Paní dvou srdcí

Tohle je dílo, na kterém přerušovaně pracuji už zhruba rok a nedávno se mi podařilo dokončit další kapitolu. Je to teprve začátek, ale stejně by mě zajímalo, co na to říkáte.A ještě, ten název má trošku hlubší smysl než nějaký telenovelový námět, ale to bude poznat až v dalších kapitolách.A ještě se omlouvám za chyby, nestačila jsem to všechno zatím zkontrolovat, ale už se na tom pracuje...

Paní dvou srdcí

Slzy zkrápí psaní. Dopis plný lásky, plný nenávisti, plný beznaděje. Dopis adresovaný osudu. Je v něm vše – nevinnost, křehkost, lidskost, hřích, láska, krása, nenávist, pohoršení i znechucení. Nedostatek sil a smrt. Kdo napsal tak hořké psaní? Psaní tak dojemné, že i osud se musí ustrnout? Namočený brk se sesul na pergamen. Stále jej však drží ruka. Nyní bezvládná a bezbarvá. Ruka pěstěná a udržovaná, avšak stará a vyhublá. Vypadá jako ruka smrti. Inkoust odkapávající z brku tvoří na papíře loužičku. Kahanec prská. V jeho mihotavém světle je vidět starý ženský obličej. Jsou v něm vryty tisíce vzpomínek, lásek i nezdarů. Čiší z něj hořkost a pohrdání k celému světu. Oči jsou nyní ledově ostré a lesknou se. Jako by se v nich odrážel celý život oné stařeny. Jistě to byl velmi dramatický příběh plný rozporů, ale co je teď komu po něm? Žena zemřela, kahan naposledy prskl a zhasl. Tma pohřbila celou tuto starou komůrku v jednom malém starém domě na samotě a s ním i jeho jedinou obyvatelku s jejími vzpomínkami, s její hořkostí, s jejím životem.

Paní dvou srdcí



Slzy zkrápí psaní. Dopis plný lásky, plný nenávisti, plný beznaděje. Dopis adresovaný osudu. Je v něm vše – nevinnost, křehkost, lidskost, hřích, láska, krása, nenávist, pohoršení i znechucení. Nedostatek sil a smrt. Kdo napsal tak hořké psaní? Psaní tak dojemné, že i osud se musí ustrnout? Namočený brk se sesul na pergamen. Stále jej však drží ruka. Nyní bezvládná a bezbarvá. Ruka pěstěná a udržovaná, avšak stará a vyhublá. Vypadá jako ruka smrti. Inkoust odkapávající z brku tvoří na papíře loužičku. Kahanec prská. V jeho mihotavém světle je vidět starý ženský obličej. Jsou v něm vryty tisíce vzpomínek, lásek i nezdarů. Čiší z něj hořkost a pohrdání k celému světu. Oči jsou nyní ledově ostré a lesknou se. Jako by se v nich odrážel celý život oné stařeny. Jistě to byl velmi dramatický příběh plný rozporů, ale co je teď komu po něm? Žena zemřela, kahan naposledy prskl a zhasl. Tma pohřbila celou tuto starou komůrku v jednom malém starém domě na samotě a s ním i jeho jedinou obyvatelku s jejími vzpomínkami, s její hořkostí, s jejím životem.

Život je jen začátek

“No tak, Nerocelo, vždyť všichni muži jsou stejní! Nepodléhej mu, radím ti jako tvá dobrá přítelkyně. Je to navíc úplně obyčejný chudák s holým pozadím. Ty jsi šlechtična. Víš co by se stalo, kdyby sis svou nevinnost nezanechala pro svého manžela. Objímej se s muži, líbej je, ale na lůžko s nimi nechoď!”
“Mluvíš jak kněz Arelie. Vždyť každý ví, že ty, ač teď vdaná paní jsi spala s několika muži než jsi se provdala!” Žena sklopí oči. Zdá se, že vzpomíná na něco nepříjemného.
“Právě proto ti to říkám. Já jsem v našem domě míň, než poslední coura. Manžel se od první noci na mém lůžku neohřál. Ach Nerocelo, nestojí to za to.Věř mi prosím.” Žena je evidentně rozlítostněna. Přeje své přítelkyni velkou lásku, ale už je sama od života hořce poučena. Snaží se zabránit tomu, aby přítelkyně dopadla stejně jako ona.
“Budu muset jít, tak pamatuj na má slova!” S obavami ve sličné mladé tváři odchází, jen za ní hedvábí šustí.
Ještě ten večer jde Nerocela na procházku do zahrady. Jejich zahrada je veliká a přístupná všem lidem, ale ona čeká jen na jednoho. Vtom jí někdo zezadu přikryje oči rukama. Rukama vonícíma travou, možná až příliš drsnýma od práce, ale jí připadají jako to nejjemnější hedvábí.
“Atere!” Dívka vykřikne štěstím a láskou k tomuto mladému muži. Když je u něj, nedokáže vnímat nic jiného než jeho blízkost a vůni, dotek jeho rukou a zjitřené třpyty v jeho očích. Ty tam jsou sliby, které dala své přítelkyni. To tam je její odhodlání nedat se tomuto neurozenému, leč sličnému muži. Miluje ho a on miluje ji. Jsou šťastni i když tak vzdáleni. Jejich schůzka v zahradě se protáhne do pozdních nočních hodin. Když se Nerocela k ránu vrací domů je promočená, uválená a opilá štěstím. Je jeho ženou. Je jeho ženou stejně jako on je jejím mužem. Tenhle svazek nebyl posvěcen v žádném kostele, ale svědkem jim byl sám Bůh. Vždyť se celou dobu díval a nemohlo být jinak. Často se milenci scházejí v zahradě, často i v domě přítelkyně Arelie. Ona mlčí a kryje je, ale v očích má stále onu němou výčitku.
Po několika měsících jejich utajovaného vztahu se Nerocela nedostaví na schůzku. Ater neví co se stalo. Ach ženo moje, kdepak jsi? Snad nás neodhalili, snad se ti nic nestalo? Miluji tě, miluji tě stejně jako před pár měsíci ve vaší zahradě, když jsi vypadala jak královna Země. Melas šaty z hnědého brokátu, jejichž barva přecházela až do zelena. Byl konec léta a nastával hýřivý podzim a ty ses mi dala. Co se stane, až to tvoji rodiče zjistí? Co se stane se mnou? S tebou? S námi? Ach kde jsi, přece by tě nic nemohlo zdržet tak dlouho. Je tu zima, začíná se ochlazovat a mě nemá kdo zahřát. Kampak jsi šla? Snad za Arelií? Jistě, kam jinam bys mohla jít? Musím se jí zeptat. Muž se nedočkavě rozběhne k známému domu. Zabouchá klepadlem znamení a po chvíli se otevřou dveře na malou škvírku.
“Atere? Co se stalo?” Žena má dnes nemocný hlas, vypadá bledě, asi chuděra churaví.
“Arelie, co je s Nerocelou? Nepřišla dnes na schůzku, nemohlo se jí nic stát?” Bledá žena se jenom zachvěje.
“Nevím co s ní je.” Okamžitě má však neblahé tušení. Jen co odejde zklamaný milenec Nerocelin, hned se za ní vydá. Cestou pokašlává. Zmocnila se jí zlá choroba. Cítí, že jí už dlouho odolávat nebude, ale do té doby musí udělat vše, co je třeba. Nerocelu najde v její jizbě. Zhrouceně sedí u okna a vzlyká.
“Ach Neri, pověz, co se ti stalo?” Čekala, že najde podobný obraz, ale tohle ji opravdu hodně překvapilo. Nikdy neviděla Nerocelu bez jejího úsměvu na rtech a zasněného pohledu. Dnes byl úsměv smyt slzami a pohled byl kalný, vyjadřoval velkou bolest.
“Vše se prozradí, má drahá přítelkyně, a mě čeká pranýř. Čekám dítě. Dítě s Aterem!”
“Tušila jsem něco takového. Bude se muset tvým rodičům představit jako tvůj ženich, jinak není možná.”
“Otec ho spíš zabije, než aby mu dovolil si mě vzít!”
“Proti tomu je jediná obrana. Rozšířit klep o tvém stavu a když se to tvůj otec dozví ještě z jiných úst, bude mu tě muset nechat, protože ženu v hanbě by si už nikdo nevzal a poskvrnila bys dobrou pověst celé rodiny.”
“To je důmyslný plán a jistě bude fungovat, ale až nadosmrti si na mě budou ukazovat, že jsem ta, co se vdala “až poté”.”
“Neboj se, s manželstvím se vše spraví. Nikdo si netroufne takhle ukazovat na vdanou paní.”
“Děkuji, děkuji ti má jediná přítelkyně. Děkuji ti až za hrob. Jestli se to povede, řekni co bys chtěla a všechno ti splním!”
“Nechci toho mnoho. Jen snad až se narodí to dítě, dej ho prosím vyučit léčitelem k lesním mágům! Bude tak vždy jen pomáhat. Neboj se, jsou to dobří lidé a vy jistě budete mít ještě mnoho dalších dětí, které by vám tohle vynahradili.” Hned, co to Arelie dořekla, rozkašlala se dusivým kašlem. Nerocela byla šťastna novou nadějí na sňatek s milovaným mužem a tak bez váhání souhlasila. Nezapomněla se ani optat na Areliino zdraví, ale ta ji ujistila, že bude v pořádku.
Netrvalo dlouho a uskutečnili Areliin plán. Události následovaly rychle po sobě. Ater šel žádat o Nerocelinu ruku, otec ho odbyl. Nerocela řekla otci své tajemství, otec ji zbil. Rozšířili se klepy, otec ji Aterovi přislíbil. Slavili slavnou svatbu v kostele. Byli muž a žena i před církví. Žehnali Bohu, že jim to dopřál. Otec dal dceři věnem malý domek uprostřed města. Ater si sehnal dobře placenou službu zahradníka v jedné bohaté rodině a dřel od úsvitu do večera. To vše pro svou milovanou ženu a to malé, co nosila pod srdcem. Začalo zlátnout obilí, když se jim narodila dcera. Vlasy měla úplně plavé a podivně jiskřivé oči po otci, které se uměly zakalit a zasnít, stejně jako oči maminčiny. Radost z dcerky však zkazila manželům zlá zpráva. Arelie zemřela. Měla jen chudý pohřeb, vždyť manžel o ni nestál a služebnictvo si nedovolilo něco více. Opravdu zarmouceni byli jen Nerocela s Aterem. Kněz usoudil, že zemřela, protože napomáhala jejich hříchům. Proto zasvětili svou dcerku Rozettu Arelii a její památce, tak jak Nerocela slíbila. Když Rozetta trochu povyrostla, rozhodli se ji poslat do školy pro přírodní léčitelky. Byla roztomilým a nezbedným raráškem s očima barvy rozbouřeného moře a s vlasy jak zlatavé obilí.



“Maminko, a proč musím tam k těm paním v lese?” Žena, jíž se děvčátko ptalo, odklonila hlavu. Hned po Rozettině narození dala slib “paním v lese”, že až její dceři bude pět let, pošle ji k nim. Ale za těch pět let se mnohé změnilo. Oblíbila si svou dcerku – jak by ne, když to byla dívenka chytrá a vnímavá. Vzpomínka na Arelii z ní pomalu vyprchala, ani s Aterem si nerozuměla tak dobře jako dřív, pořád se však velmi ctili a milovali. Je jí teď líto dcerky, jediného jejich dítěte, které se má stát léčitelkou - dobrodějkou, která nemá domova a peněz, která objíždí pozapomnělé vesnice, aby vyléčila lidské choroby a neduhy, aby pomohla umírajícím na jejich poslední cestě, aby dala útěchu pozůstalým. Občas se vyválí na seně s nějakým venkovským pacholkem a pojede dál. Tak tohle čeká mou malou Rozárku?
“Neboj dceruško, nebude to nic strašného u těch paní. A když se ti tam nebude líbit, tak tě ty hodné paní přivezou zpátky.”
“Mami, a co tam budu dělat? A budu moct jezdit za tebou a za tatínkem?”
“Nevím, dceruško, nevím.” Žena se rozpláče a malou zvídalku si přitiskne k prsům. Pak ji od sebe prudce odstrčí a rychle odejde. Poslední úsek cesty už utíká. Holčička je zmatená.
Proč maminka plakala? A proč utekla? To už mě nemá ráda? Dětská duše je velmi přemítavé médium a často dochází k hodně radikálním závěrům.
Nechce mě. Ani ona, ani tatínek. Proto tu tatínek tak dlouho nebyl. Proto mě chtějí dát k těm paním. Už mě nemají rádi. Nepůjdu k paním. Uteču. Uteču do města, tam mě nenajdou! Sotva se Rozetta takhle rozhodla, udělala to. Nenamáhala si hlavičku s tím, že nebude mít kde spát, že nebude mít co jíst, ani jí nenapadlo, co se jí všechno může stát. Ten den vyšla z malého domu uprostřed města malá holčička a už nikdy se nevrátila zpět.

Velký svět

“Co se tu motáš, děvko! Táhni někam nebo na tebe vyleju něco ne moc voňavýho!”
“Uaa, nech mě, já ti nic nedělám!” Malá holčička se ocitla v úzké křivolaké uličce. Každou chvíli ji pocáká bláto od projíždějícího vozu. Modrošedá očka má vyvalená na tenhle nový svět. Nikdy nebyla takhle daleko ve městě. Vždy chodila jen na zahradu a nebo do města s maminkou, ale do takovýhle uliček nikdy nepřišla.
“Já jsem ti něco říkal zlodějko!”
“Šplííích!”
“Neměla ses tu furt tak motat.” Rozčilený muž zajde zpět do domu, ze kterého před malou chvilkou vychrstl na udivenou Rozettu obsah noční nádoby. Promočená holčička začne natahovat moldánky, když k ní přiskočí kluk, jen o něco málo starší než ona, a strhne jí z vlasů stříbrnou sponu. Jedinou cennou věc, kterou Rozettka u sebe má.
“Dej to sem to je moje!” Řekne rozhořčeně. Hned jí přejde pláč a její drobný obličejík se navzteká!
“Dělej! Nikdo ti to nedal! Vrať mi to!”
“Náno hloupá uřvaná! Tak si mě chyť!” Chlapec ukázal na dívku neslušné gesto a začal zběsile utíkat. V tomhle se však Rozetta nedala, ač malá a netrénovaná, nechtěla se vzdát svého drahého šperku a nechat ho tomu malému ničemovi. Klučík hbitě mihal nožkama a snažil se ztratit za každým domem. Dívčina byla ale vytrvalá. Proběhli tak skoro celý Ostengrad. Nakonec se chlapec unavil nebo ho to přestalo bavit. Vběhl do jednoho domu, ale nikudy už nevyšel. Holčička se osmělila a vešla.
“Fuj, tady to vypadá jak doma ve sklepě!”, pomyslela si Rozetta.Podlaha byla jen udusaná hlína a na ní tu a tam hromádka slámy. Z jedné takové hromádky to tiše pískalo. Dívenka se k tomu opatrně přikradla. Odkryla pár vrchních slámek – a spatřila malinká růžovoučká tělíčka – pět malých myšek. Zdály se jí rozkošné, takové malé panenky. Začala si s nimi hrát. Už si vůbec nevzpomněla na rozcuchaného kluka, který jí sebral sponu. Myšky však nebyly panenkami, ale živými zvířátky a tak brzy začaly utíkat pryč. Rozettka je chtěla zastavit a hodila po jedné z nich svou malou koženou botu. Trefila se. Myška se zastavila. Když dívka škrpál z hlodavce sundala, objevila jen malé pochroumané tělíčko, jak leží v loužičce krve. Tenkrát to přišlo Rozettce strašně líto. Její uvažovaní se bralo asi takto: “to v čem myšička leží je červené... červená je krev... když mi teče krev, tak to bolí... Myšičko nebolí tě nic? Myšičko!” Dítě došlo k názoru, že je zvířátko raněno a že ho to bolí.
“Musím se o tebe postarat, aby ti krev už netekla. Aby tě to nebolelo.” Rozetta vytáhla ze zmáčené haleny špinavý kapesník a uložila do něj mrtvolku. Pak jí opatrně zabalila a zandala kapesník zpět. V tom uslyšela z hloubi domu ženský křik.
“Ty parchante! Co si to dovoluješ celý dny se jenom toulat a dokonce i krást! Kdes vzal tu sponu? Jsi stejný jako tvůj otec, ten jenom chlastal a kradl až jednou šáhnul do špatný kapsy a pak už musel strčit do smyčky i hlavu. Myslíš si, že když tvoje máma poctivě pracuje celej den, tyk ty se budeš jenom flákat po ulicích a hrát si na hrdinu? Jsi lump a obyčejnej čorkař. Ale počkej, já ti to vyženu z hlavy!”
“Néééé!” Hned na to proběhl kolem udivené Rozetty její známý kluk, co jí vzal sponu, a za ním žena, zřejmě jeho matka. Ta ale už neměla tak hbité nohy a v rozčilení zakopla o vlastností sukni. Upadla. Na zemi začala vzlykat.
“Ach, au! Bože, co jsem udělala tak strašného, že mě takhle trestáš? Že jsem se rozkřičela na toho zmetka, který dnes někomu ve městě ukradl takovou drahocennost? Já to s ním nemyslím zle, vždyť to by ani nešlo. Ale nemohu nic jiného dělat. Proč? Proč? Au, uhu, hu... Asi jsem špatná matka. Nemohu vychovávat svého syna, když ho chci nakrmit. A jídlo je tak drahé...” Poslední slova žena vyřkla úplně zlomeným, tichým hlasem. Když zmlkla a stále se nezvedala, odvážila se Rozetta k ní přijít blíž.
“Paní? Paní, je vám něco?” Zeptala se holčička bezelstně.
“Co tady děláš harante? Táhni si krást jinam, tady pro tebe žádné jídlo nemáme!” Utrhla se na ni ležící žena, která se mezitím hbitě zvedala. Občas sykla bolestí, protože si natloukla opravdu hodně, ale za chvilku už stála s vařečkou v ruce jako načepýřený kohout.
“Ne, paní, já nechci krást. Já, já...já si jdu pro tu sponu!”
“Cože, ta krásná věcička, že je tvoje? Tomu se mi chce věřit stejně, jako že ji můj syn našel!”
“Já za to nemůžu. Maminka s tatínkem mě už nechtěli, tak jsem šla pryč, pak mě nějaký pán polil něčím smradlavým a potom mi ten kluk vzal sponu. Tak jsem za ním běžela. Dohnala jsem ho až tady, tak mě prosím paní nevyhazuj!” Dívenka se při těch vzpomínkách rozplakala.
“Tys dohonila mého Mathyase? Je to nejlepší běžec v celém okolí, ani biřici ho nedohoní... Jak ho tedy mohla dohonit taková holčička jako ty?”
“Prostě jsem běžela...”
“No, je pravda, že tvoje oblečení nevypadá zas tak hrozně, je jenom špinavé. Pojď, vyperu ti to.
“Panebože, vždyť ty jsi ještě mokrá!” Žena se upřímně zhrozila. Zavedla dívku do malé komůrky, ohřála vodu na kamnech a Rozettku umyla. Její oblečení vyprala a dala jí nějaké po Mathyasovi.
“A to tě maminka s tatínkem opravdu vyhnali?”
“Ne. Oni mě chtěli poslat do lesa, pryč, tak jsem utekla do města.”
“Hm, to je hodně divné, ale jestli chceš, můžeš u nás zůstat. Budeš přes den dávat pozor na Mathyase, aby nedělal takové lotroviny. Souhlasíš?”
“Opravdu smím?” Rozetta s radostí ženu objala.
“Tak už mám zase maminku”, pomyslela si.



“Co tady děláš ty usmrkanče?” rozkřikl se malý Mathyas na Rozettu když ji viděl u nich v domě a navíc v jeho vlastních šatech.
“Hm, já tady teď bydlím, tak bys mi mohl vrátit tu sponu...”
“Cože? Tady bydlim já a máma a žádný nány uřvaný!”
“Tak to máš asi smůlu, ale tvoje maminka mi to včera povolila Mathyasi...”
“Ty, ty, ty... Ty znáš moje jméno! Sakra. A jak se vlastně jmenuješ ty?” Klučina se už viditelně uklidnil, ale stále se choval k nové obyvatelce svého domova dost nepřátelsky.
“Já jsem Rozetta a jsem teď tvoje sestra.”
“To teda nejsi, ať se jmenuješ jak chceš. Já žádnou segru nemám a moje mamka je jenom moje mamka!”
“No tak už se nevztekej. Prostě tu teď budu bydlet s váma, no.”
“Hm, mamka se už uklidnila?”
“To nevim, ke mně se chovala moc hezky. Co dělá vlastně tvoje mamka?”
“Je to léčitelka. Ale jenom večer. Přes den dělá v krejčovství jednoho obchodníka. Víš co, když teda teď už bydlíš u nás, tak ti musim ukázat město a co se v něm dá dělat. Běhat už umíš, takže to půjde jednoduše.” Chlapec se o dívčinu od té doby začal starat.
Během několika měsíců už Rozetta znala dopodrobna celé město, věděla, kam se schovat a kde by mohlo číhat nebezpečí. Mathyas ji naučil spoustu šikovných věcí. Uměla přelézt městské hradby, aniž by ji kdokoli spatřil, či neopatrnému měšťánkovi nenápadně zcizit plný měšec. Naučil ji střílet z luku s trefou na sto metrů. Ona ho zase obhajovala před maminkou, která jí věřila víc, než Mathyasovi. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Rozetta už pochopila, že jsou i horší věci, než že jí teče krev. Myšku, kterou nosila dlouho u sebe, zahrabala, protože už věděla, že smrt si může a nakonec vezme každého. Vždyť ona sama střílela divoké husy a zajíce a rozsévala tak smrt do jejich řad. Několikrát musela utíkat i před biřici, ale vždy se jí to povedlo díky jejím hbitým nohám. Maminka se k ní chovala snad ještě lépe, než kdyby byla její vlastní dcerou. Občas se na ni rozzlobila, ale měla ji ráda. Opravdu ráda.



Rozetta takhle žila s Mathyasem a maminkou deset let. Všechny lumpárny se jim vedly a nikdy se jim nestalo nic zlého. Všude chodili spolu, až posledních pár měsíců začal Mathyas chodit večer ven sám.Rozetta na něj žárlila, protože ona musela být doma s maminkou a pomáhat jí připravovat léčivé masti pro jejich zákazníky. Jednou, když se jí to zdálo už nesnesitelné si promluvila s matkou.
“Mami, proč může Mathyas v noci pryč a já ne?”
“Na to jsi ještě příliš mladá, dítě. A navíc mi tu musíš pomáhat. Sama bych to nezvládla.”
“Jsem mladší jenom o dva roky a masti bys zvládla taky sama. Vždyť jsi to tak dělala pořád. Zítra půjdu s Mathyasem. Sama jsi mi říkala, že ho musím hlídat.”
“Ne, to nejde. Jsi dívka a navíc ještě mladičká. Nikam nepůjdeš. Noc není pro ženy. Buď ráda, že můžeš po městě chodit ve dne. Správná slečinka by měla být celou dobu doma.”
“Já ale nejsem žádná slečinka. Umím spoustu věcí, které neumějí ani chlapi. Určitě by se mi v noci nic nestalo. Hm, tak tím si nebuď tak jistá moje malá.” Rozettě to však nedalo. Proč mu to maminka dovoluje? Není to ještě žádný dospělák, tak si nemůže vyskakovat. Rozhodla se, že další den mamince řekne, že je jí špatně, a zatím půjde za Mathyasem. Večer si vlezla do svého podkrovního pokojíku a dělala, že spí.
“Rozettko, není ti nic? To už jdeš spát?” Maminčin hlas zněl opravdu ustaraně.
“Je mi jen trochu špatně a jsem ospalá. Zítra to určitě bude lepší.. Jenom se teď pořádně vyspím.” Mamince tahle slova stačila. Jakmile za ní zapadly dveře, vylezla Rozetta z postele, otevřela okno a vylezla na střechu. Byla sice dost příkrá a ne v moc dobrém stavu, ale dívce se po ní povedlo slézt až na okraj a z něj pak skočila na vůz se senem, který byl vedle domu. Zanedlouho vyšel z domu i Mathyas a s pohvizdováním zamířil do víru města.



