mechanicky pomaranc

Mechanický pomaranč

Anthony Burgess, 1962

Hlavný hrdina (alebo je lepší termín „antihrdina“?) tejto knihy, sotva pätnásťročný Alex je naozaj zaujímavý tvor. Ako každý iný dnešný týnedžer sa po večeroch so svojou partou, v ktorej je vodcom, zaoberá všakovakými zábavkami. Len s tým rozdielom, že k týmto zábavkám patrí vykrádanie obchodov a domov, mlátenie ľudí až do krvi a znásilňovanie. Samozrejme, Alex a jeho partia tieto činy vykonávajú v maskách, aby ich nikto nespoznal. Takisto radi vyhľadávajú boje proti znepriateleným gangom – Alex a jeho „frendíci“ sa pobijú s bandou Alexovho nepriateľa, Billyho, ktorých akurát vyrušia pri znásilňovaní jedného desaťročného dievčaťa.

Alex je veľkým fanúšikom klasickej hudby, ktorú doma rád počúva na plné pecky aj v noci (a rodičia si preto musia brávať prášky na spanie). Klasická hudba ho však väčšinou neukľudňuje ako bežného človeka, ale naopak – vie v ňom práveže správne vybičovať potrebnú agresiu na mlátenie a vie ho doslova až k orgazmu priviesť (ako je v knihe aj opísané). Alex do školy väčšinou nechodí, radšej sa poriadne vyspí na večernú akciu. Vtipné je, že rodičov dotuje zo svojich ukradnutých peňazí, ktorým však navypráva, že si na ne poctivo zarobí. Toto všetko sa však jedného dňa zmení, keď sa poháda a pobije so svojimi kumpánmi, ktorí ho už začnú mať plné zuby a rozhodnú sa ho preto vytrestať. Pri jednej ďalšej nočnej akcii, keď idú vykradnúť jeden dom, ktorý obýva len jedna stará pani s mačkami, príde k nepríjemnej potýčke, ktorá má pre Alexa neblahé následky. Keď sa Alex vláme do domu, stará pani zavolá políciu a pri pokuse o útek Alexa jeho kumpán, Tupoun, udrie svojou reťazou cez oči, tým pádom sa náš malý hrdina zvalí v bolestiach na zem a polícia ho dostane. Bohužiaľ babke pri tejto akcii pukne srdce, a tým pádom to pre Alexa znamená už len jedno – väzenie.

Vo väzení má však Saša relatívne šťastie – väzenský kaplán si ho obľúbi, a tým pádom mu umožní stať sa jeho pomocníkom. Alex uňho vypomáha skoro celý deň a pri kázniach môže púšťať väzňom klasickú hudbu. Takisto si pustí nejakú klasickú hudbu aj keď si sám v kaplnke číta Bibliu. Túto „knihu kníh“ si zamiluje, ale zase to zoberie svojím špeciálnym spôsobom. Podobne ako klasická hudba v ňom väčšinou vyvoláva agresiu, tak zase v Biblii ho najviac zaujímajú vojny Starého Zákona, kde si ľudia režú krky a Alex si pri čítaní predstavuje, ako sám ukrižováva ľudí. Vo väzení sa takisto dozvie o špeciálnej liečebnej technike Ludovica, ktorá sa však ešte nachádza vo vývojovom štádiu a ktorá podľa dostupných informácií robí zo zlých ľudí dobrých. Hlavným dôvodom zavedenia tejto techniky je fakt, že väznice sú preplnené a technika Ludovica má byť skrytou zbraňou vlády proti zločincom. Keď už mu jeho spolubývajúci v cele začnú liezť na nervy, rozhodne sa pri jednej veľkej návšteve väznice ministrom vnútra vystúpiť z radu a prihlásiť sa k tomuto experimentu.

