úsvit

okružíz routyvypletádo léta vtékám nektar jednomu mužiodpovím mně ženě sundal okovya osvobodil pouty.

lití slov

olovo v slovech - ráno hlasujaro mě budí - nutí bez úspěchu za duši tabulu rasuje síla v kostecha vítr zpívá vlkům o hojnostistařena hloupá sbírá to co nemápodzemní krajinoproč zalykám se vzduchemkdyž kolem v temných kruzích tančí vodaproč roztál únor. chtěla jsem se poddat. dneska jsem černá a vylévám se z břehův sklepeních zeměněkdo s flétnou slídípo cestě ve mnězpět do světa lidíproč jsi mě hledal. pročs' mě písní budil.

východ

v peří se ztratívrásky vraníolovo stekléza šíji
po tratích
pražce promíjí
a zvoní v pekleke klekání

poháry

modrá louč zhasnelouh teče ze džbánu do vybroušených kostí
je k ránuvyprahlé prázdné prašné
vášeň mezimostí

V peri hled! aneb Sbirka na zachranu zirafatek

Vazeni a mili p. t. pismaci.
Videli jste uz nekdy zirafe.

vyprávění o trojité beznaději

prospala jsem několik týdnůučím se znovu chodit
těžko se zuby zanoří do srnčího masa které by sebou ještě chvíli potom poškubávalokdyž mi podkovy zvoní o kamenyo kořeny jenom tupá rána
a ve skoku mě strhnou k zemi
opila jsem se vodou z černé loužea dlažba mi obrostla tlapy

přední, zadní

jak je v vzpěnkách touha skrytá
jen sepřáním chvěje bok
tíže vbitá do kopyta
svázala mi hlínou skok

vyprávění o prvním zastavení

jsem Róza - vlčicemám tesáky a čenicha postel co se za bezvětrných úplňků otáčí k severutrochu jsem se zatoulalakdyž pelest ukázala špatným směremopřely se mi cizí oči do zadi dlaně
jsem Róza a mám čtyři tlapykdyž se stříbrné vlasy spasitele prodírají lesemcizí štěňata mi chňapou po bocích
našla jsem smečkuz větví a starých kravských kostírozdrtila jsem co jsem mělapočkala si na měsíční nevidomostmočí a krví a slinou jsem dala sílu svalůmpevnost kostemkostel pevností vesnicije krutá matka vlčákůdnes hladem v mrazu pošlo první štěně
a třikrát jsem se ptalazadávila ovci a dovlekla ji pod kořeny oltářecos' mi to matko dala za požehnáníjak hladovému studnuvlku pod kůží rodinu ideálních psů

vyprávění po mechu

zatoulaná divoženka hrála na flétnučert vzal rytmusa ji ani nenapadlo si pro něj dojítnabosoobcházela jsem kořenyjen o jeden jsem zakoplaměl oči jako já
dávno ze mě vesnice opadala
víla hrála o tři krokynazpětkolikrát se otočíštolik ti přibude vráseka když se neotočíšpočkají až se obrátí cesty
flétna mě chránila před vlkema víla sešla z cesty

vyprávění po cestě

dorotka vyspávásedm dnů od sazíoka neotevřela
Marjánku holku nešťastnoutak tu už pochovalinebylo peněz na plačkymlčelo ránosteklo po špičkácha pryč
na polích dozráloa uvozhřenci nosí o polednách bědy
občas se další kámen i trefíco ze mě Marjánka odešlaje ve vesnici hukot bez medu

že jsme se

Chtěla bych procházet se v deštia potkat. Koho. Básníka. (.

Dobývání

nesetmím do svítání
spánek dnes není k mání
proklouznunad ránem
poostří meče

Prší

bez ohledu na reputaci
na jemnou práci
schovám drápky
v absenci tajné bílé krajky

Kosa dne

na Tebe čekat spoustu dní
ani by nebolelo
nejsme si ti dva osudní
nejsme si ani osudné

Unor, kolem 7. - 14.

Zdravim.
Dnes jsem se dozvedela, kdy se dostanu do CR, bohuzel to bude az v unoru, ale na druhou stranu mi termin poskytuje dostatek casuk naplanovani neceho ke spachani. Pokud by mel nekdo chut se pridat, budu moc rada.
Pravdepodobne se objevim 7.

XXVIII.

. až já se rozjařímmařinku do copuzahrádku okopurozmarýn v záňadřímodříny u plotu gavottu panna - dřínaž já se rozmařím.

