ZA PRAHEM VNÍMÁNÍ

ZA PRAHEM VNÍMÁNÍ

1

                      V docela starém a zašlém pokoji stála u zašpiněného okýnka malá holčička a pozorovala s jakousi mystickou rozvážností vločky, které pozvolna dopadaly na moučně bílou zemi. Tak tam stála, česala si vlasy a přemýšlela, přemýšlela nad prázdnotou světa, nad bezcitností lidí a nad bezedností zraněného srdce, jak jej vlastně naplnit, jak? Tázala se vloček…

                  Každým dnem, každým týdnem, měsícem, rokem přemýšlela nad tím samým. Každou sekundu života stýskalo se jí po rodičích a ptala se proč? Proč svému srdci, proč svým přátelům v sirotčinci, proč nebi, ale hlavně proč rodičům. A tak dny plynuly jako malý říční potůček, roky jako řeka a deset let uplynulo jako veletok….z dívenky se stala dospělá žena. Nadešel onen den, kdy se musela rozloučit s vlídnými sestrami ze sirotčince Sv. Kateřiny. Po dlouhých letech prázdného přežívání nadešel první den jejího opravdového života, ten život, který vedla doposud byl jen cvičení, jen příprava na tuto chvíli, na tento obyčejný moment, na moment, kdy se musí osamostatnit. Ta představa byla vzrušující, znamenal novou naději, novou možnost začít znovu, dostala jakousi vstupenku do života, ona vstupenka znamenala novou naději na usmíření se sebou, novou naději na lásku…

Ještě jeden krok na schody kláštera a svět, jenž pro ni ještě zapáchal novotou, ji zcela pohltí. Jakmile otevřela dveře, ucítila jeho slastnou vůni, voněl svobodou, tak se tam povaloval celých dvacet dva let před ní a ona si jej nevšimla, a najednou jí otvíral svou náruč a ona….přijmula teplo jeho imaginárního těla, udělala krok vpřed a dveře se za ní zavřely. Dětství bylo zamítnuto životem, zemřelo a sestrám zbyly jen oči pro pláč a ústa pro smích, když zřely jeho pastelkami života načmárané parte…

2

                      Erika se vydala táhlou ulicí směrem od kostela, všechno bylo tak jiné, tak…krásné, ten starý život byl pryč, s další míjenou zatáčkou, s dalším krokem se z ní stával novější člověk, konečně se poznávala. Po dlouhé hodině cesty došla až k samému centru města, sluneční paprsky, jež prosvětlovaly temnoty dní, odrážely se od sněhu a dopadaly na překrásnou radnici. Rytíř, který byl usazen jakožto korouhev na vrcholku nejvyšší věžičky, shlížel na centrum města a střežil jej. Tak tam postávala a koukala vzhůru k obloze, ze které se snášely malé vločky, které prozařovalo slunce a dávalo jim zvláštní nádech, chtělo se jí jen tak tančit s vločkami, ale musela dál, její přítel na ní již čekal v novém bytě…