Alexa teda odvedú do špeciálnej budovy, kde ho doktori uložia do vlastnej izby a povedia mu, že v priebehu liečby bude pozerať filmy a že za takých 14 dní bude voľný. Alex nechce veriť vlastným ušiam, a už si plánuje, ako za chvíľu bude zase mlátiť a plieniť. Bohužiaľ, všetko nie je až také jednoduché, ako si predstavuje. Každý deň dostane injekciu špeciálnych látok a potom je nútený pozerať hrôzostrašné filmy plné násilia, vrážd, vojenských zločinov a znásilňovania. Je pripútaný na stoličku a jeho oči sú pomocou ďalších prístrojov držané v stále otvorenom stave. Takto je prinútený pozerať celé hodiny a vďaka vpichnutým drogám je mu z ukazovaného materiálu na vracanie. Samozrejme protestuje, ale je mu to prd platné. V neskoršom štádiu liečby, keď už je poriadne zničený, ho dokonca napadne spásonosná myšlienka – rozhodne sa utiecť z tohto „blázinca“. Lenže liečba už na ňom zanechala svoje stopy – keď si len predstaví, že napadne lapiducha, ktorý stráži jeho celu, príde mu strašne zle od žalúdka. Takže je nútený, či chce, či nechce, pozerať ďalej filmy. Takto strávi všetkých 14 dní a konečný výsledok je taký, že keď si Alex čo len pomyslí, aby niekoho zmlátil, či len udrel alebo nejaké dievča znásilnil, či len pomiloval, tak mu príde hneď strašne zle a aby túto nevoľnosť prekonal, musí urobiť rýchlo niečo dobré, respektíve myslieť na niečo iné. Ďalšou problematickou časťou liečby je aj to, že k filmom, ktoré musel pozerať, bola pustená ako podmas klasická muzika, takže tým pádom je mu zle už aj z nej. Takto „vyliečený“ je pustený znova do sveta. Ešte si celkom neuvedomuje, že vďaka technike Ludovica vymenil vlastnú vôľu za slobodu.

Ale už prichádzajú jeho prvé problémy – veľa vecí sa totiž zmenilo. Rodičov chce prekvapiť a vráti sa bez ohlásenia domov, lenže tu ho čaká prekvapenie: u rodičov býva robotník Joe, ktorý sa teraz považuje za ich syna. Všetky jeho osobné veci sú preč (predané, aby sa z nich mohlo zaplatiť jedlo pre mačky zosnulej babky), a Joe už má zaplatené nájomné na ďalší mesiac a ešte k tomu začne Alexa obviňovať z jeho podlých činov, keď bol ešte vodca svojej bandy a nadávať mu. Alex mu chce jednu vraziť, ale je mu hneď na vracanie. Rodičia sú samozrejme nešťastní, ale náš hlavný hrdina sa urazí a odíde preč. Vonku však nemá veľa pokoja, lebo jeho bývalé obete si ho ešte pamätajú (okrem toho je vo všetkých novinách jeho fotka) a Alex sa dostane do potýčiek, pri ktorých sa nemôže ani brániť. Neskôr si ho nájdu jeho bývalý kolega Tupoun s Billíkom, jeho úhlavným nepriateľom, ktorí teraz slúžia u policajtov a spolu s ďalšími fízlami ho odvedú za mesto a tam ho brutálne zmlátia. Dotlčený a doráňaný nájde úkryt u jedného spisovateľa (ktorého tiež prepadol, zmlátil a znásilnil mu ženu), ktorý Alexa prichýli. Spisovateľ si vypočuje jeho príbeh a rozhodne sa Alexa zneužiť ako zbraň proti vláde. Chce celému svetu ukázať, akých hrozných činov je táto vláda schopná, preto ho spolu so svojimi  kumpánmi odvedie do jedného bytu, tam úbohú obeť zamknú a pustia jej klasickú hudbu. Pološialený Alex si nevie inak rady, ako vyskočiť z okna a týmto ukončiť svoje muky. Samovraždu však prežije a skončí v nemocnici. Ďalší vývoj udalostí vám však už neprezradím, hlavnú pointu knihy si už budete musieť prečítať sami. Prezradím akurát ešte toľko, že o Sašov osud sa budú ešte mnohí ľudia naťahovať.

