Noc

Spolu s tisíci jinými lidmi byli tlačeni do večera z různých dveří. Bylo těsno na ulicích, příliš mnoho lidí unavených a příliš málo místa, obloha byla růžová. Lidé přestanou vnímat oblohu, večer a půjdou domů. Sednou si na pohovku, budou jíst okurky, a s malou bolestí se přitom podívají na oblohu, která bude přecházet z růžova do světle modra, potom do fialova, než zapadne. Noc, jako stvořená, aby člověk nechal všechno za sebou, ale k čemu? Zapadali do toho, co se jim zdálo být oporou, lidé ve městě, a opora nezná přestávky, pravidla, ani klidné okamžiky, ve kterých Neznámé by mělo možnost znejistit člověka hloupými otázkami.

Dívka a chlapec domů nešli. Byli mladí, to člověk mívá ještě odvahu. Něco bláznivého dnes bylo nutno provést, mysleli oba nezávisle na sobě, to není žádný div, když na světě je tolik lidí, může se snadno stát, že vzniknou podobné myšlenky. Vyšli na horu, která ochraňovala město. Tam stála rozhledna, až k Alpám se mohl člověk dívat a mohl jim dávat jména, těm Alpám. Ony na ta jména slyšely, když je člověk volal. Ti dva se neznali, ani nechtěli nikoho znát v této noci, vyšli 400 schodů až na rozhlednu. Seděli na protějších koncech, zprvu mrzutí tím, že tam byl ještě někdo jiný. Takoví jsou prostě lidé, říká se tomu porušení vlastního revíru. Ale pak zapomněli na přítomnost a zdálo se jim o noci. O létání, o odchodu a už žádném návratu byly jejich myšlenky, a aniž by si to uvědomovali, brzy seděli jeden vedle druhého a říkali své myšlenky nahlas.

Myšlenky se podobaly, což není zvláštní, když je tolik lidí na světě, a přece je to jakoby osud potkat člověka, který říká, co tys právě chtěl říci. A slova změkla v této noci, jasné věty se proměnily v sladkou hmotu, kterou vypouštějí milenci ze svých úst, aby se na ní uložili ke spánku. Drželi se za ruce, celou noc, a nechápali, co bylo krásnější. Zvuky větru, zpěv zvířat nebo vůně druhého člověka. Přitom je to tak jednoduché, řekl chlapec, musíme jen občas nejít domů, ale místo toho do lesa. A dívka řekla, brzy na to zase zapomeneme, to je škoda. Na všechno se zapomíná, co člověku dělá dobře, a potom se nastupuje do tramvaje, ráno, chodí se do kanceláře, domů, člověk se ptá, kde zůstává život. A ještě tam seděli, když přišlo ráno a město se rozdýchalo. Tisíce se hrnuli ze svých domů, auta pečlivě naleštěná, a oba pochopili, že by to byl jejich konec, kdyby sestoupili tam dolů do života. Přál bych si, abychom tady byli už jen my dva, řekl chlapec. Dívka přikývla, krátce pomyslela: tak to má být, a vtom svět zmizel. Jen rozhledna, les a několik hor zůstaly na malé hvězdě.