Absolut poetry

Zlomu vozím kamení kJanu, jenž je kameník. Všude kolem je štěrku. Zašlápla jsem ještěrku. čistím drážku po drážce,mám ještěrku v podrážce.

Uspávanka pro Madlenku

Tma víčka zavírá velkým i dětem,sny, co se nezdají, z polštáře smetem. Můry, co nespavost denně je trápí,schovají lebky pod červenou kápí. Sny, které vrátí sese světlem ranním,z čela je nesetřeš, vždyť jsou až za ním.

Rozedněla

těžko se smířím
s tím, že co bylo, mi vzpění
že netopýři
snesou klidně denní snění

XXVI.

váhají váhytíží - snímrozepře těžká právě s nímdnes potkala bych raděj Hádaprotože příliš dobře vímže druhé pírko nevyhádám

XXIII.

do pěny skelné láhev, vyprázdnit někdy je pnutípříliš ostnatévnitřnosti rvu ti že prohrávám patemjen chtít žel, ne

XXII.

zornice rozšířené strachem utloukámje rám je dřevěný a hlídá černé ovce bouře se ženetemné ozvěny když očekávám lovce

XX.

zapálím výhrůžně cigaretuotupěle mě bodá ryju sipod kůži černou vpletuzespodu stejná vodakočičímhřbetem drhnu stropynekřičím už se nechci topitnemusím

XVII

(meč v oko - souboj bez soků)tři roky vosku ve skleniciob rok si sypu do krokuvčerejší oběd večeřímhříběti s-pící pravou plícidávno se v cestách ztratil Řím

Ještě se červenám, ještě se bělám

ta krajka uvnitř - dávno ztracená
ta na podvazcích zešedla už praním
nevěsta bez věna
a občas ještě bílá

XI.

už nemám vůlinemám síluani se stulitněkde v rohuuž do zrcadlanedohlédnuneohlížím sekvůli lednuže říci: "milu. "kytka zvadlaidruhou nohu svěřím římse

VIII.

je řeka plnážeaž moře k okrajiza vlnou vlnahoře nové roztajíje zpráva levavpředu čekám na příštíněkdy se vléváco se o mě roztříští

VII.

někdy to tolik, tolik bolíaž hledám lovce a chci prosit, ať mě skolía vlastně nevím, proč se cítím jako laňa někdy jako vlk, co hlad mu nedovolíolíznout dlaň

V.

právě jsem dohlédla za včerejšekslovy mě z ulity vysypalina sáhy závity dnes se měřívěneček uvitýz pampelišekměl by a stejně mě neupálíchlebíček trnitý povečeřím

IV.

že zavírám se do tepùa vlastní tma mì ukonejšíjdu nìkdy nocí poslepusvou tmu znám lépe, nez tu vnìjší

do třetice

jdi spát, maláhladina kolíbá, znáš toplav se nadechnoutpod nipo dnipod něpo dnějá vím, hraju siale dejchám to takyi když to pálíty taky víš, v tom oceánutěžko se plavesladko vodnímslepíme párrozbitých sluncíjsou z nepálený hlínya třeba ten oceánvyschne jednoudvakrátdo třetice všeho dobrýhoa ryby leknouto se asi nedá nic dělatale ta sůl tam vlastně taky zůstanejen neředěná vodoubudou z nás slanečcimrtvý rybymrtví slanečcitaky dobrýto jsem zas jednouměla hloupej nápaddvakrátdo třetice

Torzo citu

K lásce se nutit. Nemilovat. Co srdce radí, rozum zplil. Že dávno zmizel z kvìtù pyl,až do jara se pod sníh schovat.

Že jsem dnes zvláštně rozněžnělá

Že jsem dnes zvláštně rozněžněláže marně zkouším tlumit tepže bych se světu rozdat chtělaa ne si z věnců trhat krepŽe četla jsem a teď mě bolíže neumím i to své říctže marně hledám apoštolyže marně hledám apoštolyv záblescích cizích zřítelnicŽe se mi lásky nedostáváže četla jsem a rozumímže rozumíme, proto píšemže z rozumění bolí hlavaa i když je to třeba klišéjsou věci, na něž není rým

za trní maliní

hladoví andělé kostnatých bokůdávno vímprošla se po těle kopyta rokůstopa zlýmcop z peří havranů pod baret bardůmdo stínuzítra už nevstanu za miliardurubínůhavrani - albíni prach na ně sedášedivíza trní maliní bodají krédakaždý ví

