Lov

Mlha byla jako živá. Převalovala se sem tam, ulpívala na stromech a lianách, jež díky ní ožívaly ve fantaskních formách života. Bylo ticho. Jen šplouchání lovcových kroků narušovalo hrobový spánek bažiny. Našlapoval opatrně, přesto tropil pořádný randál. Občas se zastavil, sehnul se k trsům trávy a pak pozorně naslouchal. Obrodil se až k pásu keřů. Tam se sehnul, a několik minut je důkladně zkoumal. Vstal, naslouchal a potom mečem a okrouhlým štítem rozhrnul křoví.

Mlha se jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula. Odkrytá mýtina tonula v paprscích slunce. Zůstal stát na kraji, mžouraje očima se rozhlížel. Na ohlé větvi rozložitého stromu seděla jeho kořist. Bylo to ještě mládě. Lízalo si rány a nevěnoval lovci pozornost. Ten pohled ho oslepil. Něco takového ještě neviděl. Od jeho zlatých šupin se obráželi sluneční paprsky. Jeho blanitá křídla zářily do dálky všemi barvami duhy. Koňovitou hlavu měl skloněnou, a lízal si ránu na hrudi. Z ní kanula černá krev, která sem lovce po úspěšném zásahu šípem dovedla. Lovec jen tak, tak uskočil , najednou se zjevivší zlaté pulsující kouli.

Ta se rozprskla o keř za ním do barev duhy. Díval se na všechny strany a hledal draka. Uskočil zas v poslední chvíli. Náraz draka vykryl štítem. Svalil se do bažiny. Pomalu vstal. Draka nebylo vidět. Lovec se podíval na svůj štít. A zahodil kus zmačkaného železa do křoví. Ozvalo se vyjeknutí. Trefil…

Drak, již znatelně nejistěji , vylezl ze své náhodně objevené skrýše a začal kroužit ve vzduchu. Lovec si sundal helmu aby získal periferní vidění. Hlavu si nechal chráněnou jen kroužkovou kapuci. Drak toho využil a snesl se mu na hlavu. Drápy zavadil o kapuci. Ta sjela. Ale lovec vykryl útok mečem a ohnal se jím. Avšak čepel jen zasvištěla vzduchem. Drak na tom ale nebyl nejlíp. Rána šípem a náraz do štítu si vybrali svou daň. Jeho let se viditelně zhoršoval. Kolíbal se a z tělíčka se řinula krev. A však se zmohl k poslednímu útoku. Mocně zamával křídly. Zavanul vichr a přihnala se na jeho křídlech oslepující zlatavá záře. Lovec si zakryl oči. Uslyšel svist dračích křídel. Sehnul se. A jen máchl mečem před sebe. Meč narazil do dračího těla.

Zlatý drak mlel s posledního. Ležel na mýtině, na niž se pomalu začínala valit mlha. Unavený lovec stanul nad ním.

„Proč to děláš“, pronesl krásným melodickým hlasem drak. Znělo to něco mezi cinkotem lučních zvonců a bezstarostným smíchem. Tak nehodící se to bylo do této situace.

„Je to moje práce“, odsekl lovec.

„Opravdu“,ušklíbl se drak, „ničit svoje štěstí?“

„Máš smůlu obludo, nebudu se tu s tebou bavit, skončím to rychle. Mé štěstí je má práce, protože za ní dostávám zaplaceno!“

„Ach jistě. A velice bohatě, že?“, rýpl si zas drak, „Jsi štěstím bez sebe, že nežiješ v nějaké chaloupce, nedřeš se na poli do úmoru. Že ti Pán zadává příkazy i osobně, ne jen přes své dráby. Ale to že samotnému ti často kručí v břiše, když pořádá nákladně hostiny se stovkami ptáků, ryb, zvěře. To nevidíš.“

„Mě nepřesvědčíš, jak ty vidláky! Nejsem nakovej blázen, abych uvěřil démonovy!“, byl neoblomný lovec.

„Démon, který léčí? Který učí? Který přináší naději? Ne, já jsem démon jen pro toho, kdo vzal lidem to co jim patří. Toho budím ze snů. Ty tomu snad věříš? Chceš pro příkaz despoty zničit svoji budoucnost?“, rozohnil se drak. Zachrchlal a vyplivl krev.

„Děti jsou moje budoucnost! A já je nenechám pojít hlady jen pro nějaké hezké lži jednoho démona!“, rozpřáhl se mečem.

„Pěknou budoucnost mají“, uchechtl se drak, „Už teď celý den dřou. A až vyrostou tví synové, tak je tvůj Pán nechá padnout v nějaké zbytečné šarvátce. A tvé dcery budou na hradě dřít, a tvému Pánovy poslouží, když se mu zamane, skvělá budoucnost!“

Drak už mlel z posledního. Třásl se po celém těle. Poslední slova lovce tak rozohnila, že mu vrazil meč přímo do srdce. Drak naposled otevřel oči: „Hodně štěstí, teď ho budeš potřebovat. Nebude kdo by ti pomohl…“ A v tu chvíli mu usekl hlavu.