Od zdi rodného domku se odloupl malý šedý stín a neslyšně Mathyase následoval. Prošli takhle až na druhou stranu Ostengradu, kde Mathyas vešel do malé budovy, nad níž visel spoře osvětlený vývěsní štít, který hlásal, že podnik se jmenuje Zakopaná jáma. Stín váhavě postával před vchodem. Pak nahlédl dovnitř špinavým oknem. Chvíli se rozmýšlel a nakonec vešel dovnitř.



S Mathyasem se poslední dobou děly podivné věci. Ke slovu se přihlásil orgán, o kterém si myslel, že jen překáží. Poprvé to bylo, když byl s Rozettou ve městě a chtěl ukrást trochu zeleniny ze zapomenutého vozíku v malé úzké uličce. Zatímco dívka hlídala vstup, Mathyas šel dovnitř a snažil se přiblížit co nejblíže k vozíku. Když už byl za ním, zaslechl divné zvuky. Přicházely z předu vozu. Zněly, jakoby někdo někomu ubližoval. Lichváři, pomyslel si Mathyas, zase na někom vymáhají dluhy. Doufám, že tím budou tak zaneprázdněni, že si nevšimnou, co jim beru. To, co uviděl ho však překvapilo. Žádní lichváři. Na zemi ležela nahá žena, pod sebou měla nejspíš své šaty, a na ní byl chlapík s kalhotami na půl žerdi. Chlapce zaplavila vlna nového citu. Byl tou podívanou úplně uchvácen. Otevřela se mu brána do nového nepoznaného světa. Neslyšel, jak na něj Rozetta zezadu výhružně syčela, viděl jen onu dvojici. Co na tom, že žena měla svá nejlepší léta dávno za sebou a muž byl oplzlý plešatý stánkař. Teď se vše pohybovalo v jednom rytmu a ten určovali oni dva. Mathyasovi tepala krev ve spáncích. Pak žena vykřikla a svět vybuchl. Přihlížející chlapec se nemohl ani pohnout. Čekající Rozetta ho zatahala za nohu.
“Ty blboune! Dělej, něco seber a padáme než nás někdo chytne! Co čumíš jak vejr?” Rozetta byla opravdu hodně rozzuřená. Nevšimla si toho, co se dělo dál v uličce, bála se jen toho, co mohlo přijít zvenku.
“Jso... Jsou...” Mathyasův hlas zaskřehotal. Nebyl schopen vypravit ze sebe slovo. Pořádně polkl a pak jakoby rozmrzl.
“Rychle utíkej pryč, jsou tam nějací lidi, viděli mě! Sejdeme se na Oslím rohu! Rychle, utíkej!” Rozetta ani nepřemýšlela a dala se do běhu. Tohle se jim stalo už mockrát. Vždy se jim podařilo před rozzuřeným kupčíkem či biřicem utéct. Mathyas neutekl. Zůstal stát před ústím uličky a čekal. Zanedlouho se odtud vypotácel obchodník se svým vozíkem. Ani se na chlapce nepodíval, otřel si pleš, zavázal šňůru od kalhot a už spěchal prodávat své zboží. Za chvíli se ztratil v davu. Mathyas ale čekal na tu ženu. Vyšla chvíli po onom kupčíkovi. Šla jakoby nic, jen si cestou vybírala kousky slámy z vlasů. Chystala se nepozorovaně zmizet, když ji zachytila mužská paže. Ohlédla se s ne moc lichotivou poznámkou na rtech. Ne, to nebyla paže muže, to byla ruka chlapce. Mladíka s pěknou postavou i obličejem. Žena přemýšlela. Tenhle krasavec, že chytil právě mne? Proč? Nevidím na něm, že by to bylo ze zlosti. Ty jeho černé oči žhnou touhou... Touhou? Žena, ač velmi zkušená v milostných záležitostech, byla bezradná. Spolkla onu nevyřknutou nadávku a jala se co nejdříve zjistit situaci, v níž se nalézá.
“Copak chcete, pane? Oslovila ho schválně takhle, protože titul chlapec se jí zdál moc nevhodný. Mladík byl sice ušmudlaný a jeho oblečení bylo samá záplata, ale byl přitažlivý...Ty jeho zákeřné oči...
“Viděl jsem to.” Jaká je démonická tahle žena, pomyslel si Mathyas. Mohla by mi dělat starší sestru nebo dokonce matku, ale je tak jiná. Jak pohazuje vlasy, jakoby už tímhle pohybem lákala muže na své pružné tělo. Je krásná, krásná...
“Cože?” Žena byla evidentně zaskočena. Co mohl tenhle mládeneček vidět? Snad jen, ne to snad ne, snad jen jak jsem před chvílí platila zelináři. Hm, a co s tím mám jako dělat ty lidské mládě? Cejch mi dát nemůžou, nejsem vdaná a neudělala jsem nic nezákonného.
“A proč mi to teď předhazuješ? Jestli patříš k strážným, tak si dej odpich, nejsem vdaná, takže žádnej cejch, žádnej pranýř!” Po téhle řeči se chlapec zarazil.
“Ale, ale... já, promiňte, já jsem nechtěl, totiž nemyslete si, že jsem, tedy, že nejsem...”
“Tak dobrá,” žena se svůdně usmála, “nechej toho. Vidím, že k biřicům nepatříš. Není mi sice jasné, cos tam dělal, ale to mi jistě rád vysvětlíš. Asi bych se měla představit - já jsem Johanka.”
“Ah, ehm, pozdrav pán Bůh Johanko, já jsem Mathyas.” Žena se zasmála a popadla ztuhlého Mathyase za ruku.
“Půjdeme teď ke mně, a tam mi to probereme, ano?” Dostávala na toho chlapce stále větší a větší chuť. Vždyť jí sám vběhl do náruče.
Došli až do jejího domova, hostince U Zakopané jámy, kde pracovala, jako děvečka. Vešli dovnitř, bylo tam zakouřeno a čpěl tam česnek. Hospoda byla celkem velká, ale také plná. Johanka vyvedla Mathyase nahoru po dřevěných schodech. Otevřela před ním dveře, které vedly do malého útulného pokojíku. Na stěně visel měděný kruh a v něm byly čerstvé květiny – symbol matky přírody, veliké Isaiasy. Dále tam bylo mnoho sušících se bylin, Johanka se tedy vyzná i v léčitelství. Žena s ním ale nechtěla diskutovat o náboženství či čarodějnictví, ale vedla ho k jedinému nábytku, který v komůrce měla. K posteli. Když to Mathyas zbystřil, zalomcovala s ním panika. V jeho mysli převládla jedna otázka: “Kam jsem se to sakra dostal?” Ale teď se to již nedalo vrátit. Bojácně pohlédl Johance do očí. Ta se usmála a řekla: “Neboj se mladíčku, na dnešní noc nikdy nezapomeneš!” Pak ho začala líbat a svlékat. Měla pravdu. V tomhle oboru byla Johanka lety vypracovaná umělkyně a tenkrát s ní Mathyas zažil nádherné chvilky.
Rozetta u Oslího rohu čekala marně. Snad ho jenom nechytili... Po nějaké době přišla domů bez něj. Bála se o něj. Večer přišla maminka a Mathyas se stále neobjevoval. Rozetta jí svěřila své starosti. Maminka si jen povzdechla. Mathyas se však nevrátil ani v noci. Obě nemohly spát a myslely na to, co se mu chudákovi mohlo přihodit. Ráno Mathyas přišel na vratkých nohách. Rozettě se zdál jiný než předtím. Takový... dospělejší. Maminka kvůli němu nešla do práce. Teď když ho uviděla, tak ho objala, pak se zarazila, pečlivě si ho prohlédla a poslala ho do domu.
“Rozárko?”
“Ano, maminko?”
“Dojdi mi prosím koupit na trh trochu mouky, upeču chleba.”
“Dobrá. A může se mnou jít Mathyas?”
“Ne, děvče, já si s ním teď potřebuji promluvit. Tak už běž!” Rozettě se to nezdálo, ale slíbila to mamince. No co, Mathyas jí to stejně později řekne. Neměli před sebou žádná tajemství.



“Synku, jak si to představuješ? Vždyť je ti pouhých sedmnáct let! Chápu, že už tě omrzelo stále za sebou vláčet mladší dívku, ale proč tohle? Jak dlouho to pokračuje? Nebo až dnes? Snad ne i Rozetta? Vždyť víš, jak je mladá...”
“Mami!” Mladíkovi se tenhle rozhovor opravdu nelíbil.
“Ale slib mi, že si dáš pozor, a že nebudeš chodit za vdanýma ženskýma!
“Mami! Proč mě takhle poučuješ? Já jsem dospělý a vím, co mám dělat. To je toho, že jsem si našel ženu. Kdo říká, že si jí musím vzít? A Rozetta? Ta ani neví, na co ji má....”
“Mathyasi! Ty jsi na ní něco zkoušel?” Matčin hlas zněl velmi výhružně. Nechtěla, aby se její holčičce něco stalo, byť by jí to udělal její nevlastní bratr.
“Ne, jak si můžeš myslet, že bych něco měl s holkou, kterou znám odmala a která je skoro moje sestra? Navíc je ještě malej harant.”
“Je jen o dva roky mladší, než ty. Dobrá, měj si svoje známosti, nechci ti to zakazovat, ale nezahrávej si s ohněm. Jestli se jenom dotkneš Rozetty, vymlátím ti duši z těla. A jestli to udělá někdo jiný a ty o tom budeš vědět, tak taky. Je ti to jasný?”
“Jasný, zahuhlal náhle zrudlý Mathyas. Vzpomněl si na Jaruzeho, který se snažil už několik týdnů o Rozettu. Té ale připadal, jak se mu svěřila, naprosto slizký a odporný jako muž. Dříve se s ním dalo povídat, ale teď myslel jen na jedno.



Rozetta se vydala na trh. Bylo dopoledne, tak to by měli mít ještě hodně věcí.
“Ahoj Ještěrko! Kde jsi nechala svůj Ocásek? To už ti upadl?” Ze vchodu jednoho domu se na dívčinku culil nazrzavělý pihovatý kluk. Mžoural na ni, protože pořádně neviděl.
“Ahoj Jaruze! Neboj, můj ocásek se dostaví, jen co se o něco pokusíš, aby ti nabyl ten tvůj pihatý ksicht.” Rozetta se na chlapce dívala s odporem. Pořád se jí snažil dostat někam, kam nechtěla. Toužil po ní, ale čím víc, tím se jí zdál odpornější.
“No tak, Ještěrko. Vocasa nech Vocasem a pojď se mnou. Něco ti ukážu.” Kluk se ošklivě ušklíbl.
“Táhni Jaruze, musím na trh, maminka mě poslala na nákup. Přibliž se a nakopu ti!” Po těch slovech se Rozetta rozeběhla dolů hlavní ulicí, co nejrychleji na rynek a co nejrychleji pryč od tohohle nechutného slizáka. Nakoupila mouku a dívala se po dalších vozech. Každý nabízel něco. Malované hrnky, nové šaty, různé potraviny. Byli tu i kováři a dobytkáři, ale nejvíc ji zaujal muž, co prodával různé zbraně a válečné vybavení. Dlouho stála u jeho obchodu, až si jí všimnul.
“Copak malá, chystáš se do války?” Muž který ji oslovil byl menší než ona. Měl dlouhé vousy a rozložitou postavu. Poznala v něm klasického trpaslíka.
“Ne, já nejsem žádná válečnice, ale vaše zbraně jsou nádherné. Až budu bohatší, určitě si od vás nějakou koupím.”
“Hm, a máš pro to nějaký důvod děvenko? Zbraně se většinou kupují proto, aby se s nimi zabíjelo...” V tom se na rohu hlavní ulice objevil Jaruze a začal po někom pátrat. Rozetta se nevědomky přikrčila. Trpaslík její pohyb zpozoroval.
“Tak tohle tě trápí holčičko? Je to moc zlý?”
“Ani nevíte jak, počkejte až sem přijde. Jak mě vidí samotnou, nejradši by mě povalil hned namístě.”
“Ještěrko! Tak tady se mi schováváš, ale mě ani kameny nezastaví. Pojď sem, a neutíkej už!”
“Hele mladej, vypadni. Tady slečna se mnou obchoduje. Vidíš to, co tu mám? Jo, to jsou pravý zbraně a věř mi, že eště líp, než tady na voze by se vyjímaly v tvých žebrech!” Jaruze ustoupil.
“Hm, Ještěrko, věděl jsem, že si děvka, ale že se za úplatu spustíš i s tímhle drnohryzem, to jsem si nemyslel.” Kluk při posledních slovech už utíkal, protože trpaslík nevypadal na to, že předtím mluvil do větru.
“Hrome děvenko, tohle ti fakt nezávidím. Jestli za tebou leze tenhle slizouš takhle pořád, tak se divím, že už neležíš někde pod drnem. Mno, mám pro tebe návrh. Přines mi vodu od studně, abych napojil koně a já ti za to něco dám. Souhlas?”
“Děkuju, ale co by mi řekla maminka?”
“Neboj děvče, všechno se dá skrýt.” Rozetta přinesla vodu a napojila koně. Trpaslík si ji pořádně prohlédl.
“Myslím, že tu mám pro tebe něco přímo namíru.” Podal dívce malí úzký balíček. Rozetta jej rozbalila. Uvnitř byla dýka. Ne moc vypracovaná, ale přece krásná. Čepel z tmavé oceli a jílec zdobený vzory z mědi. Uprostřed záštity byl měňavý kámen. Jeho barva přecházela z různých odstínů zelené a modré až po červenou. Rozetta nebyla schopna slov.
“To uprostřed je Ještěrčí kámen. Myslím, že tak nějak ti říkal i ten pihatej opruz. Neboj, i Ještěrky mají své žihadlo.
“To je fakt pro mě? Děkuju, pane zbrojíř. Nevím, jak se vám odvděčit, ale teď nemůžu. Třeba vám pomůžu někdy příště, až se potkáme. Teď ale budu muset jít, protože jsem slíbila mamince přinést mouku.” Zabalila dýku zpět do modrého hadru a strčila si ji za košili.
“Jen běž děvenko, a toho oplzlýho kluka se neboj. Ta dýka je ostrá. Ať ti přinese jenom klid!” Třeba se ještě setkáme...Pomyslel si zbrojíř.



Rozetta se dlouho rozmýšlela, zda vstoupit do hostince. Bála se, ale její zvědavost byla větší. Teď měla jedinečnou příležitost dozvědět se kam Mathyas chodí, proč mu to maminka povoluje a proč se na Rozettu dívá tak svrchovaně, proč už se jí nesvěřuje. Přes špinavé okno viděla jen málo, ponejvíc muže u korbelů piva. “Tohle asi nebude společnost zvyklá na dívky v tuhle noční hodinu,” pomyslela si, “ radši si přes sebe přehodím kápi a vejdu jako cizinec bez tváře. Kdyby mě Mathyas poznal, nikdy by mi to neodpustil.
Vstoupila dovnitř. Ponejprv ji oslepilo světlo několika lustrů a smolnic a do nosu ji udeřil pach česneku. Postupně se rozkoukávala, ale zjistila, že nevidí o moc lépe než předtím, protože tam bylo dost zakouřeno. Asi jim netáhl komín. “No co,” pomyslela si, “teď musím najít Mathyase.”
Nenápadně obešla celou hospodu, která byla celkem dost velká a plná. Občas na ni padl podezřívavý pohled nějakého hráče vrhcábů či notorického ochlasty, ale nikdo se nijak zvlášť hlasitě či nápadně neprojevoval. V krčmě byla nejrůznější individua, se kterými se Rozetta setkávala často i méně často. Nejvíce ji uchvátil ohromný muž ve vlčím kožichu s kapucí z vlčí hlavy, který vesele popíjel s drobnou ženou černé pleti ozdobené různými napíchanými šperky. Nikdy předtím nic takového neviděla. Ač se rozhlížela sebepozorněji, Mathyase nikde nenacházela. Řekla si, že někde tam přeci být musí a její pohled zalétl ke schodům nahoru do pokojů hostince. Jestli tam je, musí také vyjít. Počkám tu na něho. Sedla si do kouta, kde byl jen starý rezavý opelichaný kocour. Ten se na ní podíval, zaprskal a s ocasem vznešeně zvednutým odešel. Zanedlouho k Rozettě přišel hostinský a ptal se, co si dá k pití. Teď trochu zazmatkovala. Jak mu řeknu, že nic nechci? A nevyhodí mě?
“Erchurgh...” Rozetta pěkně pochlapsku zachrchlala, jak ji to učili kluci. Ještě, že jí to tak šlo. Hostinský se na ni bojácně a vyčkávavě podíval. Chtěla udělat dojem drsného chlapa a tak radši víc nemluvila. Místo toho vytáhla Ještěrčí dýku zpod rozpadajícího se černohnědého pláště a ukázala s ní na korbel vína stojící před chlápkem opodál. Hostinský, zdá se, velmi rychle pochopil. Zanedlouho už stál podobný korbel s vínem před ní. Pomalu ho ucucávala a ono ji stejně pomalu stoupalo do hlavy. Nebyla na alkohol zvyklá, vlastně jej ochutnala jen jednou na slavnostech, když se jí s Mathyasem povedlo ukrást jeden takový nedopitý korbílek. Čekání si krátila pozorováním ruchu okolo. Snažila se odposlechnout rozhovor dvou mužů u stolu nejblíže k ní. Nejprve mluvil takový malý, vetchý mužík s brýlemi a ulíznutými vlasy, zřejmě nějaký úředník.
“Takže pane Edwartsne, vy byste chtěl ode mne půjčku rovnou stu hřiven stříbra. Co nabízíte jako zástavu? Pochopte, je to velká částka, musím se nějak jistit.” Druhý se chvíli rozmýšlel. Vypadal jako pirát z nějakého příběhu. Přes jedno oko měl pásku a na hlavě klobouk prapodivného tvaru. Jediné oko se opatrně rozhlédlo po putyce a pak popraskaná ústa tiše zasyčela:
“ Drahý pane Lensi, víte, že jsem na tom teď velmi špatně a nemám, čím bych vám za půjčku ručil, slibuji však, že svůj dluh splatím dvojnásobně ještě do konce měsíce.”
“Je mi líto, pane Edwartsne, ale v tom případě nebude bankovní převod možný. Jsem skromný podnikatel, ale bez ručitele vám nemohu takový obnos svěřit. Já vás znám, vy jistě něco vymyslíte.” Takhle mu odpověděl úředník a chtěl se zvednout, když pirát zasyčel:
“Počkejte! Já opravdu nemám, co vám dát na protiúčet, ledaže...” Jednooký zaváhal. Co chtěl obětovat proti půjčce se už Rozetta nedozvěděla, protože o něco dále se strhla prudká hádka. Jak zpozorovala, Vlčí člověk asi odešel a k jeho probodané společnici si přisedla hrstka místních chlapů. Nejspíše ji začali nějak obtěžovat, toho si Rozetta pro rozhovor lichváře s pirátem nevšimla. Teď už byla tmavokožka na nohou a křičela na chlapy něco v cizím krkolomném jazyce s velmi nápadným opileckým přízvukem. Chlapi se jen smáli. Jeden se k ní přikradl zezadu a chytil jí ruce. Mezitím ji druhý políbil a následně kousnul do tváře probodené železnou ozdobou. Opilá cizinka se mu rozzuřeně vytrhla, až si vyškubla vlastní železo z tváře. Krev jí začala na tváři vytvářet stále se rozšiřující mapku.
Když se odražený muž vzpamatoval, vyplivl s úst železnou ozdobu s chuchvalcem ženiny krve a přikázal svým kumpánům, ať jí podrží nohy a položí na zem. Žena se zuřivě vzpírala, ale proti šestici silných mužů nic nezmohla. Nadzdvihli ji krátkou sukni skládající se z několika kusů kůží. Jaké bylo jejich překvapení, když pod ní našly ještě jedny krátké kalhoty a okolo nich spoustu bodáků. Ty už si ale tmavokožka nenechala sundat a prudce se vymrštila k muži sklánějícímu se nad ní. Teď Rozetta pochopila, na co mohou být dobré takové ozdoby po celém těle. Muž tak prudký výpad nečekal a několik bodáků se mu zapíchlo do tváře. S ohromným řevem vyskočil a chystal se ženu bodnout svou dýkou, v té chvíli však povolili i jeho komplici a probodaná se osvobodila úplně. Než se stačili násilníci vzpamatovat, vytáhla od pasu zbraň, která vypadala jako něco mezi šavlí a srpem. To, co se zbraní předváděla, připadalo Rozettě jako nádherný tanec, ve kterém se míhala štíhlá tmavá dívka mezi tisíci zahnutými čepelemi a její železné ozdoby doplňovali onu blyštivou ocel. První přejela nad hlavou nejnáruživějšího násilníka. Ten zaskučel jak nakopnutý pes, po hlavě mu začal stékat pramínek krve a za chvíli se mu ulouply vlasy i s kůží. Hospodou zahučelo odporem na tu podívanou, probodaná však ještě neskončila.
Skalpovaný muž si ještě neuvědomil velikost svého zranění a tak ve vražedné touze po pomstě té černé pumě vytáhl z kalhot dýku a snažil se dívku bodnout. Ta se jen křivě zašklebila a vydala odporný hrdelní zvuk, zatančila se svým srpem, z jehož konce se vysunuly zpětné hřeby a vrazila ho skalpovanému muži hluboko do břicha. Hostincem opět projel hromadný vzdech nad tou podívanou. Dívka trhla svou zbraní uvězněnou v mužově břiše a na podlahu hospody se vyřinul proud krve a vnitřních orgánů. Zbylí násilníci se teprve teď probrali ze smrtelné agonie a začali zběsile utíkat. Probodaná se za nimi jen pohrdavě ohlédla, podívala se na mrtvolu u svých nohou a se zvrhlou touhou v očích olízla rudým jazykem svůj vražedný nástroj. Při tomhle pohledu se většina návštěvníků začala pomalu vytrácet. Několik mužů začalo dokonce zvracet. Tmavokožka přelétla celou hospodu pohledem a ve všech tvářích uviděla posvátný strach, či opovržení. Ve všech až na jednu.
Rozetta všemu přihlížela s pro ni tak neobvyklým stoickým klidem. Když dívka tančila mezi vířící čepelí, jen zfanatizovaně přihlížela a krev v ní vzbouzela jakousi podivnou touhu a vzrušení. Teď, když měla hlavu zdvihlou, kápě jí nepřesahovala celý obličej a světla smolnice se jí odrážely od rozšířených zorniček. Probodaná spatřila ten pohled a nemálo se podivila. Došla až k Rozettině stolku, přetáhla si přes hlavu řetěz s jakýmsi medailonem a položila ho před Rozettu na stůl. Ještě jednou se na ní podívala a tvrdě se usmála, když odhalila její pravou identitu. Pak se jí uklonila a odešla z knajpy. Po jejím odchodu se v hospodě začala probouzet vzrušená debata týkající se oné ďáblice. Občas mohla Rozetta registrovat nevraživé pohledy spojené s tichým mumláním, ale ona je nevnímala. Koukala na medailon ležící před ní. Měl tvar havraní hlavy, z jehož zobanu kapala krev. Ta byla vyjádřena ostře rudými kameny ve tvaru kapek. Medailon na Rozettu mluvil svým vlastním jazykem. Omotával si kolem sebe její mysl, pták ji hypnotizoval onyxovýma očima. V té chvíli byla schopna uvěřit, že je živý. Když se konečně natolik vzpamatovala, aby mohla od havrana odtrhnout oči, byl už mrtvý muž odklizen a služebná vytírala louži krve ze země.
Rozetta se opatrně rozhlédla po ostatních a když nezpozorovala žádnou zvýšenou pozornost okolo sebe, rychle sebrala medailon ze stolu a pověsila si ho na krk pod košili.V té chvíli si už nebyla vůbec jistá, co v té hospodě dělá a chytala se odejít, když se ozval nějaký ruch na schodech k pokojům. Po chvíli se odtud skutálel jakýsi chlápek, který byl brunátný v obličeji, ale jinak úplně nahý. Dlouhé tmavé vlasy mu padaly do obličeje. Rozettu zaujala jeho nahota, kterou u mužů doposud neviděla, ač doma žije s jakoby bratrem. Údivem se zakuckala, když muž odhodil dlouhé vlasy z tváře a ona zjistila, že to je její skoro-bratr. Za ním se ze schodů vyřítil robustní chlap s pár dní neholeným strništěm na tváři, jež mu dodávalo jakési divoké vzezření. Už už se na Mathyase rozpřahoval pěstí, když se schodů seběhla starší, avšak dobře vyvinutá žena zahalená jen v prostěradle a zamezila mu Mathyase uhodit.
“Rednere, prosím nedělej to! Rednere prosím!” Žena žadonila za Mathyasovu záchranu. Chlap se teď obořil i na ni.
“Ty se do toho vůbec nepleť! Seš kurva a vždycky budeš, ale co je moc, to je moc! Můžeš bejt jenom ráda, že nejseš vdaná, protože bys na pranýři skončila už před mnoha lety. A tenhle cucák by tu teď nemusel bejt!” Žena se rozhněvala.
“Na co teď narážíš prosimtě? Jsi sice můj bratr, proto mi nemusíš furt zasahovat do soukromí! To, co jsem, jsi ze mě udělal ty!”
“Já jsem tvoje soukromí! Chápu, když si sem vodíš vlivný pány. Chápu, když tak někomu platíš, ale proč k sobě bereš takovýho trhana z ulice? O co je lepší než já? Děvko! Kdo tě naučil všechno to tvoje umění, který teď vesele provozuješ s takovýma cucákama bez groše?” Po těch slovech se početné diváctvo otřáslo odporem.
“Jsi nechutný Rednere, byli jsme mladí a já byla hloupá. Nech ho jít ti povídám!” Chlap hodil po Mathyasovi uzel oblečení a plivl na něj. Žena obracela hlavu od jednoho k druhému, jakoby je porovnávala. V jejích očích se objevili slzy a provinilý výraz.
“Tak, ty holobrádku, jestli se tu ještě jednou ukážeš, nebo jestli budeš Johanu dál vyhledávat, tak tě zřežu, že na to nezapomeneš ty malej parchante! A Johano, něco za něco, je ti to jasný?” Muž vzal svoji sestru kolem boků. Té to viditelně nepřišlo vůbec nepříjemné a oddaně se na muže podívala. Mathyas se mezitím oblékl a teď se s obrovskou znechuceností v tváři obrátil k oné dvojici.
“Johanko, můžeš jít se mnou,” řekl jemně, “určitě se nějak uživíme, nemusíš poslouchat tohle nechutné prase.” Ženě přeběhl po tváři smutný úsměv.
“Promiň Mathyasi, ale já ho miluju...” Po těch slovech se Mathyasův obličej zkřivil do odporné grimasy. V jeho očích se objevila obrovská bolest. Začaly pomalu vodnatět, ale než aby se tady rozbrečel, sebral si svoji košili a chtěl odejít, ještě se však rozhlédl po obličejích okolo. Než tenhle pohyb stačila Rozetta zaregistrovat, jeho oči už ji objevily.
“Ty?” Tohle bylo jediné, co ze sebe dokázal Mathyas vydat, pak zrudl ještě víc než předtím a utekl. Celé divadlo skončilo, čumilové se znovu rozešli na svá místa, sourozenci se společně odebrali do Johančina pokoje a sálem znovu zabzučel hovor. Rozetta znovu schovala hlavu do hloubi kápě. U jednoho nedalekého stolu se zrovna debatovalo o právě proběhlé události. Rozetta si ze zvědavosti přisedla. Chtěla se o té ženě, kterou Mathyas miloval dozvědět co nejvíce.
“Pánové, prosím vás, co to bylo za scénu? Takováhle teátra se tu dějí často?” Řekla Rozetta svým nejhlubším hlasem.
“Divil byste se pane, ale jo. Johanka je známá běhna, čas od času za ní přijde nějaký chlápek, ale už od svých dvanácti let to táhne s vlastním bráchou. Jo, jo, ještě ji pamatuju jako malou čistou dívenku, ale ten bejk Redner si ve vosumnácti začal vyskakovat a vojel kdekoho, mno a pak, když ho ženská nechala, byla po ruce jenom jeho mladší segra. Její mlčení si nejdřív kupoval za peníze, to dítě se do něj ale pak zamilovalo, protože nikoho jinýho vlastně neznalo. Představte si to, dvanáctiletý hůdě, a už na sobě nechalo rajtovat dospělýho chlapa.” Rozetta se otřásla.
“A to mu to nikdo nezakázal?”
“To víte, že se našli takoví, co se jim to nechtělo líbit, protože to vyplulo na povrch, když si Redner jednou nedal pozor a třináctiletá holčička čekala bastarda se svým bráchou. Byl z toho náramnej poprask. Redner ale zařídil Johance potrat a bába to vzala tak důkladně, že Johanka už nikdy počít nemůže. Časem se holka dozvěděla, že existujou i jiný chlapi a taky zjistila, že tohle se jim moc líbí. Teď už to normálně praktikuje místo platby.”
“To tu asi moc dlouho její nápadníci nevydrží, co?”
“To je fakt, ale tenhle mládeneček tu vydržel celkem dlouho. Když se tu objevil prvně, Johanka se s Rednerem pohádala a on se tu od tý doby nevokázal, mno, ale asi je potají špízloval. Všickni už mysleli, že tahle nová krev naší Johanku nakonec zkrotí a zbaví tej bratrskej ouchylky, ale jak vidíš pane, nepomohlo to. Je to holt v ní.”
“Hm, zní to odporně, ale díky za vysvětlení situace. Nikdy jsem nemyslel, že je tohle možný.”
“Jo, jo, vypadá to, že Johana už zůstane s Rednerem napořád. Táhne jí na čtyřicítku a Redner je jedinej, kdo se vo ní dovopravdy dokáže postarat. Chudák holka. Jak jí to prase dokázalo zničit život, ale jinak je to pracovitej chlap...”
“Děkuju pánové. Teď ale musím jít. Nashle někdy příště.” Po těch slovech nechala Rozetta na stole tři groše za víno a vydala se domů. Hlavu měla jasnou, protože záhadu vyřešila, ale začal v ní hlodat neznámý pocit. Dlouho do noci nemohla usnout a myslela na Mathyase, jak tam tak stál oblečen jen do své nahoty a pak na to, co jí říkali chlápci v hospodě. K tomu všemu se jí přidala vzpomínka na ženu, co jí dala havraní medailon a vše se slilo v jeden velký prapodivný sen.
Hraběnka de Roschel

