Pracovní den

Nedokončená povídka z české republiky - 2x stoleti :)

Přes průzor zaměřovače sleduji svůj cíl. Ve skoro až sibiřské zimě mi přesné míření přece jen dělá problémy, i když zrovna používám svoji podomácku vyrobenou flintu SONIC X-2. Dalším cílem je padesátiletý „podnikatel“ ruského původu Vasilij Firjak ve svých kruzích spíše známý, jako Krvavý Vasilij. Jedná se o kontrakt od nějaké neznámé osoby, asi půjde o konkurenční boj. To je důvod proč tu teď ležím na střeše v zimě, která mi zalézá za nehty a čekám než se ten tlusťoch naproti v restauraci narve svým oblíbeným mexickým steakem.

Tak už je to tady - Showtime. Nejdřív k chodníku přijede černý luxusní mercedes a z restaurace vystoupí ochranka, aby zkontrolovali okolí, tak jako to udělali už minulé dvě návštěvy tlusťochovi oblíbené restaurace. Vzápětí vychází sám velký šéf a chvatným krokem se blíží ke dveřím mercedesu. Tak v půlce cesty jsem mu namířil na hlavu a zmáčkl spoušť. Zpětný náraz mi vrazil pušku bolestivě do ramene. Vasilij zůstal tak vteřinu nevěřícně stát, teprve potom se svalil na zasněžený chodník. Bodyguardi jako jeden muž šáhli po vybouleninách, které měli různě rozeseté po svých drahých oblecích a rychle se poschovávali.

Nejvyšší čas zmizet, člověk nikdy neví s čím na vás ruská mafie vyrukuje, pokud jim zabijete jejich bosse. Jedná se o mstivou a nebezpečnou sebranku. Hlavně jsem měl zas ten Pocit.

Rychle jsem sbalil flintu do kovového kufříku a začal sbíhat schodiště. Moje promrzlé tělo odmítalo poslouchat, ale pět pater mi příjemně rozproudilo zmrzlou krev v žilách. Vzal jsem to zadním vchodem, kde na mě čekala moje Acura. Jedná se o luxusní divizi japonské Hondy, kterou sem si nechal draze přivézt z Ameriky. Auto přecpáno nejmodernějšími technologiemi, samozřejmě na vodíkový pohon. Vyjel jsem o ulici dál než stojí restaurace a pomalu zamířil domů. Další den šichty za sebou.

Můj byt, příjemné 6plus1, ležící blízko Václavského náměstí mě přivítal obvyklým tichem. Kufřík s flintou jsem zamkl do tajného trezoru v komoře a šel jsem si dát teplou sprchu. Ještě mokrý z koupelny jsem si udělal můj oblíbený šípkový čaj a zapnul notebook. Jako první jsem zkontroloval maily a hned potom bankovní účet. Doplatek za dnešní prácičku mi pěkně zakulatil zůstatek na deset miliónu českých korun. Tato v dnešní době vysoce stabilní měna, která už před dvaceti lety předehnala dolar, slibovala, že pokud nebudu moc utrácet, dožiji život v přepychu. To je taky důvod proč jsem poslední rok bral jednu zakázku za druhou.

Už mi je dvaatřicet nejvyšší čas se usadit, najít si manželku a vychovat další generaci nájemných zabijáků, tak jak to udělal můj otec a před ním x generací předků. S myšlenky na budoucnost jsem si šel lehnout.

Probudilo mě jemné zatřesení. Leknutím jsem otevřel oči a hned se zcela probudil. U postele stály čtyři lidi, což se mi zdálo nemožné, jelikož byl zapnutý alarm. Něco blesklo a do krku jako by se mi zarazila vidlička.

Další nepříjemné probuzení, tentokrát ve vykachlíčkované místnosti, která odpudivě páchne krví. Na krku mě pálí tři ranky, které mi asi zůstaly po uspávacích střelách. Na sobě mám pouze bílou nemocniční košilku, která mě jediná dělí od chladivého ocelového stolku, ke kterému jsem připoután pouty. Po prozkoumání okolí jsem zjistil, že tu místo mě není absolutně nic a nikdo, jen dveře, které vypadají dost bytelně a kamera v jednom z rohů místnosti.

Kdo jsou mí věznitelé? Rusáci to nebudou, ty by mě nějak morbidně zabili už v mém bytě. Policie taky nepadá v úvahu, to bych pro změnu hnil někde ve vězení se zvýšenou ostrahou. Jako další možnost mě napadla japonská Yakuza. Minulý půlrok jsem jim za slušný balík zabil většinu jejich šéfů. Poté co se Yakuza spojila s čínskou Triádou se od svých čínských přátel naučili pár nových praktik. Mezi jejich nové oblíbené fígly nyní patří pomalé a velmi bolestivé mučení, to by vysvětlovalo ten pach krve ve vzduchu.

Po zhruba deseti minutách do místnosti vtrhla doktorka v bílém overalu s rouškou přes ústa a zle vypadající pán v staromódním černém obleku s buřinkou. ‚Celý pan Tau‘ uchechtl jsem se v duchu. Bohužel dojem kazil jeho obličej, obličej člověka, který rád způsobuje bolest. „Prosím pane Blacku podržte subjektu hlavu“ práskl místností hlas doktorky. Pan Tau mě chytil a bolestivě mě přitlačil hlavu ke stolu, že jsem s ní nemohl ani hnout. „Co po mě chcete?“ zeptal jsem se a v hlase byl nepříjemně znát můj strach. Teprve teď jsem si všiml, že doktorka sebou přinesla malí stříbrný kufřík, ze kterého teď vyndala pistoli podobnou injekční stříkačku. Nahnula se nade mě a já sebou začal škubat a křičet. Potom se usmála a špičkou pistole-injekce mi našla krkovici. Zmáčkla ‚spoušť“ a mozek mi vybuchl v záplavě červeného ohňostroje…

---