že otočil ses

že otočil ses ruletaa kulička se zapomenepro očisvětlo odlétázešedlé prachem unavenéže otočím sena létaje proč i proto v čem jsem znalaštěstí tma páchem zametávsadila jsema nevyhrála
jak kdosi v jaro mrazem dých'dnes slyším písně vraníže spár vždy zraníi za tvým hlasempár spárů ve mně zaseklýchvyrvu je s masem

Královnino vodní ptactvo

trochu jsem utíkalaa zase jsemna útěkuvzpomínkám narostly kachní nohykolébavým krokem mě následovalykamkoliv jsem se otočila
to proto jsem utíkala
. zastavila jsem seodpočinout sinebo i zůstatobjevily se na obzorukolébavé stínypokryté prachem, který jsem zvířila
při každém ohlédnutízakopnouto vlastní nohyvítr byl proti mněunášel slzy zpátkys nohama plnýma puchýřůkachny míchaly slané a kyselé deště s prachemtřískou se vrtaly vblátě

II.

Bosáza vrátka zadní o kliky setřást z ramen Kosa padni, kam padnivždycky se najde kámen

že cesty křížím

že cesty křížímštěrk se tavía stéblem trávystínám hlavyvojákům z nížinjdu za pohořívedu stezkujsem do rozbřeskuza nevěstkukdo se mnou, shořískrz zástup kráčím- drtím kostinechci se postitživit ctnosti -ač do bodláčí

jen tak mezi futry

verit
a duverovat
dve odlisne veci
souvisi

Jablůňka

Chodil kdysi milýknám, jablůňkutu zasadil,
písničku mi zazpíval, rudé vínko se mnou pil.
Sladká slova nechal znít, mohl si mě, milý, vzít,
košilenka krvavá, ta mi vklíně zůstala

Každý svého štěstí...

Maminka mi vyprávěla o údělu člověka,
který vcelku vyjadřuje výrok Appia Caeca.
"Každý svého štěstí strůjcem" zněla prý ta věta,
podle níž se zařídili všichni lidé světa.

Akát

Vyrostl akát,
budou ho kácet,
nečekej se mnou, můj milý.
Těžko je plakat,

Kolem hřbitova

Až půjdem' kolem hřbitova
svědomí můžem' zpytovat.
Neznáme. Známe pohřbené.
A pro kolik z nich pláčeme.

Svědomí

a byla tma
a já jsem nešla domů
bylo mi jako kamínkům
ve vytěženém lomu

Nábřeží mrtvých křídel

a co ty labutě
labutě se zlámanými krky
olemovala jsem nábřeží kamenem
aby se tam mohly opřít

Té odvahy není třeba tolik...

volá mě ticho bezrozměrna
pěst sevřela se v marné křeči
pouštím si žilou, to prý léčí
mně červená již brzy zčerná

O pokoře

to kruté prázdno pokoje
a (stejně kruté) těla
namísto vkleče - vestoje
(víte, že já bych chtěla)

Při explozi

při explozitvé rty hrozíspálením mé kůžestigma rudécílem budejedno ze sta lůžek. sladké pnutíve splynutíněhy tragédienaplněnána rtech pěnavášeň tvá se vlije. pohled klopímskrývám stopyletmý dotek dlaněz touhy sdíletdvě tři chvíledíky ti i za ně

Uspávanka z černé číše

Tak,až se, broučku, doučíš,polož mi hlavu do klína. Potom Ti podám černou číš,kdo napije se, usíná.
Podíváme se do té číšea uvidíme starý les. Nad lesem jedna hvězda píšepro Měsíc stovky příběhů.

Usni už, Praho

Usni už, Praho rozmočená,
vždyť zvolna svítá za oknem.
Včerejším kouzlem opředená,
usni už, Praho rozmočená.

Čtvrté intermezzo

urči mez naší aliance
meskalin z peyotlu se křísí
mesaliance
lásky čísi

Čekání na syna pouští

Odešel kdosi do pouště
dlouho se, dlouho stýská. Adál tu čekám ve stínua pořád stejně sama. Čas učil mstít se, odpouštět,když zpívají, jen pískám. A dál mám z hříchů peřinua slova pod rukama.

Nejspíš ten nejstrašnější zločin...