                       Došla až na konec zpustošené ulice a hledala onu adresu „Kde jen….áááá tady jsi!“ zvolala radostně a už už si to mířila k starému a nevábně vypadajícímu domu, který se měl stát v příštích dnech jejím novým domovem. Musela sejít z cesty, aby se k němu dostala, neboť ležel na rozlehlé a opuštěné stráni, která hraničila s lesem.  Když vešla dovnitř, spatřila obrovskou halu, které vévodily rozlehlé schody z leštěného dřeva, dům byl docela temný a vlhký, nicméně se rozhodla hledat bratránka…“Oskare, Oskare kde jsi, no tak nehraj si se mnou a ukaž se...venku máš auto, a bylo otevřeno, já vím, že tu jsi!“ Bloudila po obrovském domě a hledala bratránka, který měl tento dům v opatrovnictví  do té doby, dokud Erika nedosáhla dvaadvaceti let, spolu s penězi, které jí odkázali rodiče, než záhadně zmizeli….“No tak Oskare, nehraj si se mnou, to není vtipný, O…..“ větu již nedokončila, s domem se začaly dít podivné věci, zdálo se jí, že slyší něčí dech,  prudce sebou škubla a otočila se, nikdo nikde, jen starý dům, Erika, sluneční paprsky a spousta mikrobů v koberci a červotočů ve stěnách. Na malou chvilinku se jí zdálo, jako by stěny dýchaly a nasávaly vůni nového návštěvníka, jako by zjišťovaly, zda je tento člověk hoden být na tomto zvláštním místě. Nebála se, cítila jen nepatrné vzrušení nad tím místem, rozhodla se, že  bude muset bratrance najít  na vlastní pěst. Stoupala nahoru po starých rozvrzaných schodech, které osvětlovaly paprsky, které na ně dopadaly oknem s vitráží v čele štítu. Úlomky barevného světla dopadaly na schody, od kterých se odrážely, ony rozsypané kopie skla ji stále magicky přitahovaly. „Je krásná, nemyslíš?“Na samém kmenu schodů stál svalnatý vysoký muž s brýlemi a vcelku velkým nosem a upíral oči na Eriku, která se prudce otočila a na rtech vykouzlila široký úsměv „Bratranče Oskare…“ vrhla se mu do náruče, Oskar jen se stejnou radostí nad tím shledáním opětoval její tužbu…“Drahá sestřenko, jak je to dlouho, co jsme se neviděli, moc ti to sluší, nějak jsi nám v tom klášteře zkrásněla, neměla bys‘   zájem o práci u mě v agentuře, mohla bys‘ dělat m…“ „Odpusť Oskare, ale já mám práci, chci dopsat v klidu svou knihu, je tady krásné prostředí pro psaní, klid, čerstvý vzduch. CO je to vlastně za dům?“ Zadívala se na bratrance, který se na ni znechuceně podíval, a řekl něco v tom smyslu, že vlastně ani pořádně neví, ale že je obrovský a že bude potřebovat nutnou rekonstrukci. „A nevíš asi, kde bych na to měla vzít, drahý bratranče?“ , „To teď řešit nebudeme, musíme jet do banky, aby převedli konto na tebe a abychom zjistili, kolik ti tam tví nechali a musíš si koupit něco na sebe….“

3

                      Banka byla obrovský dům v centru města, tolik se za ta léta změnilo. Erika potichu a s údivem sledovala zákoutí města, na rohu opilého bezdomovce, který pospával, přes ulici spoře oděnou ženu, která na vysokých podpatcích postávala u silnice a ukazovala všem řidičům svůj bezchybný  bělostný chrup. Centrum města bylo velice pozoruhodné místo, tolik nekalostí v cudném obalu, fascinující podívaná, jež srdci brala zábrany, mozku rozum a plicím tolik cenný dech. Následovala Oskara, který vcházel do honosné banky, krásná mramorová podlaha odrážela krásu jejích nohou a kopule, která tvořila jakousi čepici, propouštěla první rukojmí z chrámu Slunečního světla, monstrózní bílé sloupy střežily ženy u přepážek, které odváděly svou práci. Tlukot klávesnic bankovních počítačů, pohledy vševědoucích policistů a štiplavý zápach čistých, ale i špinavých peněz, to byla městská národní banka.

Z jejího rozjímání o bezpečnosti a krásách této budovy ji vytrhla až bankovnice, která ji vyzvala, aby si sedla na pohodlné kožené křeslo. Oskar s ní všechno vášnivě prodiskutovával a pozoroval každý pohyb oné ženy u přepážky, byla krásná. Erika jen občas přikývla nebo prohodila nějaké to slůvko, ale většinu času byla jako v oparu myšlení, který ji ne a ne pustit ze svých spáru. Po půl hodině přišel konečně onen okamžik, ono odhalení. „Slečno Krokovská, s potěšením vám předávám vaši bankovní kartu, která poslouží k jakémukoliv výběru z tohoto trezoru, přejete si být informována o nynějším stavu vašeho účtu?“ zeptala se nejistě a Erika jen nepřítomně přikývla „Na vašem kontě máte  dvacet

osm milionů osm set padesát tisíc korun, gratuluji a přeji hezký den.“. Opar jí konečně pustil ven ona mohla dýchat, jsem milionářka…

