Povídka o zkáze

Večer jsem začal číst. Lákalo mě to, ani nevím proč. Mohl jsem si pomyslet, že není normální, když dostanu takhle neodolatelnou chuť něco číst. Tehdy mě to ale nemohlo napadnout. Jednoduše jsem nemohl ani tušit souvislosti, které se mi odkrývaly až během čtení. Všechno začalo docela normálně. Povídka. O holce, co četla povídku. Nějak se mě to osobně dotýkalo. Asi ta ironie mě oslovila. Co mě

to chytlo? Cítíš to taky? Není to divné?

Svět se scvrkává. Přestávám vnímat prostor. Vidím jen černé písmo. Upoutává a stahuje mojí pozornost. Něco se děje. Snad kolem mě. Nevím.

Víš to ty? Asi taky ne. Ale cítíš to taky, že jo?

Nenamáhám se objasňovat jevy v reálném světě. Doufám, že mi je odhalí toto psaní.

Do hlavy se mi vkrádají podivné situace.

„ Jdu cestou, kterou obkličuje tráva topící se ve tmě. Vzduch těžkne a mísí se s šedobílou kašovitou mlhou, která usedá všude kolem. V tom se objeví malé bílé kotě. Bojí se. Nevěří mi. V rychlosti mě obchází obloukem na pokraji ztrácející se trávy. Zavolám na něj. Bílé kotě svůj odstup zmenší, při troše snahy se ho můžu dotknout. Skloním se k zemi a napnu paži. Bílé kotě se začne ovíjet a třít o mou ruku. Zvolna přejíždím rukou po srsti od hlavy až k zádům. Narovnám se. Jdu dál a nehybné kotě nechávám za sebou. Když najednou se objeví vedle mě a jde se mnou. Udržuje se mnou krok na té cestě odnikud nikam. Napadá mě, jak skvělé by bylo vzít si to kotě s sebou. Na chvíli mě ta myšlenka pohltila, abych ji pak vypustil jako vodu z vany. Nemůžu si ho vzít s sebou, rozpomněl jsem se. Už mám doma černé kotě…“

Začínám mít pocit, že číst dál pro mě bude nebezpečné, ale přesto nutné. Cítím, jak vzduch houstne. Musím se pořádně soustředit, abych naplnil plíce vzduchem. Jde to ztuha.

Jak se dýchá tobě? Nepřipadá ti, že vzduch těžkne a špatně se nasává?

Dávám si pozor a pořád na to myslím. Nadechnout a vydechnout. Dobře nám to jde.  A znova. Mysli na to. Nádech a výdech. Mysli si na to! Pokud nebudeš dýchat, udusíš se. Dýchej!

Mé plíce jakoby se nechtěly naplnit. Nerady přijímají kyslík. Okamžitě se začnou stahovat a vzduch vypouštět. Dýchám proto krátce a zrychleně. Způsobuje to, že mi proudí krev do hlavy rychleji a citelněji. Plním se. Těžkne mi mozek. Přesto stále čtu.

„Cesta mě dovedla až na most. Vše, co jsem už prošel, zmizelo v haldách mlhy. Stojím na mostě, pod kterým teče černá olejovitá řeka. Zdá se, že z ní se line mlha, ale u řeky se nedrží.

Voda má barvu ropy a stejně tak se chová. Přesto šumí jako nejčistší pramen. Krásně lze vidět detaily tohoto toku. Lehce osvícená se zjevuje každičká černá vlnka a sebemenší nerovnost. Dívám se kam voda teče, kam mizí. Ztrácí se v naprosté tmě, se kterou splývá. Z jedné strany koryto lemují vysoké topoly. Jdou poznat jen podle obrysu mezi tmavým nebem a ještě tmavším listím. Jsou jako rozpité čmouhy bez rozměru. Z druhé strany jen tma. Přesně tam, kde se řeka stýká s černem a slévá se v jedno, ční z toho temna hrad, z jehož jediné věže srší světlo jenž osvětluje hradby. A sem tam osvětlí nějakou vlnku olejovitě zbarveného toku. Z nitra hradu se ozývají hlasy. Známé hlasy. Jenže si nemůžu vzpomenout, komu patří…“

Jedna osa. Text, moje oči a mozek jako plátno. Proč probůh se nemůžu odtrhnout. Cítím se jak spoutaný. Jen dýchám. Dýcháš taky? A ještě můžu polykat sliny, které se mi hrnou do úst. Splachuji je odkud přišly. A ony se derou zpět. Nekonečné. Máš stejný problém? Nesmíš se zadusit, nesmíš se zalknout! Dýchej, polykej, čti!

