Holčičí a hlavně ženský citový život, jak jej známe z knížek, patří více méně do oblasti mýtů a zoufalých klučičích přání.

Karča

„Ne!“

„Díky za další posílení mýho sebevědomí.“ Otáčím se na druhou stranu naší společné postele.

„Přesně tohle jsem od holky jako jsi ty, potřeboval ze všeho nejvíc.“ Nepokouším se skrýt na povrch bezcitný sarkasmus, tonoucí v lepivé beznaději. Ležím napůl na boku, napůl na břiše, zády k ní a ruku v klíně. Ticho. Cítí, že to přehnala. I když to není zdaleka poprvé, co mne odmítla.

„Víš, nezlob se, jsi vážně skvělej kluk…“ Hlas má stejně zvonivý, jako tehdy, když k nám poprvé přišla do třídy. Již ten hlas sám o sobě mě dokáže vzrušit.

Mnou vyřčené „Ale?“ nepřítomně zní do visícího ticha pokoje. Předběhl jsem jí o hlásku. Jednu jedinou hlásku, na které záleželo tenkrát, před pěti, šesti léty. Teď už je pozdě.

„Ale, já bych se prostě s tebou nemohla to.., no, vyspat.“ U holky s chováním feny mě nejvíc ze všeho dostává na kolena, když hledá pro tak pro ní obvyklou činnost vhodná slova, při kterých by se nechvěla stydlivostí. Vnímám jen ten její hlas. Za ta léta co se známe, zhrubl, a klesl o tóninu níž. Zřejmě jeden z druhotných následků prodělaného potratu, kterým si způsobila částečnou neplodnost.

„Ale prostě jsi byl a vždycky budeš jen můj kamarád.“ Petřina slova mne míjejí. Ve své ztopořené nadrženosti je v tu chvíli nevnímám.

Dá se zvyknout i na ty nejhorší ústrky a ponížení. A když jsme u toho, pokud člověčí tělo prostě chce a potřebuje, vystříkáte i při pohledu na svojí lásku, kterou právě rajtuje jiný chlap, stejně jako mívají holky i po brutálním znásilnění orgasmus. A navíc zpravidla až neobvykle silný.

Pak následuje přednáška, proč by se mnou nemohla. Je nasáklá útrpností a alibizmem:

„Víš, já … něco v tobě je, co mě odpuzuje. Ani né tak fyzicky. Já nevím jak to říct, prostě s tebou bych nikdy nemohla. Promiň mi to, ale fakt ne.“ Vodopád jejích slov zaplavuje místnost. Nekončící řetězec trapných výmluv, o které stojím ze všeho nejméně. Holka, která do nejniternější hloubi svého těla nechá natvrdo nastříkat snad všechny, kdo si o to řeknou, se mě prostě štítí. Ostatně není jediná, a já si za ty desítky svých neúspěšných pokusů u druhého pohlaví už zvykl na nezvyknutelné.

Skončili jsme oba téměř současně. Ona stojí polonahá u okna, sama se svým svědomím, které právě sama pro sebe obhájila. Otočena zády ke mně, si podvědomým pohybem dlaně uvolňuje až příliš zařízlé seprané kalhotky. Vytahuji ruce zpod peřiny a rozmachem házím do koše v rohu skrz naskrz promáčený kapesník. Nedohodím, a tak těžce pleskne o studenou, ošoupanou podlahu. Ticho.

Dlouhá chvíle oboustranného mlčení.

„Dobrou noc.“ Otáčím se ke zdi.

Petra bez povšimnutí překračuje kapesník nasáklý mojí umírající láskou a ulehá vedle mne.

 Vzpomínám, jak ve škole poprvé sama před celou třídou stála na stupínku, coby nová žákyně. V dlouhém, háčkovaném bílém svetru s modrošedými pruhy, svýma pomněnkovýma očima pozorovala tkaničky svých přezůvek. Její sotva rašící ňadra byla první, které moje ruka čerstvého sedmáka sevřela v dlani o přestávce potom, co jsme spolu s ní dalších pár holek zahnali do kouta a ve vzniklé vřavě zcela nepokrytě osahávali. Né, že by se to holkám zas tak nelíbilo. Miloval jsem jí, ale nevěděl jsem, jak jí to jen říct. A kdo tenkrát věděl?

