Jediným skutečným dnem byl onen den beze snů

„Zabil jsi jednou, zabiješ podruhé.

Slyším tvůj dech,

když se v noci kradeš mým pokojem.

Tvá ruka mě chladí na rameni…každou noc…“

Otevřela oči a snažila se potlačit výkřik, který se jí dral z hrudi. Už zase ten samý sen! Vstala z postele a potichu se přesunula do kuchyně, kde si uvařila čaj, její oblíbený irský krém. Napila se čaje a vychutnávala si příjemný pocit, když jí horká tekutina klouzala hrdlem. Trhla sebou, když uslyšela, jak větev stromu, stojícího nedaleko domu, narazila do okna. Byla poslední dobou tak hrozně nervózní! Věděla, že za to může ten sen, pořád však musela přemýšlet nad tím, proč se jí zdá. Položila prázdný hrnek od čaje do umývadla a neslyšně došla zpět do ložnice. S úsměvem se podívala na svého přítele. Jak jen mu záviděla jeho klidný spánek. Přejela konečky prstů po jeho hezky vykrojených rtech a pohlédla na jeho zavřené oči. Když byly otevřené, dokázaly se tak krásně smát, měla pokaždé pocit, že se v těch temných hlubinách utopí. Najednou na sobě ucítila jeho pohled.

„Zase nemůžeš spát?“ otázal se. Mlčky přikývla.

„Pojď ke mně,“ zašeptal a pevně ji sevřel v náručí.

„Už začínám mít strach,“ řekla po chvíli, „mám pocit, že se z toho snu zblázním…“

„A co ten…jaksejenjmenuje?“

„Nic neví, naprosto nic. Pořád by mě akorát dopoval léky na spaní… jenže ty nezabíraj a já je ani nechci brát!“  prohrábla mu prsty jemné světlé vlasy.

„Tak zkusíme někoho jiného…Peněz máme dost,“ usmál se a pohlédl do jejích podivně modrých očí.

„Jo, to je pravda, peníze by byly,“ rozesmála se při vzpomínce na svoje povedené manželství s pomalu se rozkládajícím dědkem, milionářem. Žil po svatbě ještě asi pět měsíců, všechno jí odkázal a pak zemřel.

„To bylo štěstí, mohl taky žít ještě třeba pět let…“ povzdychla si.

„Jo, už teď některým jeho blízkým bylo divný, že se nám tak krásně zakulacuješ, když on není schopen pomalu ani dýchat,“ pohladil ji po vybouleném břiše, kde spalo jejich dítě. Byli milenci už dávno před tím, než Jillian napadlo provdat se za toho dědulu.

„Viděl jsi vůbec Gabriela? Já toho bláznivého kocoura nemůžu už hrozně dlouho najít…“

„Včera seděl na okně od toho prázdného pokoje v nejvyšším patře,“ odpověděl.

„Tak aspoň že se objevil, už sem si myslela, že se ztratil v naší krásné obrovské zahradě…“ Vždycky chtěla takovou mít, i ten velký dům.

„Nechápu, jak tam vylezl. Okna jsou tam přeci zavřená a po střeše to nejde…“ řekl zamyšleně.

„Dyť je to kocour…“ odvětila. Christian se usmál a políbil jí. Nemělo smysl to řešit, Gabriel byl zázračné zvíře. Krásný černý kocour, kterého si oba strašně dlouho přáli.

„Pokus se ještě spát,“ zašeptal Christian. Jillian přikývla, položila si hlavu na polštář a za chvíli už klidně oddychovala.

†††

Probudilo jí až zabouchání na dveře. Dnes se jí nic nezdálo. Byl to krásný pocit. Vstala z postele, oblékla se do šatů a došla ke dveřím. Zeptala se, kdo tam je. Neměli totiž moc služebnictva. Jen kuchařku a komorníka.

„Dobrý den, Jillian, to jsem já, vaše matka,“ ozvalo se

„Oh, co potřebujete, mama?“ otázala se Jillian s nepříjemnou předtuchou. Bylo podivné, že se matka zastavila, neměly mezi sebou moc dobré vztahy.