„Tentokrát hranice cesty tvoří vedle sebe rostlé jehličnany. Z druhé strany se v pravidelných intervalech objevují pouliční lampy. Jejich světlo se obrací pouze do korun protějších stromů. Má sílu se prokousávat jehličím, ale stromy jsou tak hustě vysázené, že paprsky nemohou projít skrz a prozradit, co se nachází dále za nimi. Vzniká tak podivuhodná plastika. Z černého netušena se drápou pokaždé jen svislé poloviny korun těchto stromů. Krásně zlatavě ozářené, čímž neobvykle jasně vychází najevo jejich plastičnost. Lze sledovat strukturu jednotlivých větviček, rostoucí jehličí.

Po chvíli chůze si světlo se stromy vymění místo. Zdroj světla předává vládu jeho požírači a naopak. V těch místech začínám slyšet rozjařené hlasy. Duch veselí se nese temnou cestou a kolem mě proplouvá s největší obezřetností. Zjišťuje, že mnou zůstává nepochopen. Rozléhá se podivná písnička. Radostná a hravá, bohužel však s hrozným textem. Ta píseň se line z úst neznámých žen a mužů. Zpívají sborově. Na jejích vlnách se nese lehce jak vánek právě ta radost, veselí a dobrá nálada. Jde to poznat z hlasů.

Cesta se rozděluje. Jeden výběžek míří k bujaré zábavě a druhý pokračuje ve stylu světel a stromů, jen borovice nahrazují břízky.

Zábava mě láká, ale nemůžu ji pochopit. Už teď vím, že všichni kolem by se bavili a pouze já bych přemýšlel, jak se můžou bavit…“

Nemůžu se zbavit pocitu, že za mými zády něco existuje. Potichu se vkrádá blíže ke mně. Přijde mi však zbytečné se otáčet. Nedozvěděl bych se, co se bude dít. NE! Neotáčej se! Cítíš to stejně, viď? Já vím. Neboj. Čti, vše tady najdeš. Jinde odpovědi nenajdeš.

Zmocňuje se tě tušení, při kterém pociťuješ horko v oblasti lopatek. Ano, přesně ! Nejspíš tam opravdu něco bude. Dívá se to přes rameno. Přejel tě mráz po šíji? Snažím se periferním viděním zjistit, jestli sním nebo mé smysly stále fungují. Nevím. Nepoznám to. Něco tmavého tam možná bude. Nechce se mě otáčet. Nedozvěděl bych se, co se stane. Co se stane mě. Co se stane nám!

„Kolem mě vyrůstá plot. Dráty propletené do oček mi zabraňují vstoupit mimo cestu na trávu. Objevuji značku, která je lstivě zalitá temným stínem. Zákaz vjezdu pro auta a motorky, zdá se mi. Přijdu blíže a značka se přerodí. Zákaz vstupu člověku. Podívám se kam to vede. Z obou stran plot. Táhne se a po chvíli mizí v husté tmě. Neváhám ani vteřinu.

Bez  jakéhokoliv zdroje světla, na obě strany skrz očka v drátech proudí nepatrné paprsky mimo moji cestu. Vidím pouze šedou trávu a plot tvořený stínem, který na ní leží.

Postupně vše tmavne. Stává se temnější a stinnější. Míjím jednu tyč držící dráty na svém místě za druhou. Až se částečně rozplyne stále tmavší mlha a odkryje se druhý most. Nad ním trčí oblouk. Není jeden. Je jich nad mostem plno. A v jejich nejvyšším místě se houpe zářící koule. Vychází z ní líné oranžové světlo. Zdá se, že nemá odvahu jakkoliv se rvát o své místo s všudypřítomnou tmou, která vládne. Proto se světlo jen tiše nese a mizí v sobě samém. Opatrně vkročím na most a pokračuji v chůzi. Slyším téct vodu, ale když se nakloním přes masivní zábradlí, nevidím nic. Jako bych měl zavřené oči. Můj pohled se vrátí zpět na budoucnost cesty, do předu. Jeden oblouk stíhá druhý a já si poprvé uvědomím, že nade mnou je nebe. Hvězdy jako bílé rozpité body. Mám z toho radost, myslel jsem, že už obloha zmizela. Most náhle skončil. Nevědomky jsem minul poslední oblouk. Pozoruji obrovskou do nebe rostoucí skálu a v ní zarostlou kamennou bránu. Skála je jako zhmotněná tma. Tak černá, tak neúprosná a panovačná. Nestihnu dojít k bráně, zahalí mě naprosté temno…“

Bože! Opravdu můj osud. Tvůj osud, její osud. Všechno v jedné rovině. Jeden vedle druhého. Já jsem Ty. Ty jsi ona. Ona je já. Musíme se spolu naučit žít. Budu v tobě. Neboj! Cítíš tu nepatrnou vibraci v hlavě? Taky jsem jí cítil. Vstupovala do mě. A teď já putuji do tvé hlavy. Jsem tvojí součásti jako ona mojí. Pálí tě oči? Nezapomeň i já se jimi dívám. Podřiď se tomu. Musíš! Proč? Neptej se! Taky jsem se ptal a víš co bylo na konci mé povídky?