4

                      Ležela v posteli s nebesy a hleděla do bezedné tmy, hlavou jí létaly jako dotěrné mouchy stovky, tisíce myšlenek, dvě třetiny z nich patřily jejím rodičům, jen jim a citu, který k nim cítila, nenávisti, lásce a obdivu. Vstala z ohromné postele a vyšla ven na terasu, byla chladná zimní noc, každou chvílí mělo jaro zavraždit tu bílou rozmazlenou paničku, co tak dbá na svůj vzhled-zimu. Měsíc v úplňku zářil do krajiny a  Eriku ovíval čerstvý vzduch, který byl nabitý emocemi a bezradností zimy, která se dostala do slepé uličky a s bezmocí sledovala, jak se k ní přibližuje rozkvetlý vrah, překrásné jaro. Zavřela oči a cítila zas parfém svého otce, když ji naposledy objímal, a viděla, jak plakal, když nechával ji u babičky, stále viděla maminku, jak si česala u svého zlatého zrcadla vlasy, slyšela stále „Červenou karkulku“ z jejích úst, které voněly po višních, milovala tu vůni, dala by za to cokoli, aby ji mohly ty rty políbit na tvář, dala by cokoli za to, aby jí mohla matka tak, jako za starých časů, číst pohádku, když nemohla tak jako v tuto chvíli spát a pomalu ji pohlcoval stín noci a šero, kdyby jen mohla, tak moc ji milovala a nenáviděla, tak moc ji chtěla vidět a tak moc ji zatracovala. Slza z tváře rychle padala a zamrzala ve větru, jemné cinknutí a upadla do věčného temna bílých vloček, jemné cinknutí a konec, tak krátký život a taková krása. Tu noc zemřelo mnoho vloček, než opustila měsíc, terasu a venek. Čaj bude lepší řešení než vražda vloček, pomyslila si a uchýlila se do tepla domu.

                       Scházela po starých rozvrzaných schodech do spodního patra, kde se nacházela kuchyň, krásná vitráž vypadala v měsíčním světle ještě grandiózněji než za slunečního světla, v měsíčním průsvitnu vynikl každý precizní detail, každá jemná kontura. Stála na schodech a skrz onu nádheru na ni dopadaly měsíční paprsky, které vytvářely přesný obrys jejího krásného těla, který se jako drahocenný skvost skvěl na dřevěné stěně. Erika chtěla tančit, vznést se s anděly nocí do nebes a tančit ono křehké tango v rytmech nočních zpěvů větru a Luny, jen bezstarostně letět nocí a zapomenout na rodiče, smutek, chlípného bratránka, chtěla tančit vášnivé tango v rytmu tepů srdce, nemít domov, být jako oni, jako démoni nocí, kteří znají hříchy a vášně světa.

 Se zavřenýma očima stála tam na těch schodech vstříc svým touhám, vstříc Luně. V uších jí zněla tajemná hudba, varhany a zpěv, překrásný ženský vysoký soprán zněl celým domem a ona cítila jakési vzrušení. Cítila, jak se její tělo začíná bouřit proti rozumu a nevědomky se ladně pohupuje podle svůdných rytmů mystické hudby. Cítila, že netančí sama, obklopoval ji chlad, který jí vnikal do úst a hladil její hebkou kůži, tančila ďáblův tanec s podivnou mlhou okolo sebe, byl to snad anděl noci, který vyslyšel její tužbu? Nebo jen výplod fantazie? Černá mlha padla k zemi a plazila se až ke stěně. Erika stále tančila v mystickém opojení, ale již ne sama. Luna nevědomky oddávala ty, kteří měli být spolu, milence, tak jako Eriku a mlhu, která vytvořila na zdi druhý stín, ďábla. Toužil se jí dotknout , natahoval svou ruku s dlouhými černými drápy, aby aspoň na chvilku mohl cítit její hebkou pokožku, Erika se lekla, ucukla, kapka krve dopadla na zem a probudila se…

