Etnobotanická expedice II.

Etnobotanická expedice II

Den 2

Včerejší večer jsem strávil v seznamovací společnosti s Němcem Wernerem a Holanďanem se směšným jménem Heute. Při podávání ruky s Heutem jsem chtěl zavtipkovat na účet Robinsonova přítele Pátka, ale odpustil jsem si to. Jistě bych nebyl první.

Taky ke komu jinému z naší skupiny jsem se měl přilepit? Nastal dobrý důvod stmelovat Evropskou Unii popíjením přechlazeného mexického piva. Nicméně, musím uznat, že na terase hotelu humiditně upatlané horkým tropickým soumrakem, ten nápoj fakt potěšil.

Werner je Němec. Povoláním zubař z Brém. Ve svých čtyřiceti se z bezdětného manželství vyvinil rozvodem.Již pátý rok hledá vztah. Je to uhlazený brejličkář v drahém tričku a šortkách od Lacoste.

„Pětadvacet let se hrbím u zubařskýho křesla. Páteř mám v hajzlu. Po večerech, ty vole, lehávám na tvrdý žíněnce, abych se ráno vůbec postavil na nohy a mohl lidem vrtat huby!“

„Tak, co to plácáš za nesmysly vo tom, že jsem ‘za vodou’ ?“ explodoval

 s nevolí v hlase více předstíranou než skutečnou.

            „ A ještě ke všemu se mi začínají třást ruce, vid?“  spiklenecky mrknul na Heuteho. Ten se usmál a zakroutil očima, aby dal na srozuměnou, že tremor není tak hrozný. Současně trochu nervozně poposednul v ratanovém křesle. Pečlivě urovnal faldy na bílých plátěných kalhotách a popotáhl v pase bezrukávové černé tričko s nápisem: „Shit Happens“. Podle mého názoru, na tuto příležitost, je to extravagance poněkud nepřiměřená.

            Heute o sobě vyprávěl, že je kreativec pracující pro nadnárodní reklamní agenturu v pozici Art Director. Zřejmě je sám oběti povolání, coby prefabrikovaný metrosexuál z reklamních šotů.

            „Ale teď vážně!“ začal nad další rundou piva přednášku pan doktor.

            „Když jsem poprvé přečetl ,The Yage Letter’ od Burroughse, začal jsem snít o tom, že bych se měl vydat do Peru a putovat podle kolumbijské řeky Rio Putamayo. Burroughs o tom místě píše jako o ‘ Svatém Grálu psychotropních látek’.“

            „Víte, že se Yage taky někdy říká ‘raketové palivo’?“ vskočil doktorovi do řeči Heute, zjevně potěšen svou duchapřítomnou replikou.

            „Ano, je to tak.“ uzemnil ho Werner s profesorskou káravostí a vervně se zhostil dalšího slova.

            Hodil se do postavení nadupaného mentora a poučil nás: „Jedná se o rostlinu s botanickým názvem Banisteriopsis caapi, kterou místní domorodci vzletně nazývají nektar amazonského kraje, víno duše, svatý nápoj šamanů, nebo absolutní jed a taky zázračný lék.“

            Doktorova přednáška se pomalu stávala nesnesitelnou, jak hodinový díl japonského televizního seriálu o pavoucích.

            Nicméně mi bylo jasné, kdo v tomto duetu orgiastických drahoušíčístek, hraje prim.

X X X

            Dnešní ranní sprcha mě probrala vcelku úspěšně. Žaludek mám sice krapet na vodě. Není divu - po šesti Coronách. V hlavě mi kromě lehce vzdálené bolesti buší desítky otazníků, jak to všechno dopadne. Čtyři z deseti účastníků se nám už vybarvili.

Nikdy předtím bych nepomyslel, že ve skupině deseti lidí, může být vzorek celé lidské společnosti.

            Chvílemi se přistihuji, že lituji, proč jsem do expedice vůbec šel.

„Ach jo! Kdybych to byl býval věděl, tak bych býval…“ jen tak pro sebe si lamentuji ve stylu knoflíkovského válčení.

Pokračování…