„Mysleli jsme s vaším otcem, že bychom mohli přijet…Vy jste si změnila příjmení?!“ matka pohlédla na dveře, kde bylo napsáno: J. a Ch. Carmine

„Ne, vdala jsem se,“ odpověděla Jillian nepřítomně. Dneska ji nebylo zrovna nejlépe.

„Jakže to příjmení bylo? Něco mi to říká…“

„Carmine. Vzala jsem si svého přítele, poznali jsme se na jednom plese…“ objasnila. Musela se při té příjemné vzpomínce usmát.

„Aha! Pan Christian, že?! Takový milý chlapec.“

Jillian si povzdechla, tak její rodiče se konečně uráčili s ní mluvit, copak je k tomu asi přimělo?!

„Copak se děje, lásko?“ ozval se Christian z koupelny.

„Přijeli naši,“ odpověděla Jillian nevýrazně a pozvala své rodiče dál.

„Teda! Kde jste vzali na takový dům?!“ zeptala se matka po chvíli. Když její dcera utekla z domova, zatrhli jí veškeré příjmy. Jillian jen pokrčila rameny, nechtěla jim to vysvětlovat.

„Prostě štěstí,“ odvětila po chvíli a zavedla je do jídelny.

„Štěstí…“ ozval se její otec, „snad…nic špatného…“ ani se neodvážil pomyslet, co špatného by asi dělali. Jillian si povzdechla, už je to zase tady.

„Dobrý den,“ ozval se Christian ode dveří. Jillianini rodiče jen kývli hlavou na pozdrav. Nestál jim ani za slovo, nejspíš jim teď došlo, že tehdy Jillian utekla s ním. Přesunuli se do jídelny, kde se podával oběd.

Po celý zbytek oběda Jillian nepronesla ani slovo a celý dům se ponořil do svého vlastního ponurého ticha, které se tu vznášelo snad už od jeho postavení. Všechno se najednou zdálo tak nějak temnější, i oči její dcery Mariane přišly tak…jiné. A ten Christian ji také děsil, tolik se změnil od té doby, co ho viděla naposledy. Změnila je ta chudoba, ve které museli ti dva dřív žít, než tak zázračně přišli k penězům. To je jisté! Odfrkla si. Do jídelny vpochodoval nádherný černý kocour a okamžitě vyskočil na stůl, kde se začal točit kolem Christiana. Začalo pršet. Kapky bušily do oken a zanechávaly na nich mokré stopy. Jillian oznámila, že si půjde lehnout. Dnes jí není zrovna nejlépe. Svalila se na postel a povzdechla si. Ten rozhovor s matkou ji vyčerpal. Co asi chce? Že by se dozvěděla o jejím zesnulém manželovi? To je taky možný, ale přece jenom…třeba se chce opravdu jen udobřit. Jillian se usmála, už si s tím nebude dělat hlavu, položila si ruku na břicho. Když to děťátko bude chlapeček, tak mu dá jméno Christian, u holčičky si ještě nebyla jistá.

„Zabil jsi jednou, zabiješ podruhé.

Slyším tvůj dech,

když se v noci kradeš mým pokojem.

Tvá ruka mě chladí na rameni…každou noc…“

Zase! To už nesmí zavřít oči i jen na pár minut?! Schovala si hlavu do dlaní a vztekle se kousla do rtu. Najednou se křečovitě chytla okraje postele. Oh, bože, to snad ne…

„Christiane!“ vykřikla. Její manžel hned přiběhl a sevřel její ruku ve své.

„Rychle, pošlete někdo pro lékaře!“ Přikázal a pak se otočil ke své ženě, „bude to v pořádku,“ pohladil ji po vlasech.