5

                       Od oné noci uplynuly tři měsíce, dům byl již téměř krásně opraven, jen vevnitř se dělaly malé úpravy a jaro bylo v plném rozkvětu. Každou noc Erika snila o tanci, každou noc přemítala popravdě, byl to sen nebo realita? Seděla v křesle u krbu jen tak v tričku s krátkým rukávem, měla na rukách jemnou pokožku, jen na pravém předloktí ji hyzdila veliká čerstvá jizva, nemohla stále zapomenout…“Slečno Terová?! Odpusťte, že vás ruším, ale mohla byste se jít se mnou na něco podívat?“ řekl malý dělník. Erika přestala koukat do ohně a šla pokorně, jako pes se sklopenýma ušima, který byl odkopnut a zatracen. Zrovna scházeli po táhlém a úzkém schodišti, které vedlo do sklepení „Totiž našli jsme s chlapama pod tou shnilou malbou, která tady byla, nějaký fresky, nevim, co to je, ale vypadá to hrozně, uvidíte sama..,“ zahnuly a na konci chodby se ukrývala malá místnůstka. Erika měla v úmyslu celý suterén zrestaurovat. „tak to je ono…!“ zvolal dělník a ukázal na strop. Na stropě se skvěla překrásná malba, bílá plačící žena v rudých šatech a za ní stálo stvoření s mužskou hlavou, nebylo mu však vidět do tváře, celý obraz jakoby lemovaly trnové růže. Jediné, nad čím zůstával rozum stát, byla ona věc, totiž malba nebyla tknutá, jako by ji někdo po celou dobu spravoval „Odkryjte to celé a nechte ten strop, ostatek můžete vymalovat na červeno a dát sem kamennou podlahu, jako podle plánu. Ještě něco, ta malba je z konce sedmnáctého století, vypadá to, že toto místo je drahocennější, než jsme si mysleli, asi tady stával hrad, který někdo z jakýchsi důvodů zboural, a jak čas běžel, tak si zde někdo postavil dům. Je to normální, to se dělalo, Takže opatrně hoši!“ Dějepis Erika vždycky milovala, proto jej také vystudovala, pousmála se na ně a odešla. V knihovně si vypůjčila různé materiály o Liberci, ve kterých se snažila najít různé materiály o svém domě, jen v jedné knize, která byla sepsána za dob, kdy Liberec byl eště Riechenberg , stará pověst o hradu původem z patnáctého století, který za dne nebyl vidět, leč v noci prý se z míst, kde stával, ozývaly skřeky a vití na měsíc, dům byl nakonec zbořen a jedné noci vypálen Tehdy nebyl v budově nalezen žádný majitel ani majitelka, jen spousta harampádí a krámů používaných při černé magii, nikdo se neodvážil zkoumat dům sám a po tmě, povídalo se totiž, že v domě sídlí ďábel a jeho děti, které v noci terorizují oblohu a vkrádají se lidem po tmě do příbytků a do jejich myslí, ten člověk potom stoná dlouho v horečkách a nakonec zemře samými muky. Stará povídka přece nic neznamená a už vůbec ne taková banálnost, že zde sídlí UPÍR, NEBO ĎÁBEL….

6

                       Žena, ďábel, růže a hřbitov, zcela depresivní výjev. Erika zhrouceně seděla ve svojí nové pracovně v suterénu a snažila se pochopit, jaký smysl má ta malba, něco jí na ní nesedělo, přece musí skrývat nějaké poselství, aspoň malinký náznak něčeho, čehokoli! Oči měla znavené z ustavičného koukání do počítače, hlava jí třeštila, ale nemohla ještě spát, na to byla příliš silná, spánek ještě neotupil dočista mozek ani smysly. Pohrávala si s vlasy a bezmyšlenkovitě a znuděně chatovala. Chat byla jediná věc, která ji držela v kontaktu s okolním světem, nezapadla, neměla chuť na prostoduché tlachy zdejších nafintěných paniček, nestála o uslintané pohledy mužů ani o infantilní myšlenky zastydlých puberťáků v jejím věku, když nemusela, nevycházela za brány svojí několika- hektarové zahrady.

„Co tě napadne, když řeknu žena, ďábel, hřbitov, růže?“ odeslat…ani si neuvědomila, že to posílá tomu muži, se kterým chatovala, stále hleděla zamyšleně na strop, odpověď přišla obratem „Svíčky, tajemno, noc, měsíc, kaple, světlo…“, Světlo? Světlo, to je ono, rychle s nadějí vystřelila z křesla a běžela pro svíčky, v každém rohu zapálila jednu a zhasla lampu plna očekávání, vlastně nevěděla co se má stát, nevěděla, proč to udělala, ale doufala v něco, v zázrak.