Nejspíš ten nejstrašnější zločin
nebo. řekni, co jsem udělala zemi,
že se mě zřekla jako matkadcery - vraha.
Pírko mě nepřeváží v nerozhodných vahách,

Až budu velká...

Až budu velká, dám ti, co budeš chtít. Až budu velká.
Zatím jen. jako tuhle - šla jsem po ulici a najednou se mně ti tak chtělo skákat panáka.

bez názvu VI.

přibývá noci
východem prozradí se
slunce ospalé

Olivere

zatím mi postačíš, Olivere
kdovezme první, ten nepřebere
až najdunasnění nový lék
nepřijdu pro další polibek

Podvečerem

vléváš sejarem
a kyanidem
zítra až přijdem
nech mě spát

Vstup

Našel jsi zaprášené dveře tajných světů,
pod prahemkdysi známémeluzíny dech.
A kolemverše psané ve ztracených zdech
ptají se, zda bych o ty světy ještě stála.

Oimelc

Zapálím oheň před svým domem Brighid panně,
stařeně obětinou nechám zšednout skráně.
Ochrání před bouří adopřeje moc kouzel,
co jednou uspala jsem, abys neprobouzel.

Míjení

Zas další noc a pak se potkám s ránem
Já půjdu spát a někdo jiný vstane
Do spánku tmí se, jiným do něj svítá
Bojím sednů, když za dnešní jsembita.

Za dveřmi ráno

Za dveřmi ráno. Ptalo seměprávě snění, kde jsem byla. Znovu, jak zvonek po rose,po tobě já jsem zatoužila.

Pole orné

Ažnaše pole slunce ranní
pohladí svojí zlatou dlaní,
do půdy všeptám lásku tiše,
vylákám stonky z jejich skrýše.

Motlitba

Za hlínu, za dlaně,
za kořen, za skráně,
za tělo neznané,
za červy oddané

Copánky pro anděla

Myšlenky jako kovadlinu
vzaly si moje spánky.
Vrátit časaspoň na vteřinu.
Z culíků na copánky

Přejezd

Bylo tam bílo,
ale potom už tam muselo
být i červeno.
A to je to, co mě děsí.

O andělech

Tak prý vědci konečně spočítali, že vesmír není nekonečný. Možná si za koncem vesmíru představujete další vesmír nebo ceduli s nápisem ZDE NENÍ NIC, ale ve skutečnosti tam bydlí andělé. Můžete tomu říkat Nebe nebo Ráj, ale jmenuje se to Dům. Totiž, abyste rozuměli, on to vlastně ani není dům.

Opadávám

Když padá ze stromudalší list,
ve větvích mám tím víc prázdných míst.
Ač z loňska ve mně nezůstal,
letos mnou podzim prorůstá.

Den závislosti

Že měla vtváři kouzlo vil,
že v očích světlo nebe měla
a lásku psanou v křivkách těla,
srdcem¨s ji vpustil do svých žil.

Uspávanka o snech

Než zavřeš oči - den se chýlí -chci vyprávět ti aspoň chvílio snech, co víly pletou z rosy,o mracích, co je v noci nosí. Než zhasneš u postele svíčku,usedne zlehka na tvém víčkuten sen jak motýl perleťový. zná příběh, jenž rty nevysloví.

Jitro

Chci srdce do tvých velkých dlaní schovat,
nebát se zítřků ani pozítří.
Vím, že si budu věčně pamatovat,
co každým dnem mé ráno rozjitří.

Vlnná

Proč jsi mě, řeko, neodnesla.
Proč sis mě, řeko, nevzala.
Proč odvahu jsem nenalezla,
ač dlouho, dlouho hledala.

Omluva nerýmovaným básníkům

Milí básníci.
Nevím čím to je, ale nějak přestávám rozumět těm složitějším z vašich nerýmovaných básní. Nechápu metafory v nich použité.
Napíšetetřeba:

Fénix

Znala jsem příběh o ptáku rudém,
jenž žhnul a planul s noblesou
Za sto let shoří, a co z něj zbude,
podzimní větry roznesou.

Mise Noia

Miláček si přinesl Mafii. Budiž zatracena ta dobrá duše, která mu ji vypálila, nejspíš někdo zkina, kde pracuje… Přijde domů zpráce, hraje si. Má volno, hraje si. Když ji hrál poprvé, prohlásil, že si zahraje první epizodu a přijde za mnou do postýlky.

O ptácích a stáří

Potkávám jednu starší dámu,
co odívá se do šedé,
Podléhám trochu někdy klamu -
- v sovu se měnit dovede.

