Jen jí vidět nestačí

 Michal seděl u stolu nad domácím úkolem. Nepsal. Usmíval se a představoval si, jak by mohla vypadat. Jak vypadá jeho láska? Začal kreslit do bloku svojí lásku. Zrzavé vlasy, rozkošné pihy, modré oči a věčný úsměv. Úsměv pro něj. Tolikrát si ji přál spatřit! Marně. Kudy šel, rozhlížel se po okolí, jestli jí nenajde. Dal jí jméno. Zuzka. Jeho Zuzanka.

 "Třído, jsme všichni?" zeptala se paní učitelka. Děti zabručeli na souhlas. Vyrazili. Michal stále snil. Kdyby teď byla tady. Mohli by spolu mluvit, poznávat se. Jeli by spolu se třídou do Dačic. Ze snění ho vytrhlo houkání. Byli na nádraží. Přímo kolem něj projel vlak. Hrozně se lekl. Paní učitelka začala rozdávat lístky. Náhle v jednom okně zahlédl něco povědomého. Byla to ona. Vykloněná z okna se znuděně dívala na zem plnou kamínků. Vlak zahoukal a pomalu se rozjížděl. "Zuzanko!" vykřikl Michal. Zvedla hlavu a s úžasem se na něj dívala. "Michale." vydechla. Třicet vteřin. Viděl jí třicet vteřin a pak vlak odjel. "Zuzanko." řekl Michal smutně. Nemohl tomu uvěřit. Byla pryč. Litoval, že si přál jí jenom vidět. Chodil na nádraží každý den a hledal jí. Ona ale nepřijela.

 "Michal Servák." představil se Michal Janovi, který jel taky na vojnu. Jan mu podal ruku. "Ako je tu?" zeptal se. "Normálně." odpověděl Michal a zasmál se. "Vlak přijíždí!" vykřiklo malé dítě. Koutkem oka něco zahlédl. Rozbušilo se mu srdce. Zuzka! Šla zavěšená do mladíka. Už na první pohled bylo vidět, že zaplatil, aby na vojnu nemusel. Usmíval se a díval se na ty, kteří jedou místo něho. Zuzka stála vedle něj. Smutná. Mladík jí na chvíli opustil. Michal k ní šel. Náhle mu něco zasvítilo do očí. Zásnubní prsten. "Promiňte, jste slečna Zuzanka?" zeptal se Michal. Zuzka přikývla, aniž se na něj podívala. "Budete se vdávat?" zeptal se s bolestí. Po tváři jí sklouzla slza. Přikývla. "A mě byste nechtěla?" zeptal se. Zvedla hlavu. "Michale!" vykřikla. Objali se. Prsten sklouzl z prstu a zakutálel se k nohám mladíka, který zaraženě stál a poprvé viděl Zuzku se smát.