†††

„Bože, jsem tak prázdná…“ pomyslela si, když se probudila a protřela si oči. Najednou se jí hrozně chtělo umřít. Jakoby ji všechna vůle k životu opustila. Co se to tu jen stalo?! Proč je tu takové ticho?! Nemohla si na nic vzpomenout… Seděli u stolu: její rodiče a Christian. Ona si šla lehnout. Najednou dostala strašné bolesti… Kam všichni zmizeli?! Kde je její dítě?! Opatrně vstala z postele a vydala si studenou chodbou dolů do přízemí. Ticho. Nikdo nikde. Náhlá slabost ji přemohla, posadila se na nejbližší židli a pohlédla na svou noční košili. Nikde žádná krev, od porodu musela tedy uplynout nějaká doba. Byla tu zima, jakoby se v celém domě už nějaký ten čas netopilo, nebydlelo. Jillian se vrátila zpět do ložnice, kde se převlékla do teplého oblečení a vyšla do zahrady. Byla neuvěřitelně zarostlá.

Klid, klid. Utěšovala se Jillian a prohrábla si své dlouhé světlé vlasy. Vypadalo to tady takhle už předtím. Že ano… Šla dál do zahrady a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Na zemi se povalovalo barevné listí. Byl podzim? Ozval se jí v hlavě nepříjemný hlásek.

„Určitě byl podzim…“ pronesla. V jejím hlase se však zračila nejistota. Proč jen si vůbec nic nepamatuje?!  Stiskla ruce v pěst a pokračovala dál v cestě. Najednou před sebou v mlze spatřila nejasný obrys nějakého stavení. Rozběhla se. Když dorazila blíž poznala, že je to hrobka. Jak se tady jen vzala? Byla si jistá, že celou zahradu prošla několikrát, ale nikdy to tu nespatřila. Opatrně k hrobce došla. Byla celá porostlá břečťanem. Jillian ji očistila a to, co spatřila vytesáno nad dveřmi ji vyrazilo dech. Stálo tam: Rodina Carmine. Jillian vykřikla. Co to má znamenat?!

„Bože, prosím, ať je to jen zlý sen…“ zašeptala nešťastně. Pokusila se otevřít železná vrata, ta však byla zamčena.

„Christiane, prosím, kde jste kdo…“ z očí jí vytryskly slzy. Nikdo tu nebyl. Byla tu najednou tak sama. Náhle si vzpomněla na sen, který ji tak dlouho pronásledoval. Všechno to bylo asi nějak tak. Třeba zase jen spí. Ale nějak moc tvrdě. Ozval se jí znovu ten hlásek v hlavě. Ano, to je ono, když se vrátí do postele a usne, tak až se probudí, všechno bude v pořádku. Rozběhla se zpět do ložnice, kde si lehla do postele. Po chvíli opravdu usnula. Nezdál se jí žádný sen a když se probudila, cítila se naprosto vyspalá. Dům byl však stále prázdný a tichý. Kam všichni zmizeli? Proč jí opustili?

„Zabil jsi jednou, zabiješ podruhé.

Slyším tvůj dech,

když se v noci kradeš mým pokojem.

Tvá ruka mě chladí na rameni…každou noc…“  Zašeptala do ticha. Ani nevěděla, proč ji to napadlo. Najednou ucítila na rameni lehký dotek něčí ruky.

„Christiane, jsi to ty?“ otázala se se zavřenýma očima. Nechtěla je otevřít, nechtěla se obrátit. Na to měla moc velký strach.

„Neboj, lásko, jsem to já,“ zašeptal a políbil ji na krk.

„Tolik jsem se bála,“ zavzlykala a otočila se. Nikdo tam nebyl. Jillian s výkřikem vyskočila z postele. Najednou zaslechla nějaké hlasy:

„Miláčku, pojď pryč, ta hrobka mě děsí…“ ozval se dívčí hlas.

Jillian ztuhla. Jaká hrobka? Vždyť jsou v jejím domě! Opatrně vyšla z pokoje, sešla dolů do chodby a vyhlédla ven skrz kukátko. Byli to nějací mladí lidé, chlapec a dívka. Jillian přemýšlela, jak se tady vzali. Vždyť brána je zamčená. Nebo snad ne?

„Podívej, ta hrobka je úplně rozbořená, nemá se tu co skrývat,“ řekl hoch a objal svou dívku.