Otázka II.

Prý každý má svého
Prý s námi sdílejí
život
(třeba

Prach, korálky, popel, hrách

Když sen ti ztěžkne bolestí,
co nepoznala světlo rán.
Když rozcestí se rozcestí,
všakstejnou cestou dál jsihnán.

Kočkotěcí

Když slunce kreslí horké tygry na podlahu,
můj malý černý panter na záda jim lehá.
Ještě tak pohladit ho jako sama něha
a on se rozvalí v tom nekonečném blahu.

Mandarínská

Mandaríni kdysi v Číně
zbožňovali sladké dýně,
ale v lednu každou zimu
měli dva tři týdny rýmu.

Vprostřed nocí

Včerejší nocí mraky ke dni pluly,
vzduch zavoněl mi sladce po angreštu.
Den rozdělil mě znovu na dvě půli.
Za víčky zbylo něco z jarních dešťů.

O spoutání

Měla jsem osm pírek v dlani,
poztráceli jeptáci v letu.
Doufala jsem, snad s nimi že tu
za větrem vzlétnu před svítáním.

Silvestr 2002 - Nový rok 2003

Ohňostroj za okny
zornice smrštěné
oba jsme promokli
sotva kdo vzpomene

Na srdci

Někdo má na srdci,
kdysi jsem slyšela,
sníh, který dávno už
změnil se v led.

Mamince II.

Jasmínu vůni do snů vkládám,
ať řekne za mě potají,
co děti někdy říkají.
Ať řekne Ti, že mám Tě ráda.

Šeptám ti přes pavučinku

Chci psát své přání po pavoučích sítích.
Anebo jinak;
poslouchej,
budu povídat.

Hledám tě

Hledám tě, pátku,
po čtvrtku další sobota.
Píšu ti symfonickou báseň po notách
a večer čekám na pohádku.

dva roky

Vypadáš komicky
když se domilujeme
jsijako rozbitá hračka
na několik minut

A v duši sněží

Mráz bolest sevřel v morku kostí,
ven nemůže a je jí zima.
Ať tělo drtí bez lítosti.
Mě tahle bolest nedojímá.

Pak všichni ztichli.

Prý prachem jsem a prachem budu,
tvrdil mi kdosi v kostele.
Já zasmála se. nesměle.
Ne.

Kar

Než přijdeš ze stínů,
hostinu
připravím smuteční.
Výčitky, mlčení,

Chci tě...

svou první ranní cigaretu
v jedenáct hodin (podle slunce)
opadal popel potichounce
zábrany jako přes vinětu

Klekání

V šeroslepu zvonů
znovu znovu
voníš mi květy
Pni sponu

Půlnočně ni...

Všeptal mi vítr do chuti
Tramín.
Kořeníze tmy oči mi
zamklo na tři západy.

Po led ne

Až sluncem vyschne ráno rosné,
sednu si na práh na chvíli.
Jsme oba - já, ty - opilí.
Opyl mě, horko drtí tělo.

Šírání

Nebe má barvu nefritu
a země voní jako kmín.
Vínem jsem zcela bez viny
a ty nepřijdeš, kdybys chtěl.

Snad už bych měla jít...

Že, prokletá, jsem nezemřela,
když našla jsem tě v temnotě.
Bolíš mě. Bolíš ode středu
až do konce a do kraje.

Po zvaní

Polibkem smýt chci tíhu dálky,
rozevlát vlasy v polštáře.
Doteků nalít jen dva šálky.
. vlastními spoutat pouta řek.

Uspávanka o hvězdách

Jak bílý cukr na bonbónu,
co v poledne se rozteče,
jdou zdobit za večerních zvonů
háv ze tmy, jenž noc obleče.

Motašakkeram

Ještě si vzpomínám,
bylo to dávno jako včera.
Na stole rozsvícená lampa od večera.
Ještě si vzpomínám,

Mám tě...

Neznám tě. Znáš mě.
Nevím. Kdo ví.

Řeka

Zpopelnil jsi mě láskou svojí,
povstat bych měla v plameni.
Kde ležela jsem,pramení
teď řeka.

Jako krajina

Políbit Olymp tvého klína.
Kéž bys tak jenom svolila.
Polštáře se zdí do bíla
ladí se. Je to moje vina,

Pramen

Někdy mě okouzlí, jak se tvůj výraz změní.
Čekám,jen čekám velkou vodu,
u toho nejhlubšího brodu.
Své rty ti nastavím a sama s tebou vzpěním.

