O čarodějce(kouzelnici)Nefrit 1/3

  Nefrit otevřela oči. Nad ní zela svou temnou prázdnotou noční obloha. Protáhla ztuhlé a promrzlé tělo a pohlédla na místo, kde kdysi bývalo ohniště. Vždyť prospala skoro celé dva roky! Ale byla to dost dlouhá doba na to, aby se její síly opět obnovily a ona mohla pomáhat dobrým a škodit zlým. Ovšem zlé a dobré rozlišovala podle sebe. To, vzhledem k jejímu polovičnímu lidství, nebylo vždy správné. O to se však nyní nestarala. Potřebovala sehnat něco k jídlu, a to hned. Dřív, než se jí prázdný žaludek svraskne a pak nafoukne jako velký balón.

  Vstala a svýma safírovýma očima prohlédla každé křoví, každou houštinu, jediný lísteček ani stéblo trávy nezůstalo neprozkoumané. K jídlu se však prozatím nabízely jen kořínky, seschlá tráva a snad pár tučných larev červů, kteří žili jinak hluboko v temném podzemí. Tak hluboko, že ani zrak Nefrit do těch míst nepronikl.

Po chudé snídani se začala poohlížet po něčem, co by oblékla. Byla totiž docela nahá, bez jediné nitky na bílé kůži. Nevadilo by jí to, jen těm přihlouplým obyvatelům vesnic ano. Vzpomněla si na docela nepříjemnou, až bolestivou událost, jenž se stala minulého roku, když takto "oděna" pouze do vlastní kůže vstoupila jen na okraj malé vesničky. Ještě dlouho po tom musela chodit shrbená s ohnutými zády jako nějaká stařena. Dost ji také uráželo, že si ji většina těch lidských bestií právě tak představovala. Seschlou, vrásčitou, sešlou zubem času a shrbenou tak, že svůj vlastní pysk div nevláčí po zemi. Jistě, je jí sice již přes devět set let, to však neznamená, že by měla mít svrasklou kůži a bradavice na nose, nebo snad ano?!

  Konečně našla něco, co se dalo považovat za jakýsi kus hadru. Bylo to sice velice skrovné oblečení, které zakrývalo jen ty nejdůležitější partie jejího těla, ale rozhodla se, že prozatím to bude stačit. Alespoň jí ano.

  Svižným krokem, jenž byl pro ni typický, se vydala na jih. Dokázala tímto ostrým tempem urazit i několik set tisíc mil, aniž by se jakkoli unavila. Přesto se však v noci na svém putování zastavovala pod sráznými skalisky a dle libosti se proměňovala ve vlčici, lišku, dravce či nádhernou laň. Ať se již Nefrit změnila v cokoli, vždy měla její srst či peří krásnou bělostnou barvu, stejně jako její kůže. Tvář jí, jako ohnivá koruna, věnčila záplava rudohnědých, zvlněných vlasů, které jako kaskáda spadaly přes ramena skorem až k ňadrům. Postavy sice nebyla nijak vysoké, ale plných boků a prsou, delších nohou a užšího pasu. Zdánlivě nevinný a jemný obličej s kulatými tvářičkami a vysokým čelem zdobilo pár pih. Za žádnou cenu se však nemohla smířit s jedním. Především se svou výškou, ale hlavně svou povahou. Neustále zapomínala, kam kterou věc založila, což se jí párkrát málem stalo osudným. Také často odkládala věci, do kterých se jí příliš nechtělo, na pozdější dobu. A pak toho hluboce litovala. Ne, nejen litovala. Vztekala se na sebe, křičela, kopala do všeho okolo sebe a občas se nedopatřením zranila, což samo o sobě její hněv zchladilo. Dokázala se však také urazit, i když v takovéto situaci ji viděl málokdo. Když našpulila své malé, plné rtíky, nebyla s ní už žádná kloudná řeč. Prostě-typická čarodějnice....

  V první vísce, na kterou narazila, si koupila dlouhý, teplý plášť s kožešinovým límcem, který ji spolehlivě zahalil od hlavy až k patě a ještě ho kus zbývalo. Těch asi deset palců se plouhalo volně po zemi tou největší špínou a bahnem. Očividně jí to bylo jedno, i když nejedenkrát pláštěm vztekle škubla a zadrmolila jakousi nadávku.

  Nastávající noc se rozhodla strávit v lese, jako vždy, dle svého zvyku ne v podobě lidské ale zvířecí. Proměnila se v nádhernou bílou laň, jejíž srsti dodávaly ještě více záře paprsky měsíce, který se právě vyhoupl na potemnělou oblohu.

  Stejně jako pro ostatní čarodějnice(mimochodem, tohle slovo přímo nenáviděla), i pro Nefrit platilo několik pravidel, z nichž každé porušila minimálně dvakrát, často však aniž by si toho byla vědoma. Jednoho se však držela-jakmile se čarodějnice… Eh, kouzelnice, zamiluje, ztrácí veškerou svou moc. To byl snad důvod k tomu, proč až doposud neměla žádného muže. Nebyla sice ošklivá, ale strach, pramenící ze strašlivé ztráty toho, pro co a z čeho žila, hraničil s panickou hrůzou. Proto prchala před muži a mladými chlapci, jak nejrychleji dovedla, nezanechávajíce za sebou jediné stopy. Nejedenkrát toužila po teplém, láskyplném obětí, laskání v mužově náruči a líbání. Vždy se jí ale podařilo tyto myšlenky potlačit. A když byly opravdu dotěrné, použila kouzlo zapomnění. Na pár dní to skutečně fungovalo…

  Tiše procházela hvozdem, který byl nyní podivně mlčenlivý. Téměř hned, jak sem vstoupila, cítila jakousi zvláštní sílu, ale až nyní si tím byla zcela jistá. Rychle se přeměnila v lišku a prosmekla se trnitým křoviskem, v němž našla vhodný úkryt. Bylo tam závětří a teplo. Víc nepotřebovala. Schoulila se do měkkého klubka, ocas položila přes čumák a brzy usnula…

  Vzbudila se do chladného, mrazivého jitra. Špičky chlupů měla obalené jinovatkou. Nejvyšší čas koupit si pořádné boty a oblečení! Proměnila se zpět do lidské podoby a rázným krokem se vydala vpřed, prostě tam, kam ji nohy nesly. Brzy spatřila, jak se obzor v dáli vzdouvá mohutnou vlnou, na níž se tyčil skvostný hrad, či snad dokonce palác. Když se přiblížila na dohled, zahřmělo. Nevadilo jí to. Jen ledabyle mávla rukou a právě v tom okamžení se jako by na povel spustil sice drobný, za to ale velmi hustý a vydatný déšť...

  Král seděl v křesle s bradou v dlaních a vypadal, že je dost znuděný. Zahleděl se na šachovnici a cvrnkl prsty do jedné z figurek.

  ,,Ó, výborně, vaše veličenstvo! MAT!"

  Král neřekl nic, omotal si cípy pláště kolem zápěstí a poškrábal se ve vousech. Pak začal rázovat pomalými, odměřenými kroky přes místnost. Vypadalo to, jako by sál přeměřoval.

  ,,Smím se zeptat..."

  Přerušil rádce zvednutím prstu a rázoval dál.

  Venku se zablesklo a vzápětí na to se ozval hrom. Král se však pouze zamračil a pak mávl rukou.

  ,,Nudím se! Stále jen šachy, panování nad zemí, která si stejně vládne sama, vyhánění čarodějnic, najímání zaklínačů a pořád platit platit platit! Připadám si jako pokladní!"

  Rádce se jej pokusil uklidnit, ale moc mu to nevyšlo.

  ,,A co ty? Jsi rádce? Jsi! Tak raď!"

  Pro jeho štěstí i pro blaho králových nervů přiklusal k nim mladý poručník.

  ,,Veličenstvo, venku leje jako z konve a venku před bránou čeká jakás takás osoba..."

  Panovník nakrčil čelo.

  ,,No a?! Co já s tím!! Tak ať ještě chvíli počká, nemám čas, musím něco dořešit tady s panem rádcem..."

  ,,Ale, veličenstvo, obávám se, že ta osoba je promáčená až na kůži a jestli tam bude ještě chvíli čekat, tak až na kost!"

  ,,Dobrá... Vpusťte ji... Ještě že dál to nejde, že?"

  Poručník se mírně uklonil.

  ,,O tom, že by to šlo dál, se žádné spisy nezmiňují...."

  zamumlal ještě polohlasem a tiše odběhl otevřít bránu.

  Král se obrátil zpět k rádci.

  ,,No?!"...