Aleandar se zastavil. Bylo ticho. Dnes se mu vůbec nedařilo. Turnia kvůli němu málem zemřela a musel svést těžký boj. Cítí, že takhle to už dál nepůjde. Miluje svojí ženu, nemůže jí už přece takhle prodávat. Hra, kterou hrají, začíná být příliš nebezpečná. Když její otec přišel na to, že jsou spolu, oba je potupně vyhnal ze svého panství. Dcera vlivného aristokrata a nájemný bojovník, který ji měl původně chránit před dotěrnými milenci. Každá profese se může zvrtnout. Turnia je moc krásná žena a její otec se obával oprávněně. Měl s ní vyšší plány. Bylo mnoho vyhovujících mladých šlechticů, kteří si na ni dělali zálusk, ale brzy se roznesly pomluvy plné pochybností o její nevinnosti. To nápadníky odradilo, protože nikdo si k sobě nechce zatáhnout se ženou nádavkem i cizího bastarda.
Když si Aleandara její otec najal, aby ji hlídal před tímhle pokušením, Aleandar zjistil, že Turnia, ač kráska ze čtvrti elfské krve, není tak svatá jak vypadá. Měla pletky dobře s půlkou dvora, ale ti se nezrazovali navzájem před hrabětem. Zradili až jeho. Byl u dvora nový – krásný mladý muž, velmi oblíbený u žen. Říká se, že ženy jsou nejlepšími intrikánkami. Aleandar se přesvědčil, že proti dvořenínům hraběte Roschela jsou to jen ukvokané slepice.



V honosné komnatě malého hradu jsou dvě ženy. Přesněji jedna sedí před velkým zrcadlem, prohlíží si ze všech stran své nové šaty a jí vinnou révu z vyhlášených Roschelových vinic. Druhá žena, v o poznání chudších šatech, jí rozčesává dlouhé tmavé vlasy. Vtom se ozve zaklepání na dveře. Žena s hřebenem v ruce jde otevřít.
“Paní Turnio, je zde Mischel. Chce s vámi mluvit.”
“Mischel? Který Mischel? Já žádného neznám.” Žena se nepřestala dívat do zrcadla a pojídat víno. Dokonce se ani nenamáhala otočit hlavu ke vchodu. Služka pomalu přejde jizbou ke své paní.
“Ale paní Turnio, s Mischelem jste strávila předešlou noc. Je to ten mladý náhončí.” Dodala služebná šeptem.
“Ach ten! A co tu chce v tuhle odpolední hodinu?”
“Říkal, že by se s vámi šel rád projít, paní Turnio.”
“Hm, vzkaž mu, že dnes nemám čas.”
“Ale vždyť na dnešek nic nemáte. Nechcete mu to říci sama? Je u dveří.”
“Ne, to není potřeba. Myslím si, že to vyřídíš stejně dobře jako já.”
“Mám to chápat tak, že už o něj nemáte zájem?” Ve služčině hlasu byl znatelný tón naděje. Paní ho postřehla a usmála se pro sebe.
“Můžeš to tak chápat. Vlasy už mám rozčesané, máš tedy do večera volno.” Služka se poklonila a chtěla jít vyřídit Turniin vzkaz, když paní ještě dodala:
“A, vzkaž tomu Michelovi, nebo jak se jmenuje, že ty jsi má věrná zástupkyně.” Paní se na svou komornou spiklenecky usmála. Ta jí pohled vrátila a brzy už zmizela za obrubou těžkých kovaných dveří.
Turnia ráda přenechávala své služce muže. Ona je většinou měla jen na jedno použití a co pak s nimi? Většina z nich si myslela, že od té doby jsou hradními pány a můžou za ní chodit kdy se jim zachce. Po pár dnech většinou pochopili, že to tak není. Byla doopravdy zamilovaná jen jednou. Lásku poznala v celkem ranném věku. Bylo jí patnáct let, když k nim na hrad přijel elfský vyslanec od jejich vzdálených příbuzných. Po jeho příchodu zavládlo všude vzrušené šuškání a mnoho žen se mu snažilo zalíbit. On se k nim choval chladně. Vždyť to byly obyčejné ženy! Jejich krása byla o tolik menší než krása elfská. Turnia se chtěla dozvědět, proč ho všechny tak chtějí, až zaslechla dvě služky, jak si povídali, že existuje pověst, že elfové jsou nejlepší milovníci na světě. Turnii to zaujalo a řekla si, že to vyzkouší. Elf vypadal bezvěce, jak už to u nich bývá. Poprvé se s ním viděla na hostině pořádané jejím otcem. Byl přitažlivý a takový... jiný, než muži od nich z hradu. Ona se schválně oblekla do šatů elfského střihu a nechala se tak i učesat a nalíčit. Rybka zabrala. Turnia byla vpravdě jediná dáma, které elf věnoval svou pozornost. Byť byla elfka jen z jedné čtvrtiny, elfská krev se nezapřela.
Třetí noc po elfově příjezdu se přesvědčila o pravdivosti oné staré pravdy o elfských milovnících. Zůstal na hradu celý týden a Turnia se toho od něj mnoho přiučila. Tehdy byla přesvědčená, že ho miluje a chtěla si ho i vzít. Když mu to však oznámila, vysmál se jí jako malému kotěti a oznámil jí, že má doma manželku. Turnia to nesla těžce. Elf byl jediný, kdo ji toho tolik naučil a kdo ji tolik ponížil. Od té doby neměla klid a v jejím loži se vystřídalo mnoho mužů z jejich dvora. Mlčeli sami kvůli sobě, protože dozvědět se tohle pán Roschel, nechal by je rozčtvrtit jejich vlastními koňmi. Žádný z dvořenínů se však v Turniině posteli neohřál déle než jednu noc. Ona pořád něco hledala. Něco, co nenacházela u žádného milence. Něco, s čím ji seznámil jen elfský vyslanec. Turnia však udělala chybu, ve víře ve svou všemocnost si začala i s ženatým mužem, jehož žena to vystopovala a nenechala si to jen pro sebe. Brzy si o hraběcí dceři a jejích vášnivých nocích vědělo v širém okolí. Hrabě Roschel na pomluvy nedbal až do doby, kdy začaly chodit pobouřené listy od nápadníků.



“Proč jste mě dal zavolat otče? Je snad něco v nepořádku?” Řekla s hranou starostí tmavovlasá dívka stojící před hraběcím stolcem.
“Ach dcero, doslechl jsem se o vás podivné zvěsti.”
“Máte nahněvaný tón, otče. Mohu alespoň vědět, z čeho jsem obviněna?”
“Ale jistě, na to máte plné právo. A já mám potom právo na vysvětlení. Dozvěděl jsem se, že vašemu choti bude upřeno Právo první noci.
“Och, nechápu, co tím myslíte, otče.”
“Hm,” hrabě si promnul prošedivělé vousy, “tak tedy jinak. Doslechl jsem se, že moc často líháte s muži, dcero.”
“Jaký proradný ďáblův svěřenec vám mohl o mně něco takového říci?”
“Tady. Čtěte.” Muž podal dívce několik pergamenových svitků označených pečetěmi různých významných rodů ve Vidii.”
“Ach, to není, jak je to...” Turnia neměla pravděpodobně daleko k mdlobám.
“Můžete mi to nějak vyvrátit? Jestli to není pravda, mohu zavolat dvorního lékaře a nechat sepsat dokument o vaší nevinnosti.”
“Oh, otče!” Dívka se rozplakala. Po skráních se jí řinuly slzy jako Lyknejské perly. Byla jsem obětí úkladného zločinu! Sám ďábel na mě tohle poštval!” Starcovy rysy ztvrdly.
“Je tedy pravda, že již nejste neposkvrněná?” Zeptal se hrabě výhružně.
“Byla jsem přepadena a podle zneuctěna.” Turnia viditelně hledala záchranu ve všem, co mohla použít. Mluvila z ní opravdová zoufalost.
“Kdo?!” Muž byl hodně rozčílen.
“Já...já nevím, bbb...bylo to, když jsem se jednou projížděla na koni v lese na jižní straně hradu. Loni na podzim. Přepadli mě tam nějací loupežníci. Strhli mě z koně, sebrali mi šperky a zneuctili mne, otče. Ano, takhle to bylo.” Dívka se podívala na muže s vítězoslavným úsměvem.
“Lžete! Pokud vím, tak vás loni schvátila úporná horečka a celý podzim jste proležela v posteli, navíc v tu dobu na hradě nebyl jediný použitelný kůň, protože je zabavil král Silendar!”
“Ale, ale.... tak to muselo být už v létě!” Turnia opět propadla zoufalství.
“Táhněte mi z očí dcero! Ještě si rozmyslím, co s vámi udělám.” Dívka se poklonila a spěšně odešla.



“Paní Turnio, je tu nějaký muž.”
“Zase nějaký podkoní? Ti muži jsou pořád stejní. A to jsem s nikým nic neměla už přes týden. Řekni, že nemám čas.”
“Paní Turnio, já myslím, že tohle bude něco jiného. Říká, že ho sem poslal váš otec a že ho k vám mám ihned zavést.” Služka pak dodala tišším hlasem: “Vypadá jako nějaký válečník, paní!” Tohle hraběnku zaujalo. Ačkoli je hrad pořád plný různých rytířů a dobyvatelů cti, pravý válečník se tu nevyskytuje moc často. Turnia sama vstala a se zvědavostí jí vlastní se šla podívat na nově příchozího.
“Buďte pozdravena, paní.” Muž se galantně uklonil a bylo zřetelně vidět, že je vystrojen několika zbraněmi. Když se narovnal, Turnia si ho pečlivě prohlédla. Nebyl moc starý, ale rozhodně mu nebylo méně než třicet. Byl vysoký a statné svalnaté postavy válečníka. Jeho snědá tvář vyhlížela divně pod plavými dlouhými vlasy staženými hnědou čelenkou, avšak z oné tváře zarostlé několikadenním strništěm vyhlížely oříškové oči umocňující jeho celkový zjev. Tvář měl podlouhlou a rysy ostře řezané. Celkově vypadal velmi obstojně. Druhý Turniin pohled už vyjadřoval velký obdiv. Takhle mužně krásného muže už dlouho nespatřila.
“I já vás zdravím ctihodný pane. Mohu se optat, co po mně žádáte?”
“Jak jsem poznal dle vaší proslulé,” tady se muž trochu odmlčel, jakoby váhal, jaké vhodné slovo do své řeči dát, “ spanilosti, jste jistě hraběnka Turnia.” Po těchhle slovech se žena trochu zapýřila a na chvíli nevěděla, co si má o cizinci myslet.
“Ehm, ano to jsem já.” Její hlas zněl klidně, ale v duchu vůbec nevěděla, kam se bude tento rozhovor ubírat.
“To je skvělé. Váš otec, hrabě Roschel, mě totiž najal, abych vám dělal osobní stráž.”
“Osobní stráž? Pročpak tak najednou takováhle opatření?Hrozí mi snad nějaký únos či co?
“Vy mě asi nechápete. Budu teď s vámi ve dne v noci, abych vás uchránil před neodbytnými milenci a jinými svody k hříchu.” Muž se teď pobaveně ušklíbl, zatímco v hraběnčině obličeji se objevil obrovský vztek a nesouhlas s tímto nehorázným opatřením.
“Myslím, že si teď půjdu promluvit s otcem a vy půjdete se mnou pane...” Turnia se schválně odmlčela.
“Oh, promiňte, zapomněl jsem se vám představit. Mé jméno je Aleandar. Ale k tomu vašemu návrhu – myslím, že to nebude možné, protože váš otec odjel dnes brzy ráno ke své sestře vyřizovat jakési majetkové neshody.”
“A... Tohle? Já vás opravdu nemíním poslouchat. Jestli jste tedy teď mím služebníkem, dávám vám až do pánova návratu volno. Můžete jít.”
“Promiňte hraběnko, ale já jsem služebníkem pouze pana Roschela a od něho mám jisté rozkazy. Proto si teď sednu tady do toho křesla v koutě a nehnu se odtud, dopokud nepůjdete spát.”
“V tom případě můžete odejít ihned, protože já se právě chystám k spánku.”
“Jak si přejete.Muž se zvedl z pohodlného křesla, znovu se poklonil a s vševědoucným úsměvem na rtech opustil místnost.



Turnia byla naštvaná. Celé roky si dělá co chce a za ta léta se v jejím náručí už vystřídalo mnoho mužů, a teď si přijde takový nechutný hejsek a řekne jí, že ji bude hlídat. Je to směšné a hanebné od jejího otce.
Přeci si nenechám poroučet od nějakého drtikola. Jsem urozená hraběnka a někdo takový mně nebude obtěžovat svou dotěrností. Na dnešek jsem si sice nic neplánovala, ale musím toho vazouna ujistit, že já nejsem nějaká ustrašená cácorka, na kterou se udělá bububu a ona zůstane poslušně sedět na postýlce. Je mi líto, ale teď si zopakuji začátky svého milostného života, kdy jsem já sama chodila za svými milenci.” Turnia se definitivně rozhodla. Oblékla si noční úbor, který se skládal z lehoulinké košile z jemného hedvábí a negližé ze stejného materiálu. Obojí bylo tak tenké, že to nezakrývalo žádné Turniiny vnady. Látka byla temně modrá a vyšívaná zlatými tečkami. Vypadalo to, jakoby Turniino tělo bylo součástí noční oblohy. Přes hlavu si Turnia přehodila stejně tmavomodrý závoj a vydala se ke dveřím. Pomalu je otevřela. Dveře nevydaly žádný zvuk, protože hraběnka si zařídila, aby její dveře byly dokonale vyvážené a namazané. Jakýkoli hluk by mohl vzbudit pozornost. Chtěla vyjít na chodbu, jaké však bylo její překvapení, když ve svitu loučí spatřila před svými dveřmi křeslo ve kterém seděl muž a v jeho očích se odrážely ony plamínky loučí.
“Mám na starost vás ochraňovat paní Turnio a tak jsem si nechal přistavit křeslo k vašemu pokoji. Popravdě řečeno, čekal jsem vás tady, ale ne tak brzy. Je teprve půlnoc.” V mužově hlase zněla ironie. Turnia jen zalapala po dechu. Tohle tedy opravdu neočekávala. Už se nadechovala aby svému “ochránci” řekla něco pěkně od plic, když jí muž skočil do řeči.
“Je od vás milé, že mi tu chcete dělat společnost, ale měla byste se jít trochu přiobléct, tady na chodbě je průvan.”
“Myslím si, že ten průvan je opravdu strašný vážený pane a že radši zůstanu ve svém pokoji. Byla bych také vděčná, kdybyste zůstal jen tady za dveřmi a nepokoušel se mne hlídat i vevnitř.” O, jak je odporný a ty jeho připitomělé narážky. Je to obyčejný odporný křupan s perverzní touhou po krásných ženách. Doufám, že to otce nebude držet dlouho, protože s takovýmhle člověkem se asi nenaučím vycházet bez komplikací. Snad už bude nazítří doma. U sestry se nikdy nezdržuje moc dlouho.
Turnia ulehla zpět do postele, ale zdál se jí velmi divný sen. V něm šla s tím mužem ruku v ruce temným lesem, slyšela jen jeho a svůj dech a tiché dunění jejich kroků. Nakonec došli na světlou cestu, která vedla k jakémusi domu. Byl krásný a uvnitř bylo spoustu zrcadel a uprostřed jich velká postel. Na té posteli leželi oni dva a milovali se. Pak dovnitř vtrhlo několik ozbrojených mužů a jeden z nich Aleandara podřezal. Turnia ječela, bála se a prosila o milost, ponejvíc však lkala nad ztrátou drahého muže.
“Hraběnko! Je vám něco, ubližuje vám někdo?” Turnia se probrala ze sna se studeným potem na zádech. Nad ní se skláněl Aleandar a byl zjevně vyděšen. Ona ho uviděla a byla tak šťastná, že je živý, že ho ihned políbila. Ani ji nenapadlo, co se dělo předtím. To jí došlo až během polibku a tak se od něj prudce odtáhla.
“Oh, promiňte, že jsem vás probudila, měla jsem jen zlý sen.” Řekla jen tuto chladnou větu a pak ho propustila mávnutím ruky. Ještě dlouho do noci přemýšlela nad tím, co se vlastně stalo. Sen se začal pomalu rozplývat a už si z něj moc nepamatovala. Věděla jen, že otevřela oči a políbila toho muže, který ji má hlídat. Ať si říkala, jak jí je odporný a hnusný názory i vzhledem, od té chvíle v ní byl zasutý tichý chtíč, který čekal než přijde pravá příležitost.