.45 ACP

Snad je mi tma a je mi ticho,
když ztichla ústa patronů.
Jsem sama sobě za zmiji,
než kapka krve zbarví břicho.

Pršelo až kolem třetí ráno...

Jen stín se válí pod branou,
co rozkročmo mě brání.
Mě - z kamene.
Mám touhu v duši - ohranou -

Uspávanka o kytičkách

Venku se setmělo,
slunce už spinká.
Zvonky si ustelou
ke konvalinkám.

Zmoř(ž)ena

Krví zamořím ti moře
a obložím ti oblohu
baldachýnem červánků,
než dohořím si svoje hoře

Když ke mně vcházíš...

Když ke mně vcházíš, jsem snad smělá.
Pár polibků bych dát Ti chtěla
a vlastně svoje tělo celé. Pak do trávy a jitrocele
bych lehla si, snad na záda,myšlenka hříšná napadá

MIM

Ležíš na trávě. Prozac p(r. )omazal oči kolomazí. Monarcha barev.

Otupená

V paprscích slunečního svitu
pohasly oči vílám noci.
Ráno se lehce zhouplo v bocích,
bodlo mě drátem na pletení.

V bezhvězdné tmě...

V bezhvězdné tmě se světlem ztrácím bolest rána,
jen ticho dotýká se ran a vinu smývá.
Na duši tíže bytí, jež mi byla dána,
ve srdci prázdnota, nezvána, nevítána.

Probuzená

Svěřuji štěstí papíru.
S ospale sladkým ranním časem
dnes - rozechvělá - zjistila jsem:
Už nejsem s láskou na štíru,

Každý oheň pálí...

Do noci tiše vrzly dveře.
Já - spálenou ruku po důvěře -
jsem odešla a nevrátím se.
A listí na krbové římse

Záchvat dobročinnosti

V kapse u košile mě hřeje kapka krve. Je vsazená do malého odznáčku, který si doma dám do šuplíku a už se na něj nepodívám. Možná až někdy. Třeba až (a jestli) dostanu Jánského plaketu, zase se na něj kouknu,když ji k němu budu ukládat.

Před spaním

Sluníčko tvář svou k západu naklání,trošku se červená, snad, že se stydíza krátký den, málo času na hraní,i přesto úsměv na tváři mé vidí.
Zítra zas vyjde a posvítí nám,
věneček z kvítí si do vlasů dám
a dál mám čas se věnovat hrám,

A čas se nezastavil...

Na zemi jsou louže
slunečního světla.
Zvon v blízké vesnici
odbíjí poledne.

Už zase jsi mi svou bolestí rozbil ret...

Já tolik jsem tě zraňovala
a tolik jsi mě ty měl rád.
Atolik důvěry’s mi krad,
když, že tě ztratím, jsem se bála.

Jaro

Už jsme se zase milovali na Zbraslavi.
Na dětském hřišti
(ať žijí houpačky).
Byli jsme vzrušení a hrozně nedočkaví.

Tajemství slziček

Láskání

Píšeš mi básničku.
Kouzelnou. Nesměle
píšeš mi básničku po těle.
Jen ten, kdo píše ji,

V reakci na reakce na dílo č. 44499

Sluníčko svítí do údolí.
Vtom najednou ho zakryl mrak.
Vyrušil všechny děti v hrách.
Ve věčně přesných hodinách

Lípa

Matka oděná v hnědý háv
na rukou děti své nosí.
Každou z tisíce drobných hlav
v deštivých koupelích rosí.

Pocit (z) lidí

Lidi jsou trochu jako krysy. Nejsi náš. Pak tě sežereme. Nechcem’ tě tu.

Luční povídání

Šeptala mi mandelinka:
V bramboří se krásně spinká.
Babočka mi povídala,
s otakárkem že si hrála.

Pseudouspávanka o vodě

Včera si voda začala šít
večerní róbu ze tmy.
Z každičké perly padal hvězdný svit.
A voda povstala z řeky jak živá.

Uspávanka o novu

Je večer. Už bys měla spát. Nechceš. Tak dobře, malou chvilkubudu ti ještě povídat.

Počátek

Uvařím si čaj z blínu
a ze včerejších omrzlin
na mě zase dýchne pocit viny.
A oddám se stínu.

