Půlnoční romance

Sedím v kouzelné zahradě na staré dřevěné lavičce.Velký keř šeříku tiše vypráví svými lístky o jaru a fialové kvítky ze spaní vydechují omamnou vůni.U blízkého jezírka ladí žabky na svůj noční koncert.
Je tma.
Jen úzký srpek měsíce a miliony blikotavých lampiček na obloze se marně snaží osvítit přízračnou krajinu.
Vnímám tu krásu přes zavřená víčka a cítím,jak se (jakoby mimoděk) dotýkáš mé ruky.
Mlčíme.
A přece je tu s námi tolik krásných slov.Jsou někde uvnitř nás a přes spojené dlaně se přelévají mezi mnou a tebou.
Chci se ti podívat do očí.

Zvedám víčka...

...a sedím v prázdném,tichém pokoji.Tmu rozbíjí jen světlo monitoru.Čtu si tvoje písmenka,slova,věty.
Je to milé povídání a mně je moc hezky,ale.....ta vůně,to ticho,co se dá vzít do dlaní,to vlahé noční kouzlo...to všechno zmizelo.

Tak honem zavřít oči.
A zase sedím na lavičce pod rozkvetlým šeříkem a nechávám tě nahlédnout až na dno svojí duše.

---