Viva Espaňa

Po hltu červeného se mě to mé hloupé křeslo tak nějak abych tak řekl, zřeklo, už mě nemá rádo, studeně a kovově chladí mě na čele, jako by říkalo, to už pro dnešní večer stačilo. Ale noc je ještě mladá, než ten blbej měsíc dohlodá temnoty ke svému zániku, koberec, co jsem ho nedávno málem k čertu zastavárníku dal, nasává tu krev z jižních kopců španělských měst a roubík na mých citech poněkud uvadl, to je hloupé, jak jsou ty kusy nábytku na slovo skoupé, pod litrem tekutého ráje otvírají se snad i ty stáje, kde tajných ořů je nekonečno stále a zavezou mě ke skále a budu-li ještě chtít, můžu si na mořském dně pěkně hnít, jo Espaňa to je dále, pod křeslem myslím si a v tom rozbitém zrcadle trochu své zkroušené si vidím tváře. Opilec domova v sebeironické baladě se jako hrdina naparuje, něž se probudí, jako syn mocného krále se po španělské zemi uvidí.

---