Cit

Jaro v léto se rozpuklo,
tak, jako poupě z rosy vykvetlo.
Stejně tak i uvnitř duše mojí,
rány se v ní rychle zhojí.

Volám do světla, do slunce jasného.
Poznala jsem toho pocitu krásného.
Však náhle cosi zasáhlo mne,
bolest, bolest! Nevnímám nic kromě...

Čekám na dotek, kdo ruku podá mi? ...
Jak malý sirotek.
Pocitu krásného jsem poznala, avšak nyní v něm jak slepec tápám.
Bojím se promluvit, a proto jen tiše šeptám:

,,Proč? Proč já?
To nemohl někdo jiný políbit a pozvednout víčka tvá?“
Vše náhle zastírá tmavá clona.
Nevím, zda toho poznáni byla jsem hodna.

Nepřipravená a nezkušená,
citem zpočátku tak krásným nyní mučená.
Zvedám hlavu a z sil posledních ruce vzpínám.
Cit, lásku-tu bolest proklínám.

Kdo dal ti právo? Kdo dovolil ti mne tak zmučit?
A kdo vlastně může tohle určit?
Jak zbitá pod ranami biče,
jako věčná otrokyně tvého chtíče.

Nech mne být! Jdi ode mne pryč!
Chtěla jsem zamknout brány, ale tys mi vzal klíč...
,,Tak vrať mi jej!“ Křičím na tebe.
Směješ se ďábelsky, oči mé hledí na nebe.

Modravá obloha suknem temným se potáhla,
po zemi tma a v duši mé samota se roztáhla.
Toužebně hledím na vodní hladinu.
Jednou se po ní ve snu rozběhnu.

Pak budu volná tančit s větrem a vílami,
v zahradě pod tisem a pod hvězdičkami.
Měsíc bude svítit ve svém úplňku,
v keři bezovém doprovázen zpěvem slavíků.

Květy bolehlavu jak hvězdy na zemi rozsypané...
Konečně jsem ti unikla, můj krutý pane!
Zde mne již nemůžeš pronásledovat, nemáš vůli ani moc.
Nikdo nepřijde ti na pomoc.

Teď zbytečně skláníš hlavu svou
a slzy tvé na zem kanou.
Pozdě sis uvědomil, pane můj krutý, bezcitný,
tak dlouho jsi motýla honil, až zemřel, pro cit můj nezbytný.

Ztratils cestu, po které kráčel jsi,
zčernala zem společně s nebesy.
Krutě ses odměnil mi za mé city,
já však byla krutější než jsi byl ty.

Hledím na klidnou vodní hladinu.
Co nevidět se po ní rozběhnu.
Jsem nyní volná, tančím s větrem a vílami,
v zahradě pod tisem a hvězdami.

Měsíc svítí ve svém úplňku,
v keři bezovém doprovázen zpěvem slavíků.
Květy bolehlavu jak hvězdy na zemi rozsypané...
Konečně jsem ti unikla, můj vzácný pane!