Kultová kniha „Mechanický pomaranč“ patrí k tým, ktoré sa prečítajú za jednu noc alebo ak chcete, deň. Je rozdelená do troch častí po sedem relatívne krátkych kapitol, a napísaná ľahkým štýlom, nie je to žiaden Dostojevskij, alebo Balzac. Celý príbeh tejto knihy vypráva malý Alex, ktorý používa zaujímavý žargón – „jazyk týnov“, čo je určite jedna z vecí, ktorá prispieva ku kultovosti tejto knihy. Na začiatku čitateľ určite potrebuje chvíľu, aby si zvykol na záplavu slangových slov, ktoré vychádzajú z Alexových úst (respektive pera). Slová sa však našťastie opakujú a Alexov prejav je zarážajúco originálny, takže človek sa po chvíli do toho dostane a tento spôsob prejavu si ľahko zamiluje. Originál „A Clockwork Orange“ bol samozrejme napísaný v rodnej reči Anthonyho Burgessa a „anglický Alex“ používa pri svojom slangu slová odvodené hlavne z ruštiny. Česká verzia je už trošku väčšia „zverina“ (v dobrom slova zmysle). Keďže český jazyk má s ruským určité spoločné základy, používanie rusizmov v českej verzii knihy by sa pravdepodobne minulo zamýšľaného cieľa. Tým pádom stál Ladislav Šenkýřik, ktorý túto knihu prekladal, pred oveľa ťažšou úlohou. Zhostil sa jej však bravúrne a treba povedať, že sa na jazyku týnov dosť vybláznil – v českej verzii používa Alex zmes slov s anglickým, ruským, germánskym, cigánskym pôvodom a dokonca slová, ktoré si prekladateľ sám vymyslel. Takže výsledok je veľmi zaujímavý a musím dokonca povedať, že ma českú verziu knihy bavilo čítať viacej ako tú anglickú.

Na knihu „Mechanický pomaranč“ sa dá pozerať (asi ako na všetko) rôznymi spôsobmi. Sú ľudia, ktorým sa od začiatku hnusí Alexovo správanie, a liečbu technikou Ludovica a všetko čo príde po Alexovom pustení z väzenia berú ako správny trest za jeho činy. A potom sú ľudia, ktorý sú od začiatku na Alexovej strane a identifikujú sa s postavou tohto antihrdinu podobným spôsobom, ako si napríklad ľudia zamilovali vojenského disidenta Yossariana z Hlavy 22. Táto druhá skupina vidí Alexovo počínanie ako krížovú výpravu proti poriadku a zdanlivo zdravému svetu, ktorému ide aj tak len o to, aby nás na každom kroku mohol udupať. Treba však podotknúť, že tento rozmer „zlého sveta plného politických hajzlov, ktorý robia z ľudí len ľudské mašiny, ktoré sa už ani nevedia brániť“ a v ktorom sme všetci „len kolieska v obrovských hodinách, pre ktoré je pripravený plán od kolísky až po firemný hrob“ nie je v tejto knihe až tak výrazný, ako je tomu napríklad v knihe 1984. Podľa mňa je skôr v pozadí a relatívne nedôležitý, lebo posledný a najdôležitejší krok, krok k dospievaniu urobí Saša sám, z vlastnej slobodnej vôle. Takže kniha je podľa mňa skôr o vývoji nášho malého hrdinu, a nie je myslená ako nejaká kritika systému všeobecne. Ale interpretovať si ju môže každý ako chce.

Treba podotknúť, že hlavne zástancovia pankáčškej filozofie a životného štýlu zobrali túto knihu veľmi osobne a identifikovali sa s rolou Alexa ako hrdinského bojovníka proti systému. Hudobné skupiny ako THE ADDICTS alebo DIE TOTEN HOSEN sa nechali pri svojich piesňach inšpirovať touto knihou. DIE TOTEN HOSEN išli dokonca tak ďaleko, že v roku 1988 nahrali celý album („Ein kleines bisschen Horrorschau“, ktorý otvára známa pieseň „Hier kommt Alex“), na ktorom v dvanástich piesňach vyprávajú príbeh o Alexovom osude. To im však nestačilo – v dobe, keď tento album vyšiel, sa v jednom Bonnskom divadle zhodou okolností hrala hra „Mechanický pomaranč“. Pankáči z Düsseldorfu si v tejto hre ako herci zahrali a v rámci predstavenia hrali aj niekoľko piesní z vyššie spomenutého albumu.

