Svět živých mrtvých (kap. 5)

Tak a je tu poslední kapitola, upřímně doufám, že vás ten konec příliš nezklame, jelikož na překvapivý konce moc dobrá nejsem

Kapitola pátá

 

HEATHER

 

Plápolající oheň jim pomáhal udržet si Nepřátele od těla, jistotu a pocit bezpečí jim však nedodaly. Prošli dlouhou hlavní ulicí procházející celým městem a zabočili do uličky vedoucí k praku. Sam celou cestu cítil jejich přítomnost, kroužili kolem nich, vzbuzovali hrůzu a zdálo se, že sbírají odvahu. Doufal, že se k ohni přece jen neodváží.

Každý nesl jednu louč a drželi se za ruce, za prvé proto, aby se si neztratili, a za druhé, aby si dodali odvahu.  Ani jednou nepromluvili, dokud neprošli parkem.

„tamhle bydlí,“ ukázal k jedné ze siluet vysokých domů. „V sedmém patře.“

„Doufám, že jedou výtahy,“ usmála se nejistě. Bylo jí jasné, že jsou téměř na konci cesty, na němž se Sam shledá s Heather, ženou, kterou miluje víc než vlastní život. A Eileen nevěděla, co bude s ní. Nevykašle se na ni? Nezapomene na to co prožili a na to, co pro něj udělala? Sam byl první člověk za tu dlouhou dobu, k němuž cítila silné přátelství. A to se znali tak krátce.

„Co budeme dělat, až ji najdeme?“ Jeho mlčení dokazovalo, že nemá tušení.

„Už jsi tedy nejsi jistý, že odtud existuje východ, že?“ Znovu neodpověděl a Eileen to považovala za souhlas.

Širokou silnici před domem přeběhli a vrazili dovnitř. „Proboha!“ vykřikla, když se za nimi dveře zabouchly. Sam sledoval směr jejího pohledu a strnul. Recepce, v níž kdysi sedávala příjemná paní a ohlašovala návštěvy v jedněch z nejluxusnějších bytů ve městě, byla úplně jiná než v jeho světě. Byla rudá od krve a kolem se válely kusy těl a vyhřezlé vnitřnosti. Eileen se neovladatelně roztřásla, i přesto, že na podobné pohledy byla zvyklá, tohle bylo trochu moc. Sam ji vzal kolem ramen a odváděl ji pryč: „Pojď, půjdeme. Pojď odsud.“

Byli na schodech mezi prvním a druhým patrem, když její pochodeň zablikala a zhasla. I opětovné pokusy o přivedení jí zpět k životu skončily nezdarem.

„Snad ji už nebudeme potřebovat.“

„Ještě pět pater. Zvládneme to. Zatím se mi nezdá, že jsou tu nějací Nepřátelé. Tys žádné neviděla, ne?“

„Ne. Ale jsou tu. Viděli jsme přece těla.“

„Možná odešli.“

„Ne, to nedělají. Jsou všude.“

Další čtyři patra vyšli bez problémů. Plížili se podél zdí, co nejvíc se k sobě tisknoucí, aby se vešli do kruhu světla. Právě v půlce posledního úseku schodů vedoucích do Heatheřina patra sebou Eileen trhla a ještě víc přitiskla Sama ke zdi. A pak to ucítil i on. Byli znova tady, pronásledující, dychtiví jejich krve. „Jsou dva,“ špitla. „Nahoře na schodišti, co…“ další její slova zanikal v pronikavém výkřiku. Pro Sama neviditelná hora kostí a masa se vymrštila srazila je dolů ze schodiště a odtrhla od sebe. Pochodeň se mihla vzduchem, dopadla na podlahu a plamen k jejich zděšení zmizel.

Samovi se podařilo vytáhnout nůž a všiml si, že i Eileen se již stačila postavit na nohy a svojí kudlu svírá v ruce. To bylo poslední, čeho si všiml, protože Nepřítelův útok byl prudký a zuřivý a bránilo se mu jen stěží.

Věděl, že mu několik ran uštědřil, protože měl na rukou i v obličeji onu známou mazlavou tekutinu, ale nestačilo to. Sám měl mnoho šrámů na rukou i hrudi a byl si jistý, že z tohohle nevyvázne. Otázkou bylo, co bude až tady zemře.

Eileen blízko něj křičela bolestí, i její „život“ visel na vlásku.

Náhle však zaznělo rychle za sebou několik výstřelů, které nikdo nečekal. Útok skončil stejně rychle jako začal. Sam stěží vstal a pohlédl do schodů, na jejichž vrcholu stála Heather, od pistole v její ruce se kouřilo.

„Tak jsi dorazil?“ protáhla, jakby se nic nestalo. „Čekám tu na tebe  celou věčnost.“ Chtěl něco říct, ale vyrušilo ho Eileenino zasténání. Na okamžik na ni úplně zapomněl.