“Dcero, byl jsem informován, že jste se v noci pokoušela opustit vaši komnatu. Nechcete mi vysvětlit, co to mělo znamenat?” Turniin obličej se zkřivil v nahořklý škleb. Nevědomky se otřásla.
“Je vám snad zima dcero? Slyšel jsem, že včera vám bylo takové horko, že jste byla spatřena na chodbě ve velmi nedostatečném oblečení.”
“Ach otče, proč jste mi tam poslal toho nehodného pacholka? Já se ho bojím! Otče, odvolejte ho, má takový ohavný pohled, jako by mne svlékal i z kůže! Prosím! Co...co když mi něco provede?” Divadlo se Turnii zjevně velmi povedlo. Hrabě byl trochu obměkčen.
“Nemáte v noci vycházet z komnaty.” Dodal vlídnějším hlasem. “Prevét tam máte, tak nevidím důvod, proč byste měla chodit ven.” Teď se ale začala viditelně rozčilovat Turnia.
“Znamená to tedy, že mám zákaz opouštět svou komnatu a že tam ve dne v noci bude ten oplzlý zabiják?” Otcovy rysy opět ztvrdly.
“Můžete to chápat i tak. A bude to trvat tak dlouho, dokud se vaše pověst nezlepší.” Turnia zrudla, sklopila oči a bez úklony či jediného slova utekla ze sálu. Nešla však přímo do svého pokoje, ale za otcovým osobním komorníkem, který jí byl víc než přátelsky nakloněn a navíc měl velmi dobrý vliv na hraběte. Sešla k jeho komnatě a tiše zaklepala. Vstoupila.
“Dobré jitro Maliene!” Turnia se svůdně usmála a vypjala hrudník, div se jí korzet nerozskočil.
“Oh hraběnko, co si přejete?” Turnia se nezdráhala a šla rovnou k věci.
“Drahý Maliene, potřebovala bych, abys otci rozmluvil toho mého “osobního strážce”. Bylo by to i v tvém zájmu můj drahý.” Viděla, jak se lačně dívá na její dmoucí se výstřih a bezděky se usmála.
“Teď ti mohu dát malou zálohu, chceš-li.” Řekla hraběnka de Roschel a pomalu si vyhrnula sukni po noze až do půli stehen. Komoří Malien ji jemně pohladil a políbil do výstřihu.
“Ach Turnio, jste tak krásná, jako tehdy, před rokem, když jste za mnou přišla.” Konec jeho věty byl spíše jízlivostí, než poklonou, ale Turnia to nepostřehla. Jen se perlivě zasmála. Dávno zapomněla, co bylo před rokem.
“Rád vám pomohu, má paní, ale teď tu s vámi nemohu být. Hrabě Roschel se chystá odjet na cesty po hrabství a já mu musím pomoci zabalit. Nemohla byste mi onu zálohu poskytnout dnes večer?”
“Můj drahý Maliene, moc ráda, ale jsme u problému, kterým to vše začalo. Hlídá mě ten prokletý nájemný žoldák a já se nemohu dostat pryč z komnaty.” Viděla, jak Malien horlivě přemýšlí, ten však měl plán vymyšlený už dlouho.
“Určitě to půjde nějak udělat má paní. Hm...mám nápad. Pokud vím, z vaší komnaty vede tajný cesta skříní do vedlejší komnaty. Mohla byste tudy projít a dál chodbou už to nebude takové riziko. Má komnata je přímo pod tou vaší. Tam jistě trefíte.” Turnia chvíli přemýšlela. “Je to nebezpečné riskovat kvůli tomuhle nadrženému skrčkovi, ale bude to lekce pro toho vrahouna i pro otce. Dokážu, že jim uteču a ještě si tím zjednám, aby otec toho bastarda odvolal od mé ložnice.”
“Dobrá Maliene, hodinu před půlnocí mě očekávej. Ohlásím se dvojím krátkým zaťukáním.”
“Už se těším, až se znovu setkáme hraběnko.” Něžně jí políbil na krk a spěšně odešel za svými povinnostmi.



“Kroky? Že by se už vracela ta elfí panička? Ne, to nezní jako její měkké kožišinové střevíce, spíš jako obyčejné dřeváky. Hm, to jsem tedy zvědav. Škoda, že je tahle chodba tak dlouhá a lomí se jen takový kousek odtud. Vůbec nikoho nespatřím, než přijde na deset kroků ode mě.”
V dlouhé chodbě tmavého hradu si vítr hrál s plamenem louče, na stěně. Světlo tam přicházelo jen malými okny blízko u stropu. Ta byla stejně navíc úzká a barevně zasklená. Dovnitř tedy dopadalo světlo už velmi pochroumané a zkomolené. Jakoby celé této chodbě vtisknul tvář stín a temná zákoutí namísto tvořícího světla. Pod touhle vysokou monumentální klenbou jde jistým krokem malá postava.
Tap, tap, tap...
V ruce má zakouřený kahan se svíčkou. Nedívá se do stran ani nahoru ke klenbě, nebojí se věků, které tento strop podpírá. Zná to tu, je tu doma. Ještě několik kroků a odejde z tohoto pochmurného místa.
Tap, tap, tap...
Velké rudé oči ji spalují pohledem.
“Proč tudy každý jen projde, aniž by pohlédl ke stropu? Jsem tu už stovky let, pozoruji jejich drobný a krátký život a ještě tu nebyl nikdo, kdo by měl odvahu podívat se mi do očí.”
Tap, tap, tap... Dívka zajde za roh chodby.
“Tak snad příště...Jednou se tu musí objevit někdo, kdo se nebude bát vzhlédnout od všednosti.” Procházející dívku trochu zamrazí, ale už si toho ani nevšímá. Vždyť to je normální tady v téhle ohromné chodbě...
Aleandar netrpělivě čeká, kdo se ze zákrutu chodby vynoří. “Vida nějaká holka, spíš ještě dítě. Jde za mnou, nebo jen prochází? Má takový jistý krok...” Mezitím dívenka přijde k němu a ukloní se. Stále však nic neříká.
“Copak potřebuješ?” Rozhodl se Aleandar pro důvěrné oslovení. Dívka ale mlčí, jen se na něho dívá zvláštně pískovýma očima. Aleandar dosud takové oči neviděl, a že dívčích očí viděl mnoho. Jakoby mu chtěla tím pohledem něco říct.
“Následuj mne, byl jsi vybrán.” Lovec se chtěl proti jejím slovům bránit, ale pak mu došlo, že dívka na něj nemluvila hlasem. Jak jí koukal do očí, nazírala mu přímo do mysli a právě tam vložila tuto myšlenku. Zkusil to tedy stejně, ale pískovým povrchem jejích očí nepronikl.
“Kam mám jít? A kým jsem byl vybrán a pro jakou věc?” Snažil se, aby si tyto slova přečetla. Povedlo se, ale odpověď se mu moc nelíbila.
“Moc se ptáš, to není dobré. Něco se dozvíš v určitý čas, něco ti bude navždy skryto. Půjdeš se mnou.”
V tomhle už Aleandar cítil tak jistý rozkaz, že se mu nedalo odmítnout. Viděl, že dívka u sebe nemá žádné zbraně, ale jistě by ho dokázala i zabít jen myšlenkou. Jak na to myslel, dívka se všemocně usmála.
“Jsi bystrý, ale nepokoušej se utéci. Nejde to. Musíš splnit svůj úkol.” Pak se mu hluboce podívala do očí. Připadalo mu, jako by neexistovalo nic jiného, než její oči. Najednou ucítil prudkou bolest v zátylku a bylo mu tak nějak lehčeji. Cítil se, jakoby se jeho duše oddělila od těla. Jak na to pomyslel, musel se té představě usmát. Nevěřil na převtělování duší, nebo na opouštění těl. Teď však musel jít za svou průvodkyní. Když se ohlédl, dostal poprvé v životě strach - opravdu uviděl své tělo, jak leží jakoby ve spánku na posteli přede dveřmi hraběnčina pokoje. Chtěl se vrátit, ale musel jít dál.



Když se Turnia vrátila do svého pokoje, přišlo jí divné, že hlídač před jejími dveřmi tak pokojně spí. Zastavila se u něj a dlouze si ho prohlédla.
“On vlastně není zas tak ošklivý, naopak je hodně přitažlivý. Ó, to musí ty služebné pipiny závidět. Docela by mě zajímalo, kolik už dostal nabídek na teplou postel. Je pravda, že včera tu byl celou noc, ale měl tolik šancí někam se vypařit. Ubožák.” Rychle svého ochránce ohodnotila jako nejhoršího děvkaře, kterého kdy viděla.
“No, ale nebylo by špatné ho svést...Ostatně, kdyby se otec dozvěděl o tom, že se mnou něco má, okamžitě by ho vyhodil a já bych se z toho mohla vykroutit, že mě napadl. No, uvidím, jak dopadne ten dnešní pokus s tím malým skrčkem Malienem. Jestli to nevyjde, tak tenhle plán bude také dobrý. Myslím, že mi to nebude trvat ani moc dlouho, tohohle vazouna svést. Už to jak se na mě díval, když mě viděl poprvé. Cha, mám já to krásný život.” S touhle myšlenkou a úsměvem na rtech vešla do svého pokoje.
Její komnata byla podle ní jedinou pohodlnou místností v tomhle pochmurném kamenném hradě. Byla vybílená a na stěně proti úzkému lomenému oknu byla freska pramáti Isaiasy, opatrovnice bohatých i chudých, ochránkyně všech žen. Vedle ní byl velký kamenný krb, tak potřebná věc v tomhle studeném hradě. Místnosti vévodil bytelný stůl uprostřed komnaty. Turnia měla nádhernou postel s nebesy. Byla potažena bleděmodrým saténem a nebesa připomínala opravdovou noční oblohu. Na temně modrém sametu zářily zlatem vyšité hvězdy, i závoje okolo postele, které se teď lehce pohupovaly v mírném větru, byly barvy noční oblohy. Naproti posteli byly mohutné vyřezávané dveře s erby všech Turniiných předků s velkou mosaznou klikou. Vedle nich bylo Turniino nejoblíbenější vybavení pokoje – toaletní stolek. Byl vyřezávaný a vykládaný zlatem, stříbrem a jinými kovy. Patřilo k němu veliké zrcadlo v krásném rámu, ve kterém se mohla vidět celá. Také tam byla Turniina pokladnice s krásnými šperky, jež měla většinou po matce. Ve stěně u okna byly ještě jedny dveře, za kterými se skrývala malá místnůstka určená pro osobní použití. U stěny s freskou byl ještě malý domácí oltář se spoustou sušených květů. Nedaleko krbu vyčnívala ze zdi velká almara, která skrývala veškerou hraběnčinu garderobu. V rohu místnosti mezi prevétem a postelí bylo jediné velké a pohodlné křeslo a různě po místnosti spoustu svícnů, které ji ozařovaly. Všude na podlaze byly vysoké chlupaté koberce.
Turnia si sundala boty a její nohy protančily kobercovým lesem až k posteli. Lehla si tam a jako obvykle přemýšlela, zda potká ještě někoho podobného jejímu elfovi. Vzpomínala na něj často. Zklamal ji tak, že víc to už nešlo, ale přesto to byl její jediný milenec, který jí dokázal dát pravou lásku.
Povzdechla si, vstala a začala se připravovat na večerní návštěvu u Maliena. Služce dala volno a tak se musela obléci a ustrojit sama. Zvolila purpurové šaty s korzetovým živůtkem na zavazování vpředu. Měly opravdu hluboký dekolt a tahle barva jí k jejím temným vlasům a blankytným očím velmi slušela. Na rty si nanesla trochu líčidla v barvě šatů a oči protáhla černou barvičkou. Její tvář ani moc úprav nepotřebovala. Krásu zdědila po matce, půlelfce, se kterou se však nikdy nesetkala. Otec říkal, že zemřela při porodu, ale služebnictvo jí na otázku její matky odmítalo odpovídat. Dlouhé vlasy si zapletla do copu okolo hlavy a propletla je zlatou stužkou. Na čelo si ještě nasadila tepanou měděnou obruč a ruce ozdobila různými šperky. Na krk si připla obrovský zlatý diadém vykládaný blyštivými rudými kameny. Pokrýval jí celý dekolt a jeho nejdelší kousek jí zasahoval až do záňadří. Než se stihla takto ustrojit, ponocný na nádvoří hlásal druhou hodinu do nového dne. Zahalila se ještě do oblaku její nejoblíbenější vůně – vůně jasmínu - a přes sebe si přehodila temný plášť s kápí. Ten skryl dokonale všechny její vnady. Ještě se krátce pomodlila u svého oltáře k Isaiase, ať jí popřeje štěstí a ať v ní sémě tohohle komorního skrčka nevzklíčí a pro jistotu ještě vypila dryák proti početí. Po chvíli si řekla, že už nadešel čas, otevřela skříň a vlezla dovnitř.
Chvíli se potýkala s několika oděvy, ale nakonec se jí podařilo najít tajnou kličku, otevřít záda skříně a vejít do další. Věděla o této chodbě už dlouho, ale nikdy ji moc nepoužívala. Na co taky, když ji nikdo nehlídal? Vlezla do nějaké jiné skříně, která páchla zatuchlinou, ale aspoň v ní nebylo tolik šatů, jako v té její a mohla se tedy celkem dobře pohybovat. Opatrně otevřela veřeje skříně, které nepatrně zaskřípaly. V komnatě naštěstí nikdo nebyl. Už dlouhou dobu se používala jen jako pokoj pro zvláštní hosty. Turnia došla až ke dveřím, tiše je otevřela a vykoukla ven. Vstup do její komnaty byl za rohem chodby, hlídač ji tedy spatřit nemohl. Na nohou měla jen měkké papuče které normálně nevydávaly žádný zvuk, ale v téhle odporné chodbě to znělo, jako kdyby tudy šla armáda těžkooděnců. Turnia měla ošklivý pocit, jakoby ji někdo sledoval. Neměla ráda tuhle chodbu. Když mohla, chodila do hlavních místností druhou stranou. Teď si však nemohla vybrat. Připadalo jí, že tam v té tmě nahoře pod klenbou něco číhá. Už proto se nikdy nahoru nepodívala. Radši přidala do kroku. Ke konci chodby už spíše běžela. Když doběhla ke schodišti, prudce se zastavila a vydýchala se.
“Pro velikou Isaiasu, co je na té chodbě tak divného? Takový strach jsem nezažila už dlouho. Oh, dobrá, teď už se ale vracet nebudu.” Pak Turnia sešla po schodech o patro níže a pomalu došla až k Malienovu pokoji. Dvakrát krátce zaťukala na dveře. Chvíli počkala, ale když se Malien neobjevil, otevřela a vešla dovnitř. Čekal na ni celkem útulný malý pokojík. Malien tam však nebyl. Hledala tedy, jestli jí někde nezanechal vzkaz, ale nic takového tam nebylo.
“Zřejmě ještě musel někam odejít. No co, nebudu to zdržovat a radši se rovnou připravím.” Po téhle úvaze se hraběnka začala svlékat do spodního oděvu. Tím byly kraťoučké kalhoty a korzet bez ramínek, obojí v purpurové barvě šatů. Ty mezitím odložila na jednu ze dvou prázdných židlí. Rozhlédla se po pokoji, moc se nerozmýšlela a lehla si na Malienovu postel. Zaujala pózu, která jí přišla nejvhodnější, ještě si trochu povolila korzet a čekala, než Malien přijde. Dveře se otevřely ani ne pět minut na to. Stál v nich Malien a za ním k strašnému Turniinu zděšení hrabě de Roschel. Než stačila cokoli udělat, už se k ní otec přihnal celý brunátný ve tváři. Vůbec se nerozmýšlel a hned Turnii vlepil několik pohlavků.
“Tak přeci je to pravda ty couro jedna! Jak se vůbec opovažuješ něco takového provést, ještě potom, co jsem ti dal přísný zákaz vycházení z pokoje?! Kudy jsi se sem vlastně dostala? Před dveřmi hlídal celou dobu tvůj ochránce.”
“Pane, když dovolíte, utekla tajnou chodbou, kterou má ve skříni.” Dodal úlisně Malien.
“Tak tedy takhle! Děkuji ti Maliene, žes mě o tomhle podniku informoval. Vždy jsem věděl, že jsi čestný muž a ne nějaký děvkař, co by si jen tak začal i s hraběcí dcerou.”
“A ty se ihned oblékni! Od dneška bude tvůj ochránce pořád s tebou, i v tvém pokoji. Nechám mu tam přistavit jeho postel. Samozřejmě tímto také máš domácí vězení trvající až do odvolání!”
“Maliene, zůstaň tady s ní než se ustrojí a pak ji odveď do jejího pokoje, já se s ní nehodlám dál zabývat.” Hrabě Roschel rychle opustil místnost, aniž by své dceři věnoval jediný pohled. Turnia se hořce rozplakala. Seděla na posteli, třásla se jako v zimnici, hlavu si tiskla do dlaní a rukama si po obličeji rozmazávala černé líčidlo.
“Proč? Proč Maliene? Já myslela, že mne miluješ.” Hlas se jí třásl pláčem.
“Miloval jsem vás Turnio, miloval jsem vás dlouhá léta, ale vy si to už jistě nepamatujete. Už to bude skoro rok, když jste ke mně přišla stejně jako dnes. Kvůli nějaké hloupé věci, kterou jste chtěla vymoci na svém otci. Já hlupák jsem si myslel, že jste konečně pochopila mé chtivé pohledy a že velká Isaiasa vyslyšela mé největší přání. Proto jsem vám splnil vše, na co jste si vzpomněla. Pak jsem za vámi přišel a opravdu jsem vás miloval. Druhý den nato jste si na mne však ani nevzpomněla a místo ve vaší posteli obsadil někdo jiný. Propadl jsem takové bezmoci, že jsem si pohrával s myšlenkou na smrt. Na mou, na vaší, na smrt toho mladíka ve vašem náručí. Pak jsem se ale dozvěděl, že tohle je váš normální způsob zacházení s muži a tak jsem se rozhodl pomstít. Celý ten rok ve mně narůstal plán na tu nejhorší pomstu, na past, do které se lapíte sama. Jste velmi krásná žena, ale jste ta nejhorší děvka, kterou jsem kdy potkal. Obyčejná švira se pozná nadálku. Celou dobu se tak chová, dokonce tak i vypadá. Vy jste jen vypočítavá běhna. Miloval jsem vás, ale teď vás z duše nenávidím a jsem rád, že jsem dostál své pomstě. Teď se oblékněte a pojďte se mnou. Je to přání vašeho otce.”
Po tomto výlevu se Malien jen přihrble uklonil, tak jak to uměl jen on, a vyšel z pokoje. Turnia se nemohla sebrat. Stále jen brečela. Zalykala se vlastním pláčem. Tolik hořkosti a bezmoci nikdy nezažila. Bylo to poprvé, co se jí někdo takhle postavil a dokonce ji ponížil před jejím vlastním otcem. Po nějakém čase se zvedla z postele a oblékla si své šaty. Zavázala je jen halabala, takže na ní visely jako použitá onuce. Neobtěžovala se ani tím, že by si přes sebe přehazovala plášť. Prostě si ho vzala do ruky jako kus hadru na podlahu. Malien ji dovedl do její komnaty. Šla jako loutka. Posadila se na svou postel a tak tam seděla do té doby, než přišli nějací muži, kteří tam přinesli lůžko pro jejího strážce. Nevnímala je. Jen mlčela, seděla a z očí se jí řinuly slzy jako Lyknejské perly...



“Ah, to byl ale zvláštní sen. Připadalo mi, že se bojím jako malý kluk velkého psa.” Aleandar se pomalu posadil. Vtom se ozvalo tiché křupnutí.
“Au!” Hned si sáhl na zátylek a pak mu došlo, že to nebyl sen.
“To není možné, přeci se nemůže duše oddělit od těla!” Snažil se vzpomenout na něco víc, ale pamatoval si jen pískové oči.
Po chvíli tam přišel nějaký úlisný skrček, představil se asi Malien nebo tak nějak podobně, a že jde za hraběnkou. Aleandar ho chtěl nejdřív celkem hrubě odporoučet, když se tam objevil supící a zjevně hodně rozčilený hrabě Roschel a tak je radši pustil dovnitř. Nenápadně nakoukl za nimi, co se bude dít. To ale neměl dělat, protože jak se zdálo, hraběnka v komnatě nebyla a první co hraběte napadlo, když Aleandara uviděl, bylo, že je s ní nějak spolčen a začal ho obviňovat, divže ho nedal odvést do vězení. Než se stačil Aleandar nějak bránit, hrabě i s tím skrčkem rychle odešli. Radši se to nesnažil ani pochopit. U šlechtice nesloužil poprvé, sice v ne tak ožehavé situaci, ale přeci jen věděl, že šlechta má různé vrtochy a nálady, kterým se nesmí odporovat. Sedl si opět na svou postel a čekal, co čas přinese.
Po nějaké chvíli se v chodbě znovu objevil ten skrček a za sebou jako loutku vedl nějakou dívku v polorozepnutých šatech. Aleandar se podivil, co s ní ten člověk prováděl, protože měl na tváři takový nelidský výraz nejvyšší blaženosti. Když přišli ještě blíž, Aleandar se údivem málem skácel k zemi. Ta hromádka neštěstí, ta ošklivá dívka v nehezkých a nepadnoucích šatech byla hraběnka Turnia de Roschel. Zalapal po dechu a jen v tichosti otevřel dveře do pokoje. Ona se jen posadila na postel a upustila z ruky nějaký tmavý hadr. Ten se pomalu svezl po saténovém povlaku až na zem do vysokého vlasu koberce. Aleandar stále nechápal o co tady jde, až se k němu přitočil onen Malien.
“Pane Aleandare, ode dneška budete střežit hraběnku ještě pečlivěji než dosud. Dnes vám utekla tajnou chodbou ve skříni, ale může klidně utéci i jinak. Proto budete ode dneška bydlet v její komnatě a hlídat ji přímo tam. Doufám, že vám nemusím připomínat, že se jí nesmíte ani dotknout...”
“Hm, pane, k tomu jsem byl speciálně vybrán a myslím, že asi víte, co se mi stalo a proč jsem tu právě já.” Řekl Aleandar tónem, který nesnesl žádné námitky. Potom mu nějaký muž pomohl přenést jeho postel a věci do hraběnčina pokoje. Ta však, jakoby nic z toho nevnímala. Seděla shrbeně na posteli, mlčela a z očí se jí řinuly potoky slz. Aleandar si sedl do hraběnčina velkého křesla, na klín si položil svůj bandalír s noži a začal je postupně jeden po druhém brousit. To dívku probralo z její apatičnosti. Dlouze na něj pohlédla. Z toho pohledu mu zatrnulo. Bylo v tom cítit tolik utrpení, co doteď nepoznal. Z váčku na peníze vyndal malý měděný prstýnek, láskyplně ho pohladil a na Turniu se podíval úplně běžným pohledem a unyle se zeptal:
“Potřebujete s něčím pomoci hraběnko?” Turnií zalomcoval vztek.
“Pokud vím, nejste tu od toho, abyste se mnou vedl bohapusté dialogy, ale abyste mne hlídal. Pozor, abych vám neutekla.” Řekla Turnia jízlivě.
“Myslel jsem, že na tom nejste moc dobře, ale koukám, že vaši pýchu nedokáže zlomit nic.“ Turnia jen vzpurně pohodila hlavou.
“Když teď budete užívat pohostinnosti mé komnaty, mohl byste se prosím vás otočit? Myslím, že tahle tajemství si před vámi mohu udržet. Ráda bych se převlékla.”
“Stačí říct.” Aleandar se pomalu otočil. Turnia ze sebe strhala ty “odporné” šaty a vzala si na sebe jen dlouhou volnou noční košili, rozpustila si vlasy a přešla ke svému toaletnímu stolku, kde si smyla rozmazané líčidlo z obličeje. Ač ponížená a potrestaná, už to byla zase Turnia. Okouzlující žena, která hlavu jen tak před ničím nesklopí. Opravdu asi nic nemohlo srazit její pýchu. Aleandar ji nevěřícně pozoroval. Jak je možné, že se může někdo takhle rychle proměnit z ubrečené, ošklivé a strhané ženy na nádhernou vílu, která se spíš vznáší, než jde? Turnia si všimla Aleandarova pohledu a s jistotou jí vlastní jemně protančila do své nebeské postele.
“Dobrou noc pane strážče.” Řekla co nejjemnějším hlasem, sfoukla svíčku u postele a zatáhla za sebou nebeskou oblohu.
“Dobrou, hraběnko.” Aleandar ještě chvíli seděl v křesle, pak však rychle zhasil zbylá světla, sundal si bandalír a boty a ulehl do své postele.