Mlčky stála v prostředku místnosti a hleděla s nadějí na strop…a…nic. Zavřela oči a zhroutila se na zem. „Jestli mě slyšíš, ty jenž moc máš nadlidskou, ty jenž nad nocí bdíš, vyslyš mé prosby, mou modlitbu, byť i jen náznak. Nemesis, dej, ať pomstím své rodiče. Duchové temnot, andělé nocí, Bože, archanděle, vyslyšte mou tichou modlitbu…“ po tvářích jí kanuly slzy jako dvě perly, otevřela nateklé oči a hledala odpovědi na otázky ve zdech. Naděje se pomalu vytrácela, a když s poslední slzou vytratila se z jejího srdce, stalo se něco, v co nedoufala…démon zmizel a žena ležela na zemi celá od krve, okolo ní vykvetly černé růže. Za jejím zkrvaveným tělem byl náhrobek, pomalu na něm přibývala písmena.

Z kamene náhrobek zhotoven jest

růže pomalu uvadá v mrtvém těle

do srdce vytesán epitaf, těla mého čest

měsíc zemřel a hlína zebe

v peřinách postele mé

V RUINÁCH LOŽNICE TVÉ

                        „V ruinách ložnice tvé?!“ To je ono, klíč, má klíč…běžela rychle do ložnice, prostorné dřevěné místnosti, které vévodila obrovská postel s nebesy, která sídlila naproti mohutnému oknu s dveřmi, v kraji byly dvě zašlé pohovky, značně opotřebované, po zdech visely obrazy, měsíc, neznámá žena, obrovský lustr s černými a červenými sklíčky dodával celé místnosti zvláštní nádech. Tu noc bylo větrno, vítr burácel a  pištěl, Erika měla otevřené dveře s kovovým lemem, které vedly z pokoje ven na terasu, černé závěsy vlály ve větru a tančily. Prohlížela zdi a  hledala indicii, kámen, růže, kámen růže, kámen, růže, KÁMEN, RŮŽE! Vštěpovala si stále do hlavy… Růže, mám to, na jednom obraze byla žena s růží, musím ho za každou cenu sundat. Přeběhla zmateně k obrazu a už už ho rvala ze zdi, zpočátku to šlo z tuha, obraz byl velice mohutný, byl zhotoven v životní velikosti.  Po úmorném páčení ale přece povolil a Erice se naskytl pohled na starou zašlou část zdi, pavučiny téměř zastiňovaly leštěné dřevo a ona jen s nechutí a s dlouhým sebepřemlouváním nakonec rukou odhrnula pavučinovou pokrývku. Hledala kámen a našla, rudý rubín zasazený ve zdi, nevěděla jak dál, sáhla rozpačitě na kamínek, a zrovna ve stejném okamžiku, co se ho dotkla prsty, se jí  za zády ozval  krvelačný řev, zpanikařila. Vítr venku stále burácel, takže místnost ochlazoval vzduchem, rozpršelo se,  což celou atmosféru jen umocňovalo, dotkla se ho po druhé a řekla „RŮŽE…“ zeď se pohnula.

Naskytl se jí pohled do táhlé chodby, rozhodla se, že vnitřek důkladně prozkoumá, vydala se do útrob temnoty napospas krysám a pavoukům. Cesta byla prašná a točitá, zdálo se jí, že stále klesá a klesá, ale šla hrdinně dál, došla až na konec chodby, kde našla dveře, staré zatuchlé kovové dveře, na kterých byl značný film prachu. S hrůzou otevřela a naskytl se jí  děsivý pohled.  Obrovská místnost se zapálenými loučemi, které dodávaly místu nádech mystična a provoňovaly vzduch zvláštní štiplavou vůní. Vzduch tu voněl po krvi, prachu a papíru. Sloupy vrhaly stíny, avšak odraz byl jiný než skutečnost, co sloup to jiný stín, ač postaveny byly stejně, každý sloup měl své tělo, svou tvář, každý sloup vrhal stín člověka. Erika zběsile běžela na konec místnosti a hledala vysvětlení v papírech, které byly všude poházeny po zemi, horečně listovala. „Lásko, co jsem se Tě tu načekal, nehledej nic a dívej se mi do očí.“ V Erice zamrazilo, někdo za ní stál a dýchal jí na záda, naskakovala jí husí kůže.