V prváku střední školy jsem jí potkal na zastávce. Nebyla sama, což u dívek bývá obvyklé. Její kluk se od ní dožadoval stále dalších polibků, a ona se k němu se smíchem rozpustilé, ale poslušné holčiny stále znovu a znovu vracela. Byl to tentýž kluk, kterému o tři roky později nechala usmrtit ve svém lůnu jejich společné dítě. Prý že by si miminko nemohli dovolit. Utekl od ní k děvčeti, která mu porodila tři zdravé děti.  Petra si ve své nevázanosti a volnosti myslela, že si užívá života. Ve skutečnosti se však jen v životě plácala. Klopýtala přes útrpné nabídky zoufalců jako jsem já, od rychlovky k rychlovce, (měla to ostatně ve jménu) od nikud nikam.  Jako její otec, který je opustil už když se narodila. Byla jediné dítě své matky.

Vstáváme za rozbřesku.  Jen tak v tričku stojím tentokrát já u okna a navzdory ranní erekci si dlouze protahuju svoje ztuhlé šlachovité tělo. Je mi fuk, jestli se Petra dívá, nebo ne. Nasoukávám se jen tak navostro do ošoupaných černých jeansů, (přece se nebudu pařit ve slipech), které již dlouho volají roztouženě po valchování v pračce.  Dopínám u nich zip, (opatrně, abych si do něj neskřípl kůži na citlivých místech) popadnu batoh, letmo nakopnu sešmajdané boty od vietkongů (top značka všech studujících, kteří nedostávají ani kapesné) a vykračuju ven do probouzejícího se jitra. Karča na mě určitě už čeká. Dnes ráno jí budu mít jen sám pro sebe.

Celý natěšený přicházím Karče v ústrety. Holka je pěkně rostlá. Postava, výška, prostě celkový rámec těla. Černé oči, černá hříva. Nesnáší, když se jí šahá na uši. Jinak povahou ženská se vším všudy, ale patřící do skupiny těch více snesitelných.  Ale na rozdíl od těch lidských samiček nevede ty hloupý ženský kecy.  Jo, nebudu čtenáře déle napínat, Karča je klisna. Vranka. A co u ní dělám? V posledních ročnících studia na vejšce bývá již trochu volnějc, a tak využívám těch několik málo pout a známostí z mého dětství, které se s rozpadem jezdeckých oddílů doposud nezpřetrhaly.

O vranících se říká, že mají černou povahu. Dotýkám se Karčy zkušenou rukou při ranním obřadu hřebelcování. Vychutnávám si ty chvíle, kdy jsem v maštali sám uprostřed stáda chroupajícího ranní dávku ovsa a sena.  Ranní slunce zalévá vše okolo svými paprsky. Za pár hodin bude jeho ohnivost sežehávat louky se stejnou nemilosrdností, jakým mne zevnitř spaluje moje touha po holce, která by mě oddaně a věrně milovala.

„Dej nohu.“ Karča poslušně přenese váhu a přešlápne. Její největší chybou je, že je, zvláště ve cvalu pomalá. Ale tak pružný, vysoký, přesto tak krásně houpavý a pravidelný, prostorný klus… to  je zážitek.  Nasedlávám si jí dřív, než se  přiřítí ten kompars neustále se hašteřících a namyšlených holek, co se motávají okolo koní. Mě tuhle přetřásaly ve svých vzkazech, co si navzájem píšou. Z toho, že si jich (navenek) nevšímám v šatně při převlékání, vydedukovaly jejich hlavičky, že jsem na chlapečky. K vánocům mi dokonce věnovaly pečlivě zabalenou brožurku „Dospívající dívka“ plnou užitečných rad. Kdyby si jí aspoň před tím samy přečetly. Ženský dovedou být horší, než hejno hladových slepic - klovou jedna do druhé.  Snažím se jich nevšímat. Sice ty mladičký puberťačky přehlížím, ale jednak mají převahu nejméně jedna ku deseti (jsem tu jediný kluk), a také dobře znám sílu a zákeřnost holčičích pomluv i ženské proradnosti. A navíc, mně tu nepatří ani ty vidle zapíchnutý v hnoji, a majetkoprávní vztahy dnes určují morálku, pravdu a s ní spojenou váhu slova více, než kdy nikdy. Dávno pryč jsou ty časy jezdeckých oddílů a vedoucích, kteří rázně vykázali takovéhle krasotinky tam, kam po právu patří.  

Doporučuju každému jedinci mužského pohlaví alespoň půl roku s ženami a dívkami sdílet jednu šatnu, aby se zavčas vyléčil z naivních a zcela zcestných představ o romantických princeznách toužících po květinách a zamilovaných psaníčkách.

