Kult vyvolených1/3

  Shromáždily se pod jasnou noční oblohou. Ve vzduchu byla cítit dešťová vláha a dlouhá stébla trav na lučavách se ohýbala pod jemnými doteky větru. Brzy přijde bouře a s ní i On...

  Jistá žena, jediná v sytě rudém rouchu s bohatě zdobeným zlatým pásem, dlouhými, stříbrnými vlasy, ostře řezanou tváří a zelenýma očima, přistoupila blíže  k oltáři. Silueta další mladé dívky se oddělila z temnoty svatyně a postavila naň dvě svíce, červenou, symbolizující Jeho a zelenou ztělesňující Ji. Mezi ně dala ještě vázu s natrhanými květinami z lučin.

  Žena v rudém hábitu zapálila svíce a kadidelnici, která spočívala vprostřed oltáře. Pak poklekla a do misky něco vložila. Pak její rty začaly odříkávat krátkou modlitbu:

Paní Měsíce, neklidného moře a zelené Země,

Pane slunce a divoké zvěře,

Přijměte tuto oběť, kterou zde přináším k Vaší slávě.

Dejte mi moudrost, abych spatřila Vaši přítomnost v celé přírodě,

Ó Vy Velicí!

  Jakmile odříkala modlitbu, sedla si na zem a spolu s ní i ostatní kněžky. Vztáhla paže k obloze a hlavu zvrátila dozadu. Zpočátku lehký vánek sílil, až se z něj stal mocný vichr. Plamen svíčky zhasl a kolem se setmělo.

  Tohle bylo i na Eframa moc. Už už se zvedal, když tu náhle oblohu rozčísl narudlý záblesk. Škubl sebou a vylétl z křoví, jako by ho bodla včela. Neviděl ani na krok a krom skučení větru a burácení hromu slyšel zběsilý tlukot svého srdce a zrychlený dech. Jak se teď dostane domů? Jestli ho spatří posluhovačky Těch Bezejmenných, je s ním ámen. Zabijí ho a jeho maso a krev použijí na své hrůzné obřady a obětování. Při té myšlence se otřásl.

  Znovu se zablesklo. Našel v sobě odvahu otočit se k místu rituálu. Neviděl však nic, což ho ještě více znepokojilo. Kam tak najednou všechny zmizely? Přeci se nepropadly do země! Jen co to domyslel, měl pocit, že za ním kdosi stojí. Otočil se a přesně v tom okamžiku se zablesklo. Světlo padlo přímo na tvář ženy s ostře řezanou tváří a bílými vlasy, splývajícími do pasu jako kaskáda. Poděšeně vykřikl a zakryl si obličej. Pryč! Jen pryč! A to co nejrychleji... Křičel mu v hlavě slabý hlásek.

  Otočil se, ale hned při dalším kroku, ještě oslepen bleskem, zakopl a rozplácl se na zemi jak dlouhý, tak široký. Poslední, co ještě vnímal, než se mu zatmělo před očima, byly štíhlé nohy obuté do vysokých, kožených bot...

  Selena se slastně protáhla a vyskočila z postele. Ne, dnes jí náladu nezkazí nic, ani ti tři neustále nakvašení bručouni... Pomyslela si a začala smýčit sednici a docela nahlas si přitom prozpěvovala. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Shora se ozvalo chraplavým, hrubým hlasem: ,,Co tam krákoráš, vráno?! Přestaň sic ti vyškubu pačesy!"

  Selena vzhlédla ke dřevěnému stropu chalupy a rozhodla se, že je nejvyšší čas nakrmit husy a slepice. Vyběhla ven, v zelené potrhané vestičce a bílé ušmudlané blůzce a rozhazovala zrní plnými hrstmi na všechny strany. Pak odložila ošatku a rozběhla se, bosá, přes trnitou stráň na kopec, odkud byl nádherný výhled na celou vesnici. Zadívala se na slunce, kterak září na modravé sluneční obloze a krásně se usmála. Cítila, jak do ní proudí energie a síla Slunce. Před očima jí vyvstanul obraz ušlechtilého, mladého muže urostlé postavy, s dlouhými, kučeravými vlasy a vlídným úsměvem a kynul jí, ať jde blíž. V rukou držel hrozen vína s kapkami rosy, v druhé svíral napřažené kopí. Ale Selena se ho nebála. Věděla, že jí neublíží. Nikdy...

  ,,Sejlíno! Ty kůže líná! Mazej uvařit, sic tě zlískám!"

  Povzdechla si. Harmonie byla ta tam. Ale přesto vesele seběhla stráň, jako by ani nevnímala ty trnité ostny zabodávající se do jemné kůže jejích chodidel.