Ležela opřená o zeď, ruce si tiskla k břichu, mezi prsty jí stékala krev. „Eileen,“ poklekl vedle ní. „Co se ti stalo? Pojď, bude to ok.“ Vzal ji do náručí, překvapen tím, jak je lehká.

„Pojď s ní ke mně do bytu,“ ozvala se Heather. „Tam budeme v bezpečí. A rychle než se tu objeví další. Mám poslední náboj…“

Její byt vypadal stejně a přece úplně jinak než ve skutečnosti. Dřív bělostné koberce byly zašedlé a prošlapané, někde dokonce propálené. Tapety byly často strhané nebo počmárané stejným rudým písmem jako jinde. A i vše ostatní bylo v žalostném stavu.

Sam raněnou Eileen položil do Heatheřiny široké postele a sundal jí ruce z rány. Kabát i tričko pod ním měla rozervané a přes břicho se jí táhla hluboká rána.

„Ou,“ uklouzlo Heather. „Dokážeš s tím něco udělat? Vypadá to dost ošklivě.“ Sama na okamžik popadla touha zařvat na ni, ať drží hubu. Ale hned se vzpamatoval. Vždyť je to Heather!

„Eileen? Můžeš mluvit? Řekni co mám udělat?“

„Nic moc s tím nejde udělat. „V některý kapse mám ty obvazy co jsem brala. Můžeš to zkusit ovázat. Nic víc asi nesvedeš.“ Mluvila tichounce a přerývavě, Samovi do očí vstoupily slzy. „Ale budeš v pořádku, že?“

„Ne-“ pak zahlédla jeho tvář a doplnila: „-vím“

Nechali Eileen o samotě, poté co jí Sam neobratně ovázal ránu, a přesunuli se do kuchyně. Tam se mu Heather vrhla do náruče, když se jí však pokusil políbit, uhnula a z vášnivého polibku zbyla jen přátelská pusa na tvář.

„Jak jsi se sem dostal? Snad nejsi…“

„Mrtvý? Ne. Spím a ve snu jsem tady. Rozhodně je to ten nejživější sen, co jsem kdy měl,“ řekl a vlhkým kusem hadru si stíral krev z obličeje a šrámů na těle.

„Kdo je ta dívka?“

„Jmenuje se Eileen. Potkal jsem ji, když jsem se sem dostal. Slíbil jsem jí, že se pokusím najít odsud východ a ona mi šla pomoct najít tebe.“

„A ty si myslíš, že najdeš způsob, jak se odtud dostat?“

„Ne, už si to nemyslím.“

„Výborně. Tak jsi mě našel, a co teď?“

„Nevím. A navíc, to ty jsi chtěla, abych tě našel. To jen tak, abys měla s kým si popovídat?“

„Možná taky. Same, odpusť mi to. Měla jsem hrozný strach. Pořád ho mám, ale teď se alespoň umím bránit.“

„Kde jsi vlastně vzala tu zbraň?“

„Od jednoho muže. Hodně mě naučil.“

„A už tu není?“ cítil jak ho bodl osten žárlivosti.

„Ne. Odešel.“

„Kam?“

„Nevím, ale rozhodně pryč z tohohle hrozného místa.“

„Cože?! Chceš říct, že se odtud dostal? A řekl ti jak? Heather!“

„Ano, vím jak se odtud dostat,“ na tváři se jí usadil krutý úsměv, který na ní ještě nikdy nespatřil. „Stačí, když mě někdo nahradí.“ Pomalu, lenivě před sebe natáhla ruku se zbraní. „Je mi to líto, Sama. Alespoň jsi tu dlouhou cestu nešel úplně zbytečně.“

„Heather! Co to krucinál děláš?“

„Dostávám se odtud. Proto jsi přišel, ne? Abys mi pomohl pryč. Řekl, že pro mě uděláš cokoliv. Tak se nech ode mě zabít. To je jediná věc, kterou pro mě můžeš udělat.“

„Néé!“ Sam si nevšiml, že Eileen celou dobu stojí u dveří a poslouchá je. Nyní se z posledních sil vrhla k nim, právě v okamžiku kdy vyšel výstřel. Přímo nadlidskou silo ho odhodila pryč a kulka místo něj zasáhla ji.

Sam cítil, že neznámá síla ho táhne pryč odtud. Probouzel se. Když se probudil ve své posteli, jako poslední vzpomínky si vybavil Heatheřin zděšený a rozzuřený obličej a Eileeninu náhle šťastnou tvář a její poslední slova: „Pomohl jsi mi dostat se na lepší místo…“

 

To byl konec Samova dobrodružství ve „Světě živých mrtvých“ už nikdy se tam nevrátil. Byla to láska, která ho tam přitahovala a ta nyní zmizela. Zůstala na tom děsivém místě. Ale jak dlouho, pokud to byla její poslední kulka…?

---