Pche! I taková dvanáctka s prořízlou hubou zralou na facku, že by vzala druhou vo zeď, na vás neustále na všechny možné způsoby zkouší uplatňovat nadřízenost. Ty starší, sedmnáctky, dvacítky, tedy okruh potencionálních partnerek, sice nejsou taková přidrzlá třeštidla, ale jsou o to nebezpečnější, poněvadž již mají nasbírány zkušenosti.

A každý ústupek pro dobro věci společné, každá nezištná pomoc (natožpak slabšímu jedinci) byť v dobré víře, je vyložena jako projev slabosti toho kdo přikládá pomocnou ruku, a je náležitě využita pro vlastní posun ve stádní hierarchii směrem vzhůru.

Karča je exteriérově krásná klisna. Vranka černá jako uhel. Navíc má neobvykle pružný krok. Vyvádím si jí ven, ke zvětralé zídce porostlé netřesky a rozchodníky.  Raději se snažím nepřemýšlet. Nechci se točit v této chvíli v tom zběsilém víření sebezničujících myšlenek, třepotajících se v hlavě jako noční můry.  Myšlenek coby odrazů zoufalství nad tím, že všichni někoho mají, zatímco já jsem svými láskami skrze jejich pohrdání mnou, odsouzen stát vždy opodál, a dívat se, jak si ony i jimi vyvolení oni, užívají ruku v ruce, pohlaví v pohlaví, pospolu všech těch smyslových rozkoší, které jen mladé tělo nabízí pro sycení a rozvíjení vášní. Kol dokola mne kroužící, třepotající se netopýři neodbytnosti, která mi zezadu škodolibě našeptává:

„Je pozdě, už nebudeš mít více šanci, tahle byla poslední…“

Hlodající červi křečovitých myšlenek ponořených v neutuchající zoufalství. Hejno supů klovající do ještě se hýbající mršiny pod ranami prokletí padlého dráčka citů. Niterného dráčka nadraného láskou tryskající naplano z mého rozcitlivělého srdce. Lásky, která nikdy nenašla (a nebuďme naivní věční čekavci, kteří budou navždy v křeči neúprosně stárnoucích dlaní svírat dávno uschlé semenáčky svých planých nadějí) nejspíše nikdy nenajde protějšek, i když se tak úporně snažila, a bude snažit i nadále, zmatená rychlostí úprku okolního světa a sražená na kolena svými vlastními šlápanci vedle.

Všechny tyhle v ranním slunci neviditelné a přesto jsoucí, toliko nyní v Karčině černi se zrcadlící, okolo mne se stahující a míhající skutečnosti, se snažím v tuto chvíli nevnímat. Ne, pryč od té násosky mučivého splínu! Zhoubného trychtýře, z něhož nebývá bez cizí pomoci návratu. Alespoň pro nejbližší chvíle ho přestat vnímat.

Snadno se to přikáže, hůře provádí, a vydržet pro jeho všudypřítomnou vlezlou neodbytnost to prostě nejde. 

Nechávám se unášet na vlnách černi, jednu ruku v Karčině hřívě barvy leštěného mramoru náhrobku, v druhé žluté jablko – moji časnou snídani. Pohyb Karčina těla se přenáší na mé nohy, boky a kříž, na celé mé tělo. Podvoluji se velmi příjemnému kolébání, co mne nese svou pravidelností vstříc chvilkovému zapomnění.  Pohyb klisny pode mnou mi nahrazuje něžnou dotíravost blízkosti pozorného děvčete.

„Ťuky – ťuk,“ klepu jí rukou za strany na šíji. „Na, vem si.“

Karča dychtivě chňapná po nakousnutém jablku. Na ruce mi zůstávají doteky jejích vlhkých pysků a jazyka. Při nakousávání dalšího z jablek, cítím ze svých prstů vůni čerstvě rozžvýkaného ovsa.  Jablka však brzo došla, a já zjitřen známými pohyby, se narovnávám v sedle. Karča naklusává. Příjemné skokové sedlo umocňuje zážitky. Stáčím jí na louku a vprostřed kvítí a vonícího posečeného sena klušeme do kroužků, osmiček a čtyřlístků.  Pak ještě několik obratů, než jí zaskočím do cvalu. Frká, nerada osmičky, kdy si musí neustále přeskakovat ve cvalu hned na levou, a v zápětí na pravou nohu. Přechody, zacouvat a vzápětí nacválat. Jako v tanečních. Jenže tohle se s tím masokombinátem ponižujících hrůz, namyšleného pozlátka a všudypřítomné společenské falše nedá srovnat. Tady se oba dva vzájemně doplňujeme a vycházíme si vstříc ve svých přirozenostech a touhách. Ona mne nese svou oddaností v očekávání mého vedení, a já jsem prostoupen pružností jejich chodů umocňujících ladnost a krásu živoucího těla v pohybu. Ladnost, mne samotnému tolik scházející.