Treba ešte uviesť, že geniálny režisér Stanley Kubrick (na ktorom konte sú také filmy ako Dr. Strangelove, Eyes Wide Shut alebo The Shining) natočil k tejto knihe v roku 1971 rovnomenný film. S typickou Kubrikovskou radikálnosťou sa bravúrne zhostil tejto úlohy a priniesol ľudstvu film plný hrôzy, násilia, sexu, ale takisto sa mu podarilo niektorým scénam dať vtipný, komický rozmer, takže film pôsobí miestami až odľahčene, čo mu však neškodí. Malcolm McDowell stvárnil Alexa absolútne perfektne, radosť pozerať. Až má človek pocit, že sa McDowell ako týnedžer tiež podobným spôsobom zabával. Na tú dobu dosť drsný film vyvolal samozrejme náruživú debatu o násilí. Niektorý filmový experti v tom, akým spôsobom Kubrick narábal s terorom a násilím videli nekritické baženie po efekte. Iní naopak vysvetľovali typickú scénickú estetiku skôr ako odstup k násiliu. Ja sa prikláňam skôr k tej druhej skupine. Bitka môže byť síce o násilí, ale keď sa k nej pridá veselá cirkusová melódia a celá scéna sa zrýchli, ako je to pekne urobené pri zápase Alexového gangu s Billíkovým, tak to naozaj vyzerá skôr odľahčene a komicky, ako som už vyššie spomenul. Jediná vec, ktorá by sa dala tomuto filmu vytknúť, je to, že v ňom nie je stvárnená posledná, 21. kapitola knihy, ktorá je podľa mňa hlavnou pointou celého Alexovho vývoja. Dôvodom je pravdepodobne fakt, že keď Anthony Burgess napísal v 62-om knihu „A Clockwork Orange“, odmietol jeho vydavateľ z nejakých bizarných dôvodov poslednú kapitolu do knihy uviesť. Táto posledná kapitola sa stala súčasťou knihy až oveľa neskôr. Kubrik pravdepodobne mal ešte tú starú verziu tejto knihy a preto aj v jeho filme Alexovo dospetie už nie je ukázané.

Ešte jedna poznámka na záver: aj keď už uplynuli desaťročia od vydania knihy, či uvedenia filmu do kín, „Mechanický pomaranč“ pôsobí aj v dnešnej dobe desivo aktuálne.

Citácie z knihy:

To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pírs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupej, a seděli sme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy ste už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadali, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehdá ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže ste to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s pár jinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který ste oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který ste klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovali rachejtle. Nebo ste mohli drinkat mlíko s nožema, jak sme říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle sme si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat.

Kapsy sme měli samý many, takže sme vlastně nepotřebovali žádný rozkoše stoulnout, tolčoknout nějakýho starýho hjumaníka v parku a lukovat, jak se topí v krvi, zatímco my přepočítáváme vejdělek a dělíme ho čtyřma; ani sme nemuseli předvádět žádný supernásilí na nějaký roztřepaní ancintní ptice někde v krámě a láfat se nad vnitřnostma pokladny. Jenže, jak se říká, peníze nejsou všecko.

