Podivuhodná báseň o kráse

Moje milá,

píšu Ti báseň,

jsem plný nadvznešených slov

a štěstí do podkov

chtěl bych městnat.

Ale ven to jde obyčejně,

v posteli není místo na souboje,

arény staví už jen Sazka,

kde jsou ty chvíle trav

schoulených v husopaskách.

Teď by měl přijít rým,

který  věčným ohněm plane

a před oltáři kvílí,

co ze země rozpálené vymámí:

„Tak mi ji vyliž!“

 

Zase je čeho se bát,

to sem přeci nepatří.

Vulgarita na křídlech orgasmu se ale nese

a co je orgasmus,

když ne krása?

Už Edgar Allan

stavěl kráse pomník,

vrstvil havrany a stíny,

aby více zasvítila.

Tak proto, moje milá,

poslechnu prostou výzvu

a vyléčím Tvou promáčenou jizvu.

Víš, že i Mácha o tom psal?

Ale tehdy se báli

(dneska o nic míň),

že kult romantika

bude rozlízán.

 

Tahle báseň je jak spam,

agresivní a nežádaná,

kráse staví divný pomník.

Že by pomalu umírala?

Ale kdeže, moje milá,

jen ji zavalilo příliš barev,

světel, souvislostí

a ona přitom nad prostotou

nejlépe ukáže

svůj sladký klín.

Jaký rým teď?

Stín, splín, vin,

padnu do peřin

a krása usne v mém náručí.

Vždyť nemusí hned skrz obruči

skákat a tančit

jak jí pískáme.

Ve spánku kvete,

nejlépe když dva tu spí,

potom co ji vylízal

a ona ho vykouřila,

není to krásné, moje milá?