Krůpěje z ran
ostatky rán
sny mlčí
Mrazivou tmou

Občas se bojím

Občas se bojím,
že všechno, co mám, ztratím,
ztratím své málo.
Jen se mi zdálo

Rozkvést...

Chtěla bych ulehnout mezipomněnky
a stát sestotisící z nich.
Hřát se na sluníčku jakozmije. (Nebo kočka. )
Chtěla bych nalítsi víno do sklenky

Uspávanka s Lunou

Až usneš(bude to jen chvilka),
chci zašeptat ti do spaní,
kde v noci jak ty Slunce spinká,
dřív nežli přijde svítání.

Caltha palustris

Mé zimní slzyrampouchů
když jaro setře zlatou dlaní,
pod střechou vůně blatouchů
sním o své bledé hvězdě ranní.

O básníkovi, který se jím nikdy neměl stát

Volám, křičím, pláču: Hrůza.
Zřítila se na něj Múza.
Vytáhněte kapesníky,
dotkla se ho přitom rtíky.

Lipová

Jsem milenkou jara,
jsem víla i bludička.
Staletí stará,
chudičká.

Už bylo skoro jaro...

Slunce už skoro hřálo.
Přišlo mi říct, že tráva roste
na Petříně.
Brouci líně

Rouhání

Tvá touha se rouhá -
- mé snění mě mění.

Vinná...

Dnes nepadá mi do vína
stříbrná kapka měsíčního svitu,
jen trocha umělého světla.
Ta odlišnost mě napíná -

Můj Rubikon

Něco mi chybí.
Snad chyby.
Ne, těch mám jistě víc,
než by bylo záhodno.

Pro namyšleného klavíristu

Kdysi, když slyšela jsem Tě hrát v Charlestonu,
ve světle očí lesk a Tvé pomády na vlasy,
já, uzamčená do Tvé hudby, do krásy,
sbírala spadlá torza nedoznělých tónů.

Ex...

Snad jsi mi kdysi záviděla,
že dostanu vše, po čem toužím,
a že se vyhnu každé louži,
že úžasná jsem, krásná, smělá.

Dnes...

Dnes je mi hezky, je mi blaze.
Cítím se jemně modronaze.
Snad, že se den tak blíží kráse,
že místo odpovědí ptám se,

bez názvu IV.

V noci na nebi bezmračném
hvězdy jak perly z šatů bledé víly
svítí. Jsem sama, bez tebe jen chvíli
a už teď se mi zdáš být snem.

bez názvu V.

Hasnou
Oči
Nebe
Atlantidou

Nad ránem...

Ačkoli bys už dávno měl,
- blíží se ráno - neusínáš.
Gordický uzel našich těl
stříbrným mečem neroztínáš.

Když nejsi u mě...

Když nejsi u mě, zůstává smrti málo, co by mi vzala. Nejvýš tak klid,ačkoliv i ten těžko. Co nemám, mi nikdo nemůže vzít. Klid nemám, pro tebe jsem se ho vzdala.

bez názvu III.

Temně je rudé mé víno v sklence,měsíční svit se v něm stříbrně zrcadlí. Píšu tu requiem pro utopence,květiny na hrobě ještě mu nezvadly. Měsíční paprsek do sklenky svítí,ohnivou jiskru mi ve víně rozžíná. Spousta je na vodě nočního kvítí,večerní koncert žab za chvíli začíná.

Za zítřejší svítání

Když první je i poslední,
když poslední je první zas,
když ticho zpívá druhý hlas,
den skončí, než se rozední.

Svedená

Do vášně jak do pláště halenbýval jsi, Touhy Čaroději. Utopils mne jak kotě maléve tmě, co voní po naději.

Jsi

Jsi pro mne jako v poušti pramen,jak v chladné noci horký plamen. Jsi jako suchý koutek v dešti,červánek, co noc dlouhou věstí. Zbyteček tmy, než vchází ráno,pero, jež škrtá, co je psáno. Střep, jenž přes bolest svírám v pěsti,štěstí, co vede do neštěstí.

bez názvu II.

Pod indigovou oblohou
jen ti, co usnout nemohou,
jen ti, co usnout nedokáží,
malují vrásky do svých tváří.

Po

Dnes večer, až po milování,
do těla zabořím ti nůž,
snad abys netrápil mě už.
Co bude dál. To nemám zdání.

