sbírka

MÍNUS 3, 5 MILIARDY

napsal

František Janč

„Mazlíček“

část pátá

     „Františku, ty rošťáku,“ nechal se v mobilu slyšet Doc. Mach, „čekal jsem na tebe! Počítal jsem s tím, že přijdeš na oslavu mých pětaosmdesátin! Co můžeš mít důležitějšího na práci – než se sejít s člověkem,“ zadýchal se, „který už tady zítra nemusí být – ?“

     „Ale – , to mě mrzí! Promiň, nebudeš mně to asi věřit –, ale úplně jsem zapomněl.“

     „Také zapomínám – , ale abych také já,“ znovu zdůraznil, že se ho dotkla moje nepřítomnost na jeho narozeninovém večírku, „nezapomněl – , mluvil jsem s paní docentkou Markvartovou. Když jsem se zmínil o krytolebcích a Skryté Kameře – úplně zezelenala, až jsem se řádně „lekl a vyděsil“, že ji budu muset křísit, což bych mimochodem – vzhledem k jejím anatomickým znakům a morfologickým tvarům – dělal velmi rád, však uvidíš – . Chce s tebou mermomocí mluvit, slíbil jsem, že jí domluvím schůzku, což tímto činím – máš tužku – ?“

     „Ale – , proč se mnou chce – , jistě, mám tužku!“

     „Tak si piš číslo…“

- - -

     Chtěla se sejít v cukrárně u Kolibříka v sedmnáct, ve čtvrt na šest odpoledne jsem chtěl odejít – přišla až v sedmnáct třicet. Nevím jak, ale poznala mě okamžitě, kráčela od vchodu k mému stolu, na deseti metrech se dvakrát otočila a vyplašeně se ohlížela, jako kdyby ji někdo neviditelný následoval. Sama už nápadnější být nemohla – černé kalhoty a bílá – vpředu se výrazně vlnící halenka – obojí až příliš vypasované na plnoštíhlé asi 160 cm vysoké postavě, nejen tmavé a čerstvě nakadeřené vlasy až k pasu vykreslovaly na bílém plátně napínající se halenky půvabné a přitažlivé obrazce, líčení v obličeji jako na ples… Díval jsem se na ni hodně pronikavě, tak pronikavě, že by se to mojí manželce nelíbilo – postřehla velmi dobře, jak se dívám. Představila se horečnatě a jako první – mluvila tónem, kterému jsem nerozuměl: „Jana, Jana Markvartová,“ omlouvala se, „jdu příliš pozdě, budete si mě pamatovat – ? Tak budete!“ téměř vykřikla. „Víte, já – já normálně takhle nikam nechodím,“ zatvářila se jako vyplašená školačka, která se vymódila na svůj historicky první velký ples, „ale mám mimořádný životní průšvih, se kterým mně můžete pomoci pouze vy – , pomůžete – ?“

     „Nevím, snad – mohu vědět, o co jde?“ 

     „Nezlobíte se, že jsem si o vás shromáždila nějaké reference a informace – ?“ přiznávala se, přestože neměla žádný důvod něco podobného říkat.

     Snažil jsem se tvářit, že se nezlobím – poznala, že se mě dotkla na citlivém místě: „Promiňte, je to na delší povídání – přijal byste pozvání na oběd? Třeba zítra?!! Neznám nikoho jiného, kdo by mně mohl rychleji zachránit a hlavně pochopit – !“

     „Když myslíte –, mohu vědět, o co jde – ?“

     Mlčela.

     „Přijdu,“ souhlasil jsem a představoval si, co bych asi řekl manželce, kdyby nebyla na dlouhodobém služebním pobytu ve Švédsku. Mlčela, přemýšlela – . „Přijdu,“ zopakoval jsem, „ale – nemůžete mně alespoň naznačit –, o co jde?“

     „Dobrá – , věřím vám – , neměla bych – tak rychle – ,“ rozhlížela se nesoustředěně, „víte, pracuji v Mendlově armádním PAG centru – tady nedaleko od Hradce Králové –, jistě už tušíte, kam mířím. Ale –, když moje dcera –, žijeme už sedm let samotné –, neměla jsem na ni vůbec čas –, tolik toužila mít nějakého nevídaného nenormálního domácího mazlíčka…“

- pokračování -

© MHL39