Tichá pošta

Tak jsem zase neměla chvíli co dělat a jak je mým zvykem, začnu dlouze přemýšlet úplně o všem možném. Vidím na stole před sebou tužku a hned mě napadá, že bych mohla napsat dopis tetě do ciziny, z toho vyvodím krásnou dovolenou u moře, vzpomenu si , že budu muset zase do školy a pak se usmívám nad radostnými zážitky v posledních dnech před prázdninami...

To totiž vždycky hrajeme dětinské hry jako bychom byli ve školce a neměli žádné starosti. Jedním z nápadů našeho učitele byla tichá pošta. Vlastně jsem nejdřív ani nevěděla co to je. Ne, že bych to nikdy nehrála, ale už jsem to natolik zapomněla, že jsem se nemohla dobu zorientovat. Začínal třídní kašpárek, takže se dala očekávat opravdu inteligentní věta, která byla slyšet až na druhém konci třídy. Zněla: Kohout kykyryký, koza meeé, kráva bůůůů. Velice inteligentní věta. I přesto, že ji slyšela celá třída, hráli jsme férově a dělali jakože nevíme co bylo na začátku.Postupně jsme to však také zapomínali a když přes 26 lidí došla tato věta k poslednímu, zněla:Kornout má velké uši...Jistě si říkáte, jak z té první věty mohla vzniknout ta druhá. Je to jednoduché. První větu slyšeli asi dva lidé. Ten třetí k ní něco přidal, čtvrtý ubral, pátý nerozuměl, šestý obměnil....atd. To mě přivedlo na myšlenku, že to vlastně není nic zvláštního. Vždyť i v reálném světě je to běžná záležitost. Každý chce být důležitý s tím, co ví a řekne to někomu jinému. A aby to bylo zajímavější a on sklidil větší obdiv, něco si podle svého přidá a ubere. Nakonec tak první, kdo do světa zprávu dal, se od kamaráda, ke kterému to za pár dní stačilo třeba jen přes deset lidí dojít , doslechne úplně něco jiného. Někdy je to úsměvná záležitost, ale jindy vznikají nepříjemné drby, pomluvy, nepříjemnosti, které si jeden vychutnává, ale druhý trpí.....