Spalující žár letního slunce nás zahání do chladivého stínu lesa. Karča mne nese klusem po strmé lesní stezce roklinou vzhůru. Stavím se ve třmenech, ruce opřené o natahující se krk. Prsty vpletené v rozčepýřené hřívě.  Pravidelný klus je co chvíli tu přerušován čvachtotem v podmáčených mechových polštářích, tu zas klopýtáním o kameny a kořání stromoví.

Čerstvá vzpomínka bělostí své nevinnosti vystupuje v příšeří temného lesního ticha nad jiné. Ladné křivky panenské Bářiny sestřenice, dívčiny v krajkované košilce, pod níž se rýsovaly dvě rašící koloušátka pevných ňader a bílé kalhotky svírající vysoko její spanilé boky, které se, když se shýbala, otočená ke mně zády, jí jemně zařezávaly do panenské broskvičky. Jsem se musel otočit ke zdi a předstírat, že si rovnám své věci (nikdy to nedělávám), aby její sestřenice Bára, pubertální přidrzlá užvaněná píča, pokoušející se tu každého komandovat, nepostřehla, jak moc mě vzrušila její sestřenka, kterou dnes poprvé sem přivedla. Nic netušící dívka se zprvu zdráhala, rozhlížela váhavě po ostatních, ale jakmile si všimla, že starší holky zcela přehlížejí mojí mužskou přítomnost, a klidně se převlékají – a navíc se zcela nepokrytě baví mezi sebou o typicky ženských záležitostech – tak se tiše podřídila.  Zatímco si jako jediná z přítomných děvčat pečlivě skládala své věci do úhledného komínku, pro který se shýbla (a mne tím přivodila další bezděčné tepavé zachvění) jsem se já kochal jejími pažemi, útlým pasem i nádhernou křivkou jejích boků. Stále nic netušící laňka se otočila a nechala můj zrak spočinout na svém poodhaleném břiše a plachých stehnech tisknoucích se způsobně k sobě. Než jsem jí však mohl pohlédnout do jejích očí, byla to právě ona, její sestřenice, kdo surově přetrhl jemné předivo ještě před tím, než se započalo odvíjet.

V tu chvíli jsem myslel, že Báru pověsím za hák do průvanu, a to za všech šest jejích pysků zároveň. Za neskutečného tlachání Báry, která se jala coby mazák poučovat svojí sestřenku nováčka, jsem si vztekle vytáhl slipy až k pasu. Bářina sestřenka se tiše začervenala, protože její oči zrovna rovněž bezděčně spočívaly pod mým břichem. Předváděl jsem se takto schválně. Ať má o čem po horkých nocích přemýšlet.  Pak zcela zdeptán holčičí řevnivostí a xichtěním jsem si natáhl přiléhavé černé džíny se stopy bělavých cákanců ovesné šlichty a vůbec práce ve stáji. V tu chvíli jsem litoval, že jí na podzim Karča, když Báru shodila, nerozkopala zadníma tu její nevymáchanou držtičku. A já jí ještě přispěchal coby naivní klučina obětavě na pomoc, jak bývá mým špatným zvykem.

Pobízím klisnu co odtušila mé zasněné zamyšlení a přešla z klusu do volnějšího kroku. Navíc rána větví do tváře, pospolu se vzpomínkou na Báru, mě položila  zády až na Karčin kříž. Bára toho dne přiblížila krásy jezdectví (které nemají s jízdou a chovem koní společného nic víc, než jen to, že se dějí) své sestřence tak, že se ta dívka již víc neukázala. A ptát se na ní její sestřenice by mi přineslo pravý opak, navíc korunovaný nakyslou šlehačkou jízlivého holčičího posměchu a pubertálních vtipů. Sbírám se ze záklonu již prošlých vzpomínek a snů. Padám zpět do sedla života. Z Karčiny černé hřívy stírám krůpěje rosy. Neznám ani jméno té dívky. Prostě nebyla příležitost. Nebo snad byla? Co už na tom záleží.

