Seděl jsem u Rudolfina

Seděl jsem u Rudolfina. Lavičky jsou tam čelem k řece a mladé stromy na ně během letních dnů vrhají příjemný stín. Mám to místo rád. Seděl jsem tedy na jedné z těch laviček, kouřil jemný holandský tabák a pozoroval racky. Dělám to často. V jednom zapadlém antikvariátu za Kozím pláckem jsem našel chybějící dva díly Zmizelé Prahy a okamžitě jsem je koupil. Teď jsem je držel v náručí, zabalené jen do igelitového sáčku. Dokouřil jsem cigaretu a začal listovat v jedné z knih, té věnované židovskému městu. Přeskočil jsem text a rovnou si prohlížel fotografie. Přímo za mými zády proběhla asanace naruby. Nemusel jsem se otáčet, okamžitě jsem cítil ty bahnité ulice, ty provlhlé domy plné děr a hlodavců, úzké pavlače, vymlácené okenní tabulky a oprýskané zdi. Okamžitě mi vytanulo na mysli, že tam někde v těch ulicích měl svůj krámek vetešník Aaron Wassertrum. Na jednom z obrázků je vyfocený obchůdek v Pinkasově ulici. Nad vchodem je štít s nápisem Koupě a prodej starého železa a kovu, náčiní a bruslí, Mojžíš Reach. Dveřnice jsou otevřené dokořán a na nich visí prázdné ptačí klece, pánve i nástěnné hodiny. V průčelí krámku i okolo na chodníku se pak povalují další kusy nádobí, hodin, klecí, ale i konev, stará lampa, dózy a dózičky, o zeď je dokonce opřený rýč. Ve středu fotografie stojí tři lidé. Tlustá stará žena a dva muži v klobouku. Hovoří spolu. Okolo postává sedmnáct dalších postav, z toho osm dětí. Patrně se seběhli proto, že se v jejich ulici objevil fotograf. Všichni mají na hlavách klobouky a čepce a někteří nenápadně koutkem oka hledí do objektivu. Dohromady je na fotografii dvacet lidí. Dvacet životů. Dvacet duší. Dvacet osob, každá měla jméno, rodinu, práci, ale dnes známe jen jejich tváře. A víme také, že se jednoho slunného dne všichni sešli před Reachovým vetešnictvím.

Kde jsou ti páni? Na hřbitově pochováni. 

Víc jsem se dozvěděl pouze o jednom z nich. Na té fotografii stojí úplně vlevo a má na sobě řeznickou zástěru. Vedle Reachova vetešnictví je další obchod. Nad vchodem je napsáno Fleischhauerei des Karl Kohn. Aha! Tak ten pán úplně vlevo se kdysi jmenoval Karl Kohn, povoláním řezník s vlastním krámkem a udírnou v Pinkasově ulici.

Je zajímavé, co se člověk dozví jen tak mimochodem. Tak třeba v Kaprově ulici měl mydlářství František Doležal a Salomon Brunner zase sklářský krámek v místech, kde dnes stojí Fišerovo knihkupectví.

Přišel rok 1908 a vše zmizelo. Asanace přinesla do rozvíjející se Prahy hygienu i nová místa pro bydlení, ale na druhou stranu…V Kaprovce je dnes KFC, synagogy jsou plné turistů a vetešníky nahradily obchody s broušeným sklem, dřevěnými loutkami a hrníčky s nápisy Kafka’s Prague. Zavřel jsem knihu, začal si balit další cigaretu a zamyslel se. Mám rád Prahu. Procházel jsem jejími ulicemi už tisíckrát a zvykl jsem si volit trasy tak, abych cestou ze Zvonařky na Ladronku (báječné to místo na rande!) potkal co nejméně turistů. Procházím se sám. Nikdo z mých přátel není tak trpělivý a raději se sveze pár stanic metrem. Trpělivý. To je to správné slovo. Člověk by, chce-li si odpoledne zpříjemnit vycházkou, samozřejmě neměl být líný, ale trpělivost je důležitá. Kdo v dnešní době vydrží procházet pasáže a průchody, prohlížet si průčelí domů, chvíli postát před kostelem a čekat, jestli se nerozezní jeho zvony, zastavit se na Kampě a dát si kávu, na břehu řeky házet do vody labutím staré pečivo a ještě k tomu se zdařile vyhýbat psím exkrementům? Kdo?