My čtyři sme byli všichni oblečení podle poslední módy, což v těch dobách znamenalo, že sme na sobě měli černý, děsivě upnutý šponkáče s kyblíkem na želé, jak sme říkali věcičce v rozkroku, kterou sme tam měli jednak na ochranu, a pak taky jako takovou známku, kterou ste mohli v jistým světle dost jasně lukovat, takže já to měl ve tvaru pavouka, Pítrs měl hendku (teda jako ruku), Jiřík tam měl moc pěknou kytku a starej ubohej Tupoun odpornej, jakoby nadrženej fejs (teda jako obličej) klauna, ten Tupoun, kterej měl málokdy nějakej názor na nějaký věci nebo lidi a byl tomáš netomáš docela určitě nejtupější z nás čtyř. Dál sme na sobě měli saka do pasu a bez klop, ale zato s obrovskejma vycpávkama na ramenách („plečo“ sme tomu říkali), což byla taková předstíračka, jako bysme takový ramena fakt měli. Pak sme nosili, bratři moji, takovýhle zažloutlý nákrčníky, který měly barvu bramborový kaše, do který někdo vyryl vydličkou vzorek. Vlasy sme neměli moc dlouhý a na nohách nám seděly chorošný vyhazovací boty na pořadný kopnutí.

Auťáky zaparkovaný před siňákem nebyly zdaleka tak chorošný, většinou hajzlovsky ouldaný, ale stál tam taky zbrusu novej Durango 95, kterej nám mohl stačit. Jiřík měl na kroužku jeden takovej polyšpér, jak se tomu říkalo, takže sme byli brzo uvnitř – Tupoun s Pítrsem vzadu lordovsky bafali z rakovek – a já otočil klíčkem zapalovaní a ta herka naskočila úplně chorošne, až se vám kiška teplem zatetelila. Pak sem fútkou sešlápnul pedál a nádherně sme vycouvali a nikdo nás nelukoval, jak mizíme.

Blbali sme trochu po záměstí, jak se tomu říkalo, strašili starý hjumaníky a číny přecházejíci přes cestu, proháněli kočky a tak. Pak sme zamířili po silnici na západ. Provoz nebyl velkej, a tak sem tlačil fútku pořád skrz podlahu a Durango 95 vcucávalo silnici jako špagetu. Brzo sme byli, bratři moji, mezi zimníma stromama a v potemnělý krajině a na jednom místě sem přejel cosi velikýho se zkřivenou grimasou lipsů ve světlometech, pak to vykřiklo a poskládalo se dolů a starej dobrej Tupoun vzadu se tomu smál, až se za kišku popadal – „Ho ho ho.“ Pak sme zahlídli jednoho mladýho bajata se svým kartáčem, jak se lubilubikujou pod stromem, a tak sme zastavili a chvíli je povzbuzovali, a pak sme jim oběma rozdali pár srdečnejch tolčoků, až řvali bolestí, a jeli sme dál.

Fajn, tak sem dělal nepravosti, stouloval sem, tolčokoval, řezal rejzrem, a pak taky to starý dobrý kartáčovaní, a když mě kečnou, dobře, bude to pro mě moc zlý, bratříčci moji, nemůžete přece vládnout v zemi, kde by se všichni hjumaníci řídili mejma nočníma způsobama. Takže, když mě kečnou a bude to znamenat tři měsíce na tomhletom placu a dalších šest na jiným a pak, jak pěkně varoval P. R. Deltoid, příště, navzdory skvělý něze mejch let, bratři, je to sama o sobě nezemská zoo, no a já říkam: „Prima, ale to je škoda, páni moji, protože já prostě nesnesu bejt zavřenej. V takový budoucnosti, která ke mně natahuje svý sněžný a liliově bílý paže, dřív než se zmocní vlády najf nebo než v závěrečným akordu vystříkne pod zkrouceným kovem krev a na dálnici se ozve třesk skla, bude mým nejvyšším úsilím nenechat se znova kečnout.“ A to je upřímná řeč. Ale, bratři, to jejich okusování si nehtů nad tím, co je příčinou špatnosti, ze mě dělá pěkně usměvavýho bajata. Vůbec je nezajímá, co je příčinou dobra, tak proč ten druhej krám? Pokud sou píply dobrý, tak asi proto, že se jim to líbí, a já jim jejich potěšení nemíním brát, tak ať se do tý druhý stránky taky nemíchaj. A mně se prostě tahle druhá stránka zamlouvá. Ba co víc, špatnost je tím, čím sme vy i já odinočkový a tuhle naši podstatu stvořil Bog nebo Bůh a sme jeho velkou pýchou a pležrem. Když ale někdo sám sebou není, nemůže bejt ani špatnej, a mám na mysli ty z vlády a soudce a učitele ze škol, který si nemůžou dovolit bejt špatný, protože si nemůžou dovolit bejt sami sebou. A není snad naše moderní historie, bratři moji, příběhem statečnejch bitkovejch osobností, který bojujou proti obrovskejm mašinériím? Myslím to teď, bratři, naprosto vážně. Ale to, co dělám, dělám proto, že se mi to líbí.

