všechno není jak se zdá...

Ne vždy musí být dívčí povídka tak fádní a nudná. Možná, že se vám bude zdát celý ten text jako klišé, ale přece jenom když už začnete číst tak to přečtěte celé děkuji=o)

Je to už dávno. Poznali jsme se na maturitním večírku. Já tam byl s kamarádem. Neměl žádnou slečnu stejně jako já. Když jsem ji poprvé uviděl nemohl jsem věřit vlastním očím. Stála tam v nádherných bílých šatech a tiše pozorovala okolí. Své vlasy měla vyčesané do drdolu, ze kterého sem tam padal vlnitý pramínek. A i když neměla blond vlasy a svatozář nad hlavou, připadala mi jako anděl. Stěží jsem mohl uvěřit, že tam stojí tak sama. Chtěl jsem jít za ní, ale nohy mi náhle vypověděly službu.
Pak se ohlédla a podívala se na mě a já spatřil ten nejkouzelnější úsměv ze všech. Dívala se na mě dlouho, až jsem si dodal odvahy a chtěl se za ní vydat. Když jsem byl pár kroků od ní, chytil ji kolem pasu nějaký kluk. Trošku se motal. Zjevně byl opilý.
Nebránila se.
V tom momentě na mne všechno spadlo a já znovu začal slyšet všechen ten ruch kolem. Nadávání opilých maturantů, vřískání jejich dívek a tiché vzdychání profesorů. Viděl jsem jak jí odvádí pryč. Ohlédla se. V tom pohledu byla tichá omluva. Jakoby chtěla smazat z mé mysli, že vůbec byla.
Sedl jsem si smutně na lavičku před dům. V hlavě jsem měl prázdno. Zezhora se na mě dívaly hvězdy a šklebil měsíc. Teplý vzduch najednou pročísl výkřik. Vyskočil jsem a běžel po hlase. Ležela tam na zemi a její bílé šaty byly pošpiněné krví. Nad ní stál on s napřaženou rukou. On, ten hnusný nagelovaný frajer vystřihnutý z módního časopisu. Ten, který ovíjel svou špinavou ruku kolem pasu mého anděla.
Dostal jsem strašný vztek. Jak někdo může proboha vztáhnout ruku na tak krásné stvoření?
Rozběhl jsem se k němu a dal mu pěstí do tváře. Stačil mi to ještě vrátit, ale potom zavrávoral a spadl na zem. Bylo mi v tu chvíli jedno jestli žije nebo ne. Teď jsem měl v hlavě jenom to jak ji odtud dostat. Vzal jsem ji do náruče a odvezl ke mně do bytu.
Měla pohmožděné ruce a obličej z něhož sem tam ukápla kapka krve.Očistil jsem ji rány. Když jsem ji obvazoval ruku probrala se. Dívala se na mě a já se topil v blankytné modři jejich očí. Pohladila mně po tváři. Měla tak krásně teplou dlaň, až mnou jenom z toho pouhého dotyku projela vlna vzrušení.
Najednou jako by se probrala. Vyskočila a začala se ptát kde je. Byla při tom docela klidná. Jako by jí vůbec nevadilo, že ji unesl cizí kluk. Když jsem jí všechno vysvětlil posadila se a dlouho se mi podívala do očí. Potom mi řekla tu nejkratší větu v mém životě, která mi ho úplně převrátila naruby.
„Miluj mě Míšo.“
Znělo to tak sladce. Podíval jsem se na ni a začal ji pomalu líbat. Pak stále rychleji a vášnivěji. Doslova jsem z ní serval její večerní šaty a prudce do ni vnikl. Trošičku zasténala, ale pak začala přirážet. Bylo to to nejhezčí co jsem zažil. V tu chvíli jsem nemohl přemýšlet o tom, proč se vyspala s úplně cizím klukem, ani o tom jak to že zná mé jméno, nemohl jsem uvažovat o tom že v lásku na první pohled nevěřím, ani o tom, že tu dívku vlastně vůbec neznám. V ten moment jsem byl celý obklopen jí, jejím tělem, její vůní a na nic jiného jsem nemyslel. Milovali jsme se ten večer ještě třikrát. Potom jsme oba ulehli s krásnými myšlenkami na zítřek.
Vzbudil jsem se. Bylo nádherné ráno. Paprsky slunce mne šimraly na nose. Začal jsem ji hledat, protože v posteli už neležela. Vlastně jsem tehdy nevěděl ani jak se jmenuje. Když jsem prošel všechny pokoje a nenašel ji, začal jsem být zoufalý. Přece to pro ni nemohl být vztah jen na jednu noc. Přece se mnou nemohla spát jen proto, že jsem byl po ruce. Z mého zamyšlení mě vytrhl malý papírek, jehož půlka byla schovaná pod postelí.

Milý Míšo. Nevím zda ti budu moct někdy poděkovat zato cos pro mne udělal. To žes mě zachránil a ta včerejší noc bylo něco úžasného co jsem s nikým jiným nezažila. Jako by mi tě seslalo samo nebe. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Ale naší lásce není přáno a proto mě nehledej a zapomeň.
Julie

Nechápal jsem jak po mě něco takového může chtít. Ona se mnou možná jen spala ale já se s ní miloval. Nemohl jsem jíst ani spát. Týden jsem chodil jako ve snách. Pak jsem se rozhodl, že ji musím najít. Nemůže jen tak odejít bez vysvětlení. To ne.
Našel jsem ji. Byla sobota dopoledne, když jsme zvonil u jejich dveří. Otevřela mi ona. Byla stejně nádherná jako ten večer co jsem ji viděl poprvé. Klidně se na mě podívala, jako by čekala…, jako by věděla že přijdu.
Začala sama. I když jsem věděl, že to bude bolet, tohle jsem nečekal. Jediné co jsem stačil vnímat bylo to , že nemůžeme být spolu.Že mě nemiluje…že miluje jen jeho…toho nagelovanýho kluka co ji tehdy uhodil.Řekla ať už se tam nikdy neukážu a já tam stál pořád…a nevěřícně se na ni díval.
Potom mne políbila. Chutnala tak sladce. Nemohl jsem uvěřit, že je to náš poslední polibek. Pak řekla sbohem. Jen sbohem, otočila se a odešla. Odešla a já ji už neměl nikdy vidět.
Dnes je to rok od našeho společného večera. Čas nic nezahojil. Cítím všechnu bolest stejně zřetelně jako tehdy.

Vím, že mi za to nestojíš, přesto jsem si jist, že na tebe nikdy nezapomenu.
Můj anděli.

---