Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak se můj táta stal hrdinou
Autor
pacajda
Není statečný, kdo nezná strach, ale kdo jej překoná
JAK SE MŮJ TÁTA STAL HRDINOU
Můj táta Vladimír pocházel z obyčejné rodiny ze středních vrstev. Jeho otec byl obchodním zástupcem velké firmy, matka tam se svou sestrou vedla účetnictví. O domácnost se starala paní Mařenka, kterou můj táta miloval tak, jako děti milují své chůvy.
Obyčejná byla tátova rodina do doby, než začaly i na našem území platit norimberské zákony. Začalo to tím, že Mařenka, teta i matka přišívaly na svršky žluté hvězdy. Utěšovaly se, že když matka nepodlehne nátlaku a s otcem se nerozvede, bude rodina chráněna tím, že manželství je tak zvaně smíšené. Ale ono to pokračovalo. Můj táta Vladimír a jeho bratr Ludvík museli opustit školu, nesměli chodit po chodníku, jejich otec byl vyloučen z práce, všechny živily matka s tetou. A teror se stupňoval. Mému tátovi i jeho otci hrozila deportace, proto celou rodinu ukryl domovník z domu, kde bydleli, na venkově. Za heydrichiády je někdo udal, Vladimíra s Ludvíkem se sice podařilo schovat v alpském klášteře, ale otec musel do Terezína a co bylo nejstrašnější: jejich dobrodince domovníka, jeho ženu a děti postříleli u zdi pankrácké věznice.
Táta mi často líčil, jak rád slyšel nad střechou kláštera anglické bombardéry. Jak neměl stání, aby se vrátil domů, do Prahy. Jak se maminka s tetou radovaly, když kluky uviděly ve dveřích jejich vinohradského bytu. A jak ve chvíli, kdy zazněla výzva na pomoc pražskému povstání v Českém rozhlase a tehdy osmnáctiletý Vladimír se hrnul do akce, maminka – moje babička propadla panice. Zoufale ho přesvědčovala, že nesmí nikam jít, že sotva přišel, že jeho otec je kdovíkde, že on teď musí chránit je, slabé ženy, a mladšího brášku. Propukla v pláč a nenápadně schovala Vladimírovu čepici do kapsy u zástěry. Vladimír ji jemně objal kolem ramen a vysvětlil jí, že právě proto, aby je chránil, aby pomohl zlo vyhnat, musí jít. Držela ho křečovitě za kabát a stále slabším hlasem říkala totéž. Nakonec vyhrkla: „Vždyť ani nemůžeš jít, nemáš čepici!“ Vladimír ji k sobě horoucně přitiskl a pak pravil mírně: „Mámo, máš ji v kapse.“ Sáhla do zástěry, chvíli žmoulala čepici v rukou a potom stejným gestem jako matka v Čapkově dramatu pušku, podala Vladimírovi čepici a řekla odhodlaně: Jdi!“
Chrášťany 2.2.2005, Jana Hrdá