Ani ve smrti... kapitola 5. část 1.

  Feon pohladil vraníka po šíji a vyšel ze stání. Vyrušil jej zvuk dunění kopyt na hradní dlažbě. Vyběhl ven, v domnění, že již přijel král. Vzápětí strnul. V příštím okamžiku stál tváří v tvář Lastonovi.
  ,,Po… pokusil ses zabít krále.."
  stačil zděšeně vykoktat. Láthspell jej chytil pod krkem, vyzdvihl do výšky a doslova přimáčkl ke zdi. V očích podkoního se zračil strach, který již hraničil s děsem.
  ,,…vím to…," sípal ,,… a vím toho i víc… Třeba že jsi založil ten požár…"
  Stájník mladíka pustil a zadíval se mu do očí.
  ,,Jednoho dne, Feone…" vyslovil pomalu, s důrazem na jméno podkoního, ,,…doplatíš…"
  Z dálky se nesl dusot kopyt, který se rychle přibližoval. Byl to král. Vzápětí již podkovy zacinkaly o kamennou dlažbu.
Alcarmo sesedl ze zpěněného ryzáka. Jeho první pohled patřil Lastonovi. Ten se mírně uklonil a o krok poodstoupil.
  ,,Pane…"
  Král si povšiml i mladíka, kterak leží na zemi.
  ,,Co se stalo?! …Feone?"
  Podkoní se s námahou postavil a promnul si šíji.
  ,,To nic, králi. Ten mladík, jak vidíte, je zcela v pořádku…"
  odvětil Laston a šlehl pohledem po Feonovi, který rychle zmizel v šeru stájí.
  Alcarmo podal stájníkovi otěže a dlouze se na něj zadíval.
  ,,Přijď za mnou, až budeš s koňmi hotov. Potřebuji si s tebou promluvit…"
  Láthspell se opět mírně uklonil a zavedl zvíře do stání…

  Alcarmovi vířily hlavou otázky, na něž se zoufale snažil najít odpověď. Snažil si srovnat v hlavě, co všechno se událo…
  Potkal Tavarillë, jenž pro něj znamená všechno štěstí světa, díky níž konečně prohlédl...
  Melarokova smrt… Stěží potlačoval slzy, když si na tuto věc vzpomněl. Zabil ho kůň, který málem zbavil života i jeho…
  Lastonův příjezd… Láthspell… Zaříkávač, kouzelník, …zaříkávač…!
  ,,Přijel jsi na šedém koni… Láthspelli…"
  Pomalu si začal v hlavě skládat střípky složité mozaiky… Úspěšně. Začaly do sebe kousek po kousku zapadat a tvořit obraz…
  ,,A Feon… Dnes se mezi ním a Lastonem něco stalo… Něco dost vážného… Ale proč by měl stájník podkonímu vyhrožovat? A vyhrožoval mu vůbec…?"
  Ptal se Alcarmo sám sebe. Z úvah jej vytrhnulo bouchnutí dveří. Stál tam, přímo před králem a tyčil se do výšky jako mocná, tajemná hora…
  Elf jej vyzval, aby se posadil. Pak se zhluboka se nadechl a naklonil blíže k stájníkovi.
  ,,Lastone, dnes pojmu za manželku Tavarillë, Dceru palouku, jak je ti jistě známo… Ale nejprve bych ti chtěl oznámit jednu věc… Propouštím tě ze svých služeb. Pozbyl jsi mé důvěry a především důvěry lidu. Od té doby, co jsi sem přišel, se stalo mnoho podivných věcí. Ale i přes to… Něco mi brání vydat tě lidu a spravedlnosti. Nechci vidět viset tvé mrtvé, zetlelé tělo na královské šibenici… A proto odjeď. Dokud je čas. Nemůžu tě chránit věčně. Povídá se, že jsi mne očaroval a máš mne ve své moci. Nevím, je-li tomu tak, či ne, ale nemůžu tě dále chránit…"
  ,,Dokud je čas… Mě toho času zbývá již málo, ale tobě, králi…"
  ,,Chci, abys ještě dnes odjel. Opustil můj hrad a mou říši. Navždy, Lastone…"
  přerušil jej Alcarmo a pevně se mu zadíval do očí. Stájník se pouze ušklíbl.
  ,,Neděláš dobře, králi…. Abys nelitoval… A věz, že tvá lítost pak bude hořká…"
  Těžké dveře se rozrazily pod sílou Lastonovy paže. Vzápětí zmizel na nádvoří.
  Alcarmo skryl hlavu do dlaní. Byl ještě zmatenější, než před chvílí. Ten stájníkův pohled, tón hlasu… Varování… Nebo výhružka…?
  ,,Neděláš dobře, králi… Abys nelitoval…"
  znělo elfovi v uších jako ozvěnou, která se v mžiku ztratila v mohutném dusotu kopyt. Po té nastalo opět ticho, přerušené jen královým povzdechem.