„Proč si mi to udělal? Já ti nikdy nic špatnýho neudělal, bratře.“

„Ále,“ pravil ten hjumaník, „dělám tohle,“ a znova mě rýpnul do nosu, „nebo tohle,“ a zkroutil mi pálící ucho, „nebo taky jiný věci,“ ošklivě mně dupl na pravou fútku, „protože jsi mi jako ten příšernej týpek úplně lhostejnej. A jestli s tím chceš něco dělat, jen začni, začni, prosím tě.“ Věděl sem, že teď musím jednat kvikle a vytáhnout svůj gorlovej rejzr dřív, než mě zachvátí ten příšernej pocit na zvracení a změní radost z boje do stavu, kdy se mi bude zdát, že odkejhávam. Jenže, ach, bratři moji, když má hendka sáhla po rejzru ve vnitřním karmanu, měl sem najednou před ajkama obraz tohohle hjumaníka, kterej mě jenom urážel, jak vyje o smilování a z lipsů mu stříká rudě rudá blažka, a okamžitě po tomhle obrázku se mě zmocnil pocit na zvracení a vyschlost v krku a bolesti všude, a já lukoval, že budu muset svůj názor na toho hnusnýho hjumaníka změnit strašně, fakt strašně kvikle, a tak sem po karmanech hledal cigarety nebo rozkoše a bratři moji, žádná z těch bučí tam nebyla. Řekl sem s brekem na krajíčku:

„Rád bych ti nabídnul cigaretu, bratře, ale zdá se, že žádný nemám.“ A ten hjumaník odpovídal:

„Kvak kvak. Búúúúúú. Jen se vyplakej, hošánku.“ Pak mě tím svým bolšáckým nehtem zase rýpnul do nosu a já híroval velice hlasitý rozjařený láfání, který přicházelo z temnoty hlediště. Řekl sem v zoufalství a ve snaze, abych byl hodnej na toho urážejícího a zraňujícího hjumaníka a zastavil tak rostoucí bolest a dávivost:

„Dovol mi, prosím tě, abych pro tebe mohl něco udělat.“ A šmátral sem po kapsách, ale našel tam jenom svůj gorlovej rejzr, a tak sem ho vytáhnul a podal mu ho se slovy: „Vem si tohle, prosím. Alespoň drobnej dáreček. Nech si to, prosím tě.“ On ale řekl:

„Nech si ty svý smradlavý úplatky pro sebe. Mě takhle nepodplatíš.“ A praštil mě do hendky a můj gorlovej rejzr spadnul na zem. Řekl sem teda:

„Prosím tě, já musím něco udělat. Můžu ti vyčistit boty? Hele, kleknu si a olížu ti je.“ A, bratři moji, věřte tomu nebo mi polibte šáry, klesl sem na kolena a svůj ještěk sem vysunul na míli a půl ven z pusy, abych mu olízal jeho gražný smelovatý boty. Ale ten hjumaník mě jen tak zlehka nakopnul na lips. V tý chvíli se mi zdálo, že by mi nemuselo být na zvracení a nemusel bych cítit bolest, kdybych ho jen hendkama popadl pevně za kotníky a shodil toho gražny bračny na podlahu. Takže sem to udělal a jeho to fakt bolšácky překvapilo a s nárazem upadl za hlasitýho smíchu celého smelovatýho obecenstva. Ale když sem ho lukoval na podlaze, úplně mně ovládl celej ten příšernej pocit, a tak sem mu podal hendku, abych ho kvikle zvednul na fútky. Potom, zrovna, když se chystal dát mi konečne pořádnej tolčok na fejs, dr. Brodsky řekl:

„Tak dobře, to bude stačit.“ Ten příšernej hjumaník se tak jakoby uklonil a odtančil jako herec, zatímco světla namířená na mně blikala a já měl lips zkřivenej v pláči. Dr. Brodsky promluvil k publiku: „Náš subjekt, jak vidíte, je nucen k dobrým skutkům paradoxně vlastně tím, že má nutkání konat skutky zlé. Intence chovat se násilně je doprovázena silnými pocity fyzické úzkosti. Aby se jich zbavil, subjekt musí zaujmout diametrálně odlišný postoj. Jsou nějaké dotazy?“

„Volba,“ zahřměl hutnej hlubokej vojs. Lukoval sem, že patří vězeňskýmu čárlímu. „Nemá žádnou skutečnou možnost volby, že ne? Pouhý sobecký zájem, strach z fyzické bolesti, ho dohání k tomuto grotesknímu sebeponižujúcímu chování. Jeho nejistota byla vidět naprosto zřetelně. Přestal být darebákem. Přestal být ovšem rovněž stvořením schopným morální volby.“

„To jsou přílišné subtilnosti,“ jakoby se usmál dr. Brodsky. „Nezabýváme se motivem, vyššími etickými principy. Naším úkolem je potlačit nárůst zločinnosti…“

„A,“ skočil mu do řeči ten bolšáckej dobře oblečenej ministr, „uvolnit naše příšerně přecpané věznice.“

„Slyšte, slyšte,“ řekl kdosi.

Nastalo veliký tolkování a hádky a já tam jenom stál, bratři, jako by na mě ti ignorantští bračny úplně zapomněli, a tak sem vyskrímnul:

„Já já já. Co bude se mnou? Kam v tom celým patřím já? Sem snad jako nějaký zvíře nebo pes?“ A nato začali všichni tolkovat strašně nahlas a překřikovat se a házet po mně všelijakejma verdama. Tak sem skrímoval čím dál tím hlasitěji: „Mám snad bejt jenom jako nějakej mechanickej pomeranč?“ Nevěděl sem, proč sem zrovna použil tyhle verdy, bratři, který mi, zdá se, přišly jen tak do gulliveru. A to všem těm hjumaníkům zavřelo z jakýhosi důvodu hubu na dobrý dvě minuty. Pak povstal jeden velice hubenej ouldanej profesorskej hjumaník s krkem, kterej vypadal, jako by jím vedly propojovací kábly přenášející energii z gulliveru do ploti, a ten pravil:

„Nemáš žádný důvod si stěžovat, chlapče. Zvolil sis, a tohle všechno je důsledkem tvé volby. Všechny nynější následky patří k tomuto tvému výběru.“

[…]

„Bude vaším skutečným křesťanem,“ skrímoval dr. Brodsky, „bude přichystaný nastavit druhou tvář, bude připraven nechat se ukřižovat spíš, než by sám ukřižovával, bude až do morku kostí pociťovat nevolnost, kdyby měl zabít byť jen obyčejnou mouchu.“ A to měl pravdu, bratři, protože když o tom mluvil, představil sem si, jak zabíjím mouchu, a hned sem ucítil jemný záchvěv žaludku, kterýmu se chtělo zvracet, ale potlačil sem to v sobě myšlenkou, že moucha se živí kouskama cukru a vyhledává krvavý zvířátka a samej takovej fisíz. „Regenerační léčba,“ skrímoval dr. Brodsky. „Radost před tváří Božských Andělů.“

„Důležitý je,“ říkal ministr nitra fakt gromkově, „že to funguje.“

„Ach,“ pravil vězeňskej čárlí a jakoby si vzdychnul, „funguje to výborně, Bůh nám všem pomáhej.“