený květináč, ve kterém musí těsnat svoje nožky.
Cililink , otevřou se dveře. Vejde vysoce rostlá a žlutě zbarvená květina. A jaké divné květenství má! Takové šlahouny jí trčí z hlavy, žádné okresní lístky, ale šlahouny. Rozhlíží se kolem. Vypadá zmateně. Květince Freye se ale líbí. Nějakým záhadným způsobem ji přitahuje.
„Ahóóój!, zavolá na ni: „Haló, slyšíš mě?, tady jsem. No tak, pojď sem. Ke mně. Ano. Ke mně. Tady, tady jsem. Mě si vyber! Mě! Jak se jmenuješ?“, optá se jí, když se nad ní ta vysoce rostlá květina sehne.
„Ty seš ale pěkná.“, pobrukuje si. „Tak jo, já si vezmu tuhle.“, zavolá na kytku, co přes noc vždy zmizí. Vyzvedne Freyu do vzduchu a odnese k tomu velkému květináči.
„Áááá … konečně uvidím, jak to vypadá jinde!“, zvolá ještě na vzdalující se kaktus a Ibišek.
„Nic dobrého tě nečeká!“, věští kaktus.
„Co … co to se mnou děláte?“, podivuje se Freya, když ji velká květina, co na noc vždy zmizí, zabaluje do nějakého papíru. Nic nevidí. Takhle to vypadá jinde ve světě? Neuvidím už nic jiného, než – li tmu?, pomyslí si. Co se to jenom děje! Pak už si pamatuje jenom přetřesy. Je jí zle. Má žaludeční nevolnost. Skrz papír cítí čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechuje. Možná se nadechuje naposledy, napadne ji. Pak se vše zklidní. Snaží se aspoň něco zahlédnout skrz papír, ale marně. Pak s ní zase někdo třese, obrátí ji hlavou k zemi.
„Motá se mi hlava! Áááá. Pomóóóc!“, křičí Freya, ale nikdo ji neslyší.
Najednou ji někdo vymotává z papíru. Nemůže se vynadívat kolem sebe. Vše vypadá jinak. Nikde nejsou žádné jiné květinky, se kterými se tak ráda baví. Je tu ale spousta těch velkých kytek, co nejsou zavřeny v květináčích a můžou volně chodit.
„Ahoj.“,pozdraví je: „Jmenuji se Gerbera, ale všichni mi říkají Freya … klidně mi tak také říkejte.“. Velké kytky na ni otvírají ústa, jakoby chtěly něco říct, ale ona nerozumí jejich řeči.
„Jakým jazykem to mluvíte?“, optá se jich. Velké kytky pořád něco žvaní, ale rozumět jim není ani slova. Z rozhovoru ale zaslechne po chvíli své jméno.
„Ano, ano! Já jsem Gerbera. Gerbera! Ano, to jsem já. Kdo jste vy?“. Nikdo jí neodpovídá. Jenom jedna velká kytka ji popadne a přenese do jiné místnosti. Položí ji na okenní parapet. Květinka z toho má radost, bude se moci celý den slunit.
„Děkuji ti, tady se mi to líbí.“. Velká kytka nereaguje a odejde. Freya vykoukne z okna. Je to tu ale divné. Žádné květiny, jenom samý beton.
„Jak já nerada beton. Na betonu nevyroste žádná rostlinka. Beton je smutný, špinavý a smrdutý. To mám ale nepěkný výhled. U nás v květinářství mi bylo lépe. Áááá …“, natáhne hlavu ke sluníčku: „Krásně svítí. Obloha je blankytně modrá a bez mráčků. Zase tak hrozná to tu nebude. Určitě se mi tu zalíbí. Takhle asi dopadnou všechny květiny, které si ty velké kytky bez květináčů odnesou. Není to zas tak špatné.“, povídá sama sobě. Snad se jenom konejší líbivými slovy. Ani si nestihla vše prohlédnout, když do pokoje opět vejde ta velká kytka, co ji postavila na okenní parapet. V ruce drží konev na zalívání.