  Laston odjel…

  Ozvalo se poněkud nesmělé zaklepání na dveře. Král vzhlédl a chabě pokynul rukou. Vstoupil Feon.
  ,,Posaď se. Co mi přinášíš za nové zprávy."
  Podkoní se posadil na malou stoličku, která se pod ním mírně zakývala, trochu se ošívaje. Nedokázal pohlédnout králi do očí.
  ,,Tak dozvím se konečně, co se děje?"
  ,,Já… Pane, odpusťte mi, ale… Váš kůň…"
  ,,Co je s ním?"
  zeptal se už nedočkavě král.
  ,,Je nemocný…"
  Elf doslova vyletěl z křesla a neohlížeje se na Feona, vykročil rázně ke stájím. Čekalo ho hrůzné překvapení. Zvíře leželo na zemi na boku, křečovitě škubalo nohama, hlavu mělo zvrácenou dozadu, oči vypoulené a pěnu u huby.
  ,,Co má tohle…."
  Náhle si Alcarmo povšiml jakéhosi nápisu na stěně stání. Šeptem si ho přečetl. Jednalo se patrně o zaříkávadlo, jenž bylo psáno v cizím jazyce, neznámým v celém Alahastu, možná pouze v hlubinách temna. Král stisknul pěsti. Věděl, čí je to práce.
  ,,… Abys nelitoval… A věz, že tvá lítost bude hořká…"
  ,,Laston….!"
  Šeptl a v očích se mu zlostně zalesklo.
  ,,Ale… proč?"
  Tato králova otázka však měla prozatím zůstat nezodpovězena…

  Eressiel se oblékla v lehounký, prostý šat bělostné barvy a vlasy si ozdobila svěže zelenými lístky, které natrhala v královských zahradách. Zadívala se na dva prsteny, svázané ze stébel trávy, v jejichž středu se třpytily kapky rosy jako démanty. Povzdechla si. Pocity, myšlenky a otázky. To vše v ní náhle vířilo a nemohlo se uklidnit. Snažila se alespoň něco dělat, ale vše jí padalo z ruky, srdce tlouklo jak zběsilé, hrdlo se stáhlo tak, že mohla s těží dýchat, v hlavě hučelo. Na čele se jí vyrazily kapičky potu a s nimi se vynořily i pochybnosti.
  ,,Dělám správnou věc? Nebudu svého rozhodnutí litovat? Miluji skutečně krále? A miluje mne on?"
  kladla si otázky jako o překot, ale odpověď na ně se jí hledala těžko. Nakonec ale potlačila ten hlas pochybnosti a obav. Naplnila ji opět ta horkost a pocit radosti se závratným štěstím. Zvedla se ze svého lůžka.
  ,,Půjdu za králem."
  prohlásila rozhodně do ticha, které ve věži panovalo.
  ,,A řeknu mu, že…"
  Hlava jí náhle poklesla.
  ,,že…" …

