Sucho v očích

koncentrát nekolika rozhovoru pocitu a vztahu do jednoho kousku

„Víš, každý má, pro každého jen určité množství slz“ vzdychnul a položil si hlavu do dlaní.
„A já už je pro tebe nemám“ mluvil skrz prsty.
„Strašně mě bolí co mi děláš, oči by chtěli, srdce by chtělo vyplakat se, ale nejde to“ ruce semknul v pěsti a položil si je na spánky.
„…už nemůžu dál“
Zvednul k ní oči. Byli zašedlé smutkem. Byly plné slané tekutiny a jakoby navzdory všemu co říká hrozily tím, že přetečou. Koukal na ní dlouho, tak dlouho, skoro jako by se zastavil čas. Ona čekala kdy se jeho oči přetečou a ukápne mu slza. Kdyby teď mrknul určitě by nějaká slza opustila víčka, pomyslela si. Nemrkal a upřeně se koukal. Snad ani ne na ní, koukal se skrz, cítila jak se jí pohled opírá do mozku, do srdce, do duše. Cítila teplou slzu jak jí stéká po vnější stěně srdce a slaností za sebou vypaluje cestičku. Tak nekonečně dlouho se koukal, cítila jak na ní jeho pohled tlačí váhou co nejde unést. Musela z jeho smutného obličeje spustit zrak a koukala se na zem před sebe. Cítila lítost, bolest nad tím, že ubližuje tomu koho má tak ráda. Ale nedokázala mu to říct, ukázat, tak moc se bála.
„Bojíš se přijmout lásku“ pronesl a dlaní si přejel přes obličej.
„Přestaň mě už odhánět“
„…ale“ nedokončila myšlenku.
„…já nevím“ řekla sklesle s očima zaraženýma o spáru v linoleu.
„Co? Co nevíš?“ čekal rozhodně víc než tuhle odpověď.
„Prostě, nevím“ odsekla naštvaně.
V Tomášovi explodovala bomba a s razancí udeřil do stěny vedle stolu. Jana nadskočila na židli. A za tupou ránou se otočila půlka lokálu.
„To jsi teda nemusel“ vyhrkla a rozhlížela se po kavárně. Půlka osazenstva koukala jejich směrem, bylo jí to fuk.
„Promiň. Už sem klidnej, v pohodě!“ Tomáš položil ruku zpět na stůl.
„Občas si musím bouchnout“ sklopil oči, protože mu přišlo, že tohle selhání nervů vidět neměla.
Vzala mu ruku do dlaně a hladila místo kde si odřel kůži.
„Nebolí mě to“ hrdě se přiznal k tomu, že bolest v hlavě naprosto překřičela bolest v rozseklé ruce.
„Kdybych měla depku a rozběhla se hlavou o stěnu jak by jsi se cítil“ řekla vyčítavě.
„Blbě“ uznal pravdu.
„No tak vidíš“ zase se od něj otočila na spáru v linu.
Tiše si vyměnili pár smutných pohledů a křečovitých úsměvů. Oba si zapálili cigaretu.
„Fakt to nebolí?“ zeptala a stále koukala někam mimo něj.
„Ne, fakt ne“ opravdu nic necítil. Jediné co dokázal vnímat bylo jak jí má rád. Klidně by si tu ruku nechal useknout kdyby jim to pomohlo.
Ucítil jak mu znova začala hladit bolístku, i když jí měl úplně jinde. Chytla ho za ruku.
„Jsem hloupá, já to vím, ale nezměním se, vím že toho budu litovat“
„Asi“ dodala a křečovitě si při tom tiskli ruce.
„Mám tě rád, a budu tě mít rád, kvůli tomu, že ti to nikdy nikdo doma neříkal mě za to nemůžeš odhánět. Když už ti to po stopadesáté opakuju tak by jsi mohla tušit, že je to pravda a věřit mi“ přihnul si piva a koukal do stolu.
„Máš mě ráda a nevymluvíš mi to“ dál koukal do stolu a dloubal se v pivním tácku nehtem.
„jestli to není pravda, řekni mi to a já ti zmiznu ze života“ bál se odpovědi jak čert kříže.
„Mám“ skoro zašeptala a Tomášovi se mohlo zdát, že slyší co chtěl, ale není to pravda.
„Když všechno se změnilo, když jsme spolu začali spát“ mluvila dál do linolea.
„Ty si myslíš, že se něco změnilo pro mě je to pořád stejné“ mluvil podrážděně.
„Tobě se to nelíbilo?“ tehdy mu šeptala jak je to úžasné, nepotřeboval proto odpověď.
„Já právě nevím, něco je jinak, a že tobě to nepřijde jiný, je pěkný, ale problém je v tom, že mě se to teď zdá jiné. Tohodle sem se bála a stalo se“ s nechutí se babrala v tom problému, který nechtěla řešit.
„Já to teď ale už nedokážu, bylo to úžasný, tak dlouho sem čekal a pak… bylo to tak úžasný, já už to nevydržím, bez toho abych tě měl tak blízko“
„Asi budeš muset, já prostě s nikým spát nemůžu, vím, že to není normální, ale nemůžu“ byla smutná z toho co říkala, ale nemohla si pomoct.
„Víš, každý má pro toho druhého nějaké ty slzy“ koukla mu zpříma do očí a Tomáš to pochopil.
„A já je pro tebe nemám už dlouho“ pokračovala. Odháněla ho z čisté lásky nechtěla mu ubližovat svou proměnlivou náladou.
„Chtěla sem aby to bylo jinak, taky sem doufala, že se tím milováním něco změní, ale nestalo se to. Promiň.“ teď ona měla oči plné slz a ani jedna neukápla ven.
„Nedokážu to!“ svěsila zoufale a prudce hlavu a gravitace udělala svoje, ukápla jí slza!
Ta jedna jediná slza letěla na lesklou desku tak nepřirozeně dlouho, že se snad zas zastavil čas, při dopadu takřka zazvonila a rozbila se na dalších tisíc kapek.
Zvedli k sobě oči. Tomáš křečovitě sevřel víčka a z oka se mu ven vyvalila slza a stekla až na bradu odkud dopadla se stejným zvukem na desku stolu a stejně jako ta její se roztříštila. Vstal. Obešel stůl a dal jí polibek na čelo. Dlouhý. Chtěl ještě cítit odér jejího parfému jak se mísí s vůní šampónu. Chtěl cítit jak jemnou má pleť, jak má rozpálené čelo. Naposled.
Nahnul se jí k uchu jemně jí znova políbil a zašeptal „vidíš, mýlil jsem se, vždycky nějaká zbývá“ pak odešel ven a ztratil se mezi lampami do noci.

---