Víme, čím Saurik není, ale nevíme, co to je… - část osmá - Mínus 3, 5 miliardy

sbírka

MÍNUS 3, 5 MILIARDY

napsal

František Janč

Víme, čím Saurik není, ale nevíme, co to je…

část osmá

     „Františku, jsem velmi rád, žes přijel tak rychle, zítra už by bylo pozdě,“ vítal mě v muzeu Jaroslav Mach, jeho oči mu zářily mnohem více než v jiné dny a mnohem více než jeho úctyhodné šediny, provedl i několik komicky důchodcovských nečekaných disco-pohybů, „úžasné, nečekané, šokující –, vykřikoval téměř čerstvý pětaosmdesátník, „škoda, že mně není alespoň o dva roky méně.“

     „Co se stalo?“ ptal jsem se.

     „Františku, nikdy by mě nenapadlo, že se něčeho takového dožiji.“

     „Čeho - ?“

     „Úžasný objev, příteli, pojď se podívat do pitevny.“

     V pitevně ležel na stole rozřezaný Saurik, jeho barva byla vyhaslá – stejně jako když z vody vylovíte nádherně vybarvenou štiku – po zabití její barva rychle vyhasne podobným způsobem a původní zbarvení není téměř zřetelné.

     „Přinesli mně ho ráno studenti z university, včera ho vyplavilo Labe až u Opatovic. A já jsem ti nevěřil, ty rošťáku, podezříval jsem „vědce“ z klukovin.“

     „Oni ho zabili?“

     „Ne, Saurik byl už mrtvý, ale nic z toho není důvodem, proč tě sem volám. Mělo by se jednat o permského krytolebce, ale to zvíře tady jenom vypadá jako krytolebec, protože, Františku, má například savčí srdce – má dokonalé čtyřdílné srdce a dokonce i levou aortu jako současní savci…“

     „To má být vtip, kde je skrytá kamera? Chceš mně oplatit nějakou legrácku? Kam jsi schoval jeho původní srdce. Tohle není jeho! Že není jeho, že je to srdce ježka? Velice silně a nápadně mně připomíná srdce ježka…,“ mlžil jsem, protože srdce ježka jsem na vlastní oči viděl pouze jednou v životě, kdy tělo roztomilého bodlináče rozmašírovalo auto.

     „Vidíš, to mě nenapadlo. I když – , podobný vtípek před televizními kamerami bych ti někdy až moc rád oplatil. Tak se už konečně podívej! Aortu jsem ještě nepřefikl – je původní a neporušená!“

     Musel jsem kapitulovat, na pitevním stole před námi ležel obojživelník se savčím srdcem. Věděli jsme najednou oba, čím to zvíře není, ale neměli jsme zatím ani tušení, čím doopravdy je.

     „Slíbil jsem paní docentce Janě,“ prohlásil Jaroslav Mach, ale skočil jsem mu do řeči: „Nemá na krku mikročipy?“

     „To nevím, že bych něco přehlédl?“

     „Můj Petr říkal, že jeho mobilní telefon v blízkosti krku – čipů – syčí,“ sáhl jsem rozklepanou rukou do kapsy pro mobil a přiblížil přístroj těsně k mrtvolce – oba jsme v pitevně slyšeli zřetelné syčení.

     Docent Mach si několik dlouhých minut znovu prohlížel tělo mrtvého Saurika „Nic nemohu najít,“ prohlásil, „veliká škoda, že si ho chce paní Jana dnes odvézt, už tu měla dávno být –, ale jeho srdce si nechám – tady ve skříňce ve formalínu, nic jí neříkej. Mimochodem, mám ti od ní vyřídit, že se její obavy nepotvrdily – a to zvíře, které máš doma, žádný nebezpečný jed neprodukuje – to je ta dobrá zpráva. Špatnou zprávou zůstává, že všichni námořníci z ostrova Totoya už zemřeli.“

- pokračování -