  ,,Králi! Pane! Můj pane!"
  Vběhla bez pozvání dovnitř a místnost se ihned naplnila vůní květin, šuměním potoku a zpěvem ptáků. Její zvonivý smích se rozezněl okolím a okouzlil snad každého, kdo jej uslyšel.
  Alcarmo byl však příliš zamyšlen a zarmoucen, než aby ho to dokázalo rozradostnit. Dál seděl nehnutě za svým stolem a se zavřenýma očima cosi šeptal. Náhle, jako by si uvědomil něčí přítomnost, vzhlédl.
  ,,Králi, já… chtěla bych…"
  Nenechal ji domluvit. Šeptem, chraplavým hlasem, který jako by ani nepatřil jemu, pomalu řekl: ,,Nechte mne. Všichni. Jděte pryč! Nechte mne zemřít… Já už to nevydržím!"
  Opět se chytil za hlavu a nehty zaryl hluboko do kůže. Mysl mu zastřel mlhavý závoj nevědomí. Pociťoval pouze zlost a lítost. Lítost sám nad sebou…
  Přiskočila k němu, ve snaze pomoci. Odhodil ji však od sebe takovou silou, že se udeřila a zůstala na okamžik ležet na zemi.
  ,,Odejdi. Zmiz. A hned! To ty jsi příčinou těch trápení, ty a nikdo jiný! Čarodějnice! Prokletá děvo! Copak nevidíš? Zmiz mi z očí!!!"
  Tavarillë strnula. Ta slova ji bodala do srdce, zraňovala ji, pociťovala palčivou bolest v hrudi, měla pocit, že se jí hlava rozskočí bolestí. Nedala se ale zlomit. Hrdě vztyčila hlavu, oči zaplněné slzami.
  ,,Králi… Chtěla jsem odejít již v noci, ale rozhodla jsem se zůstat. Avšak nyní... Odcházím. Ale nikdy… ani ve smrti…vás neopustím."
  Alcarmo na ni bez dechu hleděl, ale jen okamžik.
  ,,Zmiz!"
  ,,Sbohem, králi…"
  řekla a slza se jí zaleskla v oku. Její tiché kroky zněly v ozvěně nádvořím, až umlkly docela.
  Alcarmo padl na zem, zcela vyčerpán. Naposledy zasténal a pak usnul dlouhým, hlubokým spánkem…

***

  Slunce se pomalu, líně vyhouplo na oblohu, aby svými paprsky prozářilo louky a pastviny a napilo se vlahé ranní rosy. Ptáci se rozezpívali jako o překot a voda v potůčku zurčela a vesele bublala, znělo to jako zpěv jara.

  ,,Jak… Kdy?"
  Král vypadal velmi zmateně. Nevěděl proč, ale nepamatoval si ze včerejšího večera zhola nic. Obrátil se na Feona.
  ,,A co můj…"
  Podkoní se na něj zadíval.
  ,,Váš kůň je mrtev, pane. Vždyť jste sám šel se mnou a viděl, co se stalo…"
  ,,Opravdu? Ale… proč si to nepamatuji? A kde je Tavarillë?"
  ,,Vždyť vám to říkám, pane. Zmizela. Již od včerejšího večera nebyla ve své komnatě…"
  odvětil Sailon.
  ,,Jste v pořádku, pane?"
  optal se ještě. Král kývl.
  ,,Sailone, …musíme ji najít… Co když se jí něco stane, v lesích není zrovna bezpečno a jestli odešla již v noci…"
  ,,Musíme doufat, pane…"
  ,,Feone, připrav koně a ty, komoří, sežeň ty nejlepší stopaře…"
  dodal a sám šel s podkoním do stájí…

