Chlácholení smutných strašidel 6

Potom se začal psát magický rok 2000. Hned na jeho počátku začala lézt na mozek dlouhodobá sexuální abstinence. Začala jsem zase toužit po Oskarovi. Naštěstí jsem v tomto směru nepodnikla žádné nepřirozené kroky. Vlastně jsem v rámci pudu sebezáchovy tiše doufala, že už s ním nikdy nebudu mít nic společného.

Začátkem února toho roku se mi uprostřed noci v jednom klubu rozbil zip u kalhot. Jedinou sicherku široko daleko vlastnil nesympaticky vyhlížející pankáč, měl ji jako součást image přišpendlenou na mikině a nehodlal se jí vzdát ani za pivo. Zip mi nakonec spravil kamarád Saki. Saki chodil o ročník níž než já. Měřil asi 180 centimetrů, váha se pohybovala tam a zpátky na stupnici mezi šedesáti a sedmašedesáti kilogramy, podle toho, jestli se zrovna stravoval u maminky nebo jedl na koleji sedm dní v týdnu jenom fazole. Občas si barvil vlasy na různé šílené odstíny, měl provokativně modré oči a na několika místech sešívanou hlavu po blíže nespecifikovaném úraze. Občas taky nosil zářivě zelenou mikinu, ze které mi běhal mráz po zádech. Hrál skvěle kulečník. Mluvil rychle. Občas mu nebylo rozumět. A byl strašně sexy.

Po zavíračce někdo dostal nápad, že bychom mohli koupit ještě nějaké víno a vypít ho u nás na koleji. U hladového okna měli jenom rybízák, litr za 25 korun. Vzali jsme ho. Na koleji jsme ještě chvíli popíjeli, potom se společnost rozpadla a zůstala jsem já (u čaje), Saki a ještě jeden kluk jménem Jindřich, který, ač měl doma švarnou švadlenku, udržoval poměr s naší kamarádkou Dagmar, která u nás na koleji v té době načerno bydlela. Ti dva se pustili do přezábavné debaty o počítačích, což jim trvalo asi do třičtvrtě na sedm ráno a pak se Jindřich rozloučil. My se Sakim jsme se rozhodli, že si půjdeme koupit něco k snídani. Koupili jsme rohlíky, salám, velký ovocný jogurt, noviny, cigarety. Jogurt jsme snědli společně jedinou čistou lžící, kterou jsme v naší kuchyni našli. Pak jsme několik hodin rozebírali závažná témata typu komu se chce spát, kdo je nebo není naivní, jestli jsou všichni lidi svině a podobně. Čekali jsme asi do deseti, jestli někdo nebude vstávat, abychom mu mohli nabídnout zbytek rybízáku. Když se tak nestalo, šli jsme společně spát do mé postele. Saki mě něžně objal kolem pasu a usnuli jsme. Druhý den ráno se měl Saki jít učit na zkoušku, ale pak dostal nápad, že bychom předtím mohli zajít do Rozbušky na jedno pivo. Tak jsme šli a samozřejmě jsme tam zkysli až do večera. Pak Saki navrhl, že bychom si mohli koupit nějaké suroviny a jít si uvařit večeři na privát ke Štěpánce a Tereze, protože to bylo nejblíž. Mé přítelkyně na nás koukaly jako spadlé z višně. Byla jsem dotázána, cože spolu my dva vlastně máme? Bohužel nic, řekla bych teď zpětně.

Pak si Saki začal s femme fatale jménem Šárka. Vydrželi spolu o pět dní déle než já s Oskarem. A pak to pořád nějak řešil a z našeho vzájemného vztahu se vytratilo všechno, co na něm bylo vzrušující.

Julie se tenkrát při nějaké příležitosti vyspala s Františkem. Nemohla si pomoct.