V patách budoucnost

Rozetta snídala kus chleba se sýrem a přemýšlela o zážitcích včerejší noci. Maminka už byla v práci a Mathyas se ještě nevrátil domů. Bála se o něj, snad si nic neudělal. Zrovna se chtěla vydat do města, když se přiloudal. Vypadal nemocně a pod očima měl tmavé kruhy. Koukala se na něj jakoby zvídavě. Už v něm neviděla toho kluka se kterým vyrůstala, svého bratra, se kterým vymýšleli všelijaké lumpárny. Viděla v něm dospělého muže, který má problémy.
“Co tak civíš?” Utrhl se na ní.
“Nic, já jen, jestli ti mám udělat snídani.”
“Jdi si po svých, zvládnu to sám.”
“Opravdu? Vždyť ani nevíš, kam maminka dává mlíko.”
“Hm, tak dobře.” Svolil nakonec Mathyas neochotně. Rozetta mu přinesla zbytek chleba ze včera, čerstvé mléko od souseda, který měl krávu, a kus starého sýra.
Když snídal, Rozetta si nemohla odpustit ho neustále pozorovat. Mathyas byl z toho pohledu evidentně velmi nervózní. Nakonec už to nevydržel.
“Nečum na mě tak, sakra!” Vyhrkl vztekle. Rozetta se tak prudké reakce trochu lekla.
“Chtěla jsem ti jenom pomoct. Víš, to co se včera stalo...”
“Nic ti po tom není!” Nenechal ji Mathyas domluvit. “Nevím, proč se najednou tak zajímáš o mé záležitosti. A cos vlastně dělala v tý hospodě? Špehuješ mě už dlouho? Jsi jenom malá otravná holka a ničemu nerozumíš!” Potom se Mathyas sebral a odešel znovu do města. Rozetta se za sebe styděla. Mathyas měl pravdu. Neměla žádné právo ho sledovat. Rozhodla se, že si ho musí nějak udobřit. Když byli malí, udobřovali se vždy tím, že jeden tomu druhému něco dal. Nějakou věc, kterou sice měli rádi, ale věděli, že i toho druhého by potěšila. Ale tohle bylo jiné.
“Bude potřeba něco, čeho si opravdu cením, abych si ho udobřila.” Přemýšlela, ale napadaly ji jen samé nevhodné maličkosti. Pak ji něco napadlo. Ano, tohle se mu bude hodit. Tohle nemůže odmítnout! Pomalu to vyndala zpod postele a odnesla to k němu do pokoje. Byla to malá komůrka v podkroví. Jen pár trámů držících střechu a mezi nimi lůžko s pár dekami. Položila to tam jako kdysi tolik jiných věcí a odešla. V domě neměla stání a tak se po chvíli vydala do města. Začínal podzim a venku bylo sychravo. Úzkými uličkami se dostala až k řece Lorchu a pozorovala vodu jak plyne. Dělala to vždy, když se necítila dobře. Často sem s Mathyasem chodili spolu a pozorovali zeleně plynoucí čas.



Městem plným odpoledního ruchu se ploužila osamělá smutná postava. Mathyas si připadal hrozně.
“Rozetta to určitě řekne mamince, nemá z toho rozum. A maminka si mě potom pěkně poddá...Ale to nejhorší je to, že Johanka je pro mě už navždy ztracená. Když jsem jí viděl poprvé, připadala mi taková...taková ženská, ale teď jsem do ní zamilovaný až po uši. Několik štamgastů mě sice varovalo, že má bratra, kterému nenechá ublížit a který ji má za vlastní majetek. Říkali, že už dlouho se tu neukázal, ale jestli přijde, tak už si Johanku moc neužiju. Já se jim vždy jen vysmál, ale bohužel měli pravdu.” Mathyas se sarkasticky usmál a dál se ploužil městem jako hromádka neštěstí až došel na hlavní náměstí, kde uslyšel jemu známý hlas.
“Áá, pan podvedený!” Zaznělo z jedné strany a od zdi se odloupl nevysoký, vyzáblý pihovatý kluk.
“Jak o tomhle může vědět? Vždyť se to stalo teprve včera a on v té hospodě určitě nebyl!” Tohle bylo první a jediné, co Mathyase napadlo, ale pihoun pokračoval.
“Viděl jsem tu tvou nevlastní běhnu, jak flirtuje s nějakým drnohryzem. Nevěděl jsem, že Rózi si začíná i s obludama.” Mathyas konečně pochopil, co má Jaruze na mysli, ale tím víc se naštval.
“Cos to řekl ty veverčí ocase?!” Zasyčel na něj výhružně. Jaruze asi dost nepochopil jeho tón, nebo netušil kam to povede, protože Mathyas se nikdy předtím s nikým moc nepral a radši vše řešil smírně.
“Řekl jsem, že to štěně, kerý si řiká Rozetta je pěkná kurva!” Poslední slovo řekl zjevně s velmi velkým požitkem a ještě se ušklíbl. To už však proti němu vyletěla Mathyasova pěst. Zasáhla ho jednou, zato tak pořádně, že se Jaruze zapotácel, z úst se mu začala řinout krev a sesul se na zem. Tam si vše uvědomil a začal brečet. Mathyas si jen spokojeně odfrkl a odešel. Tohle bylo jisté zadostiučinění i za včerejšek. Rozetta je sice ještě malá holka, ale tím spíš ji nebude nikdo takhle ohavně urážet. Po chvíli však zjistil, že mu ruka začíná natékat.
“Hm, za spravedlnost se musí platit, ale radši bych si to měl obvázat. Doufám, že doma Rozetta má něco jako obvaz....” Řekl si Mathyas a vydal se k domovu.
“Rozetto! Rozetto, kde jsi?” Dům však jen zadumaně mlčel.
“Sakra!” Zaklel Mathyas a nakopl bedničku na dříví, která se po jeho zásahu rozpadla a jak už to bývá jedno letící polínko ho zasáhlo do kolene.
“Do psí mateře!” Zaklel znovu, ale radši už zanechal podobných pokusů násilí na domácím vybavení a šel si sám hledat něco, čím by mohl obvázat bolavou ruku. Nakonec se mu povedlo najít jakýsi hadr neznámého původu a určení a tím si ruku omotal. Spokojen se svým felčarským výkonem se vydal do svého pokoje. Chtěl se na chvíli natáhnout a usnout, protože celou minulou noc probloumal po městě a snažil se přemýšlet, proč Johanka udělala, to co udělala, ale nemohl se domoci jakéhokoli vysvětlení. Když však vešel, na své vytoužené posteli spatřil balíček zabalený do tmavomodré látky. Hned si vzpomněl na jejich dlouholetou němou dohodu s Rozettou. Věděl, že to teď s jeho špehováním přehnala, ale v duši tak nějak cítil, že si za to může sám. Jemně balíček přes látku ohmatal, ale byla tam nějaká věc tvaru kříže.
“Že by Rozetta začala vyznávat novou víru v muže umučeného na kříži, když my jsme všichni pevně věřící ve velkou Isaiasu? Opatrně odhrnul látku a hmátl dovnitř. To co tam bylo studené a “au” ostré! Mathyas zasykl a vyndal ven poraněnou ruku. Už mu došlo, co tajemný balíček obsahuje, ale pořád tomu nechtěl věřit. Rozbalil látku úplně a doopravdy spatřil dýku. Opravdovou dýku z ocele. Byla krásná. Studená a břitká a ze střenky na něj mrkal rudý kámen jak ještěrčí oko. Ohromením nemohl ani mluvit. Málem přestal i dýchat. A pak se mu najednou začalo hlavou honit mnoho a mnoho myšlenek.
“Kde to Rozetta vzala? Muselo to být strašně drahé – nebo to snad ukradla? Proč mi to dala, když už takovou vzácnost získala? Komu to dřív patřilo? Nebo je to snad nově vyrobené? Není to nějak magické?” Takové a podobné myšlenky vířily Mathyasovi hlavou celou dobu než usnul. Na Johanku si po celý čas skoro ani nevzpomněl.


Vzbudil se až ráno a rovnou se vydal poděkovat Rozettě a usmířit se s ní. Nenamáhal se s klepáním a prostě vrazil do Rozettina pokoje jako velká voda. Ta stála u okna jen v krátké bílé spodnici. Když Mathyas spatřil její ladnou křivku a hřívu jejích tmavě zlatých vlasů, notně se podivil. Tak nějak mu došlo, že Rozettu nikdy neviděl v ženských šatech, ale jen v kalhotách a vytahané košili, kterou většinou zdědila po něm.
“Uhm...Ahoj Rozárko!” Řekl dost nejistě.
“Mathyasi?” Rozetta vypadala překvapeně. “Co tady děláš?”
“Hm, víš, chtěl jsem ti poděkovat za tu dýku...”
“Aha, tohle. Myslela jsem, že by se ti mohla hodit, po tom, co jsem viděla U zakopané jámy.”
“Ehm, no to určitě. Zkrátka díky.” Vypravil ze sebe Mathyas s velkým úsilím a pak radši rychle zmizel. Když přišel do své jizby, byl z toho hodně zmatený.
“Sakra! Jak se mohla Rozetta takhle změnit? Vždyť to byla jenom malá holka...”

Odpoledne se rozhodl jít ven, ale na schodech se k němu připojila Rozetta. Když ji viděl, oddechl si, protože tohle byla ta holka, kterou znal už odmalička. Vypadala skoro jako kluk. Na sobě měla několikrát roztržené a znovu zašité kalhoty a starou vytahanou košili přepásanou obyčejnou šňůrou. Svoji hřívu schovala pod obnošenou čepici.
“Tak kam půjdem? Myslim, že na rynku maj dneska pálit cejch nějakej běhně, tak se můžem jít kouknout.” Byla to ta Rozetta, kterou Mathyas tak dobře znal, a tak už suverénně odpověděl.
“Dobře. A pak se můžem jít podívat k Lorchu, třeba tam něco zbylo po rybářích, maminka by měla radost.” Stejně jako kdykoli dřív vyrazila tahle dvojice do města. Po chvíli stáli jako přikovaní na náměstí. Tambor vyhlásil, jaké hříchy odsouzená spáchala a pak již viděli kata, jak žhaví železo v ohni. Vytáhl ho, až když rudě zářilo. Mezitím jeho pomocníci roztrhli ženě šaty a ona ani nemohla své vnady zahalit, protože měla svázané ruce. Kat k ní přešel a ona začala zoufale křičet a prosit o milost. I přesto, jak se vzpouzela, muži ji udrželi a za chvíli železo na jejím rameni ošklivě zasyčelo. Ona zakřičela a pak se dala do kvílivého pláče. Na jejím rameni se objevil čerstvě vypálený znak. Cejch ve tvaru mince, na které byla bývalá královna Stancia, která svými pletkami takto nepěkně proslula a která byla první žena, co dostala cejch a byla vystavena celé pohaně s tímto obřadem spojené. Podle tradice je každá žena, jíž byl cejch vypálen, odvlečena na Cejchovní vršek za městem a tam je přivázána na volném provaze ke stromu až do rána a musí poskytnout služby noční ženky každému, kdo tam té noci přijde a řekne si o ně. Žena s cejchem je vyvržena ze společnosti. Nesmí se vdát, nesmí chodit do kostela zasvěceného Bohu a nesmí dělat spoustu jiných věcí. Takové ženě nakonec zbyde jen možnost živit se jako noční ženka. Po chvíli se nešťastná žena s čerstvým cejchem na rameni zhroutila k zemi, katovi pohůnci ji vzbudili nejemným kopancem a už ji vláčeli k Cejchovnímu vrchu. Mezitím se po rynku rychle rozšířil puch spáleniny. Rozetta jen opovržlivě koukala, jak muži za sebou vlečou zoufalou ženu s roztrženými šaty a znamením na rameni.
“Proč jí vůbec ten cejch dali?” Pronese zamyšleně.
“Vždyť jsi to slyšela. Její manžel ji našel s jiným mužem a hned ji udal. Teď už se nebude moct živit jinak než běhna.”
“Takhle bych nikdy skončit nechtěla...”
“Slyšel jsem, že kdesi žijí lidé, kteří takhle cejchují lidi, aby zkrotili zlé síly skryté v nich, ale tohle je něco úplně jiného. Zkrátka znemožnění té ženy jako člověka. To se ti ale nemůže nikdy stát, dokud se nevdáš.” Dav na náměstí se začal pomalu rozcházet a Rozetta s Mathyasem šli líným krokem směrem k Lorchu. Skoro celou cestu mlčeli. Sedli si k jezu a chvíli jen tak pozorovali padající vodu, když už Rozetta nevydržela a musela se zeptat na otázku, která jí hryzala celou dobu, co viděli ženu s cejchem.
“Půjdeš dneska na Cejchovní vrch?” V té otázce byla takové divné pnutí.
“Proč bych tam měl jít? Něco takovího mě fakt nenapadlo. Jak jsi prosimtě na takovou pitomost přišla?” Rozettě se viditelně ulevilo.
“Víš, já nevím. Prostě jak jsem viděla, co se dělo U zakopaný jámy...”
“Aha, tak tohleto tě tíží. Musím tě ujistit, že tu ženu jsem opravdu miloval a nebyla to žádná takováhle poběhlice. Aspoň jsem si to o ní myslel...” Dodal velmi smutným hlasem Mathyas.
“No, měli bysme se jít podívat, po nějakej tej rybě.” Nedošli daleko a už viděli jednoho rybáře, jak se vzteká a snaží se vytrhnout zaháknutý vlasec.
“Hej rybáři! Chceš pomoct?” Zavolala na něj Mathyas.
“Jak ty bys mi mohl pomoct mladíku? Leda by ses pro ten háček potopil.” Na to si Mathyas sundal halenu a skočil po hlavě rovnou do proudu. Rozetta mezitím začala handlovat.
“Rybáři, když vám ten háček vylovíme, dáte nám nějakou rybu?”
“Haha, myslíš si, že háček mě stojí víc než ryba kluku?” Rozetta se jen ušklíbla.
“Hm, ale co bys dělal, kdybys ten háček ztratil? Jak vidím, jiný už nemáš...”
“Jseš vnímavej, to se mi líbí. Ale stejně ještě nemám žádný důvod proč vám nějakou rybu dát.” Rozetta se na chvíli zarazila, pak se jí tvář vyjasnila novým nápadem.
“A tohle by ti pomohlo se rozhodnout rybáři?” Řekla pomalu a sundala si čepici, zpod které se vyhrnula záplava světlých vlasů. Pak si sundala košili a rybář jen lačně civěl na plátýnko, pod kterým se vzdouvaly její vnady. Rybář šel omámeně směrem k ní.
“Dobře, dám vám jednoho candáta, ale háček ani vlasec nesmí být poškozený.” Řekl a dál se k ní sunul.
“Mám tedy tvé slovo a spolíhám na něj.” Řekla Rozetta ještě než k ní došel a pak se rozeběhla a skočila do řeky. Mathyas už zápolil se zaseknutým vlascem a ona mu šla pomoci. Byl zaseknutý hluboko, ale oba uměli výborně plavat a zadržet dech na delší dobu pro ně nebyl problém. Nakonec se jim společnými silami povedlo háček vyndat bez toho, aby porušili vlasec. Mathyas ho vzal a chtěl ho odnést rybáři, když na něj Rozetta sykla, že tohle vyřídí ona. Radši se s ní nehádal a dal jí háček. Ještě mu šeptla: “Obleč se a seber i moji košili, budem muset rychle utíkat.” Když vylezli z vody chvíli na ni jen civěl, protože plátýnko, které měla na prsou bylo mokré úplně průsvitné. Avšak stejně na ni zíral i rybář.
“Tak, vylovili jsme ti ten háček. Dej mi candáta, jaks slíbil.” Řekla a ještě víc vypnula hruď. Rybář polknul a sebral jednu docela velkou rybu a nesl ji dívce, která hrdě stála před ním a držela v ruce jeho háček. Natáhla ruku s háčkem a on si ho vzal, místo aby jí však dal slíbenou rybu, začal se po ní sápat. Než se jí stačil dotknout, dívka se mu vysmekla, vytrhla mu rybu z ruky a začala utíkat. Rybář zjevně rozezlen ji začal pronásledovat, ale proti rychlonohé Rozettě neměl nejmenší šanci. Po pár metrech se zastavil a sprostě zavolal na Rozettu: “Děvko! Ať ti cejch vypálí! Já budu první, kdo příde k Cejchovnímu stromu!” Když se Rozetta s Mathyasem zastavili, Mathyas jen obdivně vydechl: “To bylo fakt dobrý Rozárko.” Rozetta se jen trochu usmála a požádala ho o svoji košili.
“Ee, promiň, nějak jsem ti ji zapomněl dát.” Řekl náhle zrudlý Mathyas.
“Hlavně, že se nám to povedlo. Ten chlapík nám tu rybu totiž vůbec nechtěl dát, tak jsem musela použít trochu “těžší” kalibr. Teď bysme ji mohli donést domů, aby nám ji maminka udělala.”



Od té doby, co viděl Rozettu v jejím pokoji, neměl klid od pronásledujících ho obrazů. Navíc tahle příhoda s rybářem ho rozdráždila ještě víc. Rád by jí vyjevil své city, ale bál se, že ona by je neopětovala. Navíc mu to přišlo trochu úchylné a při tom si vzpomněl na Johanku a jejího bratra Rednera. Řekl si, že by nikdy nemohl nic takového udělat a i když Rozetta není jeho sestrou, vyrůstali spolu příliš dlouho, že se sourozenci skoro stali.
“Nemůžu bejt přece zamilovanej do vlastní sestry! To nejde! Musím si najít někoho jinýho. Náhradu za Johanku i za Rozettu. Tyhle myšlenky musí z hlavy ven..” Takhle se rozhodl a hned začal své předsevzetí uskutečňovat. Věděl, že v okolí žije mnoho dívek a žen, a některé po něm i vyzývavě pokukovali. Od Johanky věděl, že není ošklivý a že ve městě není mnoho hochů, kteří mají podobný vzhled jako on. Je tmavovlasý a má bystré hnědé oči, navíc prací pěkně vypracovanou postavu. V Ostengradu žije mnoho národností a člověk tu může narazit na opravdu zajímavé zjevy, ale povětšinou jsou tu lidé nevýrazní, se světlými hnědými vlasy. Zatímco takhle přemýšlel o rasách a jejich znacích v Ostengradu, došel až na hlavní náměstí. Nyní poloprázdné, protože se nekonala žádná poprava či jiná masovější akce vypadalo klidně a mírumilovně. Pozorně se po něm rozhlédl. Nedaleko uviděl skupinku dívek. Zjevně nebyly z té nejchudší vrstvy, ale moc zámožně také nevypadaly. Seděly u studny, štěbetavě si povídaly a cucaly jakési věci na špejli. Mathyas se cítil nesvůj, protože s holkama nikdy moc mluvit neuměl a teď jich tam bylo aspoň deset. Zhluboka se nadechl, polkl a vyrazil k nim. Dívky jak ho spatřily, hned naklonily hlavy k sobě, ale většina pohledů, které Mathyas zaznamenal byla obdivných, což ho překvapilo, ale také mu to dodalo odvahy. Ke studni přišel skoro beze strachu a vesele se na ně zazubil.
“Dobrý den slečny, mohl bych dostat napít?” Odpovědí mu bylo zahihňání celé skupinky a pak jedna z nich, nejspíš ta nejodvážnější, odpověděla.
“Proč bys nemohl. Ale určitě víš, že není nic zadarmo. Nejdřív nám řekni jméno.”
“To je malá cena za doušek vody. Já jsem Mathyas, ale moc rád bych věděl, jak se jmenuje spanilá dívka, co se mi nebála odpovědět.” Teď už se dívky přestávaly tolik smát. Spíš závistivě koukaly po své kamarádce a vyčítaly si, proč to nebyly ony, co na mladíka promluvily. Ta, kterou Mathyas oslovil, jen nepatrně zrůžověla a podala mu vodu. Když ji vypil, tiše mu řekla: “Mé jméno je Vendolína.” Mathyas se jen krátce usmál a odešel. Hned, jak poodstoupil o kus dál, zavřely se dívčí hlavy dohromady. Každá si něco přisadila na Vendolínu, která se jen červenala a zasněně hleděla za odcházejícím mladíkem. Mathyas byl spokojen. Rybka zabrala. Teď musí ještě vypozorovat, kam chodí aby ji jen tak náhodou potkal.



Bylo okolo sedmé hodiny večer. Rozetta s Mathyasem a maminkou večeřeli candáta. Všichni byli spokojení, takovou lahůdku už neměli dlouho. Rozetta už chtěla sklidit ze stolu, když ji maminka zadržela.
“Děti, mám pro vás důležitou věc. Jste už dost velcí a nikomu neprospěje, když tady budete vyrůstat jako dříví v lese. Chtěla bych vás dát na školy, abyste byli vzdělaní, ale na to nemám peníze, takže půjdete do učení. Všechno jsem vám už domluvila. Mathyasi, jseš silný a často jsi pomáhal panu Rouhenovi s vožením dřeva z lesa a podobně. Teď se však začneš učit pracovat se dřevem přímo v jeho truhlárně. Je to jen několik ulic odsud, takže budeš moci docházet z domova. A teď ty Rozárko. Vím, že tě bavilo pomáhat mi s mastičkami a podobně, takže jsem se zeptala pana Buttovara, kterému chodím pomáhat s bylinkami, jestli by tě nenaučil něco o léčení nemocí a poznávání bylinek a on souhlasil. On má svůj obchod tady ve městě, ale bylinky, co potřebuje, rostou jen za městem. Má tam malý domek ve kterém bydlí jeho žena, která se o sbírání těch rostlinek stará a tam budeš také ty. Domluvila jsem se s ním, hned zítra tě tam vezme, protože jede pro další dodávku mastí. Tak, co na to říkáte?” Oba dva byli zaraženi a očividně otřeseni tím, že se jim takhle ze dne na den změnila celá budoucnost, avšak žádné větší protesty neměli. Jak se Mathyas dozvěděl, že bude Rozetta pryč, píchlo ho u srdce, ale když to ještě potom před spaním v posteli rozebíral, došel k tomu, že to tak bude lepší, protože aspoň nebude mít to pokušení na očích. Na práci v truhlárně se těšil, protože pan Rouhen byl veselý a hodný člověk a práce se dřevem Mathyase vždycky přitahovala. Rozetta tedy už zítra odjede a bůh ví, kdy se vrátí. Měl bych se s ní nějak rozloučit. Nějak, aby si na to pamatovala ještě dlouho...Mě bych jí něco dát, něco hodnotného. Chvíli se přebíral svou krabicí s různými tretkami, až našel to co hledal. Krásnou stříbrnou sponu do vlasů vykládanou modrými kamínky. Byla vlastně Rozettina, ukradl jí ji jako malé holčičce. Vlastně díky této sponě u nich Rozetta vyrůstala. Ano,to je ten pravý dárek na rozloučenou. Vstal a šel do jejího pokoje. Rozetta už spala. Přikradl se až k posteli, jemně ji pohladil po vlasech a sponu položil vedle její hlavy. Neodpustil si tiché zašeptání:
“Měj se tam krásně a vrať se mi. Asi tě miluju Rozárko.” Pak tiše odešel. Nevšiml si už, že se hlava nepatrně zvedla.