Podrobená

Čím sis mě podrobil.
Drobečky z housky,
kterou jsi rozdrobil
a

Pro vzpomínku

Co ti dám, abys měl památkuna dnešní noc, tak něžnou a křehkou,která se rozsypala po podlaze jak sedm korálků rosy zmrzlé ráno,když zmizelo víno, co v žilách hřálonezbylo nic, z toho, co se tu stalo. Jednu z těch perliček, malou a lehkoupřišiji na polštář, na hebkou látku,druhá z nich zmizí pak v skleněné váze,ve které uschly už dny, co se stanou,od židle nohu ti podložím třetí,čtvrtá skrz okno tvé do ulic vletí. Chci se jich zbavit a moc mě to láká,přesto si zbylé dám do kapsy saka.

Dvé mých "jsem"...

Jsem černým dnem a bílou nocí,jsem skutečnost i pouhý pocit,hvězda, jež za dne jasně svítí,neexistence i tvé bytí. Jsem tvojí ctí a jsem tvým hříchem, jsem výkřikem a věčným tichem.
Jsem hvězda, která nepadá,jsem hořkosladká touha možná,jsem růže, kterou každý poznáteprve, až když uvadá.

Jako...

Jak svíce, jež ve větru skomírá,jak poslední kapka, jež uschla právě,rosy, co třpytila se v trávě,jak tma, jako ticho, jak nevíra. Jak pláč, který pohltil už smích,jak píseň, co dozněla už a není,o tom, že víc se nic nepromění,jak polibek, který smrt ti vdých. Jak touha, co je jen ničí a svá,jak konec, jímž začal další děj asi,jak duše, jež nedojde nikdy spásy. Jak ticho.

Poslední soumrak

Soumrak už padá na tvoje záda,den krátí. Samota pálí,neptej se, zdalise vrátí. Oči už zavři,navěky patříšjen nocím.
Smutek ti dýchádo chvílí ticha,jež nosí.

Pády

Naposled měl jsi v očích žár,pak kapka padla do prachua tys spad na zem o kus dál. Vítr tím prachem listí hnala při půlnočním potlachuvyprávěl lásce, co je zmar.

Tma

Tmy bývá moc a moc je stínů. Tmy bývá moc a nejen venku. Tma nebývá jen v dívčím klínu. I v lidech.

Otázka

V kostele křížů na tisícea mezi nimi vidíš plátvěčné lampičky, bílé svíce. Ty sám však v Boha nevěříš,a tak se můžeš klidně ptát,než unikne Ti ze rtů povzdech,proč, když je jich tu tolik po zdech,sem každý tahá vlastní kříž.

bez názvu

Pohřbi mě na dno svojí duše,pohřbi mě do tmy hříchů svých. Pak z dáli uslyším tvůj smícha snad bude znít trochu hluše. Přikryj mě hlínou ze svých přání,přikryj mě prachem myšleneka smutný buď jen navenek,ten žal pak odečti si z daní. Na hrob mi rozhoď růže ze snů,na hrob mi růže tužeb dej.

Sonet

Jsem sama zas a ty jsi v dáli. Zas krutá bolest v srdci pálía duši zapne přes zápěstípouta, jež je tak těžké nésti. Přes oči uvazuje páskua zakazuje vydat hlásku,já však teď vykřičet chci světutu jedinou a prostou větujiž uzamkla jsem do sonetupodzimu, zimě, jaru, létu,všem, kdo jsou živi, i těm v hroběa v neposlední řadě tobě. Teď však mám trochu strach se ptát:Jako já tebe, máš mě rád.

Mamince

Až jednou budeš se stínů ptát,kde jsi mě vlastně zapomněla,a budeš plakat do polštařeza život náš, za toho lháře,- snad jsi mě někdy ráda měla -a až jáptát se budu stínů,jestli se náš čas vrátit nedákdyžpo nocích Tě ve snech hledám,a schovám hlavu pod peřinu,snad budeme se znovu znát.

Po ránu...

Hned po polibku vyšlo slunce,
pak objal jsi mě pevněji.
Za okny k bílé závěji
padá vločka - snad zmrzlá slza.

Naposledy

Je čas dolít poslední víno z láhve. A pak bez sebemenších výčitekpodat ti sklenku pro náš přípitek. Po něm se milovat, prudce a náhle. Snad jako oběť věčné láscevnitřnosti rvu ti s vášní dravce.

III.

Přisla jsem domů bezradná,až slané stružky pálí. pověsit oči nad kamna,aby už neplakaly.