Čemu mě naučil let na Měsíc I.

Čemu mě naučil let na Měsíc I.
James Benson Irvin (1930-1991) americký astronaut, člen expedice APOLLO 15,
osmý člověk na Měsíci. Spolu s A. M. Wordenem a D.R. Scottem odstartoval z mysu
Canaveral dne 26 července 1971. Bylo mu 41 let, na cestu se připravoval 5 roků.
Expedice měla nalézt nejstarší horninu na Měsíci- tzv. "Bílý kámen"
a jako jediná zkoumat měsíční pohoří.
Členové expedice nasbírali téměř 70 kg hornin. Byli první, kteří strávili na
Měsíci 3 dny. První také vyzkoušeli měsíční vozidlo Rover. Najezdili s ním
téměř 30 kilometrů. Pak je zaparkovali 100 m od lunárního modulu, kamera
snímala poprvé start z Měsíce.
Úspěšný návrat na Zemí byl 7. srpna v dopadové oblasti severně od Honolulu. Po
návratu z Měsíce napsal J.B. Irvin mnoho knih o své cestě do kosmu. Stal se
kazatelem a věnoval se šíření evangelia po celém světě. V květnu 1990 navštívil
Československo. Při této návštěvě předal tehdejšímu prezidentu Václavu Havlovi
naši vlajku, kterou měl s sebou na Měsíci.
Více než pozemšťan.
Jsem teď víc než pozemšťan, protože jsem chodil po Měsíci. Cesta do vesmíru mne
zcela změnila, můj život nyní dostal hlubší smysl. Předtím jsem dával přednost
sobeckému způsobu života, žil jsem rychle a na vysoké nože. Avšak let na Měsíc
mě naučil pokoře, skromnosti. Začal jsem si vážit života lidí...
Na Měsíci to není tak pěkné jako na Zemí - nejsou to stromy, květy, tráva,
všude jen samé kamení a prach. Máte zcela zvláštní pocit, když vidíte svoje
otisky nohou na jiném světě. Vědci tvrdí, že tam zůstanou milióny let.... Pak
ale pohlédnete nahoru a užasnete: uvidíte naši Zemí. Je krásná. Namodralá visí
nepohnutě v černém prostoru, zahalená do bílých oblaků. Je najednou tak daleko,
malinká zranitelná, křehká jako kulička. Pomyslel jsem si - když je Země tak
malá, což teprve já? Jsem méně než prach v nekonečném vesmíru....
Na Zemí nebyl vidět žádný náznak lidské činnosti, žádná města, stavby,
bohatství, moc - nic, za čím se člověk pachtí. Uvědomil jsem si, že naše Země
je velmi zvláštním a krásným místem ve vesmíru, že je dílem Božích rukou a že
Bůh miluje Zemí a lidí na ní. Můj pohled na život se úplně změnil. Vrátil jsem
se z kosmu jako člověk, jehož víra byla prohloubena.

Jak to vlastně
začalo...
Létat vysoko a rychle bylo mým sněm už v době, kdy jsem byl malý chlapec. Sen
se mi splnil. Stal jsem se zkušebním pilotem, lámal jsem světové rekordy ve
výšce i rychlosti. Byl jsem na to velmi hrdý. Létal jsem raději než jedl a
spal. Aši jsem byl příliš pyšný, protože jednoho rána jsem havaroval s jedním
studentem v lehkém letadle. Letadlo nevybuchlo, byli jsme však vážně zraněni -
já jsem měl zlomené obě nohy, čelisti, vyražené zuby, otřes mozku, mnohočetné
rány. Když jsem procitl z bezvědomí, lékaři mi řekli, že už zřejmě nikdy nebudu
létat. V tu chvíli můj život ztratil smysl. Tehdy jsem si vzpomněl na Boha, na
to, že jsem žil vlastně jen pro sebe a po svém. Prosil jsem ho za odpuštění a
uzdravení. A Bůh mne vyslyšel. Nejen že mi nohu nemuseli amputovat, ale po dvou
letech jsem mohl opět létat. Naď mé očekávání jsem byl vybrán i pro kosmický
program.
Hlasy Národa. (Pkracovani)

Země.

Jak to bylo na Měsíci,
Není to tak lehce říci.
Ne co jsme tam viděli,
Ale jak jsme cítili.

Byli jsme moc překvapení,
Zeměkoule druhá není.
Pěkně modrá ve vesmíru,
Zesílila moji víru.

Krása, krása jenom krása,
Naše srdce, hodně jásá,
Všichni co to vidíme,
Všechno na ní ceníme.

Ceníme si přírodu,
Na ní všechnu úrodu.
Vážíme si na ní žit,
Nikde jinde nelze být.

---