Ráno vstal Mathyas příliš pozdě. Z okna jen viděl, jak maminka Rozettě mává a vůz bylinkáře Buttovara opouští jejich ulici. Byl na sebe naštvaný, že se s ní nestihl rozloučit, ale teď už nic nemohl dělat. Vstal, oblékl se a šel se ohlásit jako nový truhlářský učedník. Práce byla zajímavá. Zprvu jen dělal prkna z kmenů, které truhlářovi pomocníci přivezli, pak dělal šindele a ještě různé součástky potřebné k dennímu životu. Když šel domů, vzal to přes náměstí. Vesele si pohvizdoval a těšil se ze svého prvního dne u truhláře, když narazil na povědomou tvář. Chvíli vzpomínal, než mu k ní dorazilo i jméno.
“Zdravím tě spanilá Vendolíno. Jak se ti dnes daří?”
“Děkuji, dobře. Dnes je krásný den, že Mathyasi?”
“Ano, taky si myslím. Jako stvořený pro procházku. Nechtěla by ses jít projít? Se mnou?”
“Neměla bych nikam chodit s cizími mladíky.”
“Ale vždyť já nejsem cizí. Známe se přeci už od včera.” Řekl Mathyas a zářivě se usmál. Dívka ještě chvíli váhala, pak však svolila a společně zamířili k hradbám.



Vůz mírně drncal po prašné hrbolaté cestě. Na kozlíku klímal mastičkář Daniel Buttovar, Rozetta byla na voze, koukala se na rychle se zmenšující Ostengrad, přemýšlela nad tímhle rychlým zvratem svého života a cítila trochu strach z nových a neznámých věcí, které se jí měly stát zanedlouho rutinou. Nejvíc se zaobírala tím, co jí Mathyas minulou noc řekl. Svou stříbrnou sponu měla ve vlasech. Neviděla ji od doby, kdy jí ji Mathyas ukradl, ale na tuhle příhodu si pamatovala docela dobře. Byl to vlastně nejstarší zážitek, který si pamatovala. Věděla, že asi někde měla své rodiče, ale netušila, kdo byli a co se s nimi stalo. Občas se jí ve snech zjevovala tvář krásné ženy, která měla kolem úst vrásky od smíchu, ale vždy byla smutná a jako by volala na Rozettu, aby se vrátila zpátky. Myslela si, že tohle bude její pravá maminka, ale nikomu se s těmito sny nesvěřila. Mathyas ji však překvapil. Nejdřív si myslela, že onou sponou, ale její neklid způsobilo spíš jeho rozloučení. Už od té chvíle, co ho uviděla U zakopané jámy bojovat o svou vyvolenou, ho brala jako někoho jiného. Ne jako střapatého rozjíveného kluka s věčnými lumpárnami v očích, ale pohledného mladíka, který měl duši. Tajně po něm pokukovala, ale po čase si myslela, že se vše vrátilo do normálních kolejí a jeho vyznání ji velmi překvapilo. “Proč, proč jenom nás maminka takhle najednou od sebe rozeštvala? Ano, chtěla, abychom se mohli nějak prosadit a proto nám zařídila tohle učení, ale proč právě teď?” Tahle a podobné myšlenky Rozettu tížily jen chvíli, pak všechny odlétly a ona šla po obilném poli. Měla jen jakousi volnou řízu z hrubé látky. Ta měla skoro stejnou barvu jako obilí. Šla pomalu, vychutnávala si každý krok. Když se podívala doprava, spatřila tam ženu která ji často navštěvovala ve snech. Vesele jí zamávala a šla směrem k ní. Žena však stála na místě. Když se Rozetta přiblížila, zjistila, že nehybná žena sedí na jakémsi hrobě s hrubě tesaným křížem, který mívají jen chudí lidé, pláče a je zle zraněna. Chtěla ji ošetřit, ale ona jí jen rukou ukázala něco v dálce. Najednou viděla Mathyase. Byl bledý a jak se přibližoval, zdálo se, jakoby se vůbec nedotýkal země. On opravdu letěl! Byl průsvitný a velmi smutný. Rozetta odvrátila pohled. Odhrnula se jí říza na rameni a pod ní byl zřetelně vidět velký cejch. Mince královny Stancie. Rozetta vykřikla a otřásla se. Probudila se na mastičkářově voze. Ostengrad už nebyl vidět. Ač si celou dobu snažila namluvit, že to byl jen pouhý sen, měla nepříjemný pocit, že to co viděla se splní. Předtuchy mívala často, ale žádná z nich nebyla takhle hrozivá. Promnula si oči a šla si popovídat s Buttovarem, který dál pomalu vedl kobylku táhnoucí jeho povoz.



“Kam jdeš Mathyasi? Potřebu abys ještě naštípal dříví!” Maminka byla od Rozettina odjezdu viditelně unavenější a vyčerpanější. Ač si to neuvědomovala, děti zastávaly hodně práce a Mathyas byl teď celé dny pryč, přes den v učení a po večerech bůhvíkde. Zpočátku jezdila Rozetta domů pravidelně každý víkend, ale jak čas plynul, začala jezdit čím dál míň. Maminka o ni starost neměla. Věděla, že Buttovar i jeho žena jsou moc hodní lidé a Rozárka se u nich alespoň něčemu naučí.
“Ale mami, mám schůzku s Vendolínou! Nemůžu jí nechat čekat jak nějakou děvečku!” Ohradil se Mathyas proti maminčině příkazu, či spíše prosbě.
“Já vím, ale musíš to udělat než uhodí první mrazy. Dům už dlouho nikdo neošetřoval a tahne tu i v létě. Zima dorazí cobydup! Jseš silnej mužskej. Podívej se v čem žijeme a zkus s tím něco udělat. Vendolína to určitě pochopí!” Mathyas se chtěl vykroutit za každou cenu. Měl maminku rád a věděl, že to co říká je pravda, ale chtěl být co nejdřív pryč z tohohle domu, kde mu vše připomínalo jen jediného člověka - Rozettu. Myslel na ni často, ale snažil se to omezit. Byla daleko a navíc k němu jistě nic takového jako on k ní necítila. Začal se stýkat s Vendolínou, ale byla spíš jeho kamarádkou a důvěrnicí, než jeho dívkou. Byla to dcera z docela zámožné kupecké rodiny a zřejmě si od jejich přátelství slibovala něco víc, ale nijak to zatím nedávala najevo. Mathyas se jí s city k Rozettě nesvěřil, spíš ji měl tak jako předtím svou Rozárku - mladší sestru, kterou učil různým věcem odpozorovaným dlouhými léty strávenými v ulicích Ostengradu.
“Mathyasi, alespoň pár polínek!” Snažila se neustále maminka. Mathyas se nakonec slitoval.
“Tak dobře. Naštípu to, ale nejdřív rychle zaběhnu za Vendolínou, aby na mě zbytečně nečekala.” Proti tomuhle maminka už neprotestovala a Mathyas rychle odběhl k Oslímu rohu, kde se s Vendolínou pravidelně scházeli. Byla tam dřív než on. Když ho viděla přicházet vesele mu zamávala.
“Ahoj Vendolínko!” Oplatil jí její pozdrav.
“Tak kam půjdem dneska?” Oči dívence zaplály zvědavostí.
“Promiň Vendy, ale slíbil jsem mamince, že naštípu dříví a trochu poopravim domek. Je už v dost špatnym stavu. Šel jsem ti jen říct, abys tu ne mě zbytečně nečekala.”
“Aha, ale sejdeme se zítra, že ano? Třeba v deset večer, ukážeš i tu světélkující zeď jak jsi slíbil!”
“Dobře, v deset, ale na rynku, je to odtamtud blíž. Měj se zatím hezky!” Řekl a už pomalu utíkal zpět domů. Myslel si, že ho tam budou vzpomínky na Rozárku přímo bombardovat, ale práce ho zaměstnala natolik, že nemyslel na nic. Užíval si ten pocit jako nic jiného. Když se večer dostal do postele, nemohl si ani zavzpomínat a hned usnul.
Druhý den mu dal mistr volno a tak skoro celý den chodil po domě a okolo něj a spravoval všechny rozbité věci, které mu padly do oka. Dokonce vyměnil i několik tašek na střeše. Poprvé za dlouhou dobu viděl maminku opravdu šťastnou. Byl rád, že jí mohl potěšit, i když záda ho z té celodenní dřiny dost bolela a ruce měl samý mozol. Povečeřeli spolu a pak šel Mathyas pomalu dolů k rynku. Pískal si přitom a byl evidentně moc dobře naladěn. Přišel brzy, ale Vendolína tam už na něj čekala. Takový malý nejistý stín dívky, která přešlapuje u hlavní městské studny. Vypadalo to, že je nervózní, ale Mathyas si toho přes svou dobrou náladu ani nevšiml. Zato ho ale zaujalo, že místo klasických dívčích šatů má na sobě Vendolína tenké uplé jelenicové kalhoty a blůzu skoro průhlednou. Udiveně zjistil, že má Vendolína moc pěknou postavu. Než však stačil dokončit tuhle důslednou prohlídku, ozvala se ona sama.
„Ehm, půjdeme? Jsem tu nerada, každou chvíli by nás mohl vidět někdo známý...“
„Jistě. Pojď, musíme nejdřív dolů, k Lorchu.“ Vendolína jen kývla a vydali se na cestu, avšak po několika sázích zakopla a aby nespadla chytila se Mathyase za ruku. Od té chvíle se ho už nepustila. Mathyasovi to nevadilo. Měl dobrou náladu a vzpomínal, jak tudy společně chodili s Rozárkou a připadal si jako by šla vedle něj. Jak byl zahloubaný, nevšiml si ani, že změnili směr a místo k Lorchu mířili do městských sadů. Byly to ovocné sady jednoho bohatého Ostengradského obchodníka s ovocem. Byly sice oplocené, ale plot byl jen z chatrného dřeva a ani pes uvnitř nebyl. Vendolína opatrně odstrčila jednu část plotu, vešla a vtáhla Mathyase za sebou. Ten jakoby celou dobu nevnímal nic kolem. Zhluboka se nadechla, jakoby se ještě v duchu pomodlila a pak začala.
„Hm, Rozárko, jak jsi asi teď daleko? Spíš v lese pod temnou oblohou protkanou zlatýma hvězdama, nebo v posteli pod těžkou duchnou? A zdalipak jseš tam sama? Jak moc bych teď chtěl být s tebou...“ Tímto a podobnými zádumčivými otázkami se zabýval, když ho něco, nebo někdo z tohoto stavu neurvale vytrhl. Než si stačil uvědomit co dělá, vášnivě líbal Vendolínu, ač přitom myslel na Rozárku, a jemně se dotýkal jejího nahého těla pod blůzou, které se slabě chvělo. Vendolína ho hladila po vlasech a šeptala mu cosi mezi polibky.
„Věděla jsem....že ta tvá odtažitost...je jen zástěrka. Věděla jsem....že jistě ke mně...cítíš...to samé....co já...k tobě...“ Mathyas nevěděl co dělat. Tohle nikdy nechtěl. Měl tu dívenku rád, ale jako mladší sestru. Jemně se od ní odtáhl.
„Vendolínko...“ Začal chraptivě. „Já...nechci ti ublížit...prosím, ne..“Vydechl nesmírně ztěžka. Dívka se mu podívala zpříma do očí a i v té tmě viděl, jak se jí třpytí. Chvíli se na něj jen takhle koukala a pak, když už myslel, že se celá tahle aféra srovná a Vendolína pochopí, že jsou jen přátelé, udělala něco, co opravdu nečekal. Přetáhla si blůzu přes hlavu a rozvázala tkanici od kalhot, že se jí sesuly z nohou. Před ním stála dívka, spíš přízrak než skutečná žena. Její světlé tělo v měsíčním světle jakoby zářilo. Byla krásná. Měla dokonalé tělo. Její zvlněné ohnivé kadeře ji v měsíčním světle korunovaly na královnu noci. Přistoupila pomalu k Mathyasovi a položila jeho ruce na svá prsa. Mathyas sebou při tom doteku trošku trhl. Pak si potichu jakoby povzdechl, políbil Vendolínu a jemně ji položil do orosené trávy u paty mohutné jabloně.



„Rozetto! Rozetto, pojď domů, večeře už je hotová.“ V mělkém zeleném údolí mezi dvěma kopci stála samota. Vedla k ní prašná cesta. Kolem byly pastviny a na nich sem tam stádečko dobytka. Kdysi husté lesy ustoupily pomalu z úbočí kopců a teď seděly jen na vrcholcích jako špatně nasazená paruka. Mezi poli a lukami bylo hodně křovisek, ale velké stromy jako tam bývaly už tam nikdy nevyrostly.
„Už běžím Irmo!“ Zaznělo odkudsi seshora z kopce. Za chvíli už byla vidět silueta dívky, pelášící směrem k chalupě. Běžela bosá, sukni si držela vysoko vyhrnutou, aby nezakopla. Za ní jako chvost komety vlály její dlouhé medové vlasy. Dívka doběhla až dolů, kde již pomalu ubývalo světla a celá udýchaná vkročila do světnice. Tam stála žena u plotny a z hrnců pod jejíma rukama se zvedala libá vůně.
„Kolikrát jsem ti říkala, že nemáš takhle lítat. Kdybys zakopla, tak by ses zastavila nejdřív tady.“
„Chichi, ale Irmo, vždyť víš, že v běhu mě jen tak někdo nepřekoná a co se tejče mích...“
„Týče...“ Opravila dívku žena automaticky.
„Co se týče mích nohou, vím, kam šlapu.“ Dokončila dívka trochu kostrbatě svou obhajobu.
„Musíš pořád opravovat všechno, co řeknu? Vždyť to nakonec zní stejně.“
„Myslím si, že už jsi dost velká na to, abys mluvila jako nějaký sprostý pohůnek. Jestli tě mám naučit něco z bylinkářství, chci, aby ses naučila i slušně vystupovat. Daniel tě jistě brzy vezme do města na trh a do jeho soukromého krámku a tam chodí tak vznešení lidé, že si nemůžeš dovolit na ně mluvit jak formanův štolba.“
„Já vím, ale...hm, připadám si taková nesvá. Víš Irmo, možná jsem z nějakého bohatého rodu, ale skoro na nic si nepamatuju..nepamatuji. Byla jsem malá, když jsem přišla k mamince a Mathyasovi a jediný..eh...né, co jsem měla u sebe trošku cennějšího byla taková stříbrná spona. No, ale od té doby jsem vyrůstala jako každé chudé dítě v naší čtvrti. I tyhle šaty, cos mi dala jsou takové...divné. Nosila jsem jen kalhoty jako kluk, až teď nedavno mi maminka dala svoji starou noční spodnici...“
„Já tě chápu děvenko.“ Řekla zjihle paní Buttovarová. „Měla jsi zvláštní osud a kdyby se tvá maminka tak vehementně nepřimlouvala, asi bys zůstala do smrti dítětem ulice, ale ty jsi velmi učenlivá...Hm...“ Žena se zahloubala. „Říkalas, že máš od svých původních rodičů stříbrnou sponu? Můžeš mi ji ukázat?“
„Ale jistě. Jen ji musím najít. Myslíš, že z ní něco vyčteš?“
„To nevím, ale jestli jsi z nějakého opravdu známého rodu, a na té sponě bude alespoň něco, co by tomu nasvědčovalo, mohla bych to poznat.“ Dívka chvíli hledala ve svých věcech a nakonec ženě podala malou stříbrnou věcičku.
„Hm, pětilistá květina a okolo další čtyři a všechny vykládané modrými kamínky...To je podle mě....No jistě! Tohle má ve svém erbu rod Tempanovců!“
„Eh, takže jsem doopravdy nějakou dcerou ze vznešené rodiny?“ Zeptala se Rozetta trochu nejistě a stísněně.
„Ne, to je nesmysl. Je ti patnáct, že?“
„Skoro šestnáct.“
„Z rodu Tempanovců zbyl jediný muž udržující rodovou linii a jeho manželka, paní Arelie byla bezdětná a zemřela před šestnácti lety. Její dcerou určitě nemůžeš být.“
„Jak tohle všechno víš?“Zeptala se Rozetta užasle. „Myslela jsem, že odtud skoro nevycházíš.“
„To bylo ještě v dobách, kdy jsme bydleli ve městě a bylinky jsme skupovali od vesničanů. Vím to, protože o téhle paní se říkalo, že jí manžel pohrdá, kvůli tomu, že když si ho vzala, nebyla nevinná. Zemřela na těžkou plicní nemoc. Několikrát si u nás kupovala bylinky, ale ani ty jí nepomohly. Pár let po její smrti se její muž znovu oženil, ale jejich dítětem nemůžeš být v žádném případě. Nevím, v tomhle ti už asi víc nepomůžu. No, tak dost řečí o těchhle neřešitelných věcech. Sedni si ke stolu, dám ti večeři.“



„Dobré jitro, je doma Mathyas?“ Zeptala se mladá dívčinka ve dveřích Mathyasova domu jeho maminky. Žena si ji pozorně prohlédla. Dívce nemohlo být víc než šestnáct, ale vypadala velmi přitažlivě. Na sobě měla obyčejné dlouhé temně zelené šaty s dlouhými rukávy a přes ně dlouhou béžovou vestu převázanou koženým řemínkem s dřevěnými korálky. Měla krásné dlouhé rezavé vlasy, a v obličeji si ženu prohlížela dvě zvědavá, oříškově hnědá očka.
„Ty asi budeš Vendolína, že?“ Dívenka se zapýřila.
„Eh, ano paní. Mathyas vám o mě vyprávěl?“
„No jistě, skoro pořád. Jsem ráda že tě poznávám. Mathyas zrovna opravuje střechu. Pojď dál, můžeš na něj počkat uvnitř.“ Zatímco se ze střechy ozývalo rytmické ťukání, ženy se posadily k velkému dubovému stolu. Maminka podala Vendolíně trochu černých koláčků, které s oblibou pekla a postavila před ni pohár s jakousi voňavou tekutinou. Vendolína se na to podezíravě podívá, ale žena si toho všimne.
„Neboj se děvenko, nechci tě otrávit. Je to bylinková šťáva. Přivezla mi ji Rozetta, Mathyasova sestra. Sama ji vyrábí z bylin. Učí se být bylinářkou.“ Tohle žena řekla s jakousi pýchou. Dívka však, zdá se, znejistěla ještě víc.
„Mathyas má sestru? Nikdy mi o ní nevyprávěl.“
„Hm, to je podivný. Ještě donedavna byli furt spolu. A že dělali spoustu vylomenin...“ Žena se při té vzpomínce usmála. Vendelína už zjevně ztratila svůj strach a zhluboka se napila.
„Aaah, ale že je to výborné. Musím to pochválit.“ Než stačí ještě něco dodat, ve dveřích už se objeví Mathyas, celý mokrý, protože venku se mezitím spustil solidní liják.
„Vendolínko? No, vidím, že jsi se aspoň poznala s mojí maminkou.“ Řekne s úsměvem a něžně dívku políbí. Ta trošku zčervená, protože není zvyklá na takové něžnůstky před cizími zraky, natož pak před Mathyasovou matkou, ale když ta na to nic neřekla, zase se vzpamatovala.
„Myslela jsem, že půjdeme ven, ale když takhle prší...“
„...budeš muset zůstat u mě!“ Řekl Mathyas nerozhodné dívce a vesele se na ni zazubil. Pak ji vzal za ruku a odvedl do svého pokoje.



„To je ale nečas. Daniel si ty svoje krámy bude muset vyložit sám. V tomhle dešti ven nemůžu, protože moje staré kosti moc vlhku nepřejí.“
„Ale Irmo, mluvíš jako kdybys byla nějaká babička. Já mu pomůžu, však toho taky tolik nemá.“ Zasmála se Rozetta a jen ve svých lehkých šatech vyběhla do deště.
„Pozdrav pán bůh pane Danieli!“
„Áa, zdravíčko, Rozettko! Ještě že tu mám takovouhle pomocnici. Tak pojď, vezmi tam tyhle košíčky...“ Netrvalo to dlouho a všechno bylo pod střechou. Pak pan Buttovar ještě zavedl do stáje kobylku, vyhřebelcoval ji a dal něco ovsa. Když přišel do světnice, ženy se už jen míhaly kolem plotny a odtud slibně voněla připravovaná večeře.
„Jojo, ten čas ale letí. Když tě tak vidím děvče, seš už úplná ženská. No, ty šaty ti taky sluší rozhodně víc, než ty otrhané kalhoty. To mi připomnělo, ten tvůj bratr si našel nějakou dívku. Docela pěkná, taková zrzečka...“ Rozettě při těch slovech zaskočilo. Mathyas, že si našel holku? Po tom, co jí řekl? Asi to bylo jenom nějaké klučičí pobláznění. Ale říkal to tak vážně... A myslel si, že spím.... Rozetta způsobně dojedla večeři, sklidila ze stolu a šla do své malé komůrky. Nechtěla dát před Buttovarovými své city najevo, protože jí to připadalo trochu chlípné, ale potřebovala se nějak uklidnit. Sundala si šaty a jenom v krátké bílé spodnici vylezla oknem a vyběhla ven. Běžela daleko. Běh ji uklidňoval. Pršelo a foukal silný vítr, ale ona to nevnímala. Byla promrzlá na kost a do nohou se jí zabodávaly různé ostré kamínky a klacíky, ale ona to nevnímala. Viděla jen volnost a svojí hořkost. Musela se s ní nějak vyrovnat. Lehce vyběhla do toho nejstrmějšího kopce a už stála na okraji lesa. Věděla, že tam nemá chodit, i Irma jí říkala, že to není dobré místo. Kdysi tam lidé měli oltář nějakých starých bohů a prý ten les ještě obývají démoni. Teď však na zákazy nedbala a vběhla do vlhkého šera lesa. Byla už úplně vyčerpaná, ale neuvědomovala si to. Doběhla až k nějaké tůni u které byl starodávný oltář a v něm vyryté jakési cizí znaky. Vtom jí došlo, kde je a vyděsila se. Chtěla se obrátit zpět, ale nohy ji už nechtěly poslouchat. Se slabím vzdechem místo výkřiku na rtech se sesula do tlejícího listí pod oltářem u tůňky. Než zavřela oči, spatřila ještě mlhavou ženskou postavu, jak se jí ptá na přání.
„Chtěla bych mít dvě srdce, abych snáze snášela takovéhle bolesti.“ Pomyslela si Rozetta a pak upadla do hlubokého spánku.
Když se vzbudila, bylo slunce už vysoko, avšak pod hustým větvovím lesa bylo stále šero. První co jí napadlo bylo že vůbec netušila kde je. Pak si vzpomněla na svůj noční výlet a i na jeho příčinu a bodlo ji u srdce. Její žal už nebyl tak velký jako včera a začala se s tím pomalu smiřovat. Už z tohohle temného místa neměla strach, cítila se jen unavená. Rozvázala si šňůrky, které její spodnici držely u sebe a sundala si ji. Viděla, že je zamazaná od trávy a hlíny a tak vykročila k tůňce. Voda byla překvapivě studená, ale jakoby jí dodávala energii. Pečlivě vyprala svůj jediný oděv a pak ho rozestřela na padlí kmen nad tůňkou. Voda ji stále přitahovala. Plavat uměla moc dobře, vždyť měli ve městě řeku, u které vyrostli, ale tahle tůň... Nakonec ji to přemohlo a skočila do vody. Byla tak příjemná. Rozetta zakoušela radost z pohybu v tomhle krásném prostředí a ledová voda odplavovala všechny její negativní myšlenky. Nakonec se cítila, jakoby ona sama byla vodou. Když z tůně vylezla, její šaty byly už úplně suché a slunce hlásilo, že je už hodně po poledni. Teď Rozettu přepadla myšlenka, že Irma ji už určitě hledala, a že o ni má jistě strach. Rozhlédla se kolem sebe. Tu a tam uviděla nějakou známou bylinku a tak jich nasbírala plnou náruč. Pak se vydala ke svému dosavadnímu domovu.
„Rozetto! Proboha děvče, kde jsi byla? Měla jsem o tebe takový strach. Už od rána jsi pryč!“ Irmina starost nenechala dívku na pochybách.
„Ale Irmičko, přivstala jsem si, abych nasbírala co nejvíc bylinek a nějak jsem zapomněla na čas.
„A to jsi šla jen ve spodnici?“ Zhrozila se žena.
„No a? Bylo teplo a ona je taková lehká.“
„Kdyby tě někdo viděl, chodit tu takhle nahá.“
„Chichi, kdo by mě tu tak měl vidět? V téhle pustině? Myslím si, že kolouchy a zajíce to určitě pohoršovat nebude.“
„Achjo, copak s tebou mám dělat. No dobře ukaž, co jsi všechno nasbírala. Roztřídíme to. Ale nejdřív se běž obléct!“



