Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak se můj táta stal hrdinou
Autor
pacajda
JAK SE MŮJ TÁTA STAL HRDINOU
Můj táta Vladimír pocházel z obyčejné rodiny ze středních vrstev. Jeho otec byl obchodním zástupcem velké firmy, matka tam se svou sestrou vedla účetnictví. O domácnost se starala paní Mařenka, kterou můj táta miloval tak, jako děti milují své chůvy.
Obyčejná byla tátova rodina do doby, než začaly i na našem území platit norimberské zákony. Začalo to tím, že Mařenka, teta i matka přišívaly na svršky žluté hvězdy. Utěšovaly se, že když matka nepodlehne nátlaku a s otcem se nerozvede, bude rodina chráněna tím, že manželství je tak zvaně smíšené. Ale ono to pokračovalo. Můj táta Vladimír a jeho bratr Ludvík museli opustit školu, nesměli chodit po chodníku, jejich otec byl vyloučen z práce, všechny živily matka s tetou. A teror se stupňoval. Mému tátovi i jeho otci hrozila deportace, proto celou rodinu ukryl domovník z domu, kde bydleli, na venkově. Za heydrichiády je někdo udal, Vladimíra s Ludvíkem se sice podařilo schovat v alpském klášteře, ale otec musel do Terezína a co bylo nejstrašnější: jejich dobrodince domovníka, jeho ženu a děti postříleli u zdi pankrácké věznice.
Táta mi často líčil, jak rád slyšel nad střechou kláštera anglické bombardéry. Jak neměl stání, aby se vrátil domů, do Prahy. Jak se maminka s tetou radovaly, když kluky uviděly ve dveřích jejich vinohradského bytu. A jak ve chvíli, kdy zazněla výzva na pomoc pražskému povstání v Českém rozhlase a tehdy osmnáctiletý Vladimír se hrnul do akce, maminka – moje babička propadla panice. Zoufale ho přesvědčovala, že nesmí nikam jít, že sotva přišel, že jeho otec je kdovíkde, že on teď musí chránit je, slabé ženy, a mladšího brášku. Propukla v pláč a nenápadně schovala Vladimírovu čepici do kapsy u zástěry. Vladimír ji jemně objal kolem ramen a vysvětlil jí, že právě proto, aby je chránil, aby pomohl zlo vyhnat, musí jít. Držela ho křečovitě za kabát a stále slabším hlasem říkala totéž. Nakonec vyhrkla: „Vždyť ani nemůžeš jít, nemáš čepici!“ Vladimír ji k sobě horoucně přitiskl a pak pravil mírně: „Mámo, máš ji v kapse.“ Sáhla do zástěry, chvíli žmoulala čepici v rukou a potom stejným gestem jako matka v Čapkově dramatu pušku, podala Vladimírovi čepici a řekla odhodlaně: Jdi!“
Chrášťany 2.2.2005, Jana Hrdá