No title 2

Dlaší díl... snad už lepší...

Po tom co vypily své víno a taky zlikvidovaly další dvě zelené jim hned celý koncert připadal zábavnější. Kapely, co hráli sice nebyly nic moc, ale  když na podium nastoupilo „Víno zadara“, tak se hne době rozpohybovaly a přidaly se k ostatním poskakujícím na parket.

Jejich taneční výkony byly vskutku divoké a to v pravém slova smyslu. To znamenalo,že je rychle unavily a ony se musely u baru trochu osvěžit dalším vínem.

Než ho vypily kapela dohrála. Zdálo by se, že je to bude mrzet, ale když zpozorovaly všechny členy kapely jak se blíží k baru hned jim nálada stoupla.

„Ahoj Ivanko!“ řekl strejda a pohladil neteř po vlasech. Romana zatím někam zmizela, ale hned jak se Ivana otočila zahlédla jí jak koketuje s nějakým neznámým klukem.

Strejda nenechal Ivanu nic říct a hned jí podával další zelenou. „Od strýčka se to tak nebere a taky se mu neodmlouvá.“ Pronesl nesmlouvavě.

Vlastně by stejně neodporovala, zvlášť když tam s nimi stál i Honza! Se všemi si přiťukla a všem byla strýčkem představena. Nikdo z kapely ji neznal, jediný Honza pronesl, že se už znají a spiklenecky na ni mrkl. Připadala si jako v sedmém nebi.

Její štěstí však netrvalo dlouho, protože za chvíli všichni nikam zmizeli a ona tam zůstala sama, jen s další skleničkou vína, která tam zbyla po strejdovi. Vzala ji tedy do ruky a vydala se hledat Romču. Nikde ji však neviděla. Alkohol se na začínal projevovat. Ruce ji brněly a nohy měla strašně těžké. Navíc po pohledu na hodinky zjistila, že je půl jedné. To znamenalo, že za půl hodiny už musí spořádaně lež doma v posteli.

Začínala propadat panice. Bez Romany nemůže odejít, ale přijít pozdě taky nepřicházelo úvahu. Naštěstí přišla záchrana! Objevila se u ní naprosto opilá Romana v náruči kluka, se kterým předtím flirtovala.

„Nezlob se, ale já tu ještě zůstanu.“ Vykoktala ze sebe a raději rychle před přednáškou, která by od Ivany následovala, zmizela někdy na podiu.

„Já nechci jít domů sama!“ řekla si pro sebe a naštvaně vypila poslední kapku vína, co zbyla ve skleničce. Vydala se skleničku odnést zpátky na bar.

„Ty jsi ještě tady.“ Zkonstatoval strýček, když ji uviděl pokládat skleničku na bar.

Ivana mu vysvětlila, že Romča si tu našla nějakého kluka a ona teď musí jít domů sama.

„To nepřipadá úvahu. Pojď sem,“ řekl a ukázal na Honzu „říkal jsi, že se znáte, viď? Tak prosím tě doveď mojí neteř domů.“

Honza souhlasil a pokynul jí, aby vyrazili. Ještě se rychle rozloučila se strýčkem a přijala Honzovo nabízené rámě.

„Neotravuju tě?“ zeptala se hned jak odešly z hlučného kulturáku.

„Vůbec ne, rád tě doprovodím!“

„No, on ti to strejda spíš vysloveně nakázal. Nerada bych ti byla na obtíž…“

„Ty jsi, ale trdlo. Kdybych nechtěl, tak s tebou nejdu a už toho nech!“

To Ivanu vysloveně potěšilo, věděla, že on to nemyslí, tak jako ona, ale dělalo jí to dobře.

„A jak se vůbec teď máš? Dlouho jsem tě neviděla…“ samozřejmě to znělo hloupě, ale musela něco říct, aby řeč nestála.

„Všechno je stejný. Hodně zkoušíme s kapelou, taky v práci je to velká makačka. Prostě mám hrozně málo času a moc co dělat.“

Kdyby neměla v hlavě ty vína a všechno to ostatní, tak by teď asi jen mlčela a v duhu by si řekla, že to rozhodně není její problém. Teď ale měla povolené zábrany.

„Tak to ti závidím. Já se hrozně často nudím. Vím, že bych měla dělat něco jinýho. Ale ono to není tak snadný, když není s kým…“

Soucitně se na ni podíval: „Ale prosím tě, musíš mít co dělat. A nesmíš se tak litovat. Co bych měl říkat já? Ani ne před týdnem mě nechala holka. Byl jsem z toho dost hotovej, ale co můžu dělat…“

Netušil jak moc se teď Ivanina dušička zaradovala, ale musela se snažit, aby to na ni nepoznal. „To mě moc mrzí. Třeba se k sobě ještě vrátíte…“

„To těžko, ale nechce se mi o tom teď mluvit.“

„Chápu, ale nic si z toho nedělej. Ty jsi hrozně hodnej a milej kluk!“

„To mě ještě neznáš! Jsem hrozná svině!“

„Ale prosím tě. Vždyť tě docela znám a takovej rozhodně nejsi… No, tak já už jsem doma.“

Otevřel jí dveře, které je vpustily do paneláku, ve kterém Ivana bydlela.

Ještě chvíli tam stáli Romana ho objala: „Děkuju za všechno.“

Možná tomu nebudete věřit, ale v tom objetí nebyla žádná snaha o to, aby ho sbalila nebo něco podobného. Prostě mu byla za všechno hrozně moc vděčná.

On objetí opětoval a když se od něj vzdalovala chytil ji za ruku a přitiskl své rty na ty její. Toužil ji líbat, ale Ivančina nezkušenost mu v tom bránila. Držela rty pevně u sebe a nedala mu tím šanci o nic bližšího. Nevěděla, že dělá něco špatně. Naopak byla strašně šťastná, že ji políbil! Rozloučili se a ona už začala pomalu stoupat po schodech.

„Honzo!“ zavolala na něj ještě než úplně zmizel. Vystrčil ještě hlavu z domovních dveří a zeptal se, co se děje.

To ona však nevěděla. Netušila, proč ho zavolala zpět. Snad ještě nechtěla, aby tenhle večer skončil, ale teď nevěděla, co má říct.

„Nechtěla jsem být trapná…“ ještě než to dořekla, tak jí bylo naprosto jasné, že jestli nebyla trapná předtím, tak teď určitě!

On se však jen shovívavě usmál a jistě si pomyslel, že asi dnes večer trochu přebrala.

„Nebyla jsi.“ Pak už opravdu odešel.

Ivana už za chvíli ležela v posteli a i přesto, že se s ní pokoj trochu točil, nemohlo jí to zabránit v tom, aby stále si v myšlenkách stále dokola přehrála ten polibek, který býval mohl být mnohem delší a významnější a třeba by i býval znamenal začátek jejich vztahu. Jenže jak jsem už řekla, to ona ještě tehdy netušila…

 

---