Po tom, co se Rozetta dozvěděla o Mathyasovi a Vendolíně, přestala domů jezdit úplně. Nechtěla je potkat. Vždy si našla nějakou výmluvu, když ji Buttovar lákal do města.
Mathyas dále chodil s Vendolínou. Měl ji moc rád a snažil se jí dát co nejvíc své lásky, ale občas ho přepadla nějaká ta kacířská myšlenka na Rozettu a většinou ve chvílích, kdy by si jeho myšlenky Vendolína plně zasloužila. Milovala ho strašně moc, ale všímala si jeho zádumčivosti. I když se ho snažila donutit, ať povídá o své sestře, nikdy z něj nic pořádného nevytáhla. Zjevně o ní nechtěl mluvit.
Rozetta se od Irmy naučila hodně věcí. Dokázala poznat mnoho léčivých i jedovatých bylin a namíchat z nich různé masti a nápoje na spoustu nemocí a neduhů. Skoro po roce se Irma rozhodla znovu s Rozettou promluvit o jejím návratu domů.
„Rozetto, teď už umíš skoro všechno, co já. Učení ti jde moc snadno a seš moc chytrá a hezká dívka.“ Při těch slovech Rozetta vyprskla trochu neslušně smíchy.
„Ne, já teď mluvím opravdu vážně.“ Pokračovala dál Irma zachmuřeně. „Myslím, že je škoda, abys trávila svoje mládí v téhle pustině. Navíc tvoje maminka neustále prosí, aby ses přijela podívat domů.“ Rozetta už se nadechovala, že začne protestovat jako vždy, když přijde řeč na tohle téma. Irma ji však nenechala.
„Navíc začíná podzim a spoustu lidí bude nachlazených jako každý rok. Daniel je už starý a nezvládá tu spoustu zákazníků, která se k němu do obchodu hrne. Potřebuje tam pomoc. Prosím. Potřebuji, abys mu pomohla.“ Tohle řekla žena jakoby úpěnlivě a ve strachu o svého manžela, kterého sice moc často nevídala, ale měla ho moc ráda. Rozetta se konečně dala obměkčit. Vlastně si myslela, že už její city k Mathyasovi polevily natolik, že se může do Ostengradu klidně vrátit. A maminka... Ano, maminku chtěla také moc vidět...
„Tak dobře, až přijede Daniel pro další zásoby, pojedu s ním.“


Prostá dívka Turnia

„Dobré ráno hraběnko.“ Pod nebesy postele se cosi zavrtělo. Turnia vypadala krásně i ve spánku. Snad nebyla chvíle, kdy tahle tmavovlasá kráska vypadala špatně. Snad kromě toho, kdy byla ponížená a úplně zničená, jako včera večer. Aleandar zase celou noc nespal. Seděl v křesle u krbu a přemýšlel. Jeho život až do teď byl velmi přímočarý. Poté, co Adelina zemřela žil jen pro boj. Pro boj a pro peníze. Už tomu bude nějakých deset let. Oba byli mladí a šťastní. A pak obyčejná nemoc. Prý rýma s kašlem. Všichni si mysleli, že se z toho brzy dostane. Týden nato se měli brát. A pak ... Ne, na tohle Aleandar myslet nechtěl. Nevědomky porovnával tuhle paničku se svojí Adelinou. Jak jsou rozdílné! A přece v sobě mají podobnou elfskou krásu. Je to k nevíře, jak je ten elfí gen na každém hned vidět na první pohled. Tahle dívka je moc krásná. Může jí být tak dvaadvacet a přesto je její krása jakoby časem nedotčená. Už se nedivím, že je do ní zamilováno tolik mužů. Ani se nedivím jejímu zacházení s nimi. Když jí každý tak nadbíhá, proč by si nevybírala?
Za chvíli vykoukla zpod přikrývky malá ruka s pečlivě obarvenými dlouhými nehty. Ozval se zvuk ani trochu nepřipomínající vznešenou hraběnku, ale spíš obyčejnou děvečku. Velmi hlasité zívnutí. Aleandar se musel i proti své vůli usmát. Všechny jsou stejné...Ať hraběnka, či selka jsou to lidi jako každý normální chlap...Jen jsou pro chlapy trochu víc přitažlivější.
„Přejete si něco hraběnko?“
„Ehm? Co tady proboha děláte? Ah, to jste vy Aleandare?“ Tato slova vyslovila dívka ledovým hlasem a jakoby s odporem.
„Promiňte hraběnko, ale jestli si nevzpomínáte na včerejší večer, milerád vám ho připomenu.“ Oplatil ji její jízlivost Aleandar.
„Oh, myslím, že to nepotřebuji pane žalářníku.“ Aleandar se musel znovu usmát. Tahle namyšlená kráska mu začínala bát sympatická. Stále si šla za svým cílem ať to bylo cokoli. Nechtěla se nechat omezovat. Byla rozmazlená, ale Aleandar tušil, že to není jen rozmazlenost, ale i neústupnost a hrdost. Možná někdy až přílišná hrdost. Hrabě Roschel odcestoval se svým pobočníkem Malienem a tak Aleandar získal trochu volnosti. Řekl si, že jestli tam bude chtít přežít, bude si muset tu hraběnku nějak naklonit, jinak by ho tam ona a její dámy vyštípaly. Rozhodl se, že takovou věc dobře vyřeší džbánek pořádného starého uleželého vína. Co věděl, tak Turnia pila jen pramenitou vodu a když víno, tak jen velmi silně ředěné. Nechal Turnii celý den jen s jejími komornými a přišel k večeru, když byla v pokoji už sama.
„Dobrý večer hraběnko, prosím nehněvejte se na mě, přinesl jsem něco, co by vám mohlo chutnat.“ Aleandar se poklonil a vytáhl láhev vína opletenou provazem a dva malé kožené pohárky. Turnia se usmála. Z jejích tenkých rudých rtů vykoukly dvě řady malých rovných zoubků.
„Ale pane strážče, víte, že já víno nepiji.“
„Vím hraběnko, ale myslím, že byste se měla naučit tuto pochutinu bohů pít.“ Při těchto slovech Aleandar už naléval. Připili si plnými poháry. Bylo k večeru a ti dva se zabrali do řeči. Kupodivu se skvěle bavili. Rudé slunce naposledy nahlédlo oknem do komnaty, když už byl džbánek prázdný.
„Hihihi, pane, vypadáte jako slušný urostlý bojovník, a nejste nijak nevzhledný, tak proč se zabýváte hlídáním takových fiflenek jako jsem já? Hihihi.“
„Ale hraběnko, nikdy jsem neřekl, že jste fiflenka...“
„Neřekl, ale určitě jste si to myslel. Chichichi..“ Turnia už získala opilecký přízvuk, který se Aleandarovi i proti jeho vůli moc líbil. Byla teď taková blízká. Nebyla to již ta odměřená nedosažitelná panička, ale krásná dívka, zjevně se snažící o jeho přízeň.
„Ah, hm..proč si vlastně říkáme pane strážče a hraběnko? Mám toho titulování dost od ostatních lidí.
„Tak tedy, já jsem Turnia. Ale jen pro tebe Aleandare. Pojď připijme si na to.“ Usmála se svůdně a s klasickým opileckým grifem pozvedla svou nedopitou číšku. Aleandar neprotestoval a tak si připili. Pak se k němu ale Turnia naklonila a políbila ho. Vášnivě, dlouze. Aleandar si nechal dát tenhle polibek a přitom se usmál s vítězným úšklebkem. Když se k němu však Turnia přisunula ještě blíž, pomalu se zvedl a jemně ze sebe sundal její ruce.
„Myslím, slečno Turnio, že je čas abych šel.“ Usmál se na ni a nechal ji tam nechápavě sedět na jejím krásném křesle.



Druhý den dopoledne přišel Aleandar k Turnii v celkem dobrém rozmaru, jen jí popřál krásný den a nechal ji s jejími dámami, které se staraly o její zábavu během celého dne. Turnia se chovala docela chladně. Ještě nikdy se jí nestalo, že by rybka, kterou chtěla ulovit nezabrala. Navíc se ten buran Aleandar ukázal v její komnatě jen jednou za celý den! Ale večer určitě přijde. Musí přijít. Turnia poslala pryč všechny služebné brzy,ještě se ani nestmívalo, sedla ke svému toaletnímu stolečku a zkrášlila se nejvíc, jak to šlo. Ještě by to chtělo nějaké šaty. Krásné, svůdné a rafinované. Po chvíli, kdy hleděla do skříně se svou garderobou, vybrala krásné šaty, které dostala od nějakého ctitele, kterého jí dohazoval její otec. Přál si, aby je měla o svatební noci, mezitím však ze svatby sešlo a teď je na spadnutí válka s tímhle ctihodným pánem. Jsou temně modré, vyšívané stříbrem. Nemají spodní živůtek, je tam pouze jeden korzet, který se zapíná na háčky vepředu, takže je možné nezapnout je všechny a odhalit tak více z půvabů jejich nositelky. Rukávy mají z nějaké podivné stříbřité pavučiny ze které je i svrchní sukně, pod kterou není žádná celistvá spodnice, ale jen pruhy ze stejné látky jako je živůtek, což při každém kroku otevírá pohled na nejtajnější půvaby jejich nositelky. Tyhle šaty ještě nikdy neměla na sobě, ale dnes ji na tom velmi záleželo. Chtěla se zbavit této nesvobody, chtěla ukázat svému otci, že jí nemůže přikazovat a že každý muž, kterému ji svěří byť jen na dohled, nemá před ní nejmenší šanci. Aleandar opravdu přišel a tentokrát přinesl malý džbánek medoviny. Je nutno dodat, že ze včerejšího večera si toho Turnia moc nepamatovala, pouze to, že ho chtěla a on odešel...
„Dobrý večer Turnio!“ Na tato slova nasadila ten nejsvůdnější výraz který dokázala.
„Dobrý, Aleandare. Vidím, že jste opět přinesl něco malého k občerstvení, ale dnes nebudu pít. Dám si raději čerstvou vodu.“ Toto řekla Turnia a přesunula se ke stolečku, kde měla svou lahvičku s vodou.
„Jen vodu? Přece byste mě nenechala pít samotného?“ Turnia odšpuntovala broušenou karafu a chystala se lít vodu do poháru, když jí ruku s lahvičkou zadržela jiná ruka.
„Ale slečno Turnio, znám lahodnějšího moku než vody.“ A i přes její protesty jí nalil plný pohár medoviny. Musel ji alespoň trochu opít. Věděl, že hraběnka je velmi chytrá a na své půdě si je vším jistá. Navíc je to asi největší mistryně s jakou se kdy setkal v disciplíně svádění mužů. Musel přiznat, že dnes jí to velmi slušelo. Ty šaty, co měla na sobě byly snad stvořeny pro svádění. Aleandar si však dal záležet aby tím nevypadal moc nadšen. Chtěl téhle paničce dát lekci. Takovou, na kterou se nezapomíná. Ještě se v duchu pomodlil ke Quasovi, bohu noci, vydařeného lovu a hlavně alkoholového opojení, a odprosil Adelinu, svou mrtvou lásku. Turnii nemiloval, popravdě její povaha se mu zdála odporná, ale byla to přitažlivá dívka. On jí jen chtěl ukázat, že přitažlivost není všechno.
Nejprve se bavili jen o hradu, běhu na dvoře hraběte Gilla de Roschela a podobných záležitostech. Turnia popíjela jeden pohárek za druhým. Aleandar si dal záležet, aby rozhodně pila více než on a když viděl, že její oči už mají sklovitý nepřítomný lesk, stočil opatrně hovor na Turniin milostný život a hordu jejích ctitelů.
„To mi připomíná slečno Turnio, hlídám vás tady vlastně oprávněně? Hradem kolují zvěsti, že jste něco měla nejméně s půlkou dvora, ale když vás vidím, nemyslím si, že byste se takto shazovala.“
„Ach, milý Aleandare jsem...já... nechtěla jsem vám to říkat, ale na tomhle hradě je taková nuda. Přijde mi to zábavné dokázat si, že dokážu dostat do postele každého, koho si zamanu. Hihihi“ Turnii přišlo k smíchu, jak už se jí pletou slůvka.
„Ale neříkejte... Vždycky jste taková nebývala, tak proč to?“
„Ne, vždy ne.“ Turnia se náhle zklidnila, hleděla nepřítomně do dáli přes svůj pohárek a vypadalo to, že se vrací v myšlenkách zpět.
„A nechcete mi o tom říct? Nejsem žádná vaše komorná, takže se nemusíte bát, že to někomu vyžvaním.“
„Byla jsem tehdy mladá. Bylo mi patnáct let a byla jsem ještě tak nezkažená. Tatínek mi kupoval, co jsem jen chtěla, byla jsem jeho malým pokladem. Pak přijel on...“ Turnia se odmlčela. Aleandar pokojně vyčkával. Věděl, že i kdyby se jí teď snažil něco říci, ona by ho stejně neposlouchala. Je moc daleko ve vzpomínkách a moc hluboko ve svém pohárku s medovinou. Po chvíli však ve svém monologu pokračovala.
„Byl to elf. Vyslanec. Moc se mi nelíbil, ale všechny ženy a dívky z hradu se okolo něj točili a chtěli si na vlastní kůži ozkoušet, zda platí ta pověst o elfích milovnících. Tehdy poprvé jsem se pokusila někoho svést. Měla jsem ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy spatřila. Tehdy jsem byla elfkou. Líbila jsem se mu. A on se mi dokázal zalíbit natolik, že po třech dnech, kdy jsem se s ním znala jsem si přála se s ním milovat. Ano, nejen vyspat se jako s kterýmkoli jiným mužem po něm, ale milovat. Myslím si, že tenkrát jsem cítila pravou lásku. Aiquen mi mé přání velmi rád splnil. To, co jsem pak zažívala, ach, to snad ani popsat nelze. Milovala jsem ho tak, že jsem byla ochotná se pokořit před otcem, přiznat, že miluji našeho hosta a požádat ho, aby dal svolení k mé svatbě s ním. Když jsem o tom Aiquenovi řekla, jen se mi vysmál. Tehdy jsem pochopila jak jsem byla hloupá a dětinská. Chtěl si prostě jen užít na dlouhé cestě, kde potkával pouze obyčejné ženy. Vyhrožovala jsem mu, že vše prozradím otci a že si mě bude muset vzít a on mi pobaveně oznámil, že i kdybych to řekla, vzít by si mě nemohl. Jednak proto, že je dávno ženatý ve své zemi s ženou tisíckrát krásnější, nežli jsem já a pak také proto, že má několik dětí, z čehož nejmladší dceři je o patnáct let více jak mě.“ Turnia se opět odmlčela. Tohle Aleandar nečekal. Stále jen tak seděla ve svém křesle, jako socha nějaké dávno mrtvé královny. Vypadalo to, že se rozpláče. Zkřivila tvář v odporné grimase, ale místo pláče se suše zasmála a rychle do sebe vylila obsah pohárku, který ji mezitím Aleandar dolil. Pak pohárek vší silou zmáčkla a odhodila ho do rohu místnosti, kde se odrazil od stěny a spadl na zem. Ještě se chvíli kutálel po podlaze, ale mezitím už Turnia začala znovu mluvit.
„Heh, dodnes nechápu, jak jsem mohla být tak moc naivní. Nikdy mě nikdo neponížil jako Aiquen. Nikdy ve mně nikdo nevyvolal takové city. Jak spalující lásku, tak nehynoucí nenávist. Chtěla jsem umřít, neměla jsem pro co žít a cítila jsem se poskvrněná. Celých tucet dní po jeho odjezdu jsem neopustila svou komnatu, nic jsem nejedla a všichni si mysleli, že churavím. Kolik se tu za tu dobu vystřídalo felčarů. Ale pomoci mi dokázal pouze ten poslední. Byl to jakýsi šarlatán, ale mladý a celkem pohledný člověk. Když u mě večer bděl, dostala jsem na něj chuť. Řekla jsem si, že je jistě více mužů, kteří mi mohou dát to, co elfí vyslanec. Když se nade mnou doktor skláněl, aby zjistil, zda nemám horečku, stáhla jsem ho k sobě do postele. Mám takový dojem, že ráno měl onu horečku sám felčar.“ Turnia se při té vzpomínce usmála.
„Byl z toho chudáček tak vyděšený.“ Komnatou opět zazněl Turniin perlivý a kupodivu upřímný smích. Pak opět dodala trochu smutnějším hlasem:
„To, co jsem u něj hledala, to, co jsem poznala u svého elfa, jsem však nenašla. Ráno jsem doktůrkovi řekla, ať si sbalí svá fidlátka, nechá si vyplatit odměnu za mé vyléčení a zmizí jak nejrychleji umí. Byl tak zmatený, že mě poslechl.“ Opilství už začínalo mít na Turnii viditelné účinky. Několikrát zívla a pak se otočila k Aleandarovi, jakoby překvapena tím, že tam je.
„Eh, vy jste ještě tady?“ Pak jí blýsklo v opilých očích.
„No vidíte,eh, vidíš a od té doby pouze hledám. Mým lůžkem prošlo už spoustu mužů, avšak stále jsem to ještě nenašla. Myslíš můj ochránče, že to najdu u tebe?“ Turnia se opile usmála, začala si rozvazovat šněrovačku, ovšem ruce jí nechtěly poslouchat a tak to nějakou dobu trvalo. Pak se postavila a na vratkých nohách došla k Aleandarovi, zakopla a svůj polosvléknutý šat a spadla na Aleandara. Ten ji zachytil a celkem pobaveně pozoroval, jak ta hrdá dáma něco žvatlá, snaží se dostat ze svých svrchních šatů a přitom ho políbit. Pořádně se jí nepovedlo ani jedno. Aleandar jí pomohl ze šatů, takže teď byla jen ve spodnici z několika pruhů látky, a už tušil, co přijde. Turnia se nad ním nahnula jakoby k vášnivému polibku, místo toho však vykulila oči, naduly se jí tváře a jak to dokázala nejrychleji odběhla k dveřím ke svému prevétu, které se za ní hlasitě zabouchly. Po chvíli Aleandar slyšel jen vzdálené zvuky dávení. Dobře znal tyto stavy a tak došel na nádvoří ke studni pro vodu do džbánu a když se vrátil, nalil jí do kamenného umyvadla v hraběnčině pokoji. Ta mezitím opustila onu místnost, kde strávila pár nemilých chvil a s vděčností se vrhla na umyvadlo. Aleandar se na ni soucitně podíval. Vypadala jak víla ze snu, z pruhů látky se občas vynořila štíhlá nožka, bělavé prsy se zhouply při každém jejím pohybu, jak se nakláněla k umyvadlu. Už cítil své rychle bušící srdce, tak jen kvapně popřál dobrou noc a vyšel z komnaty a poté i z hradu.
Chodil nocí a přemýšlel o Turniině zpovědi. Teď už jí i docela chápal. Musela to pro ni být velká rána a je pravdou, že každý se se ztracením lásky vyrovnává jinak. On sám po Adelině smrti začal pít, tolik, že se nechal zverbovat a od té doby jen bojoval a bojoval. Ještě se občas hodně napil, ale tyto dny už se hodně omezili. Proč by tedy nemohla krásná půlelfka popíjet muže? Ano, krásná...



Když se druhý den ráno Turnia vzbudila, vůbec jí nebylo dobře. Hlava jí třeštila, jako by jí někdo používal na zvon. Popravdě cítila, že je ta hlava právě tak dutá. Ze včerejší noci si pamatovala jen, že si povídali s Aleandarem. O čem, to už neví. Ano, a pak na něj dostala chuť a místo chvíle dokonalé lásky strávila chvíli nechutného hnusu. Je to už velmi dávno, co naposledy zvracela a myslela si, že už ji to v životě nepotká. Jak zjistila, stačila se nějak svléknout ze svých šatů a pak spala jen ve spodnici. Možná, že si je svlékla už před Aleandarem, ale kdož ví? Hmh, ten člověk jí ležel v žaludku. Žádný muž nevydržel tak dlouho vzdorovat jejím nástrahám. Měl už tolik příležitostí! A navíc, musela si to přiznat, měl tolik příležitostí, kdy ji mohl využít. Nešlo jí na to ani pomyslet, ale ještě ani jednou nebyla ona paní situace. Vždy on rozhodoval, co se stane a to se jí nelíbilo. Vypadalo to, že mu nevadí její polibky, její svody. Jen si ji nechce připustit k tělu. Copak je to nějaký mnich? A proč vlastně otec vybral takovéhohle člověka, aby ji hlídal? Ten Aleandar musí mít nějaký svůj příběh, něco, proč je považován za ideálního hlídače dívky, která je proslulá svými svody.
Takto přemýšlela Turnia, což bylo u ní něčím neobvyklým, protože běžně o svých milencích neuvažovala. Vlastně s nimi ani nemluvila. Ale tenhle člověk ji zajímal. Ne jen jeho tělo, ale on jako celá osoba se svými problémy, láskami, se vším, co se ho týkalo.
Když přišla ráno k Turnii komorná, poslala ji pryč, že se ustrojí sama a ať ji najde toho hlídače, že se chce jít projít do zahrad. Musela vynaložit hodně svého umu, aby překonala problémy z minulé noci, ale její duševní síla byla velká a tak jí to nedělalo velké potíže. Když se o půl hodiny později dostavil Aleandar, byla oblečena do vycházkových šatů. Obyčejných, jaké zde nosily služky. Jen zlaté krumplování na živůtku prozrazovalo, že ona služkou není.
„Dobré dopoledne Turnio,“ pozdravil ji.“
„Dobré Aleandare. Doufám, že domácí vězení, jaké mi otec určil platí pro všechny prostory, pokud mě na nich hlídáte?“
„Nevím, zdali to tak hrabě myslel, avšak nemohu se ho zeptat, protože je stále na cestách, tudíž si dovolím s vaším návrhem souhlasit.“ Turnia se docela podivila, protože takhle dvornou řeč od tohoto žoldáka nečekala, ale uspokojila se s tím, že souhlasí.
„Tedy dobrá, prosím doprovoďte mě.“ Sešli dolů na hradní nádvoří. Spoustu lidí po nich pokukovala, ale když viděli, jak se hraběnka nese hrdě vpředu a několik kroků za ní ji následuje její dozorce, jen se usmáli. Kdepak, slečnu de Roschel jen tak někdo nezkrotí.
Zahrady hradu byly rozsáhlé. Většinu dne v nich nikdo nebyl, protože prostí lidé měli svou práci. Lidmi se to tu hemžilo pouze na podzim, při sklizni. Teď bylo horké léto. Turnia s Aleandarem si po chvíli sedli pod košatou jabloň, aby ulevili svým bolavým nohám a nebyli na tak ostrém slunci, které žhnulo jak kovářova výheň.
„Víte, Aleandare, vy jste velmi zvláštní člověk. Chci, abychom dnes k sobě byli upřímní. Už několikrát jste mě opil, nechal jste mě po vás toužit a vždy jste zmizel. Chápu, že si nechcete nic začít se svou chráněnkou, ale myslím si, že je za tím něco jiného. Víte, že si ani nepamatuji, co jsem vám včera říkala? Divné, že?“
„Ne, Turnio, to není divné. Po vypití několika mázů medoviny se divím, že si vůbec pamatujete, že jste se mnou mluvila. Hm, říkáte upřímní? Asi byste tedy chtěla vědět, co jste mi říkala, že?“ Turnia se zvedla, stejně tak i Aleandar.
„Tak ty mi to tedy neřekneš?“ Zeptala se výhružně se smíchem v očích.
„A co když neřeknu?“ Zazubil se pobaveně a přistoupil na její hru.
„Tak to vám, pane strážce, asi ... budu muset vyškrábat oči!“ Řekla hravě a hned po těch slovech se na něj vrhla. Na to však už Aleandar nečekal a začal utíkat a kličkovat. Nikdy ne moc, jen tak, aby ho měla Turnia stále na dosah ruky.
„Tedy, hraběnko, to jsem od vás nečekal, že se budete za ubohým žoldákem honit jako malá služtička.“
„A proč bych se nehonila? Co může služtička, může i Turnia. No tak, nekličkuj tolik! Hihihi.“ Jejich hra trvala dlouho, až doběhli k rybníčku uprostřed třešňového sadu.
„A půjde hraběnka pro tajemství minulé noci i do vody?“ Zeptal se Aleandar v žertu, ale Turnia už ho dohonila, ovšem nestihla tak prudce zastavit, takže spadli do vody oba. Když se vyhrabala na hladinu, chvíli plivala vodu, ale pak se rozesmála na celé kolo. Jak ji Aleandar viděl, musel se smát s ní. Tak tam stáli ve vodě sahající jim po kolena, mokří od hlavy až k patě, oblečení na nich zplihle viselo a oni jen stáli a smáli se, až se za břicha popadali.