„Ááá … tady jsi. Chtěla jsem ti opravdu moc poděkovat, že jsi mě dala na sluníčko.To víš, u nás v květinářství jsme převážnou dobu byly zavřené ve stínu. Rozumíš mi, že jo?“, optá se jí Freya.
„Počkej! Co to děláš? Dneska mě už nezalívej, mám vody dost. Vážně! Nedělej to. Nééé. Prosííím.“, marně prosila. Velká kytka ji hojně zalila.
„Achich … jsem celá rozmočená! Mám těžkou hlavu. A moje nožky, zase mi budou hnít. Achich.“, stěžuje si. Velká kytka odešla a nechala ji samotnou. Květinka se už ani nemohla radovat ze sluníčka, z přemíry vody jí bylo zle.
„Sluníčko moje milé, hřej, prosím, hřej pořádně. Vysuš tu vodu z mého květináče, ať mi nožky neuhnijí.“, promlouvá k zářivému kotouči slunce. Jenomže sluníčko se jako naschvál schová za mrak. Kde se tu jenom ten mrak vzal, před chvílí tu nebyl, zlobí se Freya.
„Byl to ale dlouhý den. Trochu si pospím. Stejně mám tak těžkou hlavu, že bych ji neudržela vztyčenou.“, skloní hlavu k hlíně v květináči a usne.
Probudí ji až chladný závan z venku. Prší. V životě nebyla venku za deště. Je postavena u otevřeného okna a do jejího květináče doléhají další a další kapky deště. Déšť je mokrý. Je to vlastně voda z nebe. Ostatní květinky, co žijí venku, jsou odkázáni pouze na vodu z nebe. Voda se vsákne do země a zavlaží jejich nožky. Nikdo je nezalívá.
„Moje nožky jsou zavlažené ažaž. Přestaň … přestaň pršet. Halóóó! Slyšíte mě někdo, no tak, dejte mě jinam! Já mám vody dost, já už další nechci.“, volá Freya. Nikdo ji neslyší, nikdo nic nedělá. Musí celou noc polykat vodu z nebe. Je rozmočená a hlavu už neudrží vztyčenou. Ulehá k dalšímu spánku. Spí dlouho, hlavu už ovšem nedokáže vztyčit. Má jí skleslou.Cítí, jak ji uhnívají nožky.
„Já už nemám sílu.“, šeptá a doufá, že ji někdo vyslechne: „Už nemám sílu, já chci zpět do květinářství, mně se tady nelíbí. Zima, déšť, mokro … kdo to má snášet? Kdo? Vždyť já takhle umřu.“, pláče. Vypadávají jí z hlavy vlásky. Je nešťastná. Nikdo ji nerozumí, nemám se s kým bavit, komu si postěžovat.
Freya se probudila do nového, sluncem prozářeného dne. Po dešti již není ani památky. Její nožky jsou dočista uhnilé. Cítí, jak jí zapáchají. Hlavu má ztěžklou a všechny vlásky jí již vypadaly. Steskne si po květinářství, po přátelích.
„Kde jste? Kaktusy, Ibišku! Kde jste? Proč mi nepomůžete? Proč? Proč musím být tady. Já chci domů! Ca mám dělat? Ani z tebe, sluníčko moje drahé, už nemám radost. Blíží se moje poslední minuty života, cítím to. Je mi zle.“, pláče a steskne si po domovu. Voda jí zabíjí. A pak přišla ještě ta velká květina, obhlédla ji a znovu zalila.
„Proč mi to děláš? Co jsem ti udělala? Chceš mě zabít?“, ptá se jí. Květina nad Freyou nechápavě kroutí hlavou a odejde.
„Blíží se má poslední chvíle a jsem sama, samotná. Nikdy jsem nechtěla umírat sama a teď se plní moje nejhorší noční můry. Nemůžu přežít, vím to. Už mě nic nezachrání. Nohy mi uhnily, bez nohou nelze žít. Čím bych se živila? Kaktusy, Ibišku …“, zavolá nešťastně na své přátele. Neslyší jí, ví to. Byl to pouze zoufalý nářek do prázdna.
To moc děkuji, je to o květince, kterou jsem dostala k narozeninám a bohužel ji přelila ... tak mě tak napadlo, jak se asi cítila :)