  Lesní křoviny byly značně husté a přebujelé. Trny, kterými byly některé rostliny porostlé, se zabodávaly hluboko do kůže a zanechávaly na ní nepříjemně pálící škrábance. Zvířata krvácela z mnoha drobných ranek a plašila se při každém zvuku, který vycházel z nitra hvozdu, v němž panovalo temné příšeří. Ani jeden ptáček zde nezazpíval, ani větvička se nepohnula.
  Alcarmovi se hlavou honily výčitky. Co se stalo? Proč šla na tak hrozné místo? A co zde hledala? Opět nenacházel žádnou odpověď, která by ho alespoň trochu uspokojila. Přemýšlel také, co se stalo včerejší noci. Usilovně si snažil vzpomenout- marně. Pamatoval si jenom, že šel do stájí s Feonem a poté už jen černou tmu. Prázdno a ticho…

  Čas se nekonečně vlekl. Lesem se do dálky neslo sípání a hekání mužů smísené s občasným vyplašeným zaržáním koně. Pokračovali ve svém úsilí až do pozdního odpoledne. Dusný, zatuchlý vzduch jim začínal silně ztěžovat dýchání. Ve chvíli, kdy všichni padali únavou, ruce a oči umdlévaly a polevovaly ve své práci, se rozestoupily houštiny a vyběhl z nich jeden ze stopařů. Ve tvářích bledý, sotva popadal dech.
  Sotva jej Alcarmo spatřil, pokusil se zvíře otočit, to však bylo příliš vyděšené a reagovalo pouze vyděšeným ržáním a hrabáním kopyty. Sesedl tedy nakonec, podal otěže do rukou Feonovi a následoval stopaře. Začaly jej naplňovat obavy a strach v něm stále narůstal, živen hrůznými představami. V dlani sevřel kousek látky z jejích šatů, přivoněl k němu a tiše do něj zašeptal krátkou modlitbu.
  Hustým porostem se prodírali s těží a krajní námahou. Konečně houštím začalo prosvítat slunce a v příštím okamžiku se křoviny rozestoupily a prořídly. Před Alcarmem se otevřel výhled na malý, potemnělý palouk. Postava stopaře před ním se zastavila.
  ,,Co se děje, Kaere? Proč nejdeme dál?"
  ,,Dál jděte raději sám, pane…"
  Alcarmo se zamračil, odstrčil stopaře a vyšel na palouk, ze všech stran porostlý stromy a trnitými křovinami. Bylo ticho. Stopař se celý třásl hrůzou a vzápětí sebou leknutím trhnul. V tomtéž okamžiku se lesem roznesl strašlivý výkřik a po té nářek krále, který konečně našel svou milovanou...

  Dlouhé, černé prapory visely z hradních oken, vlajíc pod jemnými doteky chladivého větříku, jenž ovíval i královu tvář. Naposled pohladil ty dlouhé, jako antracit černé vlasy. Naposled pohlédl na to líbezné líčko, jež bylo nyní smrtelně bledé.
  ,,Ani ve smrti… Nikdy vás neopustím…"
  Zanesl mu vítr k uším její poslední slova.
  Po lících mu stékaly slzy a dopadaly na nehybné tělo té, kterou tak miloval…
  ,,Pane… Už je čas…"
  ,,Ne…. Nechte mne, ještě okamžik…"
  ,,Pane… Pane…"
  Našel odvahu a pohlédl komořímu do očí.
  ,,Musíte ji nechat jít. Bůh se o její duši jistě postará… Pojďte."
  Vzal krále kolem ramen a odváděl jej od hranice. Alcarmo se ještě naposledy otočil, aby spatřil tělo v bělostných šatech. Vypadala, jako by jen spala. Ale již nikdy ze svého spánku neprocitne. Nikdy se nebude smát. Už nikdy. Nyní ji pohltí plameny ohně. Stejné plameny, které vzaly život jeho blízkým, ale přeci jiné…

Ještě nikdy, nikdy se necítil tak zoufalý jako teď a myslel si, že je již všemu konec. To se však hluboce mýlil...