Počasí bylo stále pěkné a tak Turnia s Aleandarem chodili často do sadů, či podnikali vyjížďky na koních. Hrabě Gill de Roschel se již dávno vrátil z cest, ale neviděl na tom nic špatného, tak to nezakazoval. Turnia s Aleandarem se proti všem možným předpokladům spřátelili. Nakonec si řekli všechno. Ona jemu o svých milencích, pocitech, dopisech šlechticů jejímu otci, on jí o své mrtvé Adelině, letech bojů a utápění žalu v alkoholu. Tak nějak po sobě zároveň toužili, ale nechtěli zkazit tenhle jedinečný cit, který mezi nimi vznikl a tak o tomto tématu před sebou pomlčeli. Hrabě de Roschel byl šťasten, že funkce strážce její dcery není marná. Netrvalo to dlouho a oznámil Turnii, že konečně pro ni našel vhodného nápadníka. Svého starého přítele, jakéhosi Geoffreyho z Gandermontu. Toho se Turnia zalekla, protože Geoffrey byl statný padesátník. Znala ho už odmala, kdy mu sedávala na klíně a říkala mu strýčku. Svěřila se s tímto problémem Aleandarovi, ten však jen pokrčil rameny a řekl, že něco podobného čekal, už když ho hrabě najímal. Ostatně, že se Turnia nemusí bát o svou budoucnost. Bude dobře zaopatřená a zřejmě jí manžel bude trpět i nějaké ty zálety.
„Eh, jak tohle vlastně můžeš říct Aleandare? Tím, že si vezmu toho páprdu určitě skončí tvá smlouva s mým otcem a třeba už se nikdy neuvidíme. Navíc si opravdu nedokážu představit vlézt se strýčkem Geoffrym do postele. Brrr.“ Turnia se úplně oklepala hnusem.
„Hehe, to je poprvé, co od tebe slyším, že bys s někým do postele nešla.“ Řekl jí Aleandar dobíravým tónem.
„Nedělej si ze mě legraci. To vážně není k smíchu, příčí se mi to, jako bych měla vlézt do postele vlastnímu otci. Aleandare, to prostě nejde. Ale tatínek nechce slyšet ani slovo. Že prý mě už dávno Geoffrymu zaslíbil a proti mým důvodům je hluchý.“ Turnia vypadala rozhořčeně.
„A vůbec, jdu se projet, jestli chceš tak pojď se mnou.“ Ještě než dokončila větu, opouštěla komnatu. Aleandar si v duchu nafackoval a rychle vyběhl za ní. Než stačil osedlat koně, Turnia už vyjela. Její tmavé vlasy vlály ve větru. Vždy, když byla rozhněvaná, snažila se najít volnost. Utéct. Nebo ještě lépe, uletět jako pták. Aleandar se tryskem vyřítil za ní, na koni však byla vždy rychlejší než on. Prostě si se zvířaty rozuměla. Na rovince v lese už ji skoro doháněl, když Turniina klisna klopýtla o kořen stromu. Turnia se vymrštila z koňského hřbetu, udělala přemet a dopadla do měkkého mechu kus vedle. Klisna také udělala něco jako kotoul, akorát přitom narazila hřbetem na pařez a srazila si vaz. Aleandar byl zoufalý.
„Snad se Turnii nic nestalo! Pro velkou Isaiasu, ať je v pořádku!“ Ihned jak dojel k onomu místu, sesedl z koně a hnal se k Turnii. Ležela tam na mechu jako hadrová panenka. Měla zavřené oči, hrudník se jí nezvedal.
„Turniinko moje, no tak, probuď se!“ Snažil se jí zatřást, avšak ona se stále neprobírala. Pak ho napadla jedna věc, kterou ho učil jakýsi felčar na bojišti, že když je člověk zalknutý, musí se mu vyndat jazyk a fouknou do úst. Pokusil se o to. Foukl jednou a vzduch zase vyšel, Turnia se však neprobírala. Foukl tedy ještě a Turnia se ihned rozkašlala. Nevěděl ani jak, ale strašně se mu ulevilo.
„ Turniinko, ono se to povedlo, probrala ses! Už je ti líp? Bolí tě něco?“
„Eh, ech, ech. Aleandare? Tys mě políbil?“ Zeptala se Turnia bezelstně.
„ Já? Ne, ne, jen jsem ti foukl do úst, aby ses probrala!“
„Takže tys mi vdechl život? Aleandare...“ Dívka začala vzlykat a přitáhla si mužovu hlavu ke své. Políbila ho. Jemně, jen tak zkusmo. Když se nebránil, políbila ho pořádně. Dlouze, jakoby ten okamžik co nejvíce prodlužovala.
„Aleandare...já..asi tě miluju.“ Pak se odmlčela a po chvíli dodala: „Au, ale bolí mě noha, nejspíš mám vykloubený kotník.“ Aleandar se musel zasmát.
„ Tak pojď ty moje jezdkyně, podíváme se na to.“ Řekl a něžně ji políbil na nosík. Pak ji sundal botu a zkoumal bolavý kotník.
„Máš to vykloubené, to je pravda, měl bych tě co nejrychleji odvézt na hrad. Ale tvoje klisna to odnesla hůř, srazila si vaz.“
„To je mi líto. Počkej, myslím si, že tak moc chvátat nemusíme.“ Posadila se a stáhla Aleandara opět k sobě, na měkký mech. Tehdy se mu poprvé dala a on ji poprvé přijal. Věděl, že nemiluje tu hroznou elfí paničku, hraběnku de Roschel, ke kterému ho před několika týdny přivedli, ale svou Turnii. Dívku, která ho zbožňuje stejně jako on ji. Turnia křičela štěstím. Už věděla, co to bylo, co hledala u všech mužů a co žádný neměl. Byla to její láska. Byl to cit takový, že by se ho nebála přiznat před celým světem. Takový, že se ho nechtěla nikdy vzdát. Ač to neví, již za krátkou dobu se bude moci přesvědčit o síle tohoto citu.



Když přijeli na hrad, Turnii tam nohu ošetřili, musela však několik dní jen polehávat. Aleandar s ní byl celé dny. Tolik lásky a štěstí jako za poslední týden hraběnka v životě nepoznala. Ač stále nemohla došlápnout na nohu, doslova zářila štěstím. Toho si všiml i proradný komoří Malien. Nejdříve se jen jakoby zběžně optal, čím že to je, a když ho Turnia neodbyla a dokonce mu vlídně odpověděla, že je letos tak krásné léto, začalo mu to všechno být ještě divnější. Potutelně, tak jak to jen on uměl ji začal sledovat. Všiml si letmých náznaků mezi hraběnkou a tím jejím ochráncem. Nejdříve si je nepřipouštěl, protože věděl, že tenhle muž je po smrti své dívky něco jako mnich, co se týče žen. Ale nedalo mu to a stále v něm hlodala pochybnost. Rozhodl se k činu. Za důvodem, že jde hraběnce vysvětlit nějaké majetkové smlouvy, které se jí měly týkat po sňatku s Geoffrym z Gandermontu, vpadl k ní do komnaty bez klepání přesně půl hodiny po tom, co tam vešli Turnia s Aleandarem. Malien už si byl skoro jistý, že je najde v nějaké dost nekonvenční póze, ale když vešel, seděl Aleandar v křesle u krbu a brousil si své nože, zatímco hraběnka v pokoji nebyla. Alespoň tak to vypadalo. Malien zklamaně nakrčil nos.
„Dobrý den Aleandare, kdepak je hraběnka?“
„A pročpak to chcete vědět?“ Zeptal se Aleandar chladně, stále čistíc svou zbroj.
„Poslal mě hrabě Gill, mám jí oznámit obsah jistých majetkových smluv, které vejdou v platnost jejím sňatkem s Geoffrym Gendermontským. Nebojte, vaše únavná služba již brzy skončí a budete si moci hledat trochu zajímavější zaměstnání.“ Dodal Malien se špatně skrývaným jedovatým úšklebkem.
„Hraběnka je právě na svém prevétu a myslím si, že nechce být rušena. Jestli chcete, nechte ty smlouvy ležet na stole, ona si je přečte sama.“
„Ehm, myslím si, že zde na ní počkám.“
„Myslím si, že si to nepřeje, tak laskavě vypadněte.“ Aleandar vypadal hrůzostrašně. Na sobě měl pouze suknici sahající ke kolenům, přepásanou páskem a odhalující velkou část jeho hrudníku, pod ní své tmavé nohavice a o něco světlejší vysoké boty. V ruce třímal dýku, kterou právě pečlivě očistil a nabrousil. Jak ho Malien takto uviděl, začal pozvolna couvat zpět ke dveřím. Ještě než se za ním zabouchly, zasyčel na Aleandara:
„Toho budeš litovat ty čubčí synu!“ Aleandar po něm hodil dýku, ta se však zabodla do pevného dubového dřeva Turniiných dveří. Chvíli potom se otevřely dveře z prevétu a z nich vyšla Turnia úplně nahá, jak ji velká Isaiasa stvořila.
„Proboha, co se to stalo můj milý? Kdo to tady byl?“ Při tom nevěřícně zírala na dýku zaraženou ve dveřích.
„Ach, lásko moje, to byl ten proradný skrček Malien. Myslím si, že o nás už určitě tuší. Rozhodně po tomhle mém vystoupení. Když jsem ho ale viděl, jak lačně pohlíží na dveře a čeká, než vyjdeš...“ Turnia k Aleandarovi přistoupila a něžně se o něj otřela a políbila ho.
„Však my si nějak poradíme. Tenhle skrček nemá tu moc zničit náš vztah.“ Aleandar už jí neřekl, o své předtuše, že zvlášť tenhle skrček bude dělat všechno proto, aby jejich vztah zničil.
Malien se snažil vyzjistit co nejvíce, ovšem to by se musel nějak dostat do hraběnčiny komnaty. Pak ho to napadlo. Vždyť ještě stále vede do její komnaty tajná cesta skrze skříň z vedlejšího pokoje. Ten sice teď obývá ten žoldák, ale pokud jsou jeho domněnky správné, moc se ve svém pokoji neohřeje. Spokojeně si zamnul ruce a vydal se k Aleandarovu pokoji, když viděl, že oba jeli na projížďku. Netrvalo to ani moc dlouho, když se z Turniiny komnaty ozval perlivý smích. Už přišli. Malien si našel takovou polohu, ze které dohlédl skrze pootevřenou skříň až k hraběnčině posteli. Opravdu. Aleandar zavřel dveře, pak vzal svou milovanou dívku do náručí, dlouze ji políbil a opatrně ji položil na postel. Malien nevěřil svým očím. Na jednu stranu byl rád, že je nachytal, ale nemohl od nich odtrhnout svůj zrak. Stále jen sledoval to ďábelské tempo. Pak se oklepal a došlo mu, že teď je nejpřednostnější rychlost. Opatrně se vysoukal ze skříně, i když teď milencům jistě nějaké to vrznutí navíc nevadilo, a utíkal seč mu síly stačily za hrabětem.
„Pane, ah, pane! Taková neslýchaná drzost a zrada! Ah, pojďte se mnou můj pane!“Do Pracovny hraběte Gilla doběhl celý říčný. Ten však už znal stupně důležitosti Malienovi řeči a tak bez zbytečných okolků běžel za ním. Po několika doslova vysupěných schodištích stál před pokojem své dcery, bez otálení rozrazil dveře a byl zrovna přítomen vrcholu blaha milenců. Turnia křičela a ani si nevšimla, co se stalo. Ne tak však Aleandar. Turniu ze sebe shodil na postel, bleskově na sebe navlékl svou suknici, do jedné ruky mu hbitě vklouzla dýka, do druhé uchopil tesák. Teď procitla i Turnia. Představila si, co by se mohlo stát, na soukala se do svého průsvitného župánku a skočila mezi otce a Aleandara.Chtěla otce odprosit, jeho tvář však vypadala tak výhružně, že neřekla ani slovo. Hraběti Roschelovi Bylo dobře šedesát let. Prošedivělé vlasy měl divokým během úplně rozcuchané, na čele mu naběhla veliká pulzující céva a oči jakoby sršely blesky. Jak před něj Turnia skočila, neudržel svůj vztek, rozmáchl se a vlepil jí takový pohlavek, že spadla na zem. Nikdy ji nebyl. Bylo mu hořko, vidět svou hrdou dceru zde tak pokořenou, jako nejhorší děvku a tak se na ni už nepodíval, jen očima probodl Aleandara, stojícího ve střehu a zkamenělého Turniiným zoufalstvím. Hrabě si odplivl a řekl pouze:
„Tohle ještě není konec, čeká vás potupa největší!“ Nato vyšel ze dveří a za ním jeho komorník. Slyšeli ještě ostrý příkaz strážím, ať hlídají oba vchody do pokoje, než rozhodne, co s těma dvěma. Turnia ležela na koberci a její křehké tělo se otřásalo vzlyky. Aleandar konečně upustil zbraně a sehl se ke své milované. Pohladil ji po vlasech a pak ji zdvihl. Na jejím obličeji byl ještě zřetelně vidět obrys otcovy ruky.
„Pojď, musíš se obléci a připravit se. Teď musíš vystupovat jako dáma a všechno to shodit na mě. Prosím, musíme jednat rychle, než tvůj otec vymyslí nějaký šílený trest.“
„Ne, nemůžu tě v tom přeci nechat samotného!“
„Jsi hraběnka, musíš zde zůstat, otec by tě také mohl vyhnat. Když vyžene mě, vrátím se za tebou, neboj se.“ A tak to Turnia provedla, jak se ujednali. Ustrojila se do svých nejstřízlivějších šatů, nasadila si masku ledově klidné královny zneužité pro nějaký ohavný plán. Vyšla ze dveří a když ji zadrželi strážní, klidně jim oznámila, že chce mluvit se svým otcem, ať ji k němu doprovodí. Hrabě ji vůbec nechtěl přijmout, ale neměl na výběr.
„Ach, otče, prosím, netrestejte mě!“ Klekla si před něj, ruce sepjaté jako největší kajícnice. Chci vám jen něco vysvětlit. Nevím kdo za tím nechutným podrazem stojí, však vám musím nahlásit, že ten můj strážce se mě dnes pokusil znásilnit. Na jejích líčkách se najednou objevily slzy. Otče, něco tak strašného jsem nikdy nezažila, zaslechla jsem nějaký hluk na chodbě, když mě ten muž nenadále svalil na postel a strhal ze mě šaty, nevěděla jsem, co si mám počít a tak jsem začala křičet a vtom jste do pokoje vtrhl vy a dal mi tak velkou facku...Ah, ah, otče, prosím potrestejte tu hroznou nehoráznost, vyžeňte toho holomka, ať už ho nikdy nevidím. Turnia se otřásala vzlyky. Hrabě De Roschel svou dceru miloval nadevšechno na světě. Bolelo ho, když plakala. Navíc, jestli je to, co mu řekla pravdou, a neměl nejmenší důvod jí nevěřit, byla jen ubohou obětí chtíčů toho nechutného násilníka.
„Ah, tak dobrá mé dítě. Prosím, již neplačte. Hned zítra dám toho člověka vypráskat z našeho hradu. Zatím ho nechám uvěznit ve vězení. Jen nemějte strach, dcero moje.“ Turnia se vrátila do komnaty a s Aleandarem si sotva stačila zašeptat slůvko na rozloučenou, než ho odvedli. Celou tu noc potom proplakala. Nevěděla jestli je to správné, nechat svého milého tak potupně vyhnat z hradu, zatímco ona se stane mučednicí.
Ráno bylo na nádvoří již brzo ráno spoustu lidí. Každý věděl, co se stalo, každý věděl, že ten muž, kterého dneska vyženou ublížil jejich paní. Pár hodin po východu slunce přivedli na nádvoří Aleandara. Nejdřív dostal pět ran bičem pro výstrahu, pak mu rozvázali nohy a jeden svalnatý mladík ho začal prohánět s bičem, ostatní lidé na něj házeli kamení. Tak ho vyhnali až k dolní bráně a on utíkal ještě dál. Když však zahnul do lesa, čekala tam na něj Turniina věrná komorná s koněm a všemi jeho věcmi. Vděčně si je od ní vzal a odjel do probouzejícího se slunce.



Turnia se mohla uzoufat. Aleandar jí strašlivě chyběl. Věděla, že se vrátí, ale kdy, to netušila. Měla zlost a chtěla si ji někde vylít, proto šla opět po dlouhé době za Malienem. Věděla, že to celé zosnoval tenhle nechutný slizký skrček.
„Á, dobrý den, hraběnko, copak si přejete?“ Zeptal se posměvačně.
„Ty víš moc dobře Maliene, copak si přeji. Jsi odporný intrikán a já bych si nejvíc přála, abys otravoval život někomu jinému. Nesnáším tě a těmihle nechutnými podlostmi si mě zpět do postele nepřivedeš.“ Malienovi se zúžily oči až v úplné škvírky.
„Turnio, jsi coura a nikdy jsi nemohla být jinak. Jen jsem ti chtěl pomoct. Mohl jsem ti pomoct, ale ty se budeš dál kurvit, stejně jako tvoje matka.“ Turnia nevěřila, že se do několika slov může vejít tolik nenávisti.
„Eh, Co, Cože? Jak se opovažuješ nazvat mojí matku kurvou? Byla to počestná žena!“
„Hehehe, to si jen myslíš. Jsi jenom nemanželský bastard, protože hraběnka byla neplodná a ta mladá děvka vlezla hraběti do postele a on se rozhodl si tě ponechat, jako potulné štěně.Hehehehe.“ Turnia strnula.
„Jakže? Já, že jsem nemanželská dcera? Ještě jedno takové slovo a půjdu za otcem.“
„Klidně si běž, ale nemohl by ti říct nic jiného. Ano, Turnio, po kom si myslíš, že máš svůj elfí původ, když hraběnka byla z čistokrevného lidského aristokratického rodu? Hm? To se ti to nezdálo divné? Abys věděla, tvojí matkou je nějaká Arelie, jak se jmenovala dál tady na hradě nikdo neví. Jen to, že potom, co tě porodila ji hrabě poslal zpět k jejímu otci do Ostengradu, který ji pak vydával jako kvalitní neporušené zboží. Hehehehe.“ Turnia už se neudržela. Nakopla Maliena vší silou přímo do rozkroku. Ten se jen bolestně svíjel po zemi.
„I kdyby to byla pravda, ty už žádnou ženu nikdy neoblažíš, slizoune.“ Pak ještě odporně zaklela a odešla rovnou do své komnaty. Potřebovala se uklidnit. To se jí ovšem nepoštěstilo, protože na ní čekal Aleandar. Vypadal trochu jinak. Byl zarostlý a své vlasy skrýval pod velkou hučkou, která mu zakrývala i část obličeje. Ihned se k sobě vrhli. Turnia se vypovídala ze všeho, co se teď dozvěděla od Maliena a Aleandar jí vyprávěl, co se dělo na jeho cestách, zatímco byl pryč. Tato noc byla po dlouhé době pro ně pro oba velmi šťastnou. Ráno se Turnia rozhodla promluvit se svým otcem. O své matce a o vdavkách s Geoffrym, o kterých nechtěla ani slyšet.



„Dobré jitro, otče. Potřebuji se vás zeptat na několik otázek.“
„Dobrá, jak si přejete, dcero. Jaké konkrétně otázky?“
„Z jistých zdrojů jsem se dozvěděla, že mou matkou není zesnulá hraběnka de Roschel, ale jakási pochybná žena, Arelie.“ Gill de Roschel se zachmuřil a dle svého zvyku si hladil svůj vous.
„Ah, a co teď chcete po mně dcero?“
„Jen chci vědět, zda je to pravda, otče.“
„Ano, je. Nic víc vám k tomu neřeknu. Chcete mi ještě něco říci?“
„Jen to, že si Geoffreyho nevezmu, otče.“
„Myslím si, že tuhle otázku jsme již projednali. Nebo se od té doby něco tak moc změnilo, že ji chcete prodiskutovávat znovu?“
„Ano. Teď, když vím, že jsem hraběcí dcerou pouze z jedné poloviny, nevztahuje se na mě právo, že si musím vzít toho, koho mi určíte, otče. A já už dávno miluji jiného muže a chci s ním být sezdána. Obávám se, že však ve zdech tohoto hradu to nebude možné.“
„Jak je to možné? Kdo je ten muž?
„Otče, ještě vám chci říci, že vás miluji a vážím si vás. Ten muž, kterého miluji nadevše je Aleandar. Můj osobní ochránce.“ Bylo vidět, jak je hrabě nejdříve na rozpacích a poté mu tvář zbrunátněla. Bleskově se zvedl ze svého křesla a zařval:
„Vy proklatý ďase! Zmizte! Zmizte už navždy, když nedokážete být poslušná! Zmizte než vás odsud nechám vypráskat stejně jako toho vašeho žoldáka! Hned!“ Turnia se zalekla prudkosti vyřčení rozsudku, ovšem počítala s ním. Utekla do své komnaty, sbalila si několik svých šatů a malovátek pro případ potřeby, na sebe si oblékla obyčejné šaty a vyšla z hradu ven. Poslední, co si vzala z otcova majetku byla béžová klisna. Nasedla a vyjela za hradby, které až dosud pro ní znamenaly bezpečí. Tam na ni už čekal Aleandar na svém hnědákovi. Za jízdy si podali ruce a odjížděli kamsi, nechávajíce svůj minulý život v otiscích koňských kopyt za sebou.



---