Proč musí vždycky vzpomínky dopadnout jak rána kladivem? Proč sny jsou jen pro to, aby trýznily svou neuskutečněností? Představa Bářiny sestřenky nemilosrdně roztříštěná ranou věčné nedosažitelnosti, se svými střepy vrývá do mého zjizveného srdce. I ten nejrychlejší kůň se musí jednou vrátit zpět, nechce-li ho jezdec uštvat svou pošetilostí někde v polích. Ani v nejzběsilejším trysku dolů ze stráně neunikne bláhový jezdec stínu svého neodvratného osudu, ženoucího se pod vířícími kopyty jeho splaveného koně. Stínu dotírajícího jak smečka hladových vlků.

 Je podzim. Byť mám devětatřicítku horečku, přesto se nechám ukecat na vyjížďku. Sice nechápu proč, jelikož Petra si se svojí kamarádkou od začátku vystačí zcela sama. S Karčou kráčíme za nimi. Já s chřipkou, navlečen pod těžkým vlněným svetrem ve dvou košilích a hafu triček, se snažím vypotit. Dámy samozřejmě probírají své vztahy a milostné životy, které hodnotí svými ryze ženskými měřítky. Začínám již dlouho nabírat dojmu, že si ženský nevybírají chlapy podle citu či krásy, nýbrž podle reklamy, což ostatně potvrzuje kupř. ten total degen Leonardo di Caprio, nejspíše zplozenec citového vzplanutí elfí trpaslice po obrně a mongoloidního kozla, co byl obsazen v hlavní roli v té mačkačce citů s názvem Titanic. Jen tak si lze rozumně vysvětlit, že zakrslej, nazrzlej, no zkrátka po všech stránkách odpudivej skřet se stane sexidolem většiny pubošek i postpubošek. A ty pak hledají jen to, co je „in“ dle reklamy, tedy krasavce, kterýma se ověšují celebritky v časáčcích a společensky úspěšné grácie v jejich okolí. Krasavce jako vystřižené z té štvoucí příšernosti zvoucí se Hříšný tanec.

Slečny dál švitoří, už určitě přetřásaly i mě. Petřina kamarádka po mě občas hodí pohledem. No, rozhodně se liší od toho, který mívám pro neznámé dívky já.  Je mi fakt docela blbě, a tak napůl usínám v sedle. Slečny si zatouží zaskákat. A tak v polospánku mě Karča přenese přes dva nevysoké křížky. Nejspíš zjistila, že spím, a tak mi při odrazu v posledních okamžicích vyhýbá proutěnku. Já se v té otočce stihnu sotva chytit jejího krku. Obě holky na mě zkoumavě koukají. Ten jejich pohled nezapomenu.

„Karčo!“ Okřiknu klisnu, srovnám, a naženu znovu na překážku. Na ženský musí být tvrdá ruka. (V těchto případech tedy spíš stisk nohou.)

„No vidíš, že to šlo.“ Zasyknu zrádkyni po doskoku. U Petřiny kamarádky jsem zdá se prohrál.  Přecváláme mlčky louku, a za lesíkem skáčeme spolu s ostatními další překážky. Po poslední stáčím ve cvalu Karču, a zastavím těsně vedle Petřiny kamarádky, bok po boku, tak jako se stavívá na lyžáku. Petra se chce postavit rovněž k nám. V tom se její strakatá kobyla natočí zadníma ke Karče, a za nenávistného zařičení mojí Karču nakope pár ranami do boku. Karča se mnou odlítne tak metr do strany.  I když své klisně  nechávám zahozenou otěž, je tak hloupoučká (nebo se spíš bojí?), že to Petřině kobyle nevrátí stejnou ranou. Jen tak tam pode mnou stojí a tiše zanaříká.

„Co to bylo?!“ Petřin vystrašený a překvapený hlas prořezává podzimní sychravě mlhavý den. „Jste celí?“ Ptá se, až neobvykle soucitně, když je znovu u nás. Mlčky pokrčím rameny. Před a za mým kotníkem, na Karčině břiše, vyvstávají několikeré otisky zadních podkov. Inu ženský. A to jsou obě kobyly čerstvě zabřezlé a čekají hříbata. Přesto jedna druhou nesnáší natolik, že jí klíďo nakope v rámci vyřizování si účtů své samičí nenávisti vší silou do břicha.

V maštali po návratu si obě holky prohlíží rány na Karčině břiše a boku. Mají strach. Co kdyby Karča přišla o hříbě? Znovu příhodu přetřásají u kafe. Na mne opět zapomněly s čajem, a tak jako přebytečný a nepotřebný odcházím zapít další dávku acylpirinu studenou vodou z Karčiny napáječky.