Akorát tak naložit rodinu do auta, nakoupit v Hypernově, zajít si do monstrkina na krvák. Co v centru? Možná něco vyřídit na úřadě.

Neúcta obyvatel k městu se na něm chtě nechtě nějakým způsobem projeví. Olšanský hřbitov vznikl roku 1680. 1680! V té době ležel daleko za Prahou, Vršovice byla malinká vesnička, vlastně spíš shluk pár statků od městských hradeb oddělených rozlehlými vinicemi a pro rostoucí Nové Město to bylo ideální místo, kam odkládat zemřelé k věčnému spánku. Hřbitov se rozrůstal a dnes je největší v Praze. Zároveň druhý nejstarší z dosud používaných. Pokora a respekt obyvatel k tomu místu je vidět na jeho překrásných náhrobcích a hrobkách. Pokora a respekt, které dnes již vymizely. Kdyby ještě existovaly, hřbitov by se nikdy nemohl dostat do kleští, ve kterých je dnes díky přecukrované bizarnosti Don Giovanni na jedné straně a ocelové obludě jménem Palác Flora na straně druhé. Takových míst je víc. Hlavní nádraží místo zbořeného Těšnova, několik let pronajímaná reklamní plocha přes čelo domu U Hybernů namísto opravy jeho fasády, odporné plásty složené v hybridní obchodní dům Kotva i výškové budovy na Pankráci a olbřímí falus v podobě žižkovské věže, které mi tak vadí, tak jsou mi proti srsti, když si z Rampy u hradu prohlížím Prahu a pozoruji ty tisíce střech a stříšek a věží a věžiček a kochám se.

Někdy mám pocit, že krása Prahy skončila s funkcionalismem.

Dokouřil jsem další cigaretu. Rozhlédl jsem se kolem a zpozoroval starého muže v hnědém vycházkovém saku, kterak se šoupavou chůzí blížil k mé lavičce. Posadil se. Při procházkách pražskými ulicemi jej sem tam potkávám. Vždycky se jen tak mihne přes cestu a ztratí se v davu turistů, ale někdy jej vidím odpočívat na kostelních schodech a starých lavičkách. Nyní jsem měl však možnost prohlédnout si jej pozorněji. Kývl lehce hlavou na pozdrav a začal pozorovat racky. Nevšímal si mne, ale musel cítit, že si jej koutkem oka prohlížím. Měl řídké vlasy a šedivý plnovous, který mu v zužujícím se prameni sahal až na hruď. Mezi unavenýma úzkýma očima měl malý nos plný ucpaných pórů. Hrbil se a konečky prstů hladil vycházkovou hůl ze světlého dřeva, kterou si opíral o levé stehno. Těšil jsem se z jeho přítomnosti, ačkoliv jsem neměl tu odvahu jej oslovit a raději jsem se zamlkle díval na druhý břeh řeky.

Po chvíli pomalu vstal a opět kývl hlavou, tentokrát na rozloučenou. Uchopil pevně hůl do pravé ruky a tím svým šouravým krokem pomalu odcházel. Zamířil přes most na Klárov a za chvíli mi zmizel z dohledu.

Ještě nějakou dobu jsem seděl ve stínu stromů a vychutnával si uplynulou chvíli. Pak jsem i já odešel, ale na druhou stranu. Podívat se, co nového mají u Fišera.

Snad jsem vám toho starce popsal dobře. Až ho jednou potkáte, pořádně si jej prohlédněte. Potkáte totiž ducha staré Prahy, a to se každý den nestává.