„Já vím, ale prostě se mi nelíbí, něco se tu asi stalo nebo tu odpočívá někdo…“ nedokončila větu a rozhlédla se kolem sebe. Zřejmě se necítila moc bezpečně. Jillian zadržela dech a pořádně si je prohlížela. Co to jen mají na sobě za podivné oblečení? Proč má ta dívka kalhoty? Milenci se otočili a odcházeli od domu. Jillian se pomalu vyplížila za nimi. Procházeli se její zahradou jako nějakým parkem a…obdivovali hroby…které tu nikdy dřív nebyly. Konečně došli k hrobce rodiny Carmine. Dívka se opřela o její dveře, které byly nyní zazděné a se zavřenýma očima z ní čerpala energii.

„Je to úžasný…tolik síly,“ zašeptala svému chlapci, který k ní přistoupil a začal ji líbat. Jillian do očí vstoupily slzy, když si vzpomněla na Christiana. Ten hoch mu byl neuvěřitelně podobný. Komu je jen podobná ta dívka?

„Vypadá trošku jako já.“ Zašeptala

„Je to hezký příjmení…Carmine.“ Ozvala se dívka

„Pěkný,“ usmál se na ní a znovu ji políbil. Jillian prošla těsně kolem nich. Nevšimli si jí. Jen dívka se otřásla, jakoby jí byla zima.

„Pojď už, je chladno,“ Vykročili pryč ze zahrady. Jillian se zhroutila na zem před hrobku.

„Jak je tohle jen možné?“ vykřikla. Věděla, že už ji nikdo neuslyší. „Jsem mrtvá? A co Christian…a naše dítě?! Odpovězte mi někdo, prosím…“ Zoufale zabušila na zazděný vchod do hrobky. Nikdo ji neodpovídal, samozřejmě, jak by mohl, když tu nikdo nebyl. Hřbitov se přeci zavírá po 19. hodině.

Co se to tu stalo? Pořád ty samé otázky. Možná, že už brzy přijde konec. Snad uvidí svého milovaného Christiana. Vrátila se zpět do domu, kde si oblékla černé šaty a uložila se do postele. Najednou byla všude tma. Zavřela oči a uslyšela zřetelné bouchnutí, jako kdyby se zavřelo víko od rakve.

„Christiane…“ zašeptala a vydechla. Naposled.

†††

„Dneska to tam bylo obzvlášť podivné,“ ozvala se dívka s úsměvem a přitiskla se ke svému příteli. Najednou se cítila nějak jinak, lépe.

„To teda jo. Zase o něco lepší než minule.“ Pohladil ji něžně po tváři a po vlasech, kdysi světlých, nyní obarvených na červeno.

„Miluji tě,“ zašeptal.

„To já tebe taky a moc…“ odpověděla. Náhle se ozval zvuk přijíždějící tramvaje, nastoupili dovnitř a dívka pohlédla naposledy ke hřbitovu, který se nyní utápěl v tichu a tmě. Odešli tam odsud totiž dávno po jeho uzavření.

Carmine… opakovala si dívka v duchu. Co mi to jen připomíná? Zavřela své podivně modré oči a povzdechla si.

Carmine… prostě jen další z mnoha podivných jmen, ale stejně…bože, kdyby si tak vzpomněla.

Carmine… znělo to tak neuvěřitelně povědomě. Bloudila v zákoutích své paměti. Je to tak strašně známé…

Ano, už ví…

Carmine…Christian… otevřela oči a přivinula se k muži, kterého milovala tolik, že ani smrt jí nedovolila zapomenout. Její milý se usmál a políbil ji. Už ji nikdy nechtěl pustit.

„Jillian…máme tak málo času…“ pronesl téměř neslyšně a s nádechem smutku.

Tak málo času.

Teď už se Jillian zlé sny nezdály, jen občas zaslechla známé verše:

„Zabil jsi jednou, zabiješ podruhé.

Slyším tvůj dech,

když se v noci kradeš mým pokojem.

Tvá ruka mě chladí na rameni…každou noc…“

„Jediným skutečným dnem byl onen den beze snů,“ pronesl Christian. Byla to vzpomínka na den, kdy zemřeli. Tak málo času.

†