  ,,Kdes zas byla? Jestli tě eště jednou nachytám, jak někde lelkuješ nebo poleháváš, tak..."

  Žena se výhružně napřáhla, ale Selena se tentokrát nepřikrčila strachem před ránou. Naopak, stála tam, hrdě, hlavičku na útlém krčku zdviženou a v očích se jí blýskalo. Macecha zaváhala. Nakonec se spokojila s tím, že popadla dívku za rukáv, smýkla s ní do malinké komůrky pod schody a za sakrování a nadávek ji tam zamkla. Selena náhle cítila, jak z ní ten pocit pomalu vyprchává, až nezbylo nic... pouhá prázdnota. Sklonila hlavu, přitáhla kolena k bradě a snažila se myslet na zítřek, kdy se s Ním opět shledá...

  Efram otevřel oči. Hleděl teď na nízký, hrubě otesaný strop jakési jeskyně, jejíž nevelké prostory osvětlovalo pár svící a lampiček, rozestavených na malých, nahoře do plocha obroušených. Snažil se vstát, ale hlava mu třeštila a pravá noha....

  Ohmatal si holeň a sykl bolestí. Nohu měl pořádně nateklou, což cítil i přes obvazy. Podél měl dva klacíky, připevněné pryskyřicí. Podařilo se mu posadit se a lépe si tak prohlédnout celou jeskyni. Jak tak klouzal pohledem po holých stěnách, zdobených jen ornamenty a cizími symboly, jeho zrak padl do tmavého kouta jeskyně. Bylo tam cosi jako balvan, stojící na dvou menších. Zaostřil lépe. Pomalu rozpoznával obrysy dvou svícnů a rozteklého vosku, vázy, která byla nyní prázdná a kadidelnice, před níž stála miska...

  Ten obraz se mu vpálil hluboko do mysli a hlavou blesklo jediné: Oběť!

  Venku se již šeřilo, když tu náhle vrzly těžké dveře od chalupy a dovnitř vstoupila vysoká postava v dlouhém plášti s kápí. Rychle, hbitě a tiše se pohybovala po místnosti a vypadalo to, že cosi hledá. Ozvalo se suché lupnutí. Postava se rychle skryla do stínu pod schody. Ticho. Po chvíli se pohnula a vzápětí strnula. Otočila se a jedním pohybem ruky otevřela zámek od komůrky pod schody. Sehnula se a vzápětí vytáhla drobné spící děvčátko. Zrovna v tu chvíli se ozvalo vrznutí. Po schodech scházela tlustá žena s rozcuchanými vlasy a lampou v ruce. Zpočátku si ničeho nevšimla, ale pak koutkem oka zavadila o postavu, stojící kousek od ní. Hecate, jejíž jméno jí nepříslušelo a jen jej špinila svým chováním, otevřela ústa a strnula, neschopna pohybu, neschopna výkřiku. Jen hleděla vytřeštěnýma očima na postavu, kterak drží v náručí malou dívenku. Postava se pohnula a shodila kápi. Hecate nyní hleděla do tváře ženy s dlouhými stříbrnými vlasy a zelenýma očima. Ta po té prošla dveřmi, jenž se za ní s prásknutím zavřely. Ozvalo se zaburácení hromu a než zhaslo světlo, způsobené dalším zábleskem, ležela Hecate na dřevěné podlaze...

  Efram se již vzdal marných pokusů dostat se z jeskyně, s nohou by se těžko někam dobelhal, navíc to příšerně bolelo. Pojistili si ho dobře... Ale s tím, že by měl být obětován, se nehodlal smířit. Náhle zpozorněl. Venku zaslechl kroky a hlasy. Byla tma, ale jeho ostrý zrak přeci jen postřehl dvě postavy. Jedna z nich něco nesla. V tu chvíli se otočila a Efram opět pohlédl do tváře té ženě v rudém rouchu. V náručí držela malou holčičku v potrhaném oblečení, mohla být tak o tři roky mladší než on sám.

  Tělem mu projel záchvěv vzteku a následné uvědomění si své bezmoci ho srazilo psychicky na kolena. Do očí málem vhrkly slzy. Je možné, aby ty ženy.... ty.. kněžky Těch Bezejmenných, byly opravdu tak bestiální a krvelačné? Myšlenky mu přerušil zvuk tichých kroků, které směřovaly do jeskyně-k němu. Zhluboka se nadechl a rozhodl se, že se nedá zdolat tak snadno.

  Přítmí jeskyně se prosvětlilo a vzápětí se od okolních stínů oddělila postava mladé, vyšší dívky s nakrátko ostříhanými vlasy, která se na vyděšeného mladíka mile usmála...