Otočila se a spatřila svého vyvoleného, onoho démona, jenž jí tehdy v noci sváděl a ublížil jí. „Jsi tak krásná, moje milá, jako tvá matka, ale ta se mi zdráhala…“, „Vy…vy znáte moje r-rodiče? Kde jsou?“ vypravila ze sebe koktě a hleděla do jeho obrovských rudých očí. Začal se hlasitě zlostně smát a ukázal na stěnu, kde byly portréty dvou lidí a pod nimi napsáno  REQIES EN ETIS- ODPOČÍVEJ V POKOJI! „Tvůj otec mi ji ukradl, mou milenku, přišel a jen tak si ji sebral, po celá staletí jsem tady žil ve stínu sám a sám, živili se pod rouškou noci, a ona byla jediným člověkem, jenž mě dokázal zkrotit, miloval jsem ji, nebála se mě, věděla, že jí neublížím, miloval jsem ji. A potom…potom přišel on, vzal mi ji, ukradl, UKRADL! Už mě nenavštěvovala tak často, chtěl jsem ji jen pro sebe, bylo potřeba vymyslet lest…“ odříkával horečně chorým a ostrým hlasem. „Pozval jsem ji i s tvým otcem sem. Byl tak jiný, tak krásný, zdravý, měl to, co já ne….život, život, který mi ukradli, a to mě bolelo, bylo potřeba ho zlikvidovat. ZABIL JSEM HO. Přímo před očima tvojí matky, jeden pohyb a ztratil jsem všechno, tvou matičku a čest. Nechtěla mě a mě stále znepokojovala jedna myšlenka, je na živu a nechce mě. Potřeboval jsem ukojit svůj hlad, ona věděla, že to přijde. Jednou v noci….Ty mě ale miluješ a já už nedovolím, abys mi utekla.“ Přibližoval se k ní a ona hledala cestu, jak se vyprostit ze spárů ďáblových. Hleděla prázdně na obraz rodičů, plakala.

V hlavě ji znělo stále

Z kamene náhrobek zhotoven jest

růže pomalu uvadá v mrtvém těle

do srdce vytesán epitaf, těla mého čest

měsíc zemřel a hlína zebe

v peřinách postele mé

A potom jí matka dala indicii, poslední indicii, pod matičkou byla voda, řeka a ona držela v ruce kámen z rubínu, stála tam a byla za ní cesta. NO jistě „do srdce vytesán epitaf…“, jeho srdcem je kámen a je v řece, Erika vyběhla a on jen za ní koukal divným pohledem. „Kam běžíš, moje milá, kam?“ a letěl za ní v páru svých upířích křídel, téměř neslyšně, hluše, Erika běžela, sic jí nohy stačily, vyběhla až na konec chodby, ložnice, po schodech do hlavní haly a z haly rovnou ven. Měla to k Nise blízko, blizoučko. Běžela jako splašená, démon jí byl v patách „Stůj, STŮJ, KSAKRU, KAM TO BĚŽÍŠ, POVÍDÁM STŮŮŮŮŮJ!!!!“, neměla v úmyslu uposlechnou jeho příkazy, byla již několik metrů od řeky, když po ní chňapl svýma ohavnýma strupovitýma rukama, drápy se jí zaryly do kůže a začala křičet. Jediné, co měla po ruce, byl kámen, který byl na zemi, sehla se pro něj a uhodila s ním nepřítele vší silou do nohy, začal pištět a okamžitě ji  pustil, doběhla hbitě až k řece, rána jí krvácela, ale to nebylo podstatné, na ránu bude mít čas až potom, pokud vůbec přežije… „ Ty malá mrcho, tohle je tvůj konec, půjdeš hezky k mamince a tatínkovi, rozluč se…“ a mířil k ní kulhavým krokem, ale to už se Erika  brodila v řece a hledala na dně kámen… ano byl tam obrovský balvan a v něm malý kamínek, který bylo potřeba vytrhnout z jeho spárů.

Ať se snažila sebevíc, nešlo to, páčila a páčila, už ji měl na dosah ruky. „POMODLI SE NA POSLED MILÁČKU….“ a rozchechtal se. Zrovna když ji držel a tesáky už byly u šíje, kámen povolil a vytáhla ho z vody. Démon zůstal stát a kácel se k řece, proud byl tak silný, že jeho bezvládné lidské tělo plulo po toku, dlouho sledovala, než se jeho tělo ztratilo v dáli, stále stála v řece, byla to řeka, která propojovala trojúhelník. To nebohé stvoření, ji a její rodiče. Vyškrábala se na břeh, kde okamžitě náporem vysílení rezignovala. Dobrou noc mami a tati, MILUJI VÁS…