Kdo snědl všechny bonbóny?

Není to nic hlubokého Nemá to skoro žádnou pointu Ani ponaučení Je to lehkovážné A možná trochu nadnesené (ale jenom trošičku)

Poklidně si sedím u počítače a snažím se pochopit nejmodernější komunikační systém – Internet. Zřejmě jsem na veškerou výpočetní problematiku absolutně neponaučitelný antitalent. Leckterý počítačový hacker by mě s laickým klidem mohl označit za analfabeta, jelikož se mé znalosti ohledně počítače skládají jenom z vědomostí, jak ho zapnout (respektive na jaký čudlík mám v dané chvíli přitlačit). Poskromnu se orientuji ve Wordu. Jelikož jsem ovšem moderní slečna, dokáži se připojit i k internetu. Ve škole jsem si navykla, že stačí dvakrát kliknout myší na modré „e“, které se vyskytuje na ploše monitoru. Doma to mám značně ztížené tím, že zprvu musím kliknout na ikonku, která vypadá jako dva malinké monitory, jenž zastřešuje něco jako baterka, co jsem používala na táborech. Nese na sobě číslice 101 a pod tím 011. Abych vám ovšem ještě blíže přiblížila tuto ikonku, tak pod ní je napsáno Access Runner DSL. Poté se otevře nějaké okno, v levém dolním rohu kliknu na Vytočit … čekám … probíhá připojení. Po tomto složitém úkonu je třeba ještě dvakrát kliknout myší na ikonku vlastnící název Mozila Firefox. A ejhle … jsem na Internetu. Orientace zde je snadná – jelikož ke svojí spokojenosti nepotřebuji nic více, ani méně, jak hledáček v Seznamu a e-mail. Do žádných složitějších operacích se nepouštím. Jsem skromná dívčina! Jenom doufám, že jsem neposkytla žádnému hackeru důležité instrukce, jak se může nabourat do našeho milého „compu“. Ona totiž maminka trpí nepochopitelnou hrůzou z virů. V zimě chodí pravidelně na očkování proti chřipce (nakonec stejně vždy onemocní), ale ty počítačové viry jí děsí ještě více, protože je nemá pod kontrolou. Moje maminka je vlastně oběť dnešní moderní doby. Nebýt počítačů a internetu, netrpěla by tímto chorobným strachem.

Je ale potřeba vrátit se k tomu, o čem jsem se původně rozhodla psát – K záhadnému zmizení dvou balíků jogurtových bonbónů. Tyto dva velké balíky, podotýkám, že jeden vážil 350 gramů, za nepochopitelných událostí zmizely ze spíže.
A jak už jsem zmiňovala, poklidně si sedím u počítače, když v tom se ke mně přiřítí rozčílený otec: „Kdo snědl všechny ty bonbóny? Zase ty, žroute jeden?!“.
„No já ne. Mně ani nechutnaly. Na mě to nesváděj. Dášena je taky jedla.“, prozradím svoje dvojče.
Viděla jsem ji, jak se jimi radostně futrovala i přes fakt, že drží dietu. Měla by za měsíc zhubnout pět kilo, což byla podmínka naší sázky. Pokud tak neučiní, je povinna sníst pět rajských jablíček a pytlík rozinek. Uvádím, že tyto dva produkty její vybíravý žaludek z hloubi tohoto orgánu nenávidí. Zásadně je vyřazuje z jídelníčku a pouhý pohled na ně jí způsobuje dočasné nechutenství ke všemu jídlu.
„Dáša tvrdí, že je nesnědla.“, osopí se otec.
„Tak si je snědl ty.“, dedukuji, můj tatík je notně vysazen na sladké.
„Nečti mi to!“, vykřiknu na něho rozčíleně, když se přibližuje.
„Ty seš nána blbá, viď? Myslíš jako, že mě zajímá, co si píšeš s těma tvejma Ferdama?! Prosím tě, dyť to na tu dálku ani nepřečtu.“.
I přesto se snažím rukama zakrýt text na monitoru. V tomhle ohledu jsem věru paranoidní zase já. Irituje mě, když mi někdo čte přes rameno.
Do naší milé společnosti se v okamžiku vkrade i máma. Sedne si na gauč, nožky odloží na stůl a zapne si televizi, poté satelit, a ani ne za pikosekundu se natahuje pro třetí ovladač, aby uvedla v chod zvuk na domácím kině. Celá vyčerpaná z těchto činností si zhluboka oddechne.
„Ty si snědla ty bonbóny?“, otcův hněv se obrátí na ni.
Zděšeně vytřeští oči a prohlásí pochybovačné: „Já??!! Co si o mně myslíš, já hubnu. Počkej, vždyť tam ale byly dva balíky, ne?! To ste snědli oba dva!!!“.
„No, já vím, že tam byly dva balíky. Někdo je ale sežral. Dáášeno, poď sem.“, zařve na moji sestru dívající se vedle v pokoji na televizi.
Nic.
„Dášeno, tak slyšíš mě? Poď sem.“, zařve pro jistotu ještě jednou.
„Co chceš?“, ozve se jako ozvěna od vedle. Moje dvojče použilo stejný komunikační systém jako otec. Teď na sebe budou řvát přes zeď.
„No poď sem, dělej!“, zaječí na ni na oplátku.
„Něco pro tebe mám.“, zkusí to máma. Zřejmě si neuvědomuje, že Dáša není náš pes, který slyší jedině na toto zvolání: „Alino, na!“. V cuku letu je pak u nás. Jindy na ni můžeme křičet a přivolávat jak diví, ale ona dělá, že neslyší. Rozpoznat otvírání ledničky ji samozřejmě také nečiní obtíže.
Jak se dalo předpokládat, Dáša na tento chabý pokus nezareagovala.
„Dělej, poď sem nebo tě seřežu!“, otec asi trpí jak zvíře. Má absťák po sladkém. Přestal kouřit a začal se uklidňovat laciným cukrem.