Tehdy se Tamara také rozešla se svým přítelem Pavlem.. Bylo to prý jako chodit s malým dítětem. Pavel to nechápal. Trpěl tiše v ústraní, ovšem jen do té doby, než se Tamara navázala něžné přátelství se studentem historie Jakubem. Pavel neustále chodil k nám na kolej a snažil se dostat ji zpátky. Jednou v noci tam taky takhle přišel a usnul v Tamařině posteli. Když se vrátila Tamara s Jakubem, zjistila to a přesunuli se ke mně do pokoje, do postele mé tehdejší spolubydlící Míši. Ani bych to byla nezjistila, nebýt toho, že mě po ránu probudily duté zvuky. Nad napůl spícím Jakubem stál Pavel a tloukl ho pěstí do obličeje. Tamara, která se zřejmě právě probudila, jen šokovaně přihlížela. Křikla jsem na něj, ať toho nechá. Trochu se vzpamatoval a utekl. Jakub si držel ruku na obličeji a z tržné rány zřejmě někde pod okem (pro spoustu krve ani nebylo poznat, kde přesně) kapala krev na postel a na parkety. Hodila jsem po něm čistý ručník, který si nechtěl vzít, že prý je to škoda. Při bližším zkoumání se ukázalo, že tržné rány jsou ve skutečnosti dvě. Na pohotovosti vyrobili Jakubovi sedm poctivých stehů a napatlali ho zelenou dezinfekcí. Původně jsme neměli v plánu se o tom nikde šířit, ale byl pátek, Jakub jel ten den domů a cestou na nádraží potkal půlku osazenstva univerzity. Historka se tradovala jako rádoby vtipná, ale podle mě to je otázka vkusu. Nehledě na to, že Pavel v afektu rozřezal Tamaře příborovým nožem povlečení na postel a značně jí zdemoloval pokoj. Navíc vyhodil z okna odpadkový koš, který málem přistál na hlavě jednomu saniťákovi a měly jsme co dělat, abychom to vyžehlily.

Tenkrát jsme na nějaký studentský festival pod Tamařiným vedením nastudovali divadelní hru. Měla mimořádný úspěch. Při té příležitosti jsem se blíže seznámila s jistým Jardou. Nijak se to nevyvinulo, ale později jsem ho na nejrůznějších akcích úspěšně používala jako zeď proti Sakimu – v tom smyslu, že když on začal důvěrný pohovor s nějakou ženou, já jsem se na baru laškovala s Jardou a nechávala se zvát na vodku. Jednou přijela za Štěpánkou na návštěvu nějaká její kamarádka, která v průběhu jednoho večera stihla ulítnout se Sakim i s Jardou. Dělala jsem, že mi to nevadí.

V té době jsem se konečně začala intenzivně věnovat své bakalářské práci, stresovala se u toho a cpala se jako nezavřená. Taky jsem se rozhodovala, zda pokračovat či nepokračovat v navazujícím magisterském studijním programu na Karlově univerzitě v Praze. Naděnka se tou dobou na nějakém večírku setkala s Oskarem. Byla tam i jeho mladší sestřička, která se bezelstně tázala, jestli přijede i „ta Karolína“. Oskar se to snažil zamluvit a prý vypadal, že je mu trapně. O měsíc později mi od něj přišel pohled z Norska, ze kterého jsem se dozvěděla pouze to, že tam je krásné počasí a drahé jídlo.

To léto jsme byly s Julií a našimi dvěma bývalými spolužáky Jorgem a Luciánem na jednom renomovaném divadelním festivale. Z kulturně-estetického hlediska to za moc nestálo., tak jsme se chodili kulturně vyžít do nejrůznějších klubů a putyk. Na jedné akci, která se tvářila jako house party,  Lucián s Jorgem tančili a snažili se flirtovat se všemi přítomnými dívkami bez ohledu na věk. Lucián o sobě navíc tvrdil, že je z Prahy a živí se jako tanečník. My s Julií jsme mezitím na baru padly za oběť dvěma nadrženým čtyřicátníkům. Hlavně ten, který projevoval zájem o Julii, stál za to. Měl zářivě oranžové tričko, mluvil fistulí a protahoval samohlásky. S Julií vedli rozhovor typu: „Mohla bys mě mít ráda? Mohla bys mě milovat?“ Julie mu pořád dokola říkala: „Ne, opravdu se nezlobte, ale to bych nemohla“. Taky jsme byli na výletě v Polsku kvůli levnému benzínu. Koupili jsme ho, pak jsme zjistili, že byl úplně za stejnou cenu jako v Čechách, prohlédli si vietnamskou tržnici na hranicích a jeli jsme zpátky. Váleli jsme se u vody. A tak dále. Pak jsme s Julií navštívily Františka, který se odstěhoval za prací na severní Moravu a strávily jsme u něj pár dní. Julie s ním opět spala. Na podlaze v koupelně. Nemohli si pomoct.

Pak léto skončilo. Bylo mi dvacet jedna.