Slyším ránu, pak buch buch. Sestra se otráveně připlazí k nám.
„Co je zas? Já podlahu dělat nebudu, já ji dělala minule.“, odtuší.
„Ty si sežrala ty bonbóny?“
Znuděně si sedne na gauč.
„Já?? Já ne. Jaký bonbóny?“, říká až skoro uraženě.
„Lenko?“, otec potřebuje ještě jednou mé ujištění.
„Ne, já je nesnědla.“, uspokojím ho.
„Ale jo, sežralas je ty, já tě viděla.“, prohlásí Dáša.
Odsunu se na židli od počítače a nechápavě na ni zírám s otevřenou pusou. Pusu neotvírám z údivu nad jejím křivým obviněním, ale z méně prozaičtějšího důvodu – mám rýmu a nemohu dýchat nosem.
„Si ze mě děláš srandu, ne? Já sem měla asi jenom dva bonbóny, vždyť mi ani tyhle jogurtový nechutnaj.“
Dáša mlčí.
Zato otec se plně vložil do vyšetřování: „Tak kdo je tedy snědl?“.
„Já ne.“, řeknu.
„Byly tam dva balíky, někdo ten druhý musel otevřít, takže … kdo ho otevřel?“, snaží se máma.
Ticho.
„Tak kdo aspoň vyhodil obal toho prvního balíku do koše?“.
„To sem vyhodila já.“, prohlásí Dáša.
„Takže si ten první balík dojedla ty.“
„Jó, ten první jsem dojedla, ale ten druhý jsem fakt neotevřela.“.
„Já taky ne.“.
„Já taky ne.“.
„Tak to je povedený, já jsem ho taky neotevřela, takže někdo z váš lže. Já mám u sebe čistý svědomí. No, přiznejte se. Vždyť o nic nejde. Já si stejně myslím, že ho celej snědl papá a teď na nás hraje jenom komedii.“, vyřknu nahlas svou domněnku.
„Jo Jirko, snědls je ty, co? A teď tady na nás jenom hraješ.“, obviní ho i máma.
Táta začne šílet: „No, to snad není možný v týhle domácnosti! Já se tady na to můžu vysrat! Já sem neměl ani jeden bonbón. Ani jeden!“, tváří se nasupeně.
Vyprsknu smíchy.
„Tys že neměl ani jeden, jó?! To ti jako máme věřit? Vždyť vždycky všechno sníš ty a pak se rozčiluješ, že to snědl někdo jiný!“, můj skromný názor ho pobouřil ještě více.
„Já ne, já tady nic nežeru. Vždyť já žiju na suchých rohlíkách, hlavně, že slečny mají do huby šunčičku, a já ??!!… Na mě zbude akorát tak suchej rohlík a někdy ani ten ne! A i kdyby … i kdybych je sežral já!!!, tak já si na to, narozdíl od tebe, holčičko, vydělám. Já jo.“, jeho hlas nabral téměř výhružný tón.
„O to ale vůbec nejde! Jde o to, že to sám sníš, a pak to ani nepřiznáš. Co nepřiznáš!!! Ty to dokonce popřeš a věříš tomu a nám pak vyčítáš, že jsme to snědli my.“, pronesu tónem hraničícím s vyjícím psem.

Domácí zábava se proměnila v tragikomedii. Bohužel převažovaly znaky tragiky. Jistojistě jsme pro danou chvíli zapomněli, jak společně hovoří dospělí jedinci. Křik jednoho přes druhého a nesmyslné napadání kvůli několika jogurtovým bonbónům. Není tomu tak dávno, co u nás bylo velmi rušno, máma zapomněla koupit rohlíky. Táta se rozčiloval, že snad nebude žrát chleba, že chce rohlík. Marná snaha. Nenechal se umluvit, že chlebík je náramně čerstvý a sám se rozplývá v puse.
Pro dnešek byla záležitost o něco jiná, i když stejně malicherná. Kam se poděly bonbóny?! To zůstane záhadou. Snad nám doma straší nějaký skřítek, snad nám na jogurtové bonbóny chodí pes. Skřítek, neskřítek, pes, nepes … fakt, že doma není žádná sladkost mého tatínka donutila k cestě do nedalekého supermarketu. Při odchodu zabuchoval dveře se